Kriminalizace a náboženská radikalizace v Čečensku jako dva hlavní trendy vývoje po roce 1996 a jejich vliv na dimenzi terorismu v pozdějším konfliktu

Rozpad Sovětského svazu a událostí těsně předcházející rozpoutaly kromě jiných neméně důležitých procesů i vlnu etno-regionálních hnutí usilujících o vytvoření vlastního státu a vymanění se z uměle vytvořeného státu jakým byl Sovětský svaz. Jedním z těchto regionů je i Čečensko, kde krátká éra autoritativní vlády Džochara Dudajeva vedla k ruské invazi a tzv. první čečenské válce v letech 1994-1996. Poválečná léta byla ve znamení snahy o budování sekulárního státu s demokratickými institucemi, nicméně vlivem místních specifických podmínek, vysokého stupně kriminalizace, obecně zvýšenou mírou shovívavosti společnosti vůči násilí a v neposlední řadě také činnosti radikálně islamistických hnutí došlo k vnitřní destabilizaci a frakcionalizaci, které vyvrcholily druhou ruskou invazí v roce 1999 a tím ukončením faktické čečenské nezávislosti. Případ Čečenska je o to specifičtější, že od počátku 90.let docházelo k simultánnímu vývoji jak občanské, resp. světské, společnosti, tak náboženské obce, což přineslo úzké vazby mezi etno-regionálními a náboženskými požadavky. Následující text se zabývá právě činností a případnými vazbami nestátních aktérů, zejména pak organizované zločinu a místních náboženských komunit (virtů a později i wahhábistů) aktivních v meziválečném období.

Další informace

  • ročník: 2010
  • číslo: 1
  • stav: Recenzované / Reviewed
  • typ článku: Přehledový / Peer-reviewed

Rozpad Sovětského svazu a událostí těsně předcházející rozpoutaly kromě jiných neméně důležitých procesů i vlnu etno-regionálních hnutí usilujících o vytvoření vlastního státu a vymanění se z uměle vytvořeného státu jakým byl Sovětský svaz, přičemž tato hnutí byla regionálně typická pro de facto první polovinu 90. let. Zatímco v některých oblastech probíhal proces osamostatnění relativně pokojně a přechodem k budování demokratických institucí a právního státu, jako například v Pobaltí, v jiných oblastech byl pozorovatelný trend inklinace spíše k autoritativním režimům, případně vládám bývalých regionálních představitelů KSSS, a v některých případech docházelo i ke vzniku konfliktů s etnickým základem, jako v Náhorním Karabachu či Abcházii.

Jedním z těchto regionů je i Čečensko, kde krátká éra autoritativní vlády Džochara Dudajeva vedla k ruské invazi a tzv. první čečenské válce v letech 1994-1996. Poválečná léta byla ve znamení snahy o budování sekulárního státu s demokratickými institucemi, nicméně vlivem místních specifických podmínek, vysokého stupně kriminalizace, obecně zvýšenou mírou shovívavosti společnosti vůči násilí a v neposlední řadě také činnosti radikálně islamistických hnutí došlo k vnitřní destabilizaci a frakcionalizaci, které vyvrcholily druhou ruskou invazí v roce 1999 a tím ukončením faktické čečenské nezávislosti. K samotnému průběhu čečenských separatistických snah se váže otázka dimenze terorismu, zmíněná v souvislosti s některými diskutabilními akcemi v první válce a vytvářející legitimní důvod k zahájení války druhé. Z tohoto pohledu lze tedy poválečnou kriminalizaci na straně jedné a náboženskou radikalizaci na straně druhé, považovat jednak za přímé příčiny pozdějších událostí a sekundárně i za základ pozdější podoby povstaleckého hnutí, mnohdy označovaného za teroristické s prvky fundamentálního islamismu.

Otázka projevů terorismu ve spojení s Čečenskem v meziválečném období je však značně složitá, jelikož probíhá v několika dimenzích současně-aktivity místního organizovaného zločinu v souvislosti s četností únosů a vydírání, projevy náboženského terorismu jak vůči domácí, relativně sekulární vládě, tak partikulárně vůči Ruské administrativě, a v neposlední řadě také étos etno-regionálního terorismu a faktická existence warlordismu jako zastřešujícího prvku. Rovněž fakt, že jednotlivé směry jsou často spojeny a ne striktně ohraničeny, [1] vytváří případnou konceptualizaci této problematiky značně obtížnou. Případ Čečenska je o to specifičtější, že od počátku 90.let docházelo k simultánnímu vývoji jak občanské, resp. světské, společnosti, tak náboženské obce, což přineslo úzké vazby mezi etno-regionálními a náboženskými požadavky.

Následující text se zabývá právě činností a případnými vazbami nestátních aktérů, zejména pak organizované zločinu a místních náboženských komunit (virtů a později i wahhábistů) aktivních v meziválečném období.

1. Konceptualizace nestátních aktérů

V souvislosti s rozsáhlými společenskými, politickými a ekonomickými změnami po roce 1990 došlo k prudkému nárůstu asymetrických konfliktů probíhajících mezi státy a nestátními aktéry, jejichž existence fakticky překonala představu státu využívajícího monopolního postavení při užití síly. (Williams 2008: 4).

To mělo logickou odezvu i v akademické oblasti, kde vzniklo mnoho děl a výzkumných prací na téma terorismu, organizovaného zločinu, pirátství, povstalectví, apod. Není účelem textu a ani rozsah to neumožňuje, popsat všechna úskalí a celkovou problematiku vymezení jednotlivých nestátních aktérů, pro základní orientaci a alespoň částečnou typologizaci postačuje členění navržené německým politologem Stefanem Mairem. (Sullivan 2005: 74, , Shelley-Piccarelli 2002, Shelley 2002, 2006, Ronfeldt-Arquilla 2001, Hestermann 2004, Bunker-Sullivan 2005, Williams 2008, Mair 2003, Reno 1998, Thomas-Kiser-Casebeer 2005)

Mair pracuje s typologií čtyř základních, ideálních druhů těchto aktérů, a to sice teroristy, organizovaným zločinem, rebely (povstalci) [2] a warlordy, přičemž jejich společným znakem je užívání násilí při prosazování svých zájmů, avšak v podmínkách rozdílných zájmů a cílů, strategie a v neposlední řadě i síly. (Sullivan 2005: 74, Mair 2003: 12)

Tyto faktory determinují Mairovu klasifikaci aktérů, kdy ekonomické zájmy přiznává jako typické pro warlordy a organizovaný zločin, zatímco povstaleckým a teroristickým skupinám přiřazuje a priori politicko-ideologické motivy. V oblasti objektu násilí, resp. selektivnosti cíle, Mair uznává, že zatímco povstalci a organizovaný zločin útočí především na složky a představitele státu s vysokým stupněm selektivity, pro terorismus a warlordy jsou cílem útoků, ačkoliv nepřímým, především civilisté (Mair 2003: 12). Z hlediska telurického charakteru mají povstalci a warlordi společný zájem na kontrole určitého území a zároveň s tím i určitou míru vigilantismu, zatímco teroristé a organizovaný zločin nejsou a priori vázáni geograficky a snaží se spíše o decentralizaci a provádění operací v globálním rozměru. (Mair 2003: 12, Sullivan 2005: 74, Williams 2008: 6-9)

Williams využívá poněkud širší a detailnější rámec nestátních aktérů, kdy navrhuje celkem sedm dimenzí, dle kterých by měly být odlišováni-motivaci a účel, sílu a rozsah, zdroje a financování, struktura, úloha násilí, vztah mezi aktérem a státem, funkce aktéra ve vztahu ke svým členům a stupeň lidové podpory. (Williams 2008: 8)
Relativně opomíjené jsou extremistické organizace motivovány jak politicky (ultrapravice, ultralevice), tak nábožensky (fundamentalisté), o které je možné, ačkoliv s výhradami, na základě Williamsových prvků tuto typologii doplnit. Výhrady se týkají především toho, že samotný náboženský či politický étos může u všech v typologii zmíněných forem hrát úlohu motivace a nikoliv přímo jednoho z typů. Na druhé straně, žádný z takto navržených aktérů není rigidní, ale dokáže se přizpůsobit vnějším podmínkám, které na něj působí a dle nich se formovat. Tak může dojít například k uchýlení organizovaného zločinu k terorismu (Lyman-Potter 1997: 306-309), inklinaci povstalectví k terorismu či naopak a podobná variabilita platí u warlordismu, který může oscilovat k ostatním druhům. [3] (Sullivan 2005: 78, Hestermann 2004, Bunker-Sullivan 2005, Shelley-Piccarelli 2002, Thomas-Kiser-Casebeer 2005, Reno 1998)

Náboženští radikálové mnohdy získávají vlastní subjektivitu, ne pouze formálně založením organizace, nýbrž i skutkově – mají vlastní cíle a prostředky, vlastní financování a podporu, strukturu zpravidla silně hierarchickou a stupeň jejich radikalizace, případně uchýlení se k jiným variantám a formám nestátních aktérů je determinován vztahem se státem, kdy mohou se státem koexistovat anebo naopak bojovat.

Úroveň lidové podpory a stejně tak i schopnosti získat zdroje a financování činnosti či aktivit může být u všech typů základ pro spolupráci s ostatními skupinami a transnacionálními či globálními aktéry, jako organizovaný zločin či teroristické sítě. Navázání těchto vazeb může mít zpětně vliv i na zbylé dimenze, především sílu a rozsah činností, v neposlední řadě však i cíle a motivaci. Dle těchto dimenzí je pak možné vymezit jednotlivé aktéry (Shelley-Piccarelli 2002).

Ohledně vymezení warlordismu panuje mezi autory relativně shoda v tom, že oním warlordem je charismatická osoba, [4] která prostřednictvím větších či menších vlastních ozbrojených sil kontroluje určité území, kde usurpují jak ekonomickou, tak politickou moc (Williams 2008: 9, Mair 2003: 13) Podstatná je rovina vztahu se státem, kdy se warlord zpravidla snaží získat co nejvíce vlastního užitku na úkor státního úpadku [5] (Sullivan 2003: 75), dochází tak k povýšení vlastního zájmu nad zájmy kolektivní. Velmi obvyklý je výskyt warlordismu poblíž nalezišť přírodních zdrojů, jako v Sierra Leone nebo Čečensku, či oblastech pěstování drog, jako například v Afghánistánu. Tím se warlordismus dostává do pozice výrobce a distributora bohatství vlastním přívržencům (Williams 2008 :9; srov. Reno 1998: 15-44), přičemž prvotně zpracované produkty (ropa, diamanty, drogy) mohou být distribuovány dalším aktérům až ke koncovým zákazníkům, čímž dochází jednak k vytvoření obousměrných distribučních kanálů, a sekundárně k navázání spolupráce a transnacionalizace warlordismu. (Williams 2008: 9, Mair 2003: 12, Sullivan 2003: 73-75)

Podobnou formací jako warlodismus se vyznačuje i povstalectví, je však možné ho co do velikosti označit za větší, živelnější a zpravidla postrádá výrazně hierarchickou strukturu. Proti warlordismu se povstalectví vyznačuje rovněž zpravidla výraznějšími politickými motivy na úkor ekonomických a využití násilí je selektivně omezeno výhradně na ovládnutí teritoria na úkor státu, nikoliv vůči skupině obyvatel jako ekonomickému zdroji. Významný je rovněž fakt, že většina hnutí se snaží aplikovat vigilantismus pro zisk lidové podpory. V současné době je možné pozorovat spíše trend úbytku a transformace povstaleckých hnutí do jiných typů, zejména terorismu a warlordismu, což je částečně způsobeno závislostí na převážně ilegálních zdrojích financování-zejména obchod s drogami a přírodními surovinami, čímž je zde sklon k ekonomickému plenění ovládnutých území a dochází tak k těsným vazbám s organizovaným zločinem. Dalším faktorem, který může transformovat povstalecké hnutí, je indoktrinace radikální, případně i umírněnou ideologií či náboženstvím.

Naproti tomu se teroristé vyznačují obecně nižší mírou selektivnosti při zachování politických anebo náboženských motivů a obecně i nižší mírou centrálního řízení. K tomuto trendu se blíží i pojetí organizovaného zločinu jako více či méně síťového aktéra [6] Oba fenomény jsou však značně rozsáhlé, čímž je jejich detailnější rozbor v textu problematický.

Zatímco warlordismus a povstalectví se více či méně týkají slabých a zhroucených států, organizovaný zločin a terorismus působí v různých dimenzích i ve státech vyspělých, zatímco vazby na předchozí typy a existence v rozměru failed states jim poskytuje určitou míru bezpečnosti před stíháním ve vyspělých státech, což je ostatně i příklad Čečenska a čečenského organizovaného zločinu (Patrick 2006).

2. Nestátní aktéři v Čečensku a jejich vývoj

V souvislosti s Čečenskem je velmi známý etnicky založený organizovaný zločin, mnohdy označovaný jako čečenská mafie (Galeotti 2005: 171, Lieven 1998: 352). V různých historických obdobích, zejména pak v 90. letech se objevovaly různí nestátní aktéři, od povstaleckého etno-separatistického hnutí až po wahhábisty a dále skupiny diskutabilně označované jako teroristické. Z hlediska povstaleckých skupin lze provést dělení na separatistické [7] a proruské, které, v závislosti na vztazích s Ruskem, získávaly různou vnitropolitickou relevanci.

Vysoký počet nestátních aktérů v Čečensku po první válce po roce 1996 lze identifikovat do několika skupin-pozůstatek separatistického hnutí loajální pozdějšímu prezidentovi Maschadovovi, separatisté sdruženi okolo Šámila Basajeva a Jordánce al-Chattába, separatisté a umírněná proruská opozice okolo Ahmada Kadyrova (pozdější kadyrovci) a ideologicky nesdružení separatisté jako Gelajev či Radujev, kteří se později začali kriminálně projevovat a inklinovat k warlordismu. Vedle těchto skupin koexistovali i aktéři více či méně spojení se separatistickým hnutím, jednalo se zejména o aktivity čečenského organizovaného zločinu (jak místního, tak z jiných částí Ruska) a působení radikálně islámských proudů, povětšinou wahhábismu.

Dle výše uvedené typologie by se tak jednalo především o přechod části povstaleckého hnutí k organizovanému zločinu a částečně i warlordismu, zatímco jiná část byla indoktrinována radikálně-náboženskou ideologií, která vyplnila vakuum po částečném utlumení secesionistických požadavků. V neposlední řadě se během meziválečného období odehrálo i několik teroristických aktů směřovaných jak vůči ruskému etniku v Čečensku, tak v okolních regionech a dokonce i vůči jiným Čečenům.

2.1 Historické a kulturní souvislosti

Čečenská kultura je značně specifická jako mnoho dalších kultur vyskytujících se na etnicky heterogenním Kavkazu, což je způsobeno především spojením a smíšením tradiční klanové kultury a zvyků s islámskou vírou, která do tohoto regionu začala pronikat zhruba od 12. století, přičemž se jednalo o umírněné súfistické směry islámu, učení nakšbandíja a kadiríja. (Gallová-de Waal 2000: 45-49, Shultz-Dew 2006: 115-117)
Tradiční základ světské společnosti tvoří tejp, neboli klan, [8] vedený rodovými staršími, kteří mají mimo jiné na starosti i udržování místních tradic. [9] Súfistická struktura je naopak tvořena náboženskými komunitami, virty, vytvářenými jak v rámci tejpů, tak i mimo ně, přičemž nejvyšším duchovním je muftí. [10] Kulturní identita Čečenců je primárně tvořena tejpy, následně virty a národní vědomí je z tohoto hlediska až na posledním místě. (Lieven 1998: 336-345, Gallová-de Waal 2000: 47, Bodansky 2007: 55-64)

Vedle klanového a náboženského principu lze v čečenské společnosti identifikovat i silný odkaz odboje a obecně bojovnosti. [11] V 15. století se čečenské, resp. vajnašské [12] klany sjednotily a čelily turecké invazi na Kavkaz. [13] Během 17. století pak dochází k ruské expanzi na sever Kavkazu a kolonizaci nížinatých oblastí Kozáky, čímž začíná první rusifikace oblasti a původní obyvatelé migrují do horských a méně úrodných oblastí. V 19. století proběhly dva pokusy o odboj vůči ruské hegemonii-první byl veden šejkem Mansúrem [14] a druhý imámem Šámilem, který spojením dnešního Inguššska, Dagestánu a Čečenska vytvořil vlastní imámát, stát striktně řízený islámským právem šaría. Právě Šámil posloužil v mnoha případech jako vzor pro odbojovou činnost, v pozdějších letech inspiroval i Basajeva, který chtěl rovněž vytvořit islámský stát v původních hranicích. (Bodansky 2007: 69-84, 162, Shultz-Dew 2006: 116)

Z éry Sovětského svazu je kromě partikulárních střetů se sovětskou kulturou podstatná deportace Čečenců v roce 1944 do kazašských stepí z důvodu obav z jejich možné kolaborace s Němci, čímž by si zajistili samostatnost a Němcům přístup k nalezištím ropy na Kavkaze. [15] To mělo za následek jednak rozšíření čečenských skupin do střední Asie a dále střety s převážně ruskými obyvateli po návratu do původní oblasti po roce 1956. (Lieven 1998: 336-345, Gallová-de Waal 2000: 61)
Počátkem 90. let byl na kongresu kmenových vůdců zvolen prezidentem Džochar Dudajev a vyhlášena nezávislost na vznikající Ruské federaci. Dudajev od počátku vystupoval konfliktně a nacionalisticky jak vůči Rusku, tak početnému ruskému etniku, čímž si naklonil část tejpů. [16] Pro podporu místních virtů volil spíše náboženskou rétoriku. [17] Přílišnou orientací na mocenské střety uvnitř země a zároveň na konflikt s Ruskem Dudajev opomíjel rozvoj i ostatních odvětví, především průmyslu a obecně ekonomické politiky. (Lieven 1998: 198, Cornell 2003)

To znamenalo především rozvoj domácí dimenze organizovaného zločinu-pašeráctví a překupnictví, vydírání, únosů, krádeží a nelegální distribuce ropy a větší angažovanost Čečenců na obchodech s heroinem z Afghánistánu. Sekundárně posloužilo Čečensko i jako úkryt pro příslušníky čečenského organizovaného zločinu, přičemž v některých případech docházelo i k personálním vazbám mezi nimi a čečenskou vládou. [18] (Cornell 2003, Bowker 2004, Shultz-Dew 2006: 122)
S vnitřním bojem o moc souvisel vznik domácí ozbrojené opozice, představované především Umarem Avturchanovem a Ruslanem Gantěmirovem, finančně i materiálně podporováni ruskou tajnou službou FSB. [19] (Bowker 2004: 466-471) Kromě těchto zdrojů se však jejich soukromé jednotky příležitostně financovaly z nelegálních aktivit, zejména vydírání a braní výpalného.

Po selhání opozičních pokusů o sesazení Dudajeva byla provedena v prosinci roku 1994 invaze ruských vojsk do Čečenska. V průběhu války byl zabit prezident Dudajev a na jeho místo nastoupil dočasně Aslan Maschadov, doposud velitel čečenských povstalců a v prvních řádných prezidentských volbách v lednu 1997 i zvítězil.
Se vstupem ruských sil na Čečenské území přešla čečenská armáda, resp. domobrana, na guerillovou taktiku boje s rozptýlením sil. [20] Ačkoliv byl řetězec velení a určitá hierarchie zachována, již v průběhu války část polních velitelů podnikla samostatné akce, [21] přičemž ke konci války pak někteří polní velitelé začínali provozovat i nelegální aktivity včetně podílení se na pašování drog. [22] Po válce bylo v rámci dohody z Chasavjurtu rozhodnuto o rozpuštění čečenské armády, [23]což urychlilo štěpení a fragmentaci odbojového hnutí.

2.2 Kriminalizace části odbojového hnutí

Povstalectví a banditismus jsou významné složky čečenské národní identity (Galeotti 2005: 170, Lieven 1998), přičemž v určitých historických obdobích byla účast na banditismu či kriminálních akcích vnímána jako forma odporu vůči cizí moci. (Lieven 1998: 349-354, Gallová-de Waal 2000: 49-53, Shultz-Dew 2006: 128-130)

To také zapříčinilo pozdější rozvoj nelegálních aktivit v Čečensku během Dudajevovy vlády a ostatně i s příchodem ruských vojsk tyto aktivity neustaly, naopak se rozšířily jak o obchody se zbraněmi, tak díky vazbám s ruskými vojáky i o další síť na distribuci drog. (Chledowski 2005, Cornell 2006: 50, Dunn 2001: 64)

Ve sledovaném období 1996-1999 obsahují nelegální aktivity v Čečensku celkově tří dimenzí-aktivit domácí a zahraniční větve organizovaného zločinu a prvky warlordismu v podobě některých bývalých polních velitelů. (Galeotti 2005: 173-175, Cornell 2003, Bowker 2004: 470), přičemž o zhoršení bezpečnostních podmínek po válce vypovídá fakt, že zemi opustilo přes 200 tisíc obyvatel a v roce 1997 bylo spácháno přes 1300 vražd. [24] (Bowker 2004: 470, Lieven 2000).

Příčiny prudkého zvýšení kriminality je možné spatřit v chybějící poválečné obnově regionu, [25] vysoké míře nezaměstnanosti a prakticky chybějící infrastruktuře [26] a vysokému počtu zbraní v populaci. (Cornell 2003, Gallová-de Waal 2000: 164-175)

Často provozovanými nelegálními aktivitami byla především participace na obchodu s drogami, únosy, vydírání a nelegální obchody s ropou. V tomto období je rovněž signifikantní oslabení zahraniční větve organizovaného zločinu, která hrála důležitou, především materiální roli v podpoře Dudajevova režimu (Galeotti 2005: 172-175). To bylo způsobeno jednak růstem místních skupin a zájmů warlordů, kteří stezky ovládali na straně jedné a vzrůstem náboženské ideologie na straně druhé. (Galeotti 2005: 179, Bowker 2004: 479)

Čečenský organizovaný zločin je obecně jedním z nejdůležitějších aktérů ve světovém obchodu s drogami, což je dáno výhodnou pozicí země na severní stezce, kterou je převážen heroin z Jihovýchodní Asie do Ruska a Severní Evropy. (Shelley 2006, Cornell 2006, Curtis 2002: 23-24) Kromě toho, převážně díky klanovému principu který se přenesl i do struktury organizovaného zločinu, je většina i ne-čečenských skupin řízena čečenskými skupinami, bratvami. [27] (Galeotti 2005: 176)
Příjmy z obchodů s narkotiky se tak staly doménou nejen skupin podílejících se přímo na jejich transportu, ale i skupin a osob ovládajících transportní území. Jednou z důležitých distribučních sítí byla i ruská armáda v regionu početně zastoupená, s níž byly parciální kontakty navázány už v průběhu války [28] (Cornell 2006: 76, Shultz-Dew 2006: 131).

Na tomto základě vznikl kromě domácích skupin organizovaného zločinu i čečenský warlordismus, představovaný zejména bývalými veliteli Ruslanem Gelajevem a Salmanem Radujevem. Zatímco Radujev se orientoval především na páchání násilných trestných činů, únosy a vraždy, Gelajev ovládal nejprve část jižního Čečenska včetně přechodů do sousedního Gruzie a později ovládl i region Pankisi, čímž mu plynuly významné peníze z obchodu s narkotiky. (Cornell 2003, Cornell 2006: 54). Gelajevův vliv v Pankisi zesílil pravděpodobně po nástupu Chože Nuchajeva na pozici šéfa čečenské kontrarozvědky. Kriminální aktivity obou začaly již před koncem války, u Gelajeva v rozmezí 1994-1995, u Radujeva až po akci u Pervomajskoje, přičemž orientací na tvorbu vlastního zisku prakticky rezignovaly na vlastní politické ambice. [29]

Na únosech se kromě Radujeva podílela i další skupina známého velitele, Arbiho Barajeva, [30] která provedla mediálně známý únos skupiny Britů a Novozélanďanů z firmy Čentelekom, zkoumajících investiční možnosti v Čečensku. Právě tyto akce, zpravidla mířené na zahraniční pracovníky nevládních a humanitárních organizací byly vzhledem k často vysoké výši výkupného nejčastější. Na druhé straně únosy a celkově špatná bezpečnostní situace byly jednou z příčin neochoty zahraničních firem o investice v Čečensku. V březnu 1999 došlo dokonce k únosu ruského generála Špiguna, jemuž se bezpečností zaručil sám Maschadov [31] (Bowker 2004: 470).
Proti těmto skupinám a místním warlordům nebyl Maschadov, od ledna 1997 prezident Čečenské Republiky Ičkerie, schopen efektivně zasáhnout i díky neexistence čečenské armády. V neposlední řadě, čistě kriminální skupiny sledovaly pouze vlastní zájmy, stejně jako Radujev i Gelajev, přičemž jejich relevance a politická moc klesala na úkor nábožensky indoktrinovaných skupin (Cornell 2003: 174).

2.3 Náboženská radikalizace ozbrojených skupin v Čečensku

Náboženská radikalizace spočívající v indoktrinaci fundamentálně islamistickými proudy, saláfisty a wahhábisty, měla počátek již v době Dudajevovi éry, který boj proti Rusku prezentoval částečně jako svatou povinnost každého muslima v Čečensku. Ačkoliv tato rétorika měla zajistit spíše podporu z náboženských kruhů, vyhlášením ghazavátu v lednu 1995 do země začali vstupovat islámští radikálové s předchozími zkušenostmi z bojů v Afghánistánu a Abcházii (Tumelty 2007: 339).

Přímo v průběhu války je působení náboženských radikálů spojeno především se jmény jordánce Ibn al-Chattába a Šámila Basajeva. [32] Oba zpočátku působili separátně, Chattáb dokonce bez kontaktu na velení čečenských separatistů, po Basajevově akci v Buděnovsku však navázali kontakty a jejich spolupráce zesílila po rozpuštění sil odboje v roce 1997 (Bowker 2004: 471).

Akce v Buděnovsku, která nepřímo ovlivnila průběh války a způsobila jedny z prvních jednání mezi oběma stranami, byla jednou z nejdůležitějších akcí první války a zvýšila Basajevovu mocenskou pozici uvnitř separatistů, o čemž svědčí i fakt, že Basajev kandidoval proti Maschadovovi v prezidentských volbách. [33] Chattáb se před válkou účastnil konfliktu v Afghánistánu na straně mudžahedínů a do Čečenska se dostal zhruba v první polovině roku 1995. V té době založil skupinu Džamáát Islamíja, čítající zhruba 400, převážně zahraničních bojovníků. Chattáb sám neměl v úmyslu bojovat primárně za étos nezávislosti, nýbrž boj reprezentoval jako boj na obranu islámu v regionu a dle některých autorů měl právě on kruciální ideologický vliv na Basajeva (Shelley-Piccarelli 2002: 73, Bowker 2004: 471, Galeotti 2005: 176, Phares 2005: 156-159).

Po ukončení války zřídili Basajev s Chattábem v blízkosti Vedena tábor pro mladistvé, převážně sirotky a nezaměstnané, který sloužil jednak jako ideologický základ a jednak jako kádrový přísun budoucích bojovníků. V době prezidentských voleb pak Basajev vystupoval s programem zavedení práva šaría a budoucí islámské výchovy v čečenských školách, přičemž po prezidentských volbách mu byl Maschadovem nabídnut post premiéra, proti čemuž ostře protestoval tehdejší muftí Ahmed Kadyrov. Vzhledem k tomu, že Basajev vystupoval jak rétoricky, tak partikulárně i vojensky vůči Maschadovovi, byl z vlády odvolán a tím si začal budovat vlastní mocenskou pozici v oblasti Vedena (Tumelty 2007:341).

K tomu se váže i otázka finančních příjmů. Spojením s Chattábem si Basajev zajistil částečné financování ze zdrojů islámských nadací, čímž později vzniklo i podezření z napojení čečenských rebelů na síť al-Ká'idy. [34]To se však ukázalo jako nepotvrzené , a to i přesto, že Benevolence International financovala jak Chattába, tak al-Ká'idu (Shelley-Piccarelli 2002: 73). Na druhé straně však díky vlivu islámských radikálů a nadací na Basajevovu činnost zřetelně oslábla podpora čečenských skupin organizovaného zločin působících v zahraničí [35] (Galeotti 2005: 179, Shelley-Piccarelli 2002: 73). Vedle příjmů ze zahraničí se i Basajev orientoval na ilegální činnost, především nelegální obchod s ropou a příležitostně i narkotiky (Shelley-Piccarelli 2002: 73, Cornell 2003: 75, Curtis 2003: 24).

Hlavním požadavkem a cílem bylo kromě zřízení islámského státu v Čečensku i jeho expanze do oblastí bývalého imámátu imáma Šámila, tedy hlavně do sousedního Dagestánu a Ingušska. K tomu byly mobilizovány nejen skupiny v Čečensku, ale i muslimské komunity v sousedních zemích. Finálním krokem ke svržení sekulárních režimů měla být invaze do Dagestánu, provedená Basajevem, Chattábem a jejich společnými jednotkami, nazývanými Mezinárodní islámská mírová brigáda [36] v rozmezí srpna až září 1999. V tu dobu dosahovaly jejich jednotky počtu až dvou tisíc mužů. Akce v sousedním Dagestánu byla vedle ostatních akcí jednou z hlavních příčin ruské invaze v listopadu 1999.

Sílící vliv náboženských radikálů se však neprojevoval pouze v okolních regionech, nýbrž i v Čečensku samotném, kde po roce 1998 docházelo k otevřené subverzivní teroristické činnosti vůči Maschadovově vládě, což se projevilo jednak partikulárními útoky vůči představitelům státu a státní moci, a dále i akcemi jako zmíněný únos generála Špiguna. (Galeotti 2005: 176, Šmíd-Souleimanov-Dilbazi 2006:145)

Sílící náboženská radikalizace se projevila na prezentaci povstalců po druhé invazi, kdy lze souhlasit s tvrzením, že zatímco za první války byl primární jednotící identitou národ, za druhé války to bylo náboženství (Šmíd 2006). Ačkoliv trend náboženské radikalizace nebyl v rámci čečenské populace nikterak masivní, nýbrž týkal se zhruba 15-20 % populace (Bodansky 2007: 48, McGregor 2007: 330), svou oporou v bývalých výše postavených osobách vyvolával dojem masového hnutí.

Závěr: Implikace dalšího vývoje a praktické využití analýzy nestátních aktérů

Při shrnutí problematiky nestátních aktérů aktivních v Čečensku v průběhu 90. let je patrná jejich variabilita i vzájemné vazby, které se měnily v různých obdobích. Z obecného pohledu mají tito aktéři podobnou, pyramidální strukturu tvořenou jednotlivými buňkami (obraz tradičních klanových struktur), přičemž možnost stíhání a infiltrace jejich aktivit znesnadňují jak úzké vztahy mezi jednotlivými prvky a jejich úzká specializace, tak exkluzivita členství, která je založena primárně na etnickém základu. Kromě toho mají, speciálně čečenské skupiny organizovaného zločinu, vysokou schopnost sjednocení v případě vnějšího ohrožení.

Pro větší přehlednost je možné problematiku nestátních aktérů rozčlenit do celkem čtyř, resp. pěti období. První období koresponduje s vyhlášením čečenské nezávislosti a vládou Džochara Dudajeva, přičemž je příznačné mírou kriminalizace společnosti a zároveň spojením skupin organizovaného zločinu a státu. Sekundárně zde dochází k působení prvních nestátních ozbrojených formací, a to sice protidudajevovské opozice a prvních kriminálně-nacionalistických skupin (únos v Mineralnych Vodach).

Následují léta 1995-1996, která jsou z hlediska vývoje NSA klíčová pro sledované období. Dobytím Grozného se odbojové jednotky přesouvají do pozic v horách na jihu Čečenska a jednotlivým výše postaveným velitelům je přidělena značná autonomie velení. Zároveň dochází k rozvoji obchodních vztahů s ruskými vojsky, přičemž separatisté se uchylují k provádění nelegálních aktivit za účelem financování. Vedle toho do země přicházejí první islamističtí bojovníci, jejichž jednotícím prvkem je společná víra v islám.

Po válce se jednotlivé frakce dále radikalizují vlivem nefunkční infrastruktury, zhoršených životních podmínek se objevuje několik specifických a v souladu Mairovy typologie a Williamsových dimenzí relativně samostatných aktérů (viz tabulka v příloze č. 1). Rovněž rekrutace nových členů je usnadněna chybějícím systémem školství a malého vlivu centrální vlády.

V rovině domácí politiky se tak objevují především dvě konfliktní linie, a to interpretace a vztah k islámu a sekundárně tolerance či vztah k subjektivní bezpečnosti, způsobeném nárůstem kriminality. Povstalecké hnutí bylo sice formálně rozpuštěno, nicméně díky zmíněnému štěpení z roku 1995 již centrální velení nemělo faktický vliv na dění v jednotlivých frakcích. Ty si zpravidla určily své teritorium, na kterém se snažily o zavádění vlastních pravidel, případně jinak a především ekonomicky toto území využívat. Ozbrojená činnost pak byla namířena jak vůči místnímu obyvatelstvu, tak proti oficiálním státním složkám a úřadům. Z tohoto hlediska lze takto působící skupiny pod velením bývalých polních velitelů nazvat warlordismem.

Druhá rovina kriminality se týkala především ad hoc vzniklých skupin, které páchaly trestnou činnost buď příležitostně, anebo v omezeném rozsahu, čemuž odpovídala jak struktura tak členská základna. Primárním cílem bylo především hromadění bohatství za účelem zajištění prostředků pro žití a proto se tyto skupiny orientovaly především na únosy, vydírání, nelegální prodej ropy a v neposlední řadě se i částečně podílely na obchodu s drogami.

Současně s tím lze identifikovat skupiny, které byly indoktrinovány radikální ideologií, případně se vymezují proti takto působícím skupinám. Jedná se zejména o wahhabistická a salafistická hnutí, konkrétně pak o Šámila Basajeva, Ibn al Chattába a Arbiho Barajeva, jejichž cílem bylo vytvoření islámského státu spojením islámských komunit i v sousedních zemích. Proti této skupině se vymezila opozice v podobě tradičních súfistických virtů, vedených Ahmedem Kadyrovem. Část z nich se později (v souvislosti s Kadyrovovou nabídkou Rusku) inkorporovala do mocenské skupiny kadyrovců. Prezident Maschadov nebyl sto mocensky vyvažovat obě složky, což bylo pravděpodobně ztíženo i působením ruských zpravodajských služeb FSB a GRU a tato situace vedla k druhé ruské invazi. Stoupající vliv radikální ideologie rovněž vedl ke konci podpory ze strany zahraničního organizovaného zločinu, přičemž znatelný mocenský úpadek byl patrný i u Ruslana Gelajeva.

Celkově tak druhá válka jevila několik odlišností vůči válce první-kromě toho že měla étos i proklamaci protiteroristického boje, což bylo částečně i ospravedlnitelné vzhledem k početným útokům, tak ruská armáda byla znatelně více připravená na povahu bojů a prakticky po likvidaci primárního odporu byly jednotky vyměněny za policejní. Mimo to dokázaly ruské bezpečnostní síly poměrně dobře vyvažovat mocenskou pozici jednotlivých skupin, ačkoliv vedoucí pozice byla přidělena kadyrovcům v dle OBSE neregulérních prezidentských volbách v roce 2000. Sekundárně, povaha odboje již zcela neodpovídala kategorii etno-secesionistických hnutí, nýbrž spíše nábožensky motivovaných, což dokazuje především mediální postavení osobností odboje.

Mezi lety 2002 až 2006 pak byla většina vedoucích představitelů jak prvního tak druhého odbojového hnutí zabita či zatčena, což odboj značně oslabilo a tato paralýza, i přes úspěšně provedený atentát na Ahmeda Kadyrova v roce 2004, trvá prakticky do současnosti.

V neposlední řadě je zhoršení bezpečnostní situace v Čečensku po první válce i v přímé souvislosti s ruskou politikou v regionu a podmínkám dojednaným v mírové smlouvě z Chasavjurtu. Ačkoliv Rusko vnímalo od počátku válku pouze ve vojenském měřítku, zcela podcenila i civilní rozměr, dnes přisuzovaný jako součást protiteroristické či protipovstalecké politiky. Zhoršení bezpečnostní situace tak lze dát do souvislosti i s absencí poválečné obnovy. [37] Tento fakt lze však částečně ospravedlnit nízkou mírou dosavadního poznání nestátních aktérů a asymetrického konfliktu obecně.

Obecně lze tedy analýzu nestátních aktérů zasadit do podmínek protiteroristického či protipovstaleckého boje a spolu s analýzou SWORD a známým manwaringovým paradigmatem je možné vypracovat komplexnější strategii proti jednotlivým druhům aktérů, zejména vyvažovat represivní a preventivní nástroje a takové, který by byly schopné hrozbu eliminovat i po stránce ideologicko-societární. Je nutno dodat, že Rusko tyto faktory hluboce podcenilo ve válce první a ve válce druhé sice o něco méně, i tak je však počínání ruských bezpečnostních složek v regionu neadekvátní vůči hrozbě náboženského radikalismu. Čečensko se svým dnešním prezidentem Ramzanem Kadyrovem, synem Ahmada, se stále drží oficiální proruské linie, nicméně je stále vnitřně nejednotné a každá z frakcí a parciálních klanů má vlastní mocenské centrum (ne však tak silné jako kadyrovci), přičemž právě nezanedbatelnou roli zde hrají islamistické spolky, z nichž nejradikálnější Ulámská rada je právě řídícím orgánem činnosti místních radikálů.

Shrnutí textu lze tedy, kromě přiložené tabulky, provést i v rámci dalších implikací znázorněných v několika bodech, které události v meziválečném Čečensku znamenaly jak pro další vývoj v regionu, tak obecně ve vztahu mezi nestátními aktéry a bojem proti nim. Lze tak navrhnout několik dalších témat vyplývajících z problematiky zpracované v rámci tohoto textu:

  • V obecné rovině lze toto téma rozpracovat při aplikace postupů a nástrojů proti nestátním aktérům a to sice ze závěru, že:
    • Rusko, resp. ruská armáda, od počátku 90. let, v průběhu první čečenské války i v meziválečném období, relativně opomíjelo specifika nestátních a iregulárních aktérů a boje proti nim, což se projevilo především v nedostatečném uplatňování „soft" instrumentů na úkor demonstrace síly. Výsledkem byla nejen faktická porážka, ale i následný rozvoj (v nastalém mocenském vakuu) těchto aktérů. Částečnou obhajobou je kritický stav armády a ruské společnosti po rozpadu SSSR, přičemž nutno poznamenat, že v druhé válce se již tyto strategicko-taktické chyby nevyskytovaly.
    • Analýzou nestátních aktérů působících v dané lokalitě, [38] v reálném i historickém čase, lze dosáhnout základní znalosti nepřítele, přičemž následným rozborem lze vypracovat strategii na eliminaci hrozby a dle toho také diverzifikovat dostupné nástroje.
  • Na konkrétním příkladu Čečenska je pak relevance meziválečného období zřejmá především výskytem těchto znaků:
    • Fragmentace odbojového hnutí, které nebylo ve druhé válce schopné čelit tlaku jak ze zahraničí (Rusko), tak domácích skupin
    • Sociálně-ekonomické faktory (vysoká nezaměstnanost, chybějící infrastruktura a přítomná frustrace) způsobily inklinaci obyvatelstva ke kriminálním činnostem a radikálnějším proudům islámu, díky silné rétorice a propagandě působících wahhábistických a saláfistických duchovních
  • Decentralizace mocenského centra, trvající fakticky do současnosti, která se projevovala zejména warlordismem. Současně s tím (a díky tomu) došlo k oslabení původních sítí vzniklých na klanové bázi, sofistické virty byly naopak oslabeny díky wahhábistickým strukturám.
    • Spojení zahraničního a domácího organizovaného zločinu se omezilo zejména na personální vazby, o čemž svědčí fakt zájmu kadyrovců o naklonění si např. Atlangerijeva, který působil údajně jako spojka.
    • Tyto faktory se projevily zejména po roce 1998, kdy étos náboženského boje byl přítomným v akcích proti Rusku i sousedním zemím, zejména Dagestánu. To vyvolalo druhou invazi, která ve spojení s prováděním cílených likvidací na vůdce odporu znatelně oslabila a dále roztříštila celé hnutí.

Bc. Martin Janků, nar. 1985, student magisterského programu bezpečnostních a strategických studií při katedře politologie na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Pracoval v útvaru speciálních operací, posléze na Hlavním velitelství Vojenské policie. V současnosti působí v NATO (Office of Security) v Bruselu. Profesně se orientuje obecně na problematiku nestátních aktérů, zejména organizovaného zločinu, povstalectví a terorismu, vzájemných vazeb mezi nimi. Regionálně pak na oblast severního Kavkazu, Evropy, Střední Ameriky a problematiky Afghánistánu – Pákistánu.

22/11/2010

Zanechat komentář