psychicka zatez

Vojáci jsou celý profesní život cvičeni k vedení boje. Mírové operace ale bojem nejsou. Působení vojáků v mírových misích připomíná do jisté míry spíše policejní činnost, ať už aktivní, či reaktivní. Liší se sice od výkonu policejní činnosti ve vlasti svou formou, např. tím, že je prováděna s těžkou technikou, jako jsou tanky a obrněné vozy, ale obsah samotné činnosti je policejní; stačí uvést hlídkovou činnost nebo činnost na kontrolních bodech. Hlavním problémem tak vlastně je, že činnost v mírových misích není vojenskou činností, avšak nikdo jiný než vojáci ji v takovém měřítku v zahraničí dělat nemůže. Policie každého státu je plně vytížena v rámci domácí scény a kapacitu na hromadné vyslání policie do zahraničí žádný stát na světě nemá.

Od 1. ledna 2005 se Armáda české republiky stala profesionální armádou. Současně vzniká otázka, jaké atributy musí uchazeč o službu v armádě (muž či žena) splňovat, aby se mohl stát vojenským profesionálem a dále co musí dělat pro to, aby tuto práci mohl vykonávat? Profesionální připravenost vojáka je složená z vojensko-odborné, psychické a tělesné připravenosti. V souladu s názvem příspěvku autor se věnuje zjišťování úrovně tělesné připravenosti, tedy testování tělesné výkonnosti a v něm připravovaným změnám, které reflektují nové skutečnosti.

Příspěvek se zabývá psychickou zátěží tak, jak ji subjektivně vnímají čeští vojáci a jejich rodiny v průběhu zahraničních misí a po návratu z nich a dále seznamuje s nutnou přípravou vojáka a jeho rodiny na tuto zátěž. Výzkumná část byla zpracována na základě devíti hloubkových rozhovorů s vojáky s různou zkušeností se zahraničními operacemi. Data byla analyzována metodou zakotvené teorie. Výsledky ukázaly, že účast na operacích je hodnocena převážně pozitivně, především díky profesnímu rozvoji. Operace přináší specifické stresory, kde kromě kritických situací působí především stres spojený s odloučením od rodiny a ponorková nemoc. Tyto stresory zvládají vojáci díky kontaktu s rodinou, dobrému kolektivu, volnočasovým aktivitám a podpoře v podobě kaplana či psychologa. Po operaci se velmi různí doba adaptační fáze. V ní se objevuje problém znovunavázat kontakt s dětmi, adaptace na rutinní život a také závist okolí, kterou považují vojáci za "české specifikum" spojované s malou pozitivní propagací AČR.

Příspěvek se zabývá psychickou zátěží tak, jak ji subjektivně vnímají čeští vojáci a jejich rodiny v průběhu zahraničních misí a po návratu z nich a dále seznamuje s nutnou přípravou vojáka a jeho rodiny na tuto zátěž. Výzkumná část byla zpracována na základě devíti hloubkových rozhovorů s vojáky s různou zkušeností se zahraničními operacemi. Data byla analyzována metodou zakotvené teorie. Výsledky ukázaly, že účast na operacích je hodnocena převážně pozitivně, především díky profesnímu rozvoji. Operace přináší specifické stresory, kde kromě kritických situací působí především stres spojený s odloučením od rodiny a ponorková nemoc. Tyto stresory zvládají vojáci díky kontaktu s rodinou, dobrému kolektivu, volnočasovým aktivitám a podpoře v podobě kaplana či psychologa. Po operaci se velmi různí doba adaptační fáze. V ní se objevuje problém znovunavázat kontakt s dětmi, adaptace na rutinní život a také závist okolí, kterou považují vojáci za "české specifikum" spojované s malou pozitivní propagací AČR.

Příspěvek se zabývá psychickou zátěží tak, jak ji subjektivně vnímají čeští vojáci a jejich rodiny v průběhu zahraničních misí a po návratu z nich a dále seznamuje s nutnou přípravou vojáka a jeho rodiny na tuto zátěž. Výzkumná část byla zpracována na základě devíti hloubkových rozhovorů s vojáky s různou zkušeností se zahraničními operacemi. Data byla analyzována metodou zakotvené teorie. Výsledky ukázaly, že účast na operacích je hodnocena převážně pozitivně, především díky profesnímu rozvoji. Operace přináší specifické stresory, kde kromě kritických situací působí především stres spojený s odloučením od rodiny a ponorková nemoc. Tyto stresory zvládají vojáci díky kontaktu s rodinou, dobrému kolektivu, volnočasovým aktivitám a podpoře v podobě kaplana či psychologa. Po operaci se velmi různí doba adaptační fáze. V ní se objevuje problém znovunavázat kontakt s dětmi, adaptace na rutinní život a také závist okolí, kterou považují vojáci za "české specifikum" spojované s malou pozitivní propagací AČR.

Nové technologie výrazně ovlivňují nejen společenský pokrok, ale také rozvoj současných armád. Nová kvalita zbraní se odráží ve zvyšování úderné a palebné síly i manévrovatelnosti vojsk, v přesnosti zásahu cíle a účinku jeho ničení, ve zdokonalování systémů velení a řízení, spojení, v rozšiřování možností vést účinný průzkum a elektronický boj. Nová výzbroj a technika znásobují možnosti vojáků, ale současně kladoumnohem větší požadavky na jejich vojenskoodbornou a všeobecnou vzdělanost, na jejich sebeovládání a psychickou připravenost. Následující příspěvek pojednává o závažnosti psychické (duševní) přípravy, především u mladých vojáků – profesionálů při jejich nasazení do soudobých a budoucích konfliktů vedených v městských (urbanizovaných prostorech).

Současná vojenská psychologie se zabývá řadou úkolů, jejichž primárním cílem je zvýšení psychologické odolnosti člověka při plnění náročných úkolů vojenské profese. Řada dílčích problémů je zaměřena např. na zkoumání vlivů prostředí na bojeschopnost profesionálního vojáka, psychologické účinky různých druhů nových zbraní, vlivy osobnostních dispozic na plnění zvláštních úkolů a další související úkoly. Výcvikové psychologické programy mají za cíl připravit inteligentní, odolné a aktivně myslící vojáky.