Cílem článku je analýza některých klíčových závěrů studie Národní zpravodajské rady Spojených států „Global Trends 2030: Alternative worlds" publikované v prosinci 2012. Primárně se týká rozptylu globální moci a vlivu, jež ovlivňuje politický, ekonomický a bezpečnostní vývoj na globální i regionální úrovni, růstu role Asie a Pacifiku v globální ekonomice a bezpečnosti, čínsko-amerických bezpečnostních vztahů, problematiky konfliktů a definování role Spojených států a Evropy v měnící se geopolitické realitě. Závěry studie jsou rozšířeny o vlastní pohled autora na některé vývojové trajektorie, vycházející, jak z dříve publikovaných monografií, studií a článků.
  Obrana vzdušného prostou byla vždy životně důležitou schopností vojsk nutnou jak k odražení útočníka, tak prosazení cílů v útočných operacích. Článek se zabývá pouze jedním z „pilířů" protivzdušné obrany (PVO), a to aktivními prostředky jejího pozemního segmentu. [1] Nejsou rozebírány aktivní prostředky vzdušného segmentu, prostředky průzkumu a systémy velení a řízení vzdušných sil. Autoři si kladou za cíl nejen pouze zrekapitulovat vývoj aktivních prostředků pozemní PVO na území České republiky s důrazem na posledních 20 let, ale rovněž připomenout význam tohoto druhu vojska pro efektivní obranu země.omenout význam tohoto druhu vojska pro efektivní obranu země.
Hlavní charakteristiky ozbrojených sil České republiky – vedení, organizace, doktríny, personál a jeho příprava, zbraňové systémy, materiál a infrastruktura – se od jejího vzniku v r. 1993 nestále proměňují. Článek analyzuje tři hlavní prvky tohoto procesu: prvním jsou změny globálního bezpečnostního prostředí a jejich vliv na roli a úkoly ozbrojených sil. Druhý prvek představuje marginalizace bezpečnostní a obranné problematiky, což způsobuje nestabilitu ozbrojených sil. Posledním prvkem je vzrůstající úloha mezinárodních organizací při zajišťování bezpečnosti České republiky. V závěru autor shrnuje hlavní úkoly, jež stojí před naším politickým a vojenským vedením
Rozpadu republiky a následnému dělení armády nebylo možné zabránit. Vzhledem k vyspělosti obou národů celý proces probíhal poměrně kultivovaně. V armádě byla situace lepší než v jiných oblastech, protože byla budována jako armáda federální, vojáci měli federální myšlení, v žádném případě k rozpadu státu nepřispěli, ale ani mu nijak nezabraňovali. Autoři text o rozdělení armády koncipovali z hlediska aktuálních potřeb jako strategický přístup ke složitým problémům a jen zčásti se zabývají jeho politickými, legislativními, organizačními a personálními předpoklady. Cíleně také pomíjejí technickou stránku věci, kdy byl mj. rozdělen majetek v tehdejší hodnotě ve výši 418 miliard Kč.
  Článek se zaměřuje na činnosti Armády České republiky pod národním velením na vlastním území, s důrazem na činnost složek civilně-vojenské spolupráce (CIMIC). Zdůrazněna je problematika působení ozbrojených sil a především orgánů CIMIC v rámci integrovaného záchranného systému při řešení krizových situací, jako jsou živelní katastrofy, ekologické havárie apod. Vychází z úkolů daných armádě v Bílé knize o obraně. Tyto úkoly pak porovnává s aktuálně platnou legislativou a hledá vhodná opatření k jejich skutečnému naplnění. Proti zahraničním misím je problematika a úkoly CIMIC v souvislosti s působením AČR na vlastním území zatím téměř nepopsaná. Tento článek si klade za cíl otevřít diskuzi na toto téma, mj. protože naše současná příslušná legislativa je již zastaralá.
Poté, co vláda ČR vyjádřila souhlas se závěry a cíli Bílé knihy o obraně, začalo MO i GŠ tyto a cíle naplňovat. Kdo však nesplnil své závazky byla vláda. Snížila obranný rozpočet a přiměla vedení armády hledat další nouzová východiska. Autor soudí, že jsme dospěli do okamžiku, kdy je nezbytné zahájit širokou debatu na téma odpovědnosti za obranu bezpečnostních zájmů republiky, stav ozbrojených sil a obranných schopností. Stránky Vojenských rozhledů jsou právě tím místem, kde bychom měli debatu o otázkách obrany státu zahájit.
  Cílem tohoto textu není systematický popis přípravy, schvalování a implementace Bílé knihy o obraně, ani celkové hodnocení jejích přínosů a nedostatků. Chce pouze upozornit na několik vybraných problémových bodů, které dlouhodobě komplikují tvorbu strategických dokumentů v oblasti obrany a bezpečnosti v České republice a neumožňují vytvářet předvídatelné prostředí pro obranné plánování.
V době formování týmu kolem designovaného ministra Alexandra Vondry na počátku léta 2010 nebylo pochyb o potřebě souhrnného koncepčního dokumentu, který by analyzoval a popsal situaci, nastavil směr a cíle dalšího rozvoje rezortu Ministerstva obrany, a tak stimuloval pokračování transformace české armády. Autor, který patřil mezi vedoucí pracovníky Ministerstva obrany, zde využil zkušenosti, jež získal při práci ve strukturách NATO. Na základě osobních zkušeností erudovaně a výstižně popisuje hlavní body této naší velmi nedávné vojenské historie.
 Bílá kniha o obraně byla schválena vládou dne 18. května 2011. Článek popisuje okolnosti jejího zpracování, význam ve struktuře strategických dokumentů pro zajištění obrany ČR a poukazuje zejména na skutečnost, že řada významných opatření, které Bílá kniha o obraně vytyčila se postupně realizuje v praxi. Autor, který byl členem zpracovatelské komise a plnil funkci redaktora Bílé knihy o obraně, ve svém příspěvku tím reaguje na některé názory, které tvrdí, že tento dokument nesplnil očekávání a že je pro budoucnost ozbrojených sil a celého rezortu Ministerstva obrany jen málo použitelný. Autor zobecňuje svoje zkušenosti z tvorby a implementace tohoto dokumentu a uvádí doporučení, které by bylo vhodné v budoucnu při tvorbě obdobného dokumentu využít.
Výstřel německého snajpera ukončil nad ránem 15. října 1944 život nadějného německého filozofa a sociologa PhDr. Josefa Dopplera, [1] jednoho z téměř čtyř a půl tisíce příslušníků československé samostatné obrněné brigády (Czechoslovak Independend Armoured Brigade Group), pro něž právě začínal osmý z celkem 215 dní na „zapomenuté" frontě před obklíčenou německou posádku severofrancouzského přístavu Dunkerque. Její velitel, fanatický nacista, viceadmirál Friedrich Frisius podepsal bezpodmínečnou kapitulaci teprve 9. května 1945, pod pohrůžkou, že s ním bude nakládáno jako s válečným zločincem. Svoboda tohoto města stála život téměř dvou stovek československých vojáků.