kolumbie

Partyzánské a paramilitární skupiny operující na území Kolumbie představují posledních padesát let zásadní bezpečnostní hrozbu pro celý region. Zatím nejúspěšnějším pokusem o uzavření mírové smlouvy mezi vládou a povstalci je mírový proces v letech 2012-2016, který vyvrcholil dohodou mezi kolumbijskou vládou a skupinou  Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Ejército del Pueblo. Tato práce se zabývá dynamikou mírového procesu s kolumbijskými partyzánskými skupinami a sleduje faktory, jež přispěly k eskalaci či deeskalaci konfliktu a vedly tak buď k úspěchu či selhání demobilizace povstalců.  Analýza procesu demobilizace ukázala na řadu faktorů, které indikují protichůdné jednání na obou stranách, kdy obě strany v průběhu vyjednávání mobilizovaly své síly a porušovaly dané úmluvy. Jako jeden z hlavních důvodů tohoto jednání lze určit absenci silného garanta.

Partyzánské a paramilitární skupiny operující na území Kolumbie představují posledních padesát let zásadní bezpečnostní hrozbu pro celý region. Zatím nejúspěšnějším pokusem o uzavření mírové smlouvy mezi vládou a povstalci je mírový proces v letech 2012-2016, který vyvrcholil dohodou mezi kolumbijskou vládou a skupinou  Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Ejército del Pueblo. Tato práce se zabývá dynamikou mírového procesu s kolumbijskými partyzánskými skupinami a sleduje faktory, jež přispěly k eskalaci či deeskalaci konfliktu a vedly tak buď k úspěchu či selhání demobilizace povstalců.  Analýza procesu demobilizace ukázala na řadu faktorů, které indikují protichůdné jednání na obou stranách, kdy obě strany v průběhu vyjednávání mobilizovaly své síly a porušovaly dané úmluvy. Jako jeden z hlavních důvodů tohoto jednání lze určit absenci silného garanta.

Partyzánské a paramilitární skupiny operující na území Kolumbie představují posledních padesát let zásadní bezpečnostní hrozbu pro celý region. Zatím nejúspěšnějším pokusem o uzavření mírové smlouvy mezi vládou a povstalci je mírový proces v letech 2012-2016, který vyvrcholil dohodou mezi kolumbijskou vládou a skupinou  Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Ejército del Pueblo. Tato práce se zabývá dynamikou mírového procesu s kolumbijskými partyzánskými skupinami a sleduje faktory, jež přispěly k eskalaci či deeskalaci konfliktu a vedly tak buď k úspěchu či selhání demobilizace povstalců.  Analýza procesu demobilizace ukázala na řadu faktorů, které indikují protichůdné jednání na obou stranách, kdy obě strany v průběhu vyjednávání mobilizovaly své síly a porušovaly dané úmluvy. Jako jeden z hlavních důvodů tohoto jednání lze určit absenci silného garanta.

V roce 2016 skončil jeden z nejdelších konfliktů v latinskoamerické historii, když kolumbijský prezident Juan Manuel Santos podepsal mírovou dohodu s Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC), největším guerillovým hnutím. Jeho předchůdce, současný senátor Álvaro Uribe, mírové dohodě oponoval, jelikož se domníval, že pouze ofenzivní přístup k partyzánům je správný. Článek ukazuje, jak dva kolumbijští prezidenti rámovali guerilly, stejně jako jaké strategie a výrazy byly v prezidentských projevech použity. Hlavním argumentem je, že smířlivý diskurz prezidenta Santose adresovaný guerillám nakonec pomohl dosáhnout míru. Výzkumný článek využívá metodu komparace spolu s teoretickým konceptem rámování.