Bezpečnostní prostředí

Bezpečnostní prostředí (75)

Článek pojednává o hrozbě islámského terorismu, o jeho příčinách a motivech, jakož i o jeho původu. Konkrétně je v příspěvku pojednáno o indonéské islamistické organizaci Džamá islámíja (Jemaah Islamiyah), jež je v České republice relativně méně známa. Indonésie, která má největší islámskou populaci na světě, s 202,9 milionu muslimů (88,2 % obyvatelstva Indonésie), je většinou považována za tolerantní zemi, kde vedle sebe žijí bez větších problémů různá náboženství. Nicméně i zde vyvstala v poslední době hrozba násilného islámského terorismu. Téma je pojednáno v historickém kontextu s přihlédnutím k možným dopadům na bezpečnostní situaci ve světě.
Článek definuje extremismus a terorismus jako možné destabilizující momenty společnosti. V příspěvku jsou rozebrány možné důvody a příčiny projevů extremismu a terorismu a je poukázáno na to, že projevy extremismu pronikají prostřednictvím konkrétních osob do struktur ozbrojených sborů a státní správy. V závěru jsou pak navrženy obecné zásady a přístupy k řešení tohoto aktuálního fenoménu současné doby.
Hlavním cílem předkládaného článku je zhodnotit povahu vlivu rozvoje protiraketové obrany Japonska na regionální strategickou stabilitu v regionu severovýchodní Asie. Toho je dosahováno skrze analýzu interakce protiraketové obrany s rolemi balistických střel ve strategiích Čínské lidové republiky a KLDR vůči Japonsku při zohlednění alternativních politik, jimiž by Japonsko mohlo na hrozbu balistických střel reagovat. Dle této analýzy, budování japonské protiraketové obrany nenarušuje strategickou stabilitu v diskutovaném regionu.

Hrozba jaderných zbraní

Autoři: ročník: 2010/3
Následující článek si klade za cíl analyzovat současné hrozby ze strany jaderných zbraní. Ničivý potenciál jaderných zbraní přesahuje možnosti zbraní chemických a radiologických. Pro zachování analytické jednotnosti se autor ve svém článku omezuje  pouze na roli jaderných zbraní. Rozsah problému by si samozřejmě zasloužil mnohem extenzivnější pojednání, než jaké zde mohu podat, proto se následující text zaměřuje především na nejdůležitější, nebo neprávem opomíjené argumenty.
V květnu 2010 byl v USA zveřejněn nový doktrinální dokument nazvaný Národní bezpečnostní strategie 2010 (NSS 2010). Jeho hlavní rámec vymezil přímo prezident Obama, když mu ve svém úvodu dal název „Strategie národní obnovy a celosvětového vedení". Tento článek je rozdělen do dvou částí. První část se zabývá doktrinálními dokumenty, které schválila administrativa 43. prezidenta USA, prezidenta George W. Bushe. Vysvětluje je především jako reakci na teroristické útoky dne 11. 9. 2001 a jako přípravu na vojenský úder proti Saddámovu Iráku. Druhá část článku se zabývá dokumenty, které schválila administrativa 44. prezidenta USA, Baracka Obamy, a které vyznívají jako kritické přehodnocení předchozího přístupu, zejména pak jako odklon od přeceňování významu vojenské síly a od unilateralismu.
Cílem článku je poukázat na problematiku tzv. hybridizace v případě organizace „Al-Ká'ida v islámském Maghrebu" (AQIM) s ohledem na možné bezpečnostní implikace pro Evropu. Proces vzájemného prolínání a působení více druhů nestátních aktérů využívajících násilí lze dle autora identifikovat jak v napojení na pašerácké kriminální skupiny v pásmu Sahelu, tak na základě obvyklého modu operandi při únosech, které se staly jedním z hlavních zdrojů finančních příjmů skupiny. Ačkoliv je hrozba útoku AQIM v Evropě v dohledné době minimální díky sérii úspěšných zákroků evropských bezpečnostních složek, konvergence se skupinami organizovaného zločinu může v dlouhodobém horizontu skupině výrazně dopomoci ke znovuobnovení evropské operační sítě své předchůdkyně GSPC. [1]
Rozpad Sovětského svazu a událostí těsně předcházející rozpoutaly kromě jiných neméně důležitých procesů i vlnu etno-regionálních hnutí usilujících o vytvoření vlastního státu a vymanění se z uměle vytvořeného státu jakým byl Sovětský svaz. Jedním z těchto regionů je i Čečensko, kde krátká éra autoritativní vlády Džochara Dudajeva vedla k ruské invazi a tzv. první čečenské válce v letech 1994-1996. Poválečná léta byla ve znamení snahy o budování sekulárního státu s demokratickými institucemi, nicméně vlivem místních specifických podmínek, vysokého stupně kriminalizace, obecně zvýšenou mírou shovívavosti společnosti vůči násilí a v neposlední řadě také činnosti radikálně islamistických hnutí došlo k vnitřní destabilizaci a frakcionalizaci, které vyvrcholily druhou ruskou invazí v roce 1999 a tím ukončením faktické čečenské nezávislosti. Případ Čečenska je o to specifičtější, že od počátku 90.let docházelo k simultánnímu vývoji jak občanské, resp. světské, společnosti, tak náboženské obce, což přineslo úzké vazby mezi etno-regionálními a náboženskými požadavky. Následující text se zabývá právě činností a případnými vazbami nestátních aktérů, zejména pak organizované zločinu a místních náboženských komunit (virtů a později i wahhábistů) aktivních v meziválečném období.
Východiskem bezpečnostní politiky státu i strategie Severoatlantické aliance je poznávat, analyzovat a hodnotit vznikající nové bezpečnostní hrozby i ty dosud známé, které nabývají nové podoby nebo se jejich nebezpečnost intenzifikuje. Bezpečnostní hrozbou rozumíme mimo nás nezávisle existující vnější jev, který může nebo chce poškodit nějakou konkrétní hodnotu; závažnost této hrozby je úměrná tomu, jak si tuto hodnotu ceníme; může mít přírodní nebo společenským jevem. Bezpečnostní riziko je mírou pravděpodobnosti, že se hrozba stane reálnou. [1] Článek se zabývá netradičními přístupy k bezpečbnostním hrozbám a rizikům.
V souvislosti s přípravou aktualizované Bezpečnostní strategie 2011 a Bílé knihy o obraně se v případě předpokládaného vývoje bezpečnostního prostředí uvádí jako jeden z jeho důležitých faktorů růst vlivu a ambicí nových globálních a regionálních aktérů. Tomuto problému je nutné věnovat patřičnou pozornost. Je totiž zřejmé, že v následujících deseti dvaceti letech bude pokračovat zásadní transformace celého mezinárodního systému, který se vytvářel zhruba od třetí třetiny 19. století. Realitou jsou dnes čtyři hlavní globální mocenská centra: Severní Amerika (Spojené státy a Kanada), EU, Čína a Japonsko.
Čína má dlouhou a slavnou vojenskou tradici, sahající až k samým počátkům psané historie. Současná čínská armáda vznikla v 50. letech z gerilových partyzánských skupin, za asistence sovětských poradců. Její modernizaci podstatně zdržely kampaně jako byla „politika velkého skoku" (1958-60) či „kulturní revoluce" (1966-76), které ve svých důsledcích představovaly ekonomickou katastrofu a hladomory. Bez silné a prosperující ekonomiky nemůže být ani silná a moderní armáda. Vývoj ale pokračuje dál. Ve skutečnosti dnes ve světové politice ekonomika začíná nahrazovat i tradiční mocenskou úlohu ozbrojených sil.
Strana 6 z 8