Problém “černého pasažérství” v Alianci

Autoři: ročník: 2016/Mimořádné číslo
Dlouhodobé snižování vojenských výdajů evropských aliančních zemí zapříčinilo rozevírání nůžek uvnitř Aliance projevující se nerovnoměrným sdílením vojenského břemene a chováním označovaným jako tzv. černé pasažérství. Cílem příspěvku je vymezit možné přístupy k identifikaci tzv. černého pasažérství a analyzovat vývoj vojenských výdajů ve vazbě na závěry a doporučení summitu NATO z roku 2014. Výsledky analýzy vojenských výdajů identifikují jen velmi malou skupinu zemí dlouhodobě plnících alianční doporučení ve formě alokace odpovídající částky jako podílu na HDP země a ve formě doporučené struktury vojenských výdajů.
 Článek hodnotí koncepční rámec pro formulování české obranné politiky z hlediska rychlé změny bezpečnostního prostředí po anexi Krymu ze strany Ruska v březnu 2014 a v souvislosti s rostoucí nestabilitou na středním východě a v severní Africe. Příspěvek posuzuje rozhodující opatření přijatá na politické, vojenské, administrativní, ekonomické a společenské úrovně, za účelem hodnocení efektivnosti české obranné politiky. Autoři nabízejí několik zásadních doporučení pro zvýšení akceschopnosti a připravenosti českého obranného systému a ozbrojených sil jako jedné z jeho nejvýznamnějších složek, a to jak v krátkodobé, tak i dlouhodobé perspektivě.
Článek se zabývá proměnou několika vybraných subkulturních uskupení ve skutečné, případně potenciální aktéry hybridní války. Je založen na trendech a událostech vztahujících se k ukrajinské krizi a k aktuální projekci sil Ruské federace na území střední a východní Evropy, stejně tak jako na reakcích vlád a společností, které jsou tímto druhem války a politiky ohrožené. Koncepční rámec tohoto článku je založen na výzkumu subkultur a na zkoumání vojenských strategií. Autor analyzuje roli skupin vojenské historie, motorkářů, fotbalových hooligans a dalších mládežnických subkultur. Analýza rizik slouží k posouzení aktuálního dopadu a možného budoucího rozvoje výzkumu fenoménu.

Tvorba globální bezpečnostní strategie EU

Autoři: ročník: 2016/Mimořádné číslo
Přestože Bezpečnostní strategie EU se zaměřuje na několik úrovní a domén, článek se zaměřuje problémy, které mají svůj původ ve východních oblastech Unie. Argumentace uvedená v článku prezentuje teoretické aspekty Strategie a charakterizuje bezpečnostní prostředí v oblasti Černého moře, představuje trendy vývoje v oblastech „zamrzlých“ konfliktů a postoj EU k těmto problémům v celém kontextu. Autorka dospěla k závěru, že EU dnes čelí z východu vážným hrozbám, vyplývajícím z historie jejich vzniku a vývoje a z absence jejich dosavadního řešení ze strany EU. Tato situace vyžaduje řešení a existuje riziko, že nově vytvářena Bezpečnostní strategie EU je dostatečně nezohlední a že nový bude mít jen obecnou povahu, s malou praktickou hodnotou.
Navzdory snahám označovat hybridní válku jako novou formu válčení, nebo dokonce jako faktor, který mění povahu války, hybridní válka je součástí ozbrojených konflitů od starověku do současnosti. Podstatou hybridních válek je paralelní využívání pravidelných i nepravidelných ozbrojených sil a různé způsoby působení na protivníka, s cílem, bez použití otevřeného útoku jej oslabit. Článek předládá analýzu informační dimenze v hybridní válce proti Chorvatsku (1990-91) a Ukrajině (2014). V obou případech byla hlavním cílem hybridní války sociální jednota napadených zemí. V případě Chorvatska, navzdory silné propagandistické kampani, následované použitím vojenské síly, se nepodařilo prolomit sociální soudržnost většiny obyvatel Chorvatska. V případě Ukrajiny, díky absenci sociální soudržnosti společnosti hybridní válka vedena Ruskou federací je mnohem efektivnější.
Aktuální bezpečnostní prostředí je rozmanitější, dynamičtější, vzájemně propojené a mnohem méně předvídatelné než kdykoli předtím. Stejně jako organizace v podnikatelské sféře se i vojenské organizace musí přizpůsobovat rostoucí složitosti strategického prostředí. Vzhledem k neustálým organizačním změnám v ozbrojených silách západních států vyplývajících z nových úkolů se zvyšují i nároky na bojové schopnosti vojenských velitelů. Transformační leadership realizovaný veliteli, kteří ve svém vývoji dosáhli post-konvenční morální úrovně, je pravděpodobně jediným relevantním elementem, který je schopen transformovat a adaptovat vojenskou organizaci na řešení současných a budoucích bezpečnostních problémů. Tento článek analyzuje možnost použitelnosti transformačního leadershipu ve vojenské organizaci s využitím vývojových teorií v rámci koncepce rozvoje řízení ve vertikální struktuře.
Stěžejním předpisem veřejného investování je zákon o veřejných zakáz- kách. Jeho hlavním cílem je úspora finančních prostředků při pořizování majetku a služeb státem. V některých specifických případech se však ten- to zájem dostává do střetu se zájmy jinými. Nový a zajímavý vhled do této problematiky vnáší několik nedávných rozsudků soudů v trestních kau- zách týkajících se pořizování zdravotnického materiálu. Na základě těchto judikátů byly identifikovány konflikty s celospolečen- skými zájmy. Jsou jimi zachování bojeschopnosti Armády České repub- liky a její funkce v míru, plnění mezinárodních závazků České republiky a požadavek na důsledné plnění vojenských rozkazů. Byly vyhodnoceny případy, ve kterých jiné zájmy převáží nad zájmem chráněným Zákonem o veřejných zakázkách a kterým musí tento ustoupit.
Generálmajor Jan Reindl (1902–1981) Jan Reindl se narodil 18. června 1902 do úřednické rodiny v Trhových Svinech. V předvečer 1. světové války zahájil studium na třeboňském gymnáziu. V době končícího konfliktu mladého studenta zajímaly především události října roku 1918 a vyhlášení svobodného státu. Pod vlivem situace se Jan Reindl ještě coby gymnazista přihlásil za dobrovolníka 1. pluku stráže svobody a do ledna 1919 se s ním zúčastnil akcí při zajišťování jihočeského pohraničí proti iredentistickým snahám místních Němců.
Příspěvek se zabývá problematikou úkolových uskupení ve dvou rovinách. V první – jako deklarací možností vyčlenění sil a prostředků Armády české republiky (AČR) v soudobých a budoucích operacích. V rovině druhé – jako o uskupení sil a prostředků vyžádaného speciálním úkolem (cílem), kterého není schopna organická nebo posílená jednotka. Další kategorií, která se v posledním období objevuje v teoriích řešících nasazení sil a prostředků AČR v budoucích operacích, jsou tzv. „bojové týmy“. Příspěvek podává názor na pojem „bojový tým“. Dále příspěvek řeší možnosti součinnosti pásových a kolových bojových vozidel při plnění taktických úkolů. V této části příspěvku řeší autoři obecné možnosti součinnosti jednotek vyzbrojených pásovými a kolovými bojovými vozidly a možnosti plnění úkolů jednotek v atypických počtech, včetně možností využití výsadků na bojových vozidlech. Příspěvek je doplněn výsledky experimentálního cvičení.
Článek pojednává o operační adaptabilitě, jež bude podle Spojených států amerických (USA) potřebná v budoucích ozbrojených konfliktech mezi lety 2016–2028. Schopnost operační adaptability má pak významný vliv zejména na operace pozemních sil, jež jsou i nadále považovány za rozhodující vojenskou sílu. Za významný faktor operačního prostředí pozemních sil je považována zejména jeho komplexnost – provázanost mezi vojenskými a politickými cíli, jež přináší mimo jiné řadu nejistot. Účinné ovlivňování dynamiky lidského prostředí v ozbrojeném konfliktu je jedním z předpokladů dosažení schopnosti operační adaptability. Současný rozvoj a zdůrazňování technologií v průběhu ozbrojeného konfliktu až příliš oddělily válku od jejího nemateriálního politického, kulturního a psychologického kontextu. Přitom právě lidský, psychologický, politický a kulturní rozměr ozbrojeného konfliktu přináší řadu nejistot, jejichž snižováním se budou muset v budoucích operacích pozemní síly zabývat. Dílčí řešení v podmínkách AČR nastiňuje i tento článek.
Strana 8 z 63