Zánik podunajské monarchie a vznik československého státu po první světové válce měl logicky celou řadu dopadů v mnoha oblastech. Jedním z nich byla i nutnost zabývat se organizací a zajištěním obrany a prosazením zájmů nové samostatné státní entity, což je většinou oprávněně spojováno s vytvářením ozbrojených sil a konflikty, které byly v prvních měsících existence státu vedeny k obhájení nárokovaného teritoria. Patří sem ale i snaha vytvořit instituce, které by pracovali ve prospěch armády ve vědecké činnosti, byť tomu dobové okolnosti nebyly příliš nakloněny. Po prvotním nadšení z konce dlouhé války a plné nacionální emancipace se vzápětí dostavila značná společenská demoralizace, hospodářské a sociální problémy a otázky vojenské byly vnímány jako téměř okrajová a nepodstatná záležitost pro budoucí existenci mladého československého státu. Diletantství politických elit, resp. jejich nekompetence ve vojenských otázkách, silný poválečný pacifismus a antimilitarismus, to vše nevytvářelo příznivé podmínky pro formování struktur, které se otázkami obrany a vojenství hodlaly vědecky zabývat a za jejich vznik tak lze vděčit zejména aktivitám několika iniciativních jedinců. Již v prvních měsících roku 1919 důstojníci vznikající československé armády převzali část hmotného dědictví bývalého rakousko-uherského vojenského vědeckého spolku Militarwissenschaftlichen Kasino Verain a založili Vědecký svaz československého důstojnictva sídlící v Ostrovní ulici v Praze. Cílem instituce byla od počátku zejména vědecká práce pro armádu a propagace jejich činnosti ve společnosti. Později byla část kompetencí předána nově vzniklému Svazu československého důstojnictva. Vědecký svaz československého důstojnictva se záhy transformoval a od 16. května 1920 nesl název Vojenský ústav vědecký. Tento ústav se záhy stal střediskem a organizátorem odborné intelektuální a vědecké práce v armádě, zejména v jejím důstojnickém sboru. Idea, že armáda je taková, jaký je její velitelský sbor byla základním principem jímž se řídila činnost této významné ústřední vědecké vojenské instituce. Na jisté obtíže v její prvotní činnosti odkazuje i skutečnost, že její název nebyl konstantní a lze se setkat i s pojmenováním Vědecký ústav vojenský, a to i v oficiálních dokumentech a paralelně i s přidaným adjektivem Československý u obou variant. Je celkem běžným jevem, že počátky každé nové, a zvláště vědecké instituce, budované od základů jsou velmi obtížné, nicméně vědecký ústav zaznamenal již v prvních letech své existence dynamický rozvoj a řadu úspěchů. Již během prvního roku ústav získal na dva tisíce členů (řádných a korespondenčních) a působil a rozvíjel se ve velmi aktivním a progresivním tempu. Stěžejním úkolem v počáteční fázi působení ústavu bylo vytvoření vhodných organizačních základů instituce. Výrazná aktivita v prvním období existence ústavu, jejímž odrazem bylo vydání velkého množství spisů analyzujících zejména nedávno ukončenou Velkou válku, následně v roce 1920 publikace prvního československého odborného vojenského periodika Vojenských rozhledů, zřízení knihovny a muzea, pořádání přednášek apod. byla sice časem poněkud utlumena, přesto však lze z časovým odstupem ocenit velké úsilí vojenské vědecké komunity, která položila základy pro další rozvoj vojenské vědy v následujících dekádách.
Tento článek je věnován novému druhu polských ozbrojených sil, konkrétně Silám územní obrany (polsky: Wojska Obrony Terytorialnej, WOT), jejíž podstatou je mj. teritorialita. Mezi mnoho úkolů, jimž tato vojenská jednotka čelí, patří i ty, které zahrnují nevojenské hrozby. Na základě spojení dvou základních prvků uvedených výše předkládají autoři v následujícím článku možnosti využití Sil územní obrany a alternativní proces správy této složky ozbrojených sil na úrovni vojvodství.
Tento článek je věnován novému druhu polských ozbrojených sil, konkrétně Silám územní obrany (polsky: Wojska Obrony Terytorialnej, WOT), jejíž podstatou je mj. teritorialita. Mezi mnoho úkolů, jimž tato vojenská jednotka čelí, patří i ty, které zahrnují nevojenské hrozby. Na základě spojení dvou základních prvků uvedených výše předkládají autoři v následujícím článku možnosti využití Sil územní obrany a alternativní proces správy této složky ozbrojených sil na úrovni vojvodství.
Partyzánské a paramilitární skupiny operující na území Kolumbie představují posledních padesát let zásadní bezpečnostní hrozbu pro celý region. Zatím nejúspěšnějším pokusem o uzavření mírové smlouvy mezi vládou a povstalci je mírový proces v letech 2012-2016, který vyvrcholil dohodou mezi kolumbijskou vládou a skupinou  Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Ejército del Pueblo. Tato práce se zabývá dynamikou mírového procesu s kolumbijskými partyzánskými skupinami a sleduje faktory, jež přispěly k eskalaci či deeskalaci konfliktu a vedly tak buď k úspěchu či selhání demobilizace povstalců.  Analýza procesu demobilizace ukázala na řadu faktorů, které indikují protichůdné jednání na obou stranách, kdy obě strany v průběhu vyjednávání mobilizovaly své síly a porušovaly dané úmluvy. Jako jeden z hlavních důvodů tohoto jednání lze určit absenci silného garanta.
Partyzánské a paramilitární skupiny operující na území Kolumbie představují posledních padesát let zásadní bezpečnostní hrozbu pro celý region. Zatím nejúspěšnějším pokusem o uzavření mírové smlouvy mezi vládou a povstalci je mírový proces v letech 2012-2016, který vyvrcholil dohodou mezi kolumbijskou vládou a skupinou  Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Ejército del Pueblo. Tato práce se zabývá dynamikou mírového procesu s kolumbijskými partyzánskými skupinami a sleduje faktory, jež přispěly k eskalaci či deeskalaci konfliktu a vedly tak buď k úspěchu či selhání demobilizace povstalců.  Analýza procesu demobilizace ukázala na řadu faktorů, které indikují protichůdné jednání na obou stranách, kdy obě strany v průběhu vyjednávání mobilizovaly své síly a porušovaly dané úmluvy. Jako jeden z hlavních důvodů tohoto jednání lze určit absenci silného garanta.
Každá práce na odborné monografii je jako řešení složité rovnice. V tomto případě Radoslav IVANČÍK a Pavel NEČAS řeší diferenciální rovnici. Podle mého názoru, autoři disponují obrovským potenciálem poznatků z dané oblasti a přetavili tyto poznatky, taky aby poskytli čtenáři konstruktivní pohled na širokou a dosud málo probádanou a publikovanou problematiku.
Mezi příslušníky tzv. Východní skupiny československé armády v zahraničí, kteří přijeli v únoru 1942 do přiuralského městečka Buzuluku, aby se stali personálním základem vznikajících československých vojenských jednotek v Sovětském svazu, bylo celkem 88 osob. Mezi nimi bylo i 25 důstojníků, z nichž většina po druhé světové válce dosáhla významných funkcí v československé armádě. Někteří z nich ale bohužel zůstali ve stínu slavnějších „kolegů“, kteří prošli již nasazením u Sokolova, a dnes jejich jména téměř vymizela z československých dějin. Jednalo se i o důstojníka Bohumila Bičiště, rodáka z Chrudimi.
Tento článek je věnován novému druhu polských ozbrojených sil, konkrétně Silám územní obrany (polsky: Wojska Obrony Terytorialnej, WOT), jejíž podstatou je mj. teritorialita. Mezi mnoho úkolů, jimž tato vojenská jednotka čelí, patří i ty, které zahrnují nevojenské hrozby. Na základě spojení dvou základních prvků uvedených výše předkládají autoři v následujícím článku možnosti využití Sil územní obrany a alternativní proces správy této složky ozbrojených sil na úrovni vojvodství.
Partyzánské a paramilitární skupiny operující na území Kolumbie představují posledních padesát let zásadní bezpečnostní hrozbu pro celý region. Zatím nejúspěšnějším pokusem o uzavření mírové smlouvy mezi vládou a povstalci je mírový proces v letech 2012-2016, který vyvrcholil dohodou mezi kolumbijskou vládou a skupinou  Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Ejército del Pueblo. Tato práce se zabývá dynamikou mírového procesu s kolumbijskými partyzánskými skupinami a sleduje faktory, jež přispěly k eskalaci či deeskalaci konfliktu a vedly tak buď k úspěchu či selhání demobilizace povstalců.  Analýza procesu demobilizace ukázala na řadu faktorů, které indikují protichůdné jednání na obou stranách, kdy obě strany v průběhu vyjednávání mobilizovaly své síly a porušovaly dané úmluvy. Jako jeden z hlavních důvodů tohoto jednání lze určit absenci silného garanta.
V doktrínách hybridních aktérů Středního východu zaujímá raketová technika elitní postavení. Teze proliferace taktických balistických raket analyzuje čtyři modely – politický, technický, substituční a propagandisticky psychologický. Účinná redukce raketových technologií a techniky byla zjištěna v modelu politickém, kdy sankce a embargo omezují proliferaci raketové techniky. V technickém modelu, který hraje klíčovou roli, jsou limitujícími faktory raket vývoj a šíření vysoce energetických laserových zbraní. Model substituční dokládá použití taktických balistických raket jako nosičů improvizovaných zařízení. Významově je marginální, přestože zahrnuje cíle přinášející sekundární škody. Zkoumání v modelu propagandy a psychologie potvrzuje psychologický efekt na obyvatelstvo související se ztrátami, ale neovlivňující redukci raket.