Změny bezpečnostního prostředí, jejich vliv na obrannou politiku státu a na stav ozbrojených sil

Osmnáctého června proběhl v Praze workshop organizovaný Centrem bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany. Jeho tématem bylo místo a úloha ozbrojených sil ČR v novém bezpečnostním prostředí. Referáty a debata, na setkání zaznamenané, přinesly celou řadu víceméně rozporných názorů, postojů a doporučení. Základní dojem, který z četby závěrů workshopu vyplývá, je více než tristní. Resortu obrany stejně jako naší celé politické reprezentaci dlouhodobě chybí takový typ odborného či vědeckého uvažování, jemuž se obvykle říká strategické. Nicméně právě za odhalení toho stavu budiž Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií UO vzdán dík.

Další informace

  • ročník: 2014
  • číslo: 3
  • stav: Nerecenzované / Nonreviewed
  • typ článku: Ostatní / Other

Autor, název článku

Luboš Dobrovský

Změny bezpečnostního prostředí, jejich vliv na obrannou politiku státu a na stav ozbrojených sil

Changes in Security Surrounding, their Influence on State Defence Policy and State of Armed Forces

Jak citovat tento článek / How to Cite this Article

Dobrovský, Luboš, Změny bezpečnostního prostředí, jejich vliv na obrannou politiku státu a na stav ozbrojených sil, Vojenské rozhledy, 2014, roč. 23 (55), č. 3, s. 3-8, ISSN 1210-3292 (tištěná verze), ISSN 2336-2995 (on line), dostupné z www.vojenskerozhledy.cz.

Názorové spektrum debatujících bylo výrazně rozdělené. Jedni debatující, ovlivněni zřejmě oportunními postoji naší současné vládní koalice, popírali jakoukoliv změnu míry bezpečnosti prostředí, v němž chceme hájit své zájmy. Jiní sice jistou změnu nepopírali, poukazujíce na ozbrojený útok režimu ruského prezidenta Putina na ukrajinskou suverenitu, ale tvrdili, že změna je bezvýznamná, protože byla předvídatelná. V jejich pojetí šlo o pouhé přehlédnutí. Jiní pak viděli situaci podobně jako organizátoři workshopu.

Považuji změnu míry bezpečnosti po ruském útoku na Ukrajinu za velice výraznou. Na názoru, že nedošlo k žádné významnější změně míry bezpečnosti prostředí, v němž máme povinnost hájit své zájmy, svou svobodu, uzemní celistvost státního teritoria, může trvat jen člověk zaslepený útočníkovou propagandou. Ti, kteří situaci v debatě viděli právě takto nezměněnou, byli též názoru, že nemusíme usilovat ani o změnu struktury ozbrojených sil, ani o získání nových obranných schopností. Stejně je pro mě nepřijatelný názor, který tvrdí, že sice k „určité" agresi vůči suverénnímu státu došlo, ale míra bezpečnosti se nezměnila, protože vše, k čemu došlo, bylo předvídatelné, a my jsme si přípravy k tomu aktu zkrátka nevšimli. Takže situace je podle názoru některých diskutujících táž, jaká byla před útokem na Ukrajinu.

Já jsem si v této věci naopak jist, že ke změně míry bezpečnosti v prostředí, v němž máme povinnost zkoumat míru ohrožení našich bezpečnostních zájmů došlo, a to ke změně zásadní. Ukázalo se, že naše bezpečnostní strategické dokumenty, tedy naše české stejně jako alianční, neříkaly o stavu světa z bezpečnostního hlediska pravdu. Zejména se ukázalo, že požadavek připisovat hrozby popisované v bezpečnostních strategiích konkrétním nositelům, jak jsem v přípravě Bezpečnostní strategie z roku 2011 marně žádal, byl požadavek správný a byla to zásadní chyba, že nebyl vyslyšen. Pouhou četbou Bezpečnostní doktríny Ruské federace a četbou Koncepce zahraniční politiky téhož státu, mohli jsme se informovat o politických záměrech a cílech režimu prezidenta Vladimíra Putina, které útokem na suverenitu Ukrajiny realizoval. Pokud pak jsme výhrůžky ze strany ruských politiků a vojáků, které zaznívaly nejen v období, kdy česká vláda usilovala o účast na protiraketovém systému, bagatelizovali a hrubosti na náš účet vyslovované zahraničním ministrem Ruské federace Sergejem Lavrovem jsme považovali za určené jaksi do vlastních ruských řad, nemůžeme se divit překvapení, které v okamžiku ozbrojeného útoku na Ukrajinu dávali najevo nejen naši politici, ale i politici evropští či představitelé USA. Selhání rozvědných služeb bylo v tomto ohledu absolutní. V tomto ohledu tedy nešlo o „přehlédnutí", ale o naprosté odborné i politické selhání.

Proti samotným hrozbám, jak je Bezpečnostní strategie ČR „učebnicově" popisuje, nelze vytvářet obranu. Hrozby samy o sobě nemají žádný politický cíl, žádnou politickou charakteristiku, a také se samy nikdy nerealizují (pokud nemáme na mysli snad živelní katastrofy). Obranu v celé její komplikované šíři lze vytvářet pouze proti takové hrozbě, která má svého nositele, a tento nositel má nějaký úmysl, nějaký cíl, vyjadřovaný jeho politickým programem. Je přece zřejmé, že hrozbou není sama vojenská kapacita nějakého státu, hrozbou je úmysl jeho politické reprezentace tuto kapacitu využít k útoku na nějaký pro nás strategicky významný zájem. Hrozba se tudíž vztahuje k typu politiky toho kterého nositele hrozby a vyplývá z jeho politiky, z jeho politických záměrů a cílů. Jestliže je toto tvrzení pravdivé, jestliže je podporováno aktuálním stavem dosud ještě trvajícího ozbrojeného útoku na suverenitu Ukrajiny, který je zcela otevřeně veden v zájmu politiky Ruské federace usilující o rozvrat Ukrajiny a o posílení ruského vlivu v oblasti, kterou kdysi ovládala sovětská Moskva, pak tato skutečnost vyžaduje okamžitou revizi nejen naší české bezpečnostní strategie, ale i bezpečnostní strategie alianční.

Dalším novým faktem nebo charakteristikou bezpečnostního prostředí, „kterého jsme si nevšimli", je komplexnost útoku, kterým může být ohrožen náš strategický zájem. Anne Applebaumová hovoří podobně jako náš spojenec Lotyšsko o novém typu vedení ozbrojeného útoku nebo dokonce o novém typu války.

Zkušenost, kterou právě získáváme při sledování ozbrojeného útoku, který vede režim ruského prezidenta Putina vůči Ukrajině (a skrze ni také vůči našim bezpečnostním zájmům a vůči bezpečnostním zájmům celé současné Evropy vůbec), musí nutně vést k vážné úvaze o vytváření takových obranných schopností, kterými bude lze komplexním útokům takového druhu čelit.

Vzhledem k tomu, že významným, ne-li rozhodujícím útočným prvkem jednajícím ve prospěch útočníka mohou být skupiny občanů napadeného státu, útočníkem předem propagandisticky připraveným, tajně organizovaným a tajně vyzbrojeným propašovanými zbraněmi, bude se příprava k obraně proti podobným útokům „pátých kolon" dotýkat především otázek legislativních. To je nasnadě. Pouze prostřednictvím výrazných legislativních změn nově definujících účel a smysl existence OS a jejich použití v obraně všech myslitelných strategických zájmů, včetně občanské jednoty společnosti, dospějeme, nalezne-li k tomu naše politická reprezentace odvahu, ke smysluplnému využití prostředků, které budeme na obranu vydávat.

Otázka výše finančních prostředků vydávaných našimi vládami na obranu země a společnosti byla na workshopu diskutována velmi široce a také zde byl spor. Týkal se jednak nezbytné výše rozpočtu pro rezort obrany, jednak tempa jejího navršování. Bohužel nikoliv na základě pevně a neotřesitelně přesvědčivě nabídnutého výsledku posouzení nového typu ohrožení našich bezpečnostních zájmů a na základě výsledků analýzy stavu vyplývajícího z dlouhodobého, věcně připraveného výhledu potřeb. Diskuze také proto váhala mezi okamžitými změnami a změnami postupnými. Jsem názoru, že rozpor mezi těmito dvěma postoji je řešitelný realizací dvou procesů realizovaných paralelně. Je nepochybně nutné dosáhnout nejprve co nejrychleji věcné představy o nezbytných změnách stabilizujících slíbený, a dosud nedosažený soubor schopnosti, jichž mělo být dosaženo již někdy v roce 2009. Takového stavu lze podle analýzy Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií dosáhnout postupným navršováním rozpočtu rezortu MO do výše 1,4 % HDP nejpozději do roku 2020.

Toto tempo a výše navršování odpovídá i původnímu návrhu, který zveřejnil ministr obrany Martin Stropnický, a pokud bychom prostřednictvím takto posilovaného rozpočtu dokázali obnovit věrohodnost svých závazků ve spojeneckém aliančním svazku pokračujícím navršením rezortního rozpočtu na výši 2 % HDP, zvýraznili bychom i váhu svého politického hlasu v Alianci, což je nezbytné pro zvýšení pozornosti vůči bezpečnostním zájmům té části Evropy, která svého času patřila do otrocké závislosti někdejšího Sovětského svazu a nyní se právem cítí ohrožena politikou ruského prezidenta Putina, který se netají snahou o návrat moskevského vlivu do států východní a střední Evropy.

I tento proces vyžaduje od představitelů rezortu obrany takovou míru odborného sebevědomí, přesvědčivých argumentů a také osobní, v jistém smyslu politické odvahy, které překonají převážně malicherné setrvávání politiků v iluzi, že nejsme dosud ničím výjimečně ohroženi. Ovšem paralelně s tímto věcně připraveným a dobře propočteným plánem „záplatování" děr na našich vojenských obranných schopnostech, bude nezbytné připravit na základě široce vedených analýz vývojových trendů v oblasti vnější bezpečnosti věcný a časově a zdrojově co možná přesně popsaný plán dalšího rozvoje souboru obranných schopností, které budou odpovídat předpokládanému vývoji ohrožení našich bezpečnostních zájmů, dnes již nepochybně zcela konkrétním nepřítelem. Takový věcný a časově co možná přesně popsaný dlouhodobý výhled teprve ukáže, jak velké finanční i lidské zdroje budou nezbytné k tomu, aby OS, respektive stát jako celek, byl schopen plnit obranné úkoly efektivně. Jsem přesvědčen, že striktní oddělení finančních zdrojů investičních od rozpočtů provozních, je nejen nezbytné, ale více než praktické i z hlediska úspěšné kontroly využívání těchto prostředků.

V souvislosti s revizí obranné legislativy je účelné upozornit alespoň namátkou na dvě skutečnosti. Současné znění branného zákona je – to si přiznejme – nevymahatelné, což nutně musí vést k jeho zásadní proměně, která umožní včasnou přípravu záloh ozbrojených sil.

(V této souvislosti je jistě vhodné připomenout, že návrh ministerstva obrany směřující ke zvýšení pravomoci vlády ve věci rozhodování o realizaci branného zákona je nepochybně návrhem pozitivním, ale zároveň podle mého soudu nedostatečným. Vše, co zatím – a i později, v případě přijetí zmíněného návrhu bude možné dosáhnout – je pouhé doplnění stavu útvarů ozbrojených sil. Ani tento návrh MO neřeší otázku náhrady ztrát, k nimž přece s jistotou při ozbrojených střetech dochází. V revizi účelnosti a účinnosti branného zákona je nutné pokračovat tak, aby jeho propojení se zákonem o aktivních zálohách zvýšilo počty skutečně potřebných záloh na maximální možnou výši. Poučení v této věci lze získat jednak ve Velké Británii, jednak ve Švédsku. Obě tyto země si s použitelnými, tedy aktivními zálohami poradily přímo příkladně.)

S tímto problémem je spojeno i moje naprosté nepochopení pojmu „mírový stav profesionální armády". Profesionální armádu máme přece také proto, aby byla připravena v celém rozsahu svých schopností kdykoliv okamžitě zasáhnout v rozměru, který jsme pro ni stanovili v souladu jednak s povinnostmi vyplývajícími z našich vlastních zákonů, jednak v rozsahu, jímž jsme zavázáni svým spojencům. Dovede si snad někdo představit, že profesionální hasičský sbor má dva stavy, jeden pro situaci kdy nehoří, druhý pro chvíle, kdy hoří? Umí někdo předpovědět, kdy vznikne nás ohrožující ozbrojený konflikt s větší pravděpodobností, než kdy dojde k požáru?

Anexe Krymu stejně jako okupace části Gruzie před lety ukazují, že to předpovědět zatím neumíme. Toto dávné přesvědčení mě vede právě k podpoře změny branného zákona, jak se o tom zmiňuji výše. Tvrzení, kterým se stále falešně uklidňujeme, že ozbrojený konflikt budeme schopni předpovědět včas, je přece nesmysl, jak potvrzují postoje některých, kteří tvrdí, že „jsme si nevšimli", co míní udělat prezident Putin s Ukrajinou. Může někdo s jistotou tvrdit, že zítra neučiní to samé dejme tomu s Lotyšskem?

Takže profesionální armáda není a nikdy nesmí být v tak (nesmyslně) zvaném stavu mírovém, nemluvě o skutečnosti, že od své účasti na válce v Zálivu je některými svými úkolovými uskupeními účastna ozbrojených konfliktů trvale. Vždy tedy musí být připravena k zásahu na sto procent. A ona v této chvíli není. Pokud budeme pojem „mírový stav" stále držet, doplatíme na to.

Velmi vážnou mi připadá otázka motivace občanů k vojenské službě. I toto téma bylo na workshopu obsáhle diskutováno. Pokud nechceme při náboru do ozbrojených sil zůstat pouze u atraktivity finanční, která, jak ukazují i debaty mezi vojáky a nesmyslně stanovené normy služebního platu vojáků z povolání či hrubé verbální útoky na příslušníky ozbrojených sil, bude se muset otázka motivace občanů k obraně vůbec stát součástí vzdělávacího programu školního. Dokud občan nebude vědět co vlastně má bránit, co to je ta svoboda, kterou mu nabízí a garantuje demokratické zřízení, pokud nebude mít dostatečnou povědomost o nedávné ještě historii své země, a dokud nebude seznámen s příkladnými životy výjimečných osobností, občanů našeho státu, nebude nikdy kvalitně motivován. Voják, nasazující svůj život jen pro finanční prospěch, není spolehlivý voják. Může být přeplacen.

Z této úvahy konečně také vyplývá, že si politici budou muset uvědomit, že peníze na obranu nejsou jenom ty, které dostává rezort MO, ale že musí být nabídnuty i školství, a také bez obranného průmyslu a bez investic do něj se neobejdeme, a bez tělesné zdatnosti budoucích vojáků armádu nesestavíme.

Vzhledem ke svému původnímu vzdělání jsem citlivý na jazyk, a nemohu se tudíž nezeptat, co je v naší situaci, kdy nejsme a nebudeme víc než modul, nezbytný a nenahraditelný sice, ale přece jen modul spojeneckých obranných sil aliančních, míněno strategickou úrovní řízení a velení, jak se o tom také diskutovalo? Ovšem, naši generálové to musí umět, ale musí to umět v rámci NATO. Nebo alespoň zejména v rámci NATO. Slyším občas, že jsme to za Vondry a náměstka Jiřího Šedivého s tím dvoustupňovým velením přehnali. V tomhle punktu by mělo být jasno a bez pochyb. Jedno jak, ale bez pochyb. Tak nebo onak. Považuji otázku stupňů velení a řízení za velice akutní. Jakékoliv rozpaky v tomto punktu, a ty se v diskuzi projevily, jsou škodlivé.

Výsledky debat, které na workshopu proběhly, a které ukazují na dlouhodobá zanedbání strategického uvažování, by měly být „vnuceny" k zaujetí stanovisek jednak ministrovi obrany a jeho prostřednictvím samozřejmě i parlamentu, jednak generálnímu štábu. Aby to, co na workshopu v diskuzích zaznělo, mělo nějaký efekt, doporučuji, aby organizátor, což je Centrum bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany, dal velmi zřetelně najevo, jaký je jeho odborný názor na rozporná řešení jednotlivých bodů, k nimž proběhla diskuze.

Centrum je vědecká instituce a jako taková musí mít ve svých doporučeních vysoké odborné sebevědomí. Bez obnovy strategického uvažování co možná nezávislého na krátkodobých politických programech té které politické strany, často přespříliš populistických, bude proces posilování obrany našich bezpečnostních zájmů trvale pokulhávat za skutečnými potřebami. Už nikdy by se nemělo stát, že někdo, kdo se považuje za kvalifikovaného odborníka v oboru vnější bezpečnosti řekne, že jsme si nevšimli něčeho, co bylo jako ohrožení naší bezpečnosti předvídatelné, a nevyvodí z toho ten jediný možný závěr, totiž že se své pozice vzdá. Zatím to nikdo, kdo přímo z povinnosti své funkce předvídat měl a nepředvídal, se své funkce nevzdal.

Budeme-li hledat odpověď na otázku, kterou klade název této úvahy, pak mi nezbývá než říci, že diskuze na workshopu ukázala sice snahu řešit problematické situace, ale zároveň naprostou absenci strategického uvažování přinejmenším v rezortu obrany a jeho dlouhodobé podcenění. K nápravě by měla vést dobře řízená spolupráce generálního štábu, politického vedení ministerstva obrany reprezentovaného zejména sekcí obranné politiky a strategie s modernizovanou a vojenskou vědou se zabývající Univerzitou obrany. Taková spolupráce dosud schází.

PhDr. Luboš Dobrovský, nar. 1932, Filologická fakulta UK (ruština, čeština). Učil v pohraničí, stal se novinářem. Československý rozhlas, redaktor, komentátor, zahraniční zpravodaj, stálý dopisovatel v Moskvě. Pracoval v časopisech Listy, Plamen. Za normalizace skladník Památníku písemnictví, po podpisu Charty 77 myč oken, topič. Stále pokračoval v novinářské a literární práci, v samizdatu spoluredigoval časopis Kritický sborník, podílel se na vydávání samizdatových Lidových novin, přispíval překlady politologických textů z polštiny a ruštiny i vlastními články. Mluvčí OF, tiskový mluvčí ministerstva zahraničí, náměstek ministra zahraničí, federální ministr obrany, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, čs. velvyslanec v Ruské federaci. Byl členem komise pro přípravu Bílé knihy, pracoval v týmu poradců ministra obrany. V současné době působí v rámci české bezpečnostní komunity jako nezávislý komentátor a analytik v otázkách obrany, bezpečnosti a mezinárodních vztahů.

07/07/2014

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.