usa

Prezentovaný článek přímo navazuje na autorovu komparativní analýzu americké a ruské nukleární doktríny a výzbroje z podzimu 2021 a prostřednictvím obsahové analýzy tří specifických oblastí aktualizované verze strategického dokumentu Nuclear Posture Review představuje současnou podobu nukleární strategie Spojených států amerických. Za pomoci interpretační analýzy a bohatého aparátu sekundárních zdrojů zároveň autor reflektuje vlastní předpoklady a očekávaní o dalším vývoji americké nukleární strategie prezidenta Joe Bidena, které formuloval ve článku z roku 2021. Rozebírá vliv ideologicko-politických ambicí prezidentské administrativy spolu se zlomovými geopolitickými událostmi roku 2022 a přichází k závěru, že především díky působení druhého faktoru nedoznala aktuální podoba americké nukleární strategie žádné revoluční změny a pokračuje v zachovávání dlouholeté kontinuity a konsenzu o svých bazálních principech.

Článek komplexně hodnotí aplikaci bezpečnostně-rozvojového nexu (BRN) ze strany USA prostřednictvím nejznámějšího příkladu BRN v praxi – provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) – a objasňuje, jaké poznatky lze z této aplikace vyvodit. PRT v Pandžšíru byl mimo jiné unikátní v tom, že byl jako jediný americký PRT tzv. civilně-vedený. Výzkum odhalil čtrnáct poučení z pochybení a relativně úspěšných iniciativ PRT v Pandžšíru. Mezi získané poznatky patří správné definování cílů mise, nutnost včasné identifikace zdrojů nestability, zajištění jednotného financování, důraz na reformu bezpečnostního sektoru, posílení kulturní povědomí v posádce, posílení postavení místních obyvatel a kontinuita vedení a mise. V závislosti na kontextuálních faktorech a získaných zkušenostech zůstává duplikovatelnost modelu v budoucích konfliktech nejistá.

Téma protiraketové obrany je dnes velice živé a mohlo by se zdát, že tento projekt stojí na současné administrativě prezidenta George W. Bushe a zároveň i padá. Je docela možné, že nová administrativa v Bílém domě odsune současný projekt na vedlejší kolej, přesto si je vhodné uvědomit, že vytváření systému americké protiraketové obrany má hluboké kořeny. Ačkoli její realizace je i nyní z technických důvodů možná jen ve velmi omezené míře, již velmi krátce po druhé světové válce se protiraketová obrana stala tématem strategického uvažování.

Americký prezident George W. Bush 12. září 2001 v 10 hodin 53 minut po zasedání Národní bezpečnostní rady USA vyslovil větu, která nejen předznamenala ale i zásadním způsobem ovlivnila reakci americké exekutivy a následně celého světa na novou formu světového terorismu: "The deliberate and deadly attacks which were carried out yesterday against our country were more than acts of terror, they were acts of war." Je možné říci, že touto větou byla otevřena zásadně nová kapitola v diskuzi o etické rovině boje proti terorismu, a zároveň o rovině etiky válečného konfliktu vůbec. Boj proti terorismu se totiž touto větou amerického prezidenta a následnou vojenskou odpovědí USA stal tématem debat o legitimním užití vojenské síly podle měřítek stanovených v tzv. teorii o spravedlivé válce.

Článek hodnotí informační válku v rámci vojenské strategie se zaměřením na konflikt na Ukrajině. Klíčový je vliv informačních operací (šíření desinformací a klamání) jako strategického nástroje. Autor pragmaticky analyzuje informační válku z hlediska vojenského umění a jako část aplikované strategie využité k podpoře bojových operací. Rovněž identifikuje fázi informační války vůči fázi konfliktu. Dále předpokládá a potvrzuje tezi, že informační operace jsou vedeny oběma vnějšími aktéry (USA i Ruskou federací) s cílem podpořit bojové operace tamních spojenců. Oba tito vnější aktéři, včetně jejich hlavních představitelů však vedou informační válku především s cílem podpory vlastních zájmů. Jde o případovou studii podle neorealistického pojetí mezinárodních vztahů. Tomu odpovídá význam rovnováhy moci, snahy aktérů o vyvažování a zásadní vliv vnějších aktérů na vývoj konfliktu.

Bývalý ministr obrany USA v Kennedyho, Johnsonově i Nixonově administrativě, pozdější prezident Světové banky Robert S. McNamara je v historii veřejných financí neodmyslitelně spojen s metodu řízené alokace veřejných výdajů určených na zajištění veřejných statků a služeb, známou jakou jako Planning, Programming and Budgeting System (PPBS).

„Kolik je skutečně třeba peněz pro potřeby národní obrany USA?“ Problémy, s nimiž se McNamara a jeho tým setkávali při hledání ekonomicky racionálních odpovědích na tuto otázku shrnuje kniha How Much is Enough? Shaping the Defense Program, 1961-1969 pocházející z per jeho dvou tehdejších spolupracovníků Alaina C. Enthovena a Wayna K. Smithe.

Vznik nového světa probíhá na pozadí často vzájemně protikladných politických a ekonomických procesů globalizace, což s sebou přináší i mnohé hrozby a rizika. Následující text proto analyzuje širší souvislosti světového vývoje, jeho politickou, ekonomickou, sociální a bezpečnostní dimenzi.

Během posledních několika let se v důsledku zhoršení bezpečnostní situace stále více připomíná potřeba posílení vzájemné soudržnosti a spolupráce NATO a EU. NATO a EU spolu nedávno iniciovaly kroky k posílení vzájemné strategické spolupráce, což se projevilo i ve snaze o sblížení procesů obranného plánování a plánování schopností. Nedávné zavedení nástrojů unijního plánovacího procesu, které vyplynuly z implementace nové Globální strategie EU, nabízí i nové možnosti pro snadnější i účinnější sjednocení obou plánovacích procesů. I když nelze předpokládat, že by se oba plánovací procesy staly identickými, implementace PESCO a dalších návazných procesů vytvořila prostor pro časovou synchronizaci i obsahovou harmonizaci plánovacích procesů. Článek tak shrnuje poznatky o určitých částech obou procesů, které by bylo možné časově a procedurálně přiblížit, aniž by byla jakýmkoliv způsobem dotčena autonomie obou organizací.

V souvislosti s odezvou na rozpadající se bývalý Sovětský svaz a zakrátko po prvních indiciích rozkladu komunistického bloku iniciovali spojenci v NATO proces adaptace na vývoj geopolitického a geostrategického prostředí. V přechodném období se Aliance zaměřila na přizpůsobení novému vývoji jak s ohledem na předefinování hlavních cílů, tak i prostředků jejich dosažení. Tyto změny se projevily v revizích Strategické koncepce Aliance z roku 1991 a 1999. Mezi jinými systémy jde i letectvo DCA, které je schopno plnit současně úkoly jak s konvenční, tak i jadernou municí, což přispívá věrohodnějšímu odstrašování.

Skutečnost, že jaderné zbraně nebyly použity déle než 60 let a v celé historii se tak stalo jen jednou, ještě neznamená, že nemají svůj význam. Právě naopak, stále slouží jako nejefektivnější nástroj odstrašení.

Článek se věnuje srovnání zahraniční politiky G. W. Bushe ml. a Baracka Obamy z hlediska technologického využití vojenské síly. Odklon od nasazování pozemních sil k využití cíleného zabíjení pomocí dronů je demonstrován na třech amerických vojenských operacích – Operace Enduring Freedom, Operace Iraqi Freedom a Operace Inherent Resolve. Posun od bombardérů k dronům měl různé důvody, především pak měnící se charakter hrozby. Autoři si kladou otázku, proč a jakým způsobem se změnil boj USA proti globálnímu terorismu z hlediska vojenských technologií a jakým způsobem je tato změna reflektována v boji proti hrozbě Islámského státu.

Analýza lokálních válek v posledních desetiletích ukazuje, že není ani tak vážným problémem jejich vojenské řešení, zvláště pokud jde o Spojené státy a jejich armádu, jako spíš následné mírové uspořádání. Nejde přitom jen o USA v Iráku, ale např. spolu s Francií i ve Vietnamu, ruskou zkušenost v Afghánistánu a v Čečensku, Izraele v Libanonu, spojenců i naši v Kosovu apod. Proto lze uvítat týmovou práci kolektivu Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, která se problematice postkonfliktní stabilizace v deseti kapitolách na příkladu nejaktuálnějším v Iráku věnuje. Odstup čtyř let toto zhodnocení umožňuje, i když ne všechny kapitoly mají stejnou úroveň. Většina poznatků a zkušeností je však hodnotná, a proto je třeba jim věnovat pozornost.

Příspěvek předkládá tvrzení, že proxy válka je stále častěji používaným nástrojem na Blízkém východě na již konfliktních územích, na nichž je přítomnost zahraničních sil nejen umožněna, ale také vyžadována a podporována mezinárodním právem za účelem sekuritizace regionu. Cílem článku je tedy zvýšit povědomí o tom, že země Blízkého východu procházející občanskými válkami, které zapojují vnější aktéry do řešení krize, se stávají stále úrodnějším prostředím pro zástupné války, přičemž intervenční aktéři začínají prosazovat své vlastní zájmy nad rámec zájmu hostitelské země na vyřešení konfliktu.

V odborné literatuře je často systém řízení chápán jako základní faktor, který významně ovlivňuje úspěšnost organizace. Je prokázáno, že spolu s ostatními faktory (věda a technika, dělba práce, znalost organizační struktury, kvalifikace pracovní síly, iniciativa pracovníků atd.)nejvýznamněji přispívá ke zvyšování její efektivnosti. Charakter veřejného sektoru objektivně vyvolává řadu specifik v jeho řízení. Tyto zvláštnosti však nejsou natolik zásadní, aby znemožňovaly využívat poznatky vědy a zkušenosti jiných při modernizaci řídících systémů uvnitř veřejného sektoru. Tento příspěvek poukazuje na změny v řízení veřejného sektoru a jejich potenciální dopad na ekonomické zabezpečení obrany.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Článok analyzuje holisticky vnímane súčasné stratégie použitia a výstavby nukleárnych síl zo strany USA a Ruska, pričom analyticky reflektuje aj ich vzájomné doktrinálne interakcie. Venuje sa podmienkam za ktorých USA a Rusko môžu pristúpiť k použitiu svojich nukleárnych zbraní, pričom postihuje aj súvisiacu problematiku modernizácie a výstavby ich nukleárnych síl. Autor prichádza k záveru, že ani jednej veľmoci sa doposiaľ nepodarilo opustiť logiku studenej vojny, či vyhnúť sa mylným, skresleným a prehnaným predpokladom o zámeroch druhej strany. Na záver sumarizuje možné zmeny a adaptácie americkej nukleárnej stratégie v ére administratívy prezidenta Bidena a predpokladanú aktualizácie americkej stratégie v priebehu roka 2022.   

Tanky s protitankovými zbraněmi v modernizovaných a inovovaných typech budeme potkávat na bojišti v horizontu příštích nejméně 20 let k eliminaci obrněných cílů a živé síly nepřítele, a to za využití chytré munice. Postupující elektronizace a digitalizace tanků umožňuje lepší přehled o bojišti a součinnost s ostatními prvky bojových uskupení. K ochraně osádky byla vyvinuta aktivní ochrana – reaktivní pancíř, zbraňové systémy ničící protitankové řízené střely ještě za letu a kompozitní pancíře. Vytvořením bezpečného perimetru s aktivní obranou jsou tanky schopny protitankovým zbraním odolat. Přesto USA hledá náhradu za tanky 3. generace Abrams ve strojích bez osádky, avšak Ruská federace konvenční tank s osádkou posiluje moderními technologiemi. Přílišná elektronizace, např. tanku 4. generace Armata, nemusí být vzhledem automatickému nabíjení vždy prospěšná.

Tanky s protitankovými zbraněmi v modernizovaných a inovovaných typech budeme potkávat na bojišti v horizontu příštích nejméně 20 let k eliminaci obrněných cílů a živé síly nepřítele, a to za využití chytré munice. Postupující elektronizace a digitalizace tanků umožňuje lepší přehled o bojišti a součinnost s ostatními prvky bojových uskupení. K ochraně osádky byla vyvinuta aktivní ochrana – reaktivní pancíř, zbraňové systémy ničící protitankové řízené střely ještě za letu a kompozitní pancíře. Vytvořením bezpečného perimetru s aktivní obranou jsou tanky schopny protitankovým zbraním odolat. Přesto USA hledá náhradu za tanky 3. generace Abrams ve strojích bez osádky, avšak Ruská federace konvenční tank s osádkou posiluje moderními technologiemi. Přílišná elektronizace, např. tanku 4. generace Armata, nemusí být vzhledem automatickému nabíjení vždy prospěšná.

Tanky s protitankovými zbraněmi v modernizovaných a inovovaných typech budeme potkávat na bojišti v horizontu příštích nejméně 20 let k eliminaci obrněných cílů a živé síly nepřítele, a to za využití chytré munice. Postupující elektronizace a digitalizace tanků umožňuje lepší přehled o bojišti a součinnost s ostatními prvky bojových uskupení. K ochraně osádky byla vyvinuta aktivní ochrana – reaktivní pancíř, zbraňové systémy ničící protitankové řízené střely ještě za letu a kompozitní pancíře. Vytvořením bezpečného perimetru s aktivní obranou jsou tanky schopny protitankovým zbraním odolat. Přesto USA hledá náhradu za tanky 3. generace Abrams ve strojích bez osádky, avšak Ruská federace konvenční tank s osádkou posiluje moderními technologiemi. Přílišná elektronizace, např. tanku 4. generace Armata, nemusí být vzhledem automatickému nabíjení vždy prospěšná.

Tanky s protitankovými zbraněmi v modernizovaných a inovovaných typech budeme potkávat na bojišti v horizontu příštích nejméně 20 let k eliminaci obrněných cílů a živé síly nepřítele, a to za využití chytré munice. Postupující elektronizace a digitalizace tanků umožňuje lepší přehled o bojišti a součinnost s ostatními prvky bojových uskupení. K ochraně osádky byla vyvinuta aktivní ochrana – reaktivní pancíř, zbraňové systémy ničící protitankové řízené střely ještě za letu a kompozitní pancíře. Vytvořením bezpečného perimetru s aktivní obranou jsou tanky schopny protitankovým zbraním odolat. Přesto USA hledá náhradu za tanky 3. generace Abrams ve strojích bez osádky, avšak Ruská federace konvenční tank s osádkou posiluje moderními technologiemi. Přílišná elektronizace, např. tanku 4. generace Armata, nemusí být vzhledem automatickému nabíjení vždy prospěšná.

Před dvaceti lety jsme se nejen „navrátili do Evropy", ale také začali usilovat o své místo v transatlantickém společenství, které pro nás symbolizovalo především členství v Severoatlantické alianci. Z časového hlediska se nám to podařilo za poměrně krátkou dobu deseti let. S odstupem dalších deseti let se ale zdá, že jsme v březnu 1999 vlastně vstupovali do ještě svým způsobem „starého NATO" omlazeného o tři středoevropské členy. Jeho skutečný přerod začal až záhy po našem vstupu vojenskou operací v Jugoslávii, která fakticky odstartovala kaskádu změn v postavení, cílech a úkolech této nejsilnější vojenskopolitické organizace ve světě.

Jan Eichler, Lukáš Tichý: USA a Ruská federace – komparace z pohledu bezpečnostní a strategické kultury. Kompletní analýza bezpečnostní a strategické kultury USA a Ruska v letech 1991 až 2012. Brož., 318 str., ISBN 978-80-87558-16-4.

Monografie ukazuje na příkladech z nedávné historie způsoby, kterými USA a Ruská federace uplatňují svou převahu. Velký prostor je věnován pojmům např. strategická a politická kultura, militarismus, mentální model, smart power. Je zdůrazněna Obamova vize světa bez jaderných zbraní a tzv. pražská smlouva o snížení stavu strategických zbraní, zvláště Obamův důraz na obezřetnost užívání armády při dostahování politických cílů. Kniha analyzuje strategické doktrinální dokumenty, jež tvoří rámec ruské bezpečnostní a zahraniční politiky.

Článek se zabývá problematikou tvorby a realizace vesmírné politiky. Vesmírné programy jednotlivých států jsou totiž velmi úzce propojeny s rozhodovacími procesy (obecné) státní (veřejné) politiky. Vyvstává proto otázka, které faktory ovlivňují tyto procesy a formulaci vesmírné politiky a též zda jsou tak výjimečné, že se vztahují pouze k určitému (partikulárnímu) státu. Cílem článku je analyzovat jeden z těchto potenciálních faktorů – strategickou kulturu. Její vliv je identifikován prostřednictvím sedmi případových studií vybraných států. Studie sestává ze dvou částí. Nejprve jsou identifikovány relevantní charakteristiky příslušné strategické kultury. Následně je zkoumáno, jak tyto prvky ovlivňují vesmírnou politiku vybraného státu. Článek by měl přispět do debaty o vesmíru jako „dalším" strategickém prostoru a poukázat na spíše opomíjené příčiny průzkumu vesmíru.Mgr. Jakub Fučík, PhDr. Petr Suchý, Ph.D.
Vesmírná politika prizmatem konceptu strategické kultury.

Vzdušné síly hraji v ozbrojených konfliktech významnou roli. Bylo tomu tak i v operacích Odyssey Dawn a Unified Protector v Libyi v roce 2011. Právě při těchto operacích se naplno ukázala závislost evropských států na amerických vzdušných kapacitách. Po roce 2011 dochází k přesunu americké pozornosti do Asie. Článek se zabývá zhodnocením vývoje evropských vzdušných sil od roku 2011 do roku 2021 v kontextu přesunu americké pozornosti Asie. V článku je využit dataset pro porovnání počtů letounů v letech 2011 a 2021. Z výzkumu vyplývá, že evropské státy udržuji flotilu bojových letounů okolo 2000 kusů, zatímco v porovnání s rokem 2011 klesly počty v kategoriích letounů ISR ze 183 na 122 kusů a počet vzdušných tankerů ze 70 na 67 kusů. Naopak počty bezpilotních prostředků kategorie MALE se zdvojnásobily ze 45 na 91 kusů. V kontextu amerického přesunu do Asie je však tento vývoj nedostačující a evropské státy jsou stále závislé na americké podpoře.

Nejedná se o výzvy ledajaké, protože se vztahují k vytvoření světa bez jaderných zbraní, včetně návrhu praktických kroků vedoucích k dosažení tohoto cíle v rámci dlouhodobého a etapovitého procesu. Jejich čtyřmi autory nejsou ani žádní druhořadí politici USA, nýbrž bývalí ministři zahraničních věcí (George P. Schultz, 1982-1989, a Henry A. Kissinger, 1973-1977), obrany (William J. Perry, 1994-1997) a bývalý předseda senátního vojenského výboru (Sam Nunn). Nesporně velmi dobře vědí o čem hovoří a proč svá prohlášení, mající přímou souvislost se snahou o omezení jaderného šíření, prezentují s veškerou naléhavostí již druhý rok v deníku Wall Street Journal.