branna povinnost

V Evropě vrcholí trend opouštění mírového výkonu branné povinnosti, který nastoupil s koncem studené války. S postupující evropskou integrací se mění struktura hrozeb, mění se také politická poptávka po kapacitách ozbrojených sil a s její změnou se musí změnit také ozbrojené síly. Slovy Charlese de Gaulle z roku 1934, tvořícími motto knihy Wehrpflicht oder Freiwilligenarmee? Wehrstrukturentscheidungen im europäischen Vergleich: „Neměli bychom udržovat armádu, na kterou jsme zvyklí, nýbrž vystavět armádu, jakou potřebujeme." Právě strukturální změny v odvětví obrany jednotlivých členských států EU mohou přinést potřebné kapacity pro potřeby rodící se společné bezpečnostní a obranné politiky. Za tu nejdůležitější je třeba považovat budování ozbrojených sil na plně zaměstnaneckém principu.

V souladu s právními předpisy České republiky [1] je obrana státu souhrn opatření k zajištění svrchovanosti, územní celistvosti, principů demokracie a právního státu, ochrany života obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením. Obrana státu zahrnuje výstavbu účinného systému obrany státu, přípravu a použití odpovídajících sil a prostředků a účast v kolektivním obranném systému.

Mezi hlavní úkoly AČR patří připravovat se k obraně České republiky a bránit ji proti vnějšímu napadení s maximálním využitím systému kolektivní obrany. Základem jejího doplňování za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu je provedení odvodního řízení u osob povinných brannou povinností a jejich povolávání k výkonu mimořádné služby. Následující článek je zaměřen na vymezení institutu branné povinnosti a odvodního řízení.

Tento článek vznikl jako reakce na názory části bohužel i odborné veřejnosti, které se dají parafrázovat slovy: „Co nám to tu povídáte, vždyť máme profesionální armádu a ministr obrany [Jaroslav Tvrdík – poznámka autorů] řekl, že mobilizace nebude." Cílem příspěvku je uvést do souvislostí některá ustanovení z vybraných bezpečnostních dokumentů.