Bezpečnostní a obranná politika

Bezpečnostní a obranná politika (98)

Americký prezident George W. Bush 12. září 2001 v 10 hodin 53 minut po zasedání Národní bezpečnostní rady USA vyslovil větu, která nejen předznamenala ale i zásadním způsobem ovlivnila reakci americké exekutivy a následně celého světa na novou formu světového terorismu: "The deliberate and deadly attacks which were carried out yesterday against our country were more than acts of terror, they were acts of war." Je možné říci, že touto větou byla otevřena zásadně nová kapitola v diskuzi o etické rovině boje proti terorismu, a zároveň o rovině etiky válečného konfliktu vůbec. Boj proti terorismu se totiž touto větou amerického prezidenta a následnou vojenskou odpovědí USA stal tématem debat o legitimním užití vojenské síly podle měřítek stanovených v tzv. teorii o spravedlivé válce.
V České republice se dosud vedou politické i odborné spory o to, jakým způsobem postupovat vůči nepřátelům demokracie, tj. vůči politickým extremistům. Ovšem i o to, koho takto označit, neboť tím ho vyřazujeme z politického boje a můžeme proti němu použít mocensko-právní prostředky. Opatření vůči politickým extremistům napomáhají stabilizovat formu politického režimu, protože chrání jeho základní normy a hodnoty. V tomto ohledu se potom protiextremistická politika stává součástí bezpečnostní politiky demokratického státu, která zahrnuje celý soubor opatření sledující zajištění národní bezpečnosti. Dlužno dodat, že veřejnost není zatím dostatečně a pravidelně informována o této problematice, neboť do centra mediální pozornosti se političtí extremisté dostávají buď ve spojitosti s výsledky voleb, s násilnými útoky mladých neofašistů vůči lidem tmavší pleti, nebo naopak se zásahy státních bezpečnostních složek vůči nim.
Na konci první dekády 21. století Rusko opět začalo – i s ohledem na své tradice a historii – důrazněji prosazovat svoje vlastní zájmy ve světě i ve svém bezprostředním okolí. Avšak na rozdíl od let studené války, kdy základem velmocenské politiky byla vojenská síla, se v současné době ruskou prioritou stalo posilování moci ekonomické, která má v globalizovaném a vzájemně propojeném světě primární význam. Přičemž výrazným rysem ruské zahraniční a bezpečnostní politiky je i v jejím „energetickém kontextu" orientace na takovou zahraniční a bezpečnostní politiku, ve které jasně převažují zájmy nad principy,a která je – na rozdíl od období existence SSSR a studené války – v maximální možné míře pragmatická. Rusko klade důraz na „rovno-váhu moci", „zóny zájmů" a tzv. geopolitiku, čímž se v mnoha ohledech příliš neodlišuje od praktické politiky ostatních světových aktérů.
Od přijetí visegrádské deklarace o spolupráci České a Slovenské federativní republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě k evropské integraci se stala ústředním bodem jejich spolupráce při vytváření podmínek pro vstup středoevropských států do NATO a rozšiřování této organizace. Vstup Slovenské republiky do NATO nebyl samozřejmostí a otázka členství v NATO stále do značné míry slovenskou společnost polarizuje. Analýza výzkumů uskutečněných v rámci projektu Transatlantické trendy (Transatlantic Trends) ukazuje klesající podporu NATO ve zkoumaných evropských zemích. Autor příspěvku analyzuje získaná data ve vztahu ke Slovensku a z analyzovaných trendů vyvozuje potřebu zintenzivnit veřejnou diskuzi o smyslu členství v NATO, o problémech jeho transformace, rozšiřování a působení NATO jako významného globálního aktéra mezinárodních vztahů.
Skutečnost, že jaderné zbraně nebyly použity déle než 60 let a v celé historii se tak stalo jen jednou, ještě neznamená, že nemají svůj význam. Právě naopak, stále slouží jako nejefektivnější nástroj odstrašení.
Nejedná se o výzvy ledajaké, protože se vztahují k vytvoření světa bez jaderných zbraní, včetně návrhu praktických kroků vedoucích k dosažení tohoto cíle v rámci dlouhodobého a etapovitého procesu. Jejich čtyřmi autory nejsou ani žádní druhořadí politici USA, nýbrž bývalí ministři zahraničních věcí (George P. Schultz, 1982-1989, a Henry A. Kissinger, 1973-1977), obrany (William J. Perry, 1994-1997) a bývalý předseda senátního vojenského výboru (Sam Nunn). Nesporně velmi dobře vědí o čem hovoří a proč svá prohlášení, mající přímou souvislost se snahou o omezení jaderného šíření, prezentují s veškerou naléhavostí již druhý rok v deníku Wall Street Journal.
Téma protiraketové obrany je dnes velice živé a mohlo by se zdát, že tento projekt stojí na současné administrativě prezidenta George W. Bushe a zároveň i padá. Je docela možné, že nová administrativa v Bílém domě odsune současný projekt na vedlejší kolej, přesto si je vhodné uvědomit, že vytváření systému americké protiraketové obrany má hluboké kořeny. Ačkoli její realizace je i nyní z technických důvodů možná jen ve velmi omezené míře, již velmi krátce po druhé světové válce se protiraketová obrana stala tématem strategického uvažování.
Bezpečnost dosud není příliš často zmiňována v přímém ztahu ke kvalitě života a udržitelnému rozvoji. Jestliže zde bezpečnost představujeme jako jejich podstatnou dimenzi, chcemepředevším nabídnout zajímavý přístup ke zkoumání vzájemných souvislostí těchto konceptů.Rozhodně jsme tím neobjevili něco nového. Poznatek, že v bezpečí se za jinak stejných okolnostížije lépe než v nebezpečí, je nepochybně starší než samotný koncept kvality života. A skutečnost,že ke společenskému rozvoji, hospodářskému a kulturnímu rozkvětu dochází spíše v míru než za války, ve stabilním spíše než rozvráceném prostředí, je zřejmá také odjakživa.
Důsledky ekonomické recese a jejich dopad na národní rozpočty pro obranu mohou velmi vážně narušit důvěryhodnost NATO i EU. Potřeba vyrovnat se s rozpočtovými restrikcemi a pokračující bezpečnostní krizí na Ukrajině vedla k opětovnému otevření otázky tvorby společné evropské armády, jako efektivního nástroje zachování bezpečnostní stability nejenom v Evropě, ale v celém světě. Stěžejní otázkou však je, do jaké míry je možné vytvořit autonomní evropskou armádu, která by operovala nezávisle na transatlantických spojencích, a to za situace, kdy existuje poměrně silná vazba mezi NATO a EU v oblasti budování požadovaných vojenských schopností.
V rámci procesu adaptace Severoatlantické Aliance na výzvy vnitřního i vnějšího prostředí prochází tato organizace téměř permanentní transformací. Lisabonský summit v roce 2010 představuje další významný mezník tohoto procesu spojený s realizací významných strukturálních reforem, jejichž smyslem je posílení funkčnosti aliančních struktur při zajištění hospodárnějšího způsobu prováděných činností. Cílem příspěvku je představit rámec aliančních strukturálních reforem a jejich očekávané cíle, zhodnotit míru jejich naplnění a identifikovat zkušenosti, které mohou přispět k vytváření nejlepší praxe při provádění strukturálních změn komplexních organizací.
Strana 5 z 10