Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 - mýty a realita

Studie byla zpracována kolektivem autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) za přispění několika externích spolupracovníků s cílem poskytnout komplexnější pohled na zabezpečení obranyschopnosti České republiky. Jde o úplný začátek snahy CBVSS uvádět mylné či neúplné informace týkající se obrany země na pravou míru a ukázat všechny relevantní faktory a skutečnosti ve vzájemných souvislostech. Ambicí autorů není nabídnout hotové řešení problému, ale iniciovat širokou diskuzi odborné i laické veřejnosti a politiků ústící do přípravy návrhů systémových opatření k dosažení kvalitativně lepšího stavu, než je ten dnešní.

Další informace

  • ročník: 2014
  • číslo: 2
  • stav: Nerecenzované / Nonreviewed
  • typ článku: Ostatní / Other

 

 Článek je dostupný pouze na internetových stránkách časopisu

 

Aktuální události na Ukrajině, vojenská agrese vůči suverénnímu státu ukazují, že i ve 21. století, kdy je svět mnohem intenzivněji a těsněji provázán mnohovrstevnatou globalizační pavučinou vztahů, než tomu bylo kdykoliv v minulosti, mohou nastat situace, kdy hrozba nebo použití vojenské síly mohou být rozhodujícím faktorem pro dosažení mezinárodněpolitického cíle.

Současný systém mezinárodních vztahů je ve své podstatě systémem anarchickým, tj. není regulován centrální autoritou, která by garantovala existenci států a zároveň určovala meze jejich akceptovatelného chování. OSN, jako jediné celosvětové fórum k řešení konfliktních situací nesehrává dostatečně svoji roli a nemá ani dostatečné nástroje a procedury pro případ, že potenciálním agresorem je jedna ze zemí Rady bezpečnosti OSN s právem veta. Současný systém však zároveň není systémem chaotickým, ale funguje podle určitých a logických zákonitostí. Základním motivem chování každého státu je prosazování vlastních národních zájmů, které se pohybují na široké škále od prostého přežití v systému až po jeho kontrolu. Takové státy se snaží o prosazování svých zájmů na úkor jiných nejrůznějším nátlakem, třeba i vojensky.

Česká republika je, jak o tom svědčí bezpečnostní dokumenty a koncepce zahraniční politiky, pevně spojena s obrannými principy spojenecké kolektivní obrany v rámci organizace Severoatlantické smlouvy, nicméně její přínos k obranným schopnostem NATO již léta klesá.

Vstup do NATO neznamenal a neznamená přenesení odpovědnosti za naši obranu na Alianci, jak se domnívají i někteří čeští politici. I my jsme NATO. Garancí vzájemné důvěry a věrohodnosti spojenecké kolektivní obrany společných bezpečnostních zájmů je nabídka trvalého kompletu schopností, které jsou v kolektivní obraně nezastupitelné a odpovídají aktuálním typům ohrožení a míře tohoto ohrožení. Česká republika se až dosud podílela na obraně společných zájmů sice v akceptovatelné, ale postupně stále se snižující míře nabízených schopností. Jak ukázala Bílá kniha o obraně, pokles schopností našich ozbrojených sil směřoval k jejich dalšímu výraznému oslabení a to nejen z důvodů stále se snižujícím finančním zdrojům, ale také pro absenci věcného, strategicky pojatého dlouhodobého výhledu rozvoje sil. Dosavadní praxe směřovala spíše k hledání a nalézání dočasných východisek z nouzového stavu. Jakou pomoc naši spojenci mohou recipročně očekávat od nás, když nejsme ochotni udělat dost ani sami pro sebe?

Pozitivní dopady úspěšné a velmi těsné integrace České republiky do Evropské unie, vstup do NATO, historicky bezprecedentně přátelské vztahy s Německem, bezproblémové vazby s ostatními sousedy, absence v regionu zřetelných a vojensky významných hrozeb, to vše může svádět k přesvědčení o nezkalené a bezpečné budoucnosti naší země. Mimořádně hustá síť vazeb a vzájemně výhodné závislosti přeměnila evropský kontinent, který byl v posledních sto letech zdrojem dvou světových válek, ve zdánlivě samozřejmou zónu míru, stability a prosperity. Přestože kompetitivní podstata a motivy evropských států se v zásadě nemění, je dnes konfliktní chování a násilné prosazování národních zájmů silou v dnešní Evropě v podstatě nemyslitelné a iracionální - jednoduše se dramaticky nevyplatí.

Tato zdánlivě samozřejmá bezpečnost však není tak samozřejmá v porovnání s ostatním světem. Svět je mnohem nebezpečnější a konfliktnější, než se jeví z evropské nebo ještě přesněji středoevropské perspektivy. Používání násilí je ve stávajícím systému mezinárodních vztahů běžnější, než si možná připouštíme. V Evropě donedávna platilo, že použití síly je prakticky nemyslitelnou variantou, politici nabyli dojmu, že diplomacie dobré vůle vůči představitelům Putinova režimu je dostatečným instrumentem k řešení jakékoliv krize. Diplomacie dobré vůle podporovaná iluzí o výhodnosti ruského trhu vytvořila situaci, v níž závislost evropských ekonomik stoupla do té míry, že současnou situaci nelze řešit ekonomickými sankcemi bez vážných hospodářských ztrát. Chybně pojaté bezpečnostní dokumenty umožnily vládám zanedbat jak obrannou politiku, tak rozvoj obranných sil a jejich schopností. Bylo již několikrát řečeno, nedávno například na konferenci k výročí vstupu ČR do NATO, že obranné schopnosti ČR, zejména stav ozbrojených sil je vážný, ba nevyhovující. Lekce z Ukrajiny jasně demonstruje fakt, že hrozba nebo přímé použití vojenské síly, jsou stále aktivně používanými instrumenty při prosazování národních zájmů tam, kde se to vyplatí. Koncept odložené potřeby v návaznosti na dlouhou varovací dobu vzal jednoznačně za své a musí řešit aktuální konflikty jen s těmi prostředky, které mají okamžitě k dispozici.

Stručný závěr tohoto výčtu: Česká republika nemá žádnou věcně zpracovanou obrannou politiku, kterou by byly vlády dlouhodobě vázány. Zejména v okamžiku, kdy se setkáváme s agresivním vojenským útokem podobnému tomu na ukrajinskou suverenitu, je nezbytné revidovat a situaci přizpůsobit legislativu týkající se obrany státu včetně nového pojetí účelu a smyslu existence ozbrojených sil. Je věcí zejména politiků, tedy parlamentu a vlády, aby nově zvážili politické a rozpočtové preference. Iluze, že evropský prostor není ohrožen výskytem malých válek uskutečňovaných konvenčními silami, útokem na Ukrajinu padla. Prohlášení, že nebudeme zbrojit, nesvědčí o dostatečné prozíravosti těch, kdo se s tímto názorem ztotožňují.

1 komentář

  • Odkaz Komentáře 24. 4. 2014 14:21 napsal(a) Milan Kubeša

    Dobrý den,
    tento článek (sami autoři jej nazývají "úvahová studie") je napsán výborným jazykem, je čtivý,provokující, podnětný, je nabitý nápady a přímo vybízí čtenáře k reakci. O stručnou se sám pokusím.

    V úvodní stati (o bezpečnostním prostředí) se autoři zmiňují o prosazování národních zájmů.
    Mám problém s tím, kde ony "národní zájmy" mají hranice, kam až mají sahat? Jednoznačný protiruský tón se mi jeví jako málo objektivní a postrádající nezaujatý pohled na současnou ukrajinskou krizi. Podle mého názoru není třeba zdůvodňovat nutnost zbrojení a připravenosti AČR touto krizí. Proč je třeba probouzet a rozdmýchávat atmosféru studené války? AČR musí být připravena k obraně vždy (ať je, či není jakákoliv krize). S hlavní myšlenkou, že"... přínos AČR k obranným schopnostem NATO již léta klesá" lze jen souhlasit. Autoři uvádí, že jednou z příčin tohoto stavu jsou chybně pojaté bezpečnostní dokumenty, které umožnily vládám zanedbávat obrannou politiku a rozvoj schopností OS. Zde se nabízí otázka: Kdo má být garantem toho, aby strategické bezpečnostní dokumenty byly reálné a neměly životnost pouhých 3 až 3,5 roku? Proč tyto dokumenty nemají charakter zákona? Proč je vláda a posléze parlament bere jen na vědomí? Odpověď by mohla znít např. takto: Protože se pan ministr a celé ministerstvo obrany (kam samozřejmě řadím i GŠ AČR) neprosadilo a nesehrávalo roli, která vychází z kompetenčního zákona.

    Ve stati o politické vůli a odpovědném státě je také plno zajímavých úvah. Právní vědomí většiny občanů, zvláště mládeže, je z hlediska branné povinnosti více než povadlá. A opět jsme u role ministerstva obrany, které má koordinovat ostatní resorty státu k jeho obraně. A jednou z důležitých oblastí je i příprava občanů k obraně. Proto se branná (resp. branně-bezpečnostní) výchova musí dostat opět do učebních osnov všech typů škol. Tak, jak se mluví o finanční negramotnosti občanů, by se obdobně mělo mluvit o branně-bezpečnostní negramotnosti občanů. Ministerstvo obrany nemůže být jen ministerstvem armády (ale rozmluvte to občanům, kteří ve zprávách všechny možné rozkrádačky spojují s armádou, která s tím má jen málo společného, nebo kteří v televizi vidí pana ministra v maskáčích při návštěvě vojáků v misi).

    Co se týká rozpočtu, tak si myslím, že spravedlivý je rozpočet podle procent, ne v absolutních číslech.

    Ve stati o akceschopných ozbrojených silách se kumulují dopady výše uvedených problémů. Myslím si však, že kdyby skutečně došlo k nějaké vážné krizi a uvažovalo by se o nasazení AČR, nebylo by to tak tristní. Vážná hrozba národ a společenství národů spojuje a aktivizuje.

    Jsem však přesvědčen o tom, že bychom se měli na bezpečnost a obranu státu začít dívat více budoucíma evropskýma očima. Vždyť společné hrozby si žádají společné řešení, společné úsilí. Výkonnou a rozhodující složkou by mohly být společné ozbrojené síly EU (jako jednoho ze členů NATO), ale na naprosto jiném základě než-li dnes. Odpovědnost by měl TOP management EU, který by měl k řešení krizí tento nástroj - společnou armádu EU (tvořenou pozemním, vzdušným a námořním komponentem), která by byla financována procentním podílem z HDP jednotlivých členských států. Systémem přísných výběrových řízení by byla naplněna těmi nejlepšími vojenskými profesionály - příslušníky států EU-bez rozdílu státní příslušnosti a národnosti. Výzbroj by byla jednotná. Národní armády by byly daleko menší a byly by připravovány k plnění různých bojových i nebojových úkolů na teritoriu státu.Klidně by mohla být opět zavedena tří až šesti měsíční povinná vojenská služba pro potřeby této národní armády, včetně povinných cvičení.
    Více jsem již o této problematice publikoval ve Vojenských rozhledech č.2/2013 zde - http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie/evropska-armada-utopie-nebo-realna-budoucnost-aneb-spolecne-ozbrojene-sily-eu-jinak
    Tato koncepce, podle mne moderní obrany EU, by nemusela být nutně přijata všemi členskými státy, ale mohl by zde existovat princip dobrovolnosti. Ať se každý jednotlivý stát EU svobodně rozhodne, jak by chtěl mít v budoucnu zajištěnu bezpečnost svých občanů.

    Kdyby bylo takovýchto článků ve Vojenských rozhledech více, mohlo by to přitáhnout i více čtenářů a autorů.

    Nahlásit

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.