Příspěvek představuje metodu aditivní výroby jako možnou alternativu k současným subtraktivním výrobním kapacitám. Na základě průzkumu literatury identifikuje některé problematické aspekty nesouladu mezi dlouhým vývojovým cyklem a rychle se měnícími operačními potřebami reagujícími na aktuální hrozby. Součástí jsou i úvahy, jak by nedostatky ve vývojovém cyklu i rozsáhlém logistickém aparátu mohly být vyřešeny právě nasazením aditivních výrobních prostředků. V zájmu zachování objektivity je poslední část věnována nedostatkům aditivní výroby, ať už nedostatkům inherentním této technologii nebo nedostatkům, k jejichž odstranění může dojít dalším vývojem v oblasti.
