Generál Podhajský – kruté dějiny romantizovaného období budování čs. branné moci

Autoři:
Josef Fučík: Generál Podhajský. 1. vyd. Praha, Litomyšl: nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka, 2009. ISBN 978-80-7185-962-8.

Další informace

  • ročník: 2010
  • číslo: 2
  • stav: Nerecenzované / Nonreviewed
  • typ článku: Ostatní / Other

Generál Podhajský – kruté dějiny romantizovaného období budování čs. branné moci

Gen PodhajskyV letech 1918 až 1938 se Československé republice vystřídalo osmnáct vlád, v jejichž čele stálo devět různých osobností. Na postu ministra národní obrany se za tu dobu protočilo celkem jedenáct osobností. Někdy byla tato funkce vykonávána z pozice předsedy vlády, to však nemění na faktu, že pro Československo byla příznačná nestabilita vládnutí.

Ta se dotýkala i pozice náčelníka hlavního štábu československé armády. Toto místo v letech 1919 až 1939 zastávalo pět generálů, z nichž dva byly francouzští a tři českoslovenští. Generál Jan Syrový však byl v době výkonu pozice ministra národní obrany v druhé Černého vládě trvající od března do října 1926 zastupován třemi generály.

Jedním z nich byl Alois Vácslav Podhajský, který tuto prestižní pozici zastával krátce, od 1. 9. do 14. (18.) 10. 1926. Šlo však spíš o náhodu, protože generál Podhajský byl tzv. „rakušák" – jeden z absolventů Válečné školy ve Vídni přejatý po skončení světové války a rozpadu Rakouska-Uherska do československé branné moci a ponechaný v aktivní službě.

Jako „rakušákovi" mu totiž přitěžovalo, že nebojoval na ideologicky žádané straně, ale války se zúčastnil jako polní generál rakousko-uherského vojska. A bojoval více než dobře. Byl jedním z mála polních velitelů, který v průběhu světové války neprohrál. Tím prokázal vysoký stupeň vojenské profesionality, která byla dokonce v srpnu 1917 oceněna povýšením Podhajského na polního podmaršálka. Fakticky tak šlo po polním maršálkovi Radeckém z Radče o dalšího vojensky velmi vysoko postaveného českého polního velitele v c. a k. armádě.

Po Podhajském však na rozdíl od Radeckého, který má svůj pochod, v našem povědomí moc nezůstalo. Česká oficiální vojenská historiografie se k českému vojenství v období před vznikem samostatného Československa staví spíše rezervovaně. Dokonce ani ministerstvo obrany Podhajského neuvádí ve své internetové galerii náčelníků generálního štábu, ačkoliv generál Syrový tuto funkci nemohl zastávat kvůli konfliktu zájmů a Podhájský byl proto legitimním náčelníkem generálního štábu. Toto vytěsnění z paměti se ovšem týká i Podhajského předchůdců Gajdy a Horáka a příslušné informace lze tak najít až na Wikipedii. Zdá se, že i 20 let po pádu komunistické totality tu stále schází odpovídají společenská objednávka na trochu objektivnější „osvětlení dějin" českého vojenství, než tomu bylo dříve. Snad i díky tomuto deficitu přežívají o působení Čechů v ozbrojených silách habsburské monarchie mnohá klišé, např. o jejich nespolehlivosti. Ta se tu a tam objevují v zahraničních publikacích, proti čemuž vlastně nic neděláme ani jako národ, ani jako stát.

Snaží se s tím ovšem něco udělat Josef Fučík, který se působením vojáků narodivších se území dnešní České republiky systematicky zabývá. Generál Podhajský je už jeho sedmou publikací konfrontující pohled zahraniční, zejména oficiální rakouské historiografie, s fakty týkající se působení Čechů ve válečných konfliktech vedených pod vlajkou domu habsburského.

Činí tak opět velmi zdařile, tentokrát jeho pohled přesahuje daleko za konec říše, nad kterou slunce nezapadalo. Jeho kritický a systematický pohled na osobu „rakušáka" Podhajského a události, kterých se přímo nebo nepřímo zúčastnil, doplňuje naše poznání o složitém budování čs. branné moci, vojácích s cejchem „rakušáka", legionářích a zákulisí fungování politicky rozhádané první Československé republiky, tolik u nás adorované zejména po pádu komunistické totality.
Fučík v knize dokonce upozorňuje na oficiální falšování našich dějin, které bylo jednou z metod výkladu světa v letech komunistické diktatury. Obludnost takové počínání si lze dobře uvědomit konfrontací některých oficiálních pramenů z té doby s událostmi spojenými s osobností dlouholetého zemského velitele pro Moravu a Slezsko, dočasného náčelníka hlavního štábu čs. armády a třetího generálního inspektora čs. branné moci zastupujícího ve funkci Jana Syrového, „rakušáka" Podhajského.
To se týká např. popisu a interpretace prosincových událostí roku 1920, které odstartovalo obsazení Lidového domu policií a četnictvem. Fučík toto období líčí v kapitole Když šlo republice o krk. Popisuje zde nasazení vojáků při řešení nepokojů v jihomoravském hnědouhelném revíru, v Hodoníně, Rosicích, Zastávce a Oslavanech.

Co Přehled dějin KSČ vydaných nakladatelstvím Svoboda v roce 1976 odbývá na str. 99 větou: „V Oslavanech projevila solidaritu s bojem dělníků i část vojska." ve skutečnosti proběhlo jinak. Nejednalo se o aktivní příslušníky vojska, ale bývalé legionáře. Těm se podařilo zorganizovat ozbrojené formace, s jejíž pomocí odzbrojili asistenční oddíl, vedený jiným bývalým legionářem majorem Zázvorkou, jehož většinu tvořili nováčci, branně povinní vojáci povolaní na podzim k povinné vojenské službě.
Fučíkova monografie velmi dobře zaplnila jedno z bílých a citlivých míst československých dějin. Ačkoliv jde o popis a výklad událostí někdy starých přes 70 let, jsou poučné i pro dnešek. Zdá se, jako by u nás existoval jakýsi fenomén jednou viděného. To platí nejenom pro skutečnost, že obsazení míst klíčových generálů bylo v předválečném Československu spíše výsledkem politických her rozehrávaných v tehdejším nestabilním politickém systému, než výsledkem systematické personální práce zhodnocující vojenskou profesionalitu. Platí to také pro koncepci budování tehdejšího odvětví obrany hledající (překonané) vzory v zahraničí a pokoušející se legislativní cestou prosadit individuální idealizované představy o podobě a fungování ozbrojených sil, jako tomu bylo v případě (švýcarského) miličního systému či podivných institucí určených k vyvažování vnitropolitické rozložení moci, jejichž praktický význam pro fungování ozbrojených sil však byl spíše sporný.

V tomto kontextu rovněž nepřekvapí, že uvnitř prvorepublikových ozbrojených sil byl připuštěn boj mezi legionáři a nelegionáři, Čechů proti nečechům, boj mezi zastánci experimentování proti historické kontinuitě přinášejí stabilitu armády. V tomto kontextu nemůže rovněž překvapit, že prvním ministrem národní obrany byl anarchista, jemuž se podařilo vytvořit správní kolos rozmístěný po Praze v 37 budovách, který jenom v letech 1918 až 1919 dokázal vyexpedovat 524 425 čísel jednacích, a že francouzská vojenská mise na tom byla daleko ekonomicky lépe než samotní čeští vojáci. Francouzský četař, který předával první zásilku 106 (opotřebených) francouzských děl zaslaných na žádost čs. vlády, a kterou Podhájský odmítl převzít, měl plat vyšší než tehdejší československý generál.
Podivný osud armádního generála Podhajského se uzavřel s koncem druhé světové války. Podhájský sice odešel v prosinci roku 1933 z pozice generálního inspektora čs. branné moci do výslužby, za své služby pro československý lid však nikdy nedostal žádné československé vyznamenání. Jako by jeho zásluhy týkající se potlačení komunistické revoluce z pozice zemského velitele nebo zásluhy o rozvoj vojenských prostorů v době výkonu funkce generálního inspektora měly menší váhu, než jeho „provinění rakušáka".
Podobně paradoxní jsou i událostí spojené s Podhajského koncem, které Fučík popisuje v kapitole Hořké zúčtování. Podhajský během své aktivní vojenské kariéry v čs. armádě prakticky trvale čelil intrikám, které jej měly dostat pryč z armády. V roce 1945 se však z dějinné figury schopné čelit takovým útokům s pomocí osob oceňujících jeho profesionalitu stal pouhou figurkou smýkanou událostmi probíhajícími na pozadí retribučních dekretů. Dne 12. 5. 1945 byl nezákonně zatčen, vězněn a obviněn z kolaborace spočívající v členství v Českém svazu válečníků a jeho život se definitivně uzavřel na štědrý den roku 1946. Zemřel vlastně jako národní zrádce a jeho osoba nebyla doposud rehabilitována, ačkoliv jeho vliv na československé dějiny byl ryze pozitivní.

Monografie Josefa Fučíka o osudech, profesní kariéře a osobnosti generála Podhajského a o době, která jej oklopovala a provázela, je velmi dobře graficky zpracována, jak u už je u nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka zvykem. Text je doplněn množstvím černobílých fotografií, náčrtů a tabulek zachycující podstatné aktéry, prostor a fakta tehdejší doby. Kniha je velmi dobře čtivá, a to navzdory tomu, že Fučík ve svém výkladu na jednom místě koncentruje množství faktů získaných a ověřených z několika pramenů, které průběžně cituje v poznámkách pod čarou. Osobně se mi líbí Fučíkův styl psaní. Pozitivně hodnotím důsledné používání pojmosloví odpovídající příslušnému období i košatost jím použité slovní zásoby, např. využívání v mé generaci zapomenutých slov jako je letora, synonyma povahy, charakteru.


B.Pernica

Zanechat komentář