Boj proti povstalcům
Ing. Karel Kudlička, Odbor doktrín Vyškov
V době, kdy Einstein působil jako profesor, přišel k němu jeden ze studentů a řekl: ,,Otázky letošních zkoušek jsou stejné jako v minulém roce!"
,,Máte pravdu," odpověděl Einstein, ,,ale odpovědi tento rok budou jiné."
Ve svém článku ,,Fourth Generation Warfare Evolves, Fifth Emerges" USMC plukovník v záloze T. X. Hammes, jeden z nejvýznamnějších současných vojenských komentátorů napsal: ,,Většina vojenských myslitelů z různých důvodů pokračuje v odmítání konceptu 4GW (válka čtvrté generace)." Prakticky jediným místem, na kterém se podrobně diskutovalo o problematice 4GW, byly stránky al-Káidy. V lednu 2002 vojenský teoretik Ubed al-Qurashi (úzce napojený na Usámu bin Ládina) na stránkách al-Káidy citoval z časopisu Marine Corps Gazette článek o problematice 4GW. V reakci na článek uvedl: ,,Válka čtvrté generace již probíhá a ukazuje se, že teoreticky slabší strana má v ní převahu. V mnoha případech byla výsledkem těchto válek porážka národních států nestátními etnickými skupinami."
WIKIPEDIA: Válka 4. generace (fourth generation warfare - 4GW) je charakterizována splynutím hranic mezi válkou, politikou a obyvatelstvem. V moderním pojetí se 4GW vyznačuje tím, že státy ztratily svůj monopol na ozbrojené síly a způsob vedení války se tak vrátil k jedné ze svých nejstarších podob. Podle jedné z definic 4GW představuje válku, jejíž hlavním účastníkem není stát, ale ozbrojení nestátní aktéři. |
Článek odhaluje skutečnosti, kterými se doposud analytikové protipovstaleckého boje ještě nezabývali. I když al-Káida je organizací, která používá barbarské prostředky a je bezohledná a neústupná ve svém úsilí o dosažení svých iracionálních politických cílů, její stratégové vůbec nejsou slepými fanatiky. Svědčí o tom srozumitelnost jejich analýzy současných válek a jejich otevřenost vůči novým koncepcím. Pro západní žurnalisty a analytiky je obtížné rozlišovat mezi plánovači a vykonateli jejich plánů. V záznamech, knihách a hlášeních o sebevražedných útočnících se často zabývají Tálibánem a níže postavenými teroristy. Velmi málo však víme o lidech, kteří je verbují a cvičí. Ještě méně víme o tom, jak jsou tito verbíři a stratégové připravováni a získáváni. Odkud pocházejí? Co je motivuje? Mají stejnou motivaci jako obyčejní sebevražední atentátníci?
Boj proti povstalcům v Afghánistánu
V jednom rozhovoru důstojník NATO, který se nedávno vrátil z Afghánistánu, shrnul svoje působení slovy: ,,Bojujeme proti prosťáčkům s rezavým kalašnikovem." Realita je ale bohužel poněkud jiná, bojujeme proti vynalézavým, inteligentním lidem, kteří k dosažení svých cílů používají prosťáčky s rezavým kalašnikovem. Naše neschopnost porazit z našeho hlediska ,,primitivního" nepřítele znervózňuje západní veřejnost a politiky, vyvolává nespokojenost na Středním východě, zatímco stratégové al-Káidy jásají. To je přesně to, o co usilují, nikoli o vojenský úspěch, ale o destrukci naší vůle k boji, jak píše Hammes ve své knize The Sling and the Stone.
Na videonahrávce umístěné na Internetu Ammán Závahrí, druhý nejvýše postavený muž al-Káidy, podrobně ukazuje souvislosti mezi vojenskou porážkou a intenzivním tlakem veřejnosti na stažení vojsk. Uvádí: ,,Americké ozbrojené síly (v Iráku) prohrávají a hledají způsob jak z konfliktu vycouvat. Jejich vláda čelí velkému tlaku veřejnosti na stažení amerických vojsk."
To v kostce představuje definici 4GW. Jejich způsob vedení války zvyšuje účinnost poměrně malého počtu silných míst, kterými disponuje jejich organizace a vybavení, při současném využití našich slabých míst. A protože mají iniciativu ve svých rukou, nezbývá nám nic jiného než se zabývat novým druhem konfliktu.
,,Povstalci jsou živoucím důkazem toho, proč je člověk na vrcholu potravinového řetězce. Jsme nejtvořivější, nejproradnější, nejloajálnější, nejagresivnější a nejodhodlanější formou života, která kdy vznikla. Jakýkoli národ, který sám sebe považuje na nadřazený nad jinými národy, je odsouzen k záhubě", napsal Hammes ve své knize The Sling and the Stone.
Jaké jsou jejich silné stránky? Jak vedení al-Káidy, tak vedení Tálibánu mají něco, co Západ nemá: rozsáhlé lidské zdroje v rozčarované a nezaměstnané mládeži Středního východu, Jihovýchodní Asie a Indického subkontinentu. Jsou navíc odhodláni je chladnokrevně používat jako sebevražedné útočníky. Vedení al-Káidy a Tálibánu se ukázalo jako vysoce flexibilní uskupení s postmoderní organizací (blíže v další části článku). Drtivá převaha jejich protivníka a zejména situace po 11. září 2001 je donutily uskutečnit změny v organizaci a taktice. Přizpůsobili se, aby vůbec přežili.
Jaké jsou naše slabé stránky? Existuje-li něco horšího než neschopnost vést boj, pak je to sklon k podceňování nepřítele, jeho akcí a jeho plánů. Posmívat se jeho vnějšímu zjevu a vybavení, které ostatně má velmi malý nebo dokonce žádný vliv na jeho taktiku, je trestuhodné. Něco podobného se stalo již dávno, například v průběhu búrských válek.
V knize On the Philosophy of Military Incompetence Norman Dixon napsal, že ze všech faktorů, které přispěly k sérii nezdarů, jimiž se tato válka vyznačovala, mělo největší dopad podceňování nepřítele. Búrští vojáci byly terčem posměchu kvůli svému prakticky civilnímu oděvu (viz obr. ). Britové je označovali jako sebranku negramotných sedláků a jejich armádu zesměšňovali. Nakonec, jak se později ukázalo, to byli Britové a nikoli Búrové, kteří měli méně důvodů ke spokojenosti, pokud se týče vojenských úspěchů.
Zřejmá slabost protivníka představuje pro západní společnosti hrozbu, činí ji méně vnímavější, je překážkou v rozvoji výcviku, modernizaci techniky a představuje pro západní vojenské odborníky určitou bariéru pro použití obvyklých metod hodnocení válek. Západní armády se nacházejí v etapě dlouhé a bolestivé transformace. Snaží se přizpůsobit novým výzvám, kterým čelí v zemích, jako je například Afghánistán, současně se však brání příliš radikálním změnám. Zde vyvstává otázka: Potřebují opravdu provést radikální změny, aby porazili povstalce? Pokud ano, ovlivní tyto rozsáhlé změny jejich schopnost vést konflikt vysoké intenzity, pro který jsou jejich ozbrojené síly v prvé řadě určeny? Další související otázkou může být: Povedou západní státy v krátkodobém nebo střednědobém horizontu konflikt vysoké intenzity? Musíme být vůbec připraveni na tento druh konfliktu, anebo je konflikt vysoké intenzity již věcí minulosti?
V Afghánistánu je pěchota na čele úsilí v boji proti Tálibánu a al-Káidě. Je však naše pěchota připravena k boji proti takovému vynalézavému, nápaditému, přizpůsobivému a ideologicky dobře vybavenému nepříteli?
Neviditelný nepřítel
Jednou z nejdůležitějších otázek je otázka, zda se válka vyvíjí, anebo se mění pouze jedna z válčících stran. Zde se jedná obvykle o slabší stranu, která se snaží nalézt způsob, jak se vypořádat se zjevnou převahou protistrany.
Při popisu způsobu boje, který používají povstalci, dává Hammes přednost pojmu ,,válka čtvrté generace". Jde o pojem, který zahrnuje více než prostou změnu, zahrnuje v sobě postupný vývoj. John Arquilla a David Ronfeldt ve svých dvou úžasných knihách In Athena's Camp: Preparing for Conflict in the Information Age a Networks and Netwars: The Future of Terror, Crime and Militanty používají jiný pojem - ,,netwar" (síťová válka).
Netwar představuje vyvíjející se druh konfliktu na sociální úrovni. Zahrnuje takové akce, které nemají charakter války. Jeho protagonisté mají síťovou formu organizace, komunikace a tomu odpovídající doktrínu a strategii. Aktéři netwar představují rozptýlené, obvykle malé skupiny, které se dohodly, že budou mezi sebou komunikovat, koordinovat svou činnost a jednat s využitím Internetu. Často nemají centrální vedení nebo velitelství. Proces přijímání rozhodnutí je záměrně decentralizován a prováděn na různých místech. Countering the New Terrorism, kap. II, str. 5 |
Označovat výzvy, kterým dnes čelíme v Afghánistánu válkou čtvrté generace, je problematické. Jeden z problémů spočívá v úzkém propojení mezi vojensko-technickou modernizací a transformací vedení boje (války). Takzvaná revoluce ve vojenských záležitostech (Revolution in Military Affairs - RMA) se svým důrazem na technologický pokrok selhává, pokud se aplikuje na asymetrické hrozby. Jednou z obětí technologie je vojenské vedení, charakterizované zejména tradičním heslem inspirativního a charismatického vedení ,,Dělej to, co já". John Keegan ve své knize The Mask of Command napsal: ,,Hlavním imperativem velení je jeho osobní ztělesnění. Ti, kteří jiné vystavují riziku, se sami tomuto riziku vyhýbat nemohou."
Zkušenosti z války v Libanonu a operace Pouštní bouře
Při hodnocení libanonské války v létě 2006 vyšly najevo do nebe volající případy, kdy se velitelé, pokud jde o znalost situace, spoléhali výhradně na informace z dat plynoucích ze senzorů do velitelských středisek, namísto toho, aby se osobně přesunuli na přední okraj a sami hodnotili kritická místa v probíhajícím boji, napsala Barbara Opall-Rome ve svém článku ,,Does Technology Undercut War Leadership?", který vyšel v listopadu 2006 v Defense News.
12. srpna 2006 byla v úzké soutěsce bojovníky Hizballáhu přepadena kolona tanků Merkava nejmodernějšími ruskými protitankovými střelami Kornet. V léčce v prostoru vádí Saluki bylo zabito 8 a zraněni 4 izraelští vojáci. Stalo se tak kvůli problémům ve velení a řízení. Velitelé dvou brigád řídili boj svých jednotek z digitalizovaného stanoviště v jižním Libanonu. Konflikt vysoké intenzity, jakým byla operace Pouštní bouře, přesvědčil mnohé vojenské analytiky o tom, že ,,elektronický boj bude zaslouženě rozhodujícím činitelem a kosmické systémy s elektronickými a informačními technologiemi povedou boj ve třetí dimenzi", napsala Opall-Rome. Technologická výhoda je v konfliktu vysoké intenzity velkou předností, o tom není pochyb. Avšak v případě netwars překáží, místo aby přinášela rozhodující výhodu.
Fixace na technologii
V nedávných gerilových válkách lze většinu vojenských neúspěchů připsat na vrub příliš velké fixaci na moderní technologie jako univerzálního všeléku. Vážné obavy vyvolává skutečnost, že vrcholoví představitelé západních armád neustále a neúnavně umlčovali kritiky takovéhoto přístupu k netwars.
Jedním z kritiků je bývalý generálporučík James Helmy, který v tichosti odstoupil v květnu 2006 po ukončení čtyřletého působení ve funkci velitele záloh pozemních sil USA. V rozhovoru se Stephen Trimblem, který byl uveřejněn v časopisu Jane's Defence Weekly (vydání ze dne 21. června 2006), generál Helmy uvedl: ,,Tvrdím, že transformace se stala v celém Pentagonu prázdným heslem. (...) Já požaduji novou techniku, která ve skutečnosti nic nezmění (způsob vedení boje, atp.). Je akorát nová, ale oni ji označují jako transformační. To je vůči našemu vedení nefér, proto jsem řekl ne, já preferuji změnu hesla. Je třeba provést hlubokou, důkladnou změnu, ne pouze zavést novou techniku, ale navrhnout a zavést nový způsob realizace naší činnosti, nový způsob provádění výcviku a organizace sil."
Síťová organizace ozbrojených skupin
Válka se nevyvíjí, není jako život, který podléhá Darwinovým principům. Jednoduše se mění tak, jak se válčící strana s pružnou organizací přizpůsobuje daným podmínkám bojiště anebo bojiště utváří (mění) ve svůj prospěch. K naší smůle má v tomto vedení al-Káidy a Tálibánu nad námi převahu, protože řídí organizační jednotky, které jsou ideálně uzpůsobené pro vedení gerilových válek. Tyto jednotky mají síťové, nikoli hierarchické uspořádání. Jsou založeny na silných sociálních nebo osobních vztazích, které často představují příbuzenské vztahy.
Jak uvádí Arquilla a Ronfeldt, rozeznáváme tři základní druhy sítí: řetězové (chain), hvězdicové (hub or star) a vzájemně provázané (all channel). Dále existují i jiné složité kombinace a hybridy, například pavoučí síť. Tyto struktury se neustále samy přizpůsobují novým podmínkám (například změnám početního stavu a novým požadavkům). Organizační struktura našeho nepřítele připomíná množství rozptýlených, nezávislých, ale vzájemně propojených uzlů. Velitelství na všech úrovních mají prakticky stejná postavení. Tento charakteristický rys se označuje jako primus inter pares (první mezi rovnými), což dodává ostatním odvahu a sebedůvěru a umožňuje pružné velení úkolem.
Síťové struktury umožňují povstalcům téměř absolutní volnost činnosti. Jediným návodem k činnosti, který mají, nejsou vzory nebo postupy, ale ústní tradice šířené Internetem, které neustále zdůrazňují význam ,,činu". Většinu vlastností síťově uspořádané organizace vykazuje například paštunský kmenový systém v Afghánistánu. Pro vedení Tálibánu proto nebylo problémem přizpůsobit kmenovou organizaci síťově uspořádané organizaci, což navíc usnadnila informační revoluce (Internet a jiné komunikační prostředky). V silném kontrastu s touto skutečností se armády NATO nadále vyznačují hierarchickou organizační strukturou, předvídatelnou taktikou a doktrínou, o kterých lze stěží tvrdit, že jsou přizpůsobeny k vedení netwars. Dixon nazývá síťovou organizaci vzájemně provázanou komunikační sítí, zatímco hierarchickou organizaci označuje jako síť s řídícími prvky. O posledně jmenované síti napsal: ,,Tok důležitých informací probíhá mezi velitelem a jeho podřízenými spíše než mezi všemi členy skupiny. Proto příliš nepřekvapuje, že síť s řídícími prvky, i když je pohodlnější pro autokratické vůdce, produkuje více chyb, zpomaluje řešení problémů a snižuje uspokojení skupiny, než je tomu u demokratičtější, vzájemně provázané sítě."
Chybí aktivní přístup
Jedním z největších nedostatků pěchoty armád NATO z působení v Afghánistánu je bezpochyby skutečnost, že většinou reaguje na nastalé situace, místo aby sama aktivně jednala. Pro to však existuje pádný důvod, a to nedostatek sil pro provádění průzkumu z lidských zdrojů (HUMINT). Palebné převaze koaličních sil se Tálibán přizpůsobil tak, že začal operovat utajeně, ale přesto velmi efektivně. Aby udržel svoji autoritu a vliv, musí jednat s místním obyvatelstvem a to vyžaduje jejich přítomnost. Současně musí utajit svou přítomnost před vojsky NATO a před jejich prostředky elektronického průzkumu. Protože koaliční jednotky nemají dostatek informací pro zjištění a zneškodnění povstalců, musejí je provokovat, tj. provádět hlídky nebo průzkum bojem.
Největší nevýhodou takového postupu je skutečnost, že iniciativu má nepřítel, který provádí bojové akce tehdy, má-li k tomu příznivé podmínky. Postup povstalců připomíná taktiku ,,motti"(1), používanou finskými jednotkami během sovětsko-finské války v letech 1939-1940. V knize On Infantry John A. English a Bruce I. Gudmundsson uvádějí: ,,Idea taktiky motti spočívala v rychlém útoku na několika místech, tak, aby nepřítel neměl možnost účinně reagovat a bránit se. K tomuto způsobu boje se používaly malé skupiny pěchoty, často na lyžích, někdy se dokonce k přepravě těžších zbraní používaly sáně tažené soby. Hlavními způsoby boje byly léčka, údery, přepady a manévr, který využíval zvláštností okolního terénu."
Na rozdíl od vojáků pravidelné finské armády, povstalci (v Afghánistánu) nemají žádnou šanci nás porazit v konvenčním boji. Jejich útoky nemusejí být koordinovány a prováděny současně. Již nejde o vojenský úspěch, ale o akce, které upoutají pozornost veřejnosti. Netwars se stávají strategickou komunikační kampaní podporovanou činností geril a teroristů, jak uvádí Hammes ve svém článku v časopise Military Review. Konečným cílem Tálibánu není zničit naše síly, ale narušit podporu západní veřejnosti prováděním ojedinělých izolovaný útoků. Použití hlídek, které spočívá převážně v útocích po zkrácené přípravě (z chodu) na povstalce provádějící léčky, nebo v provádění průzkumu bojem, není příliš efektivním způsobem jejich využití. Útoky z chodu sice vyžadují jen minimální čas na přípravu, to však postačuje k tomu, aby se nepřítel včas stáhl do bezpečí. Útočníci si kromě toho udržují tempo a iniciativu. Navzdory naší vynikající připravenosti, vybavenosti a našemu kvalitnímu vedení budeme prakticky pokaždé nepřítelem zaskočeni.
Doktrína NATO, která se vyučuje ve školách západních zemí, klade důraz na reakci: ,,reakce na nepřátelskou palbu", ,,zvítězit v přestřelce" po napadení nepřítelem atd. Tyto drily jsou velmi užitečné v boji se statickými nebo polostatickými silami. Když však bojujeme proti nepříteli, jehož hlavní charakteristikou je mobilita, jsou tyto drily neefektivní. Slovy Einsteina, ano, otázka je stále stejná: Jak porazit nepřítele? Odpovědi jsou ale různé a závisejí na charakteru nepřítele. V netwar nezvítězí ti, kteří budou vyhledávat příležitosti k vedení boje, ale ti, kteří se mu budou vyhýbat a místo toho provádět ojedinělé údery na zranitelná místa protivníka. Tyto principy se používaly i v konfliktu vysoké intenzity, například jednotky Wehrmacht a jednotky Zbraní SS ve 2. světové válce.
Zkušenosti z 2. světové války
Ve své knize Panzergrenadier Divisions (1939-45) Chris Bishop napsal: ,,Až do roku 1942 bylo podle analýzy pozemních sil USA hlavním cílem německé útočné doktríny obklíčení nepřítele a jeho zničení. Cílem útoku je provést obrněnými a pěšími jednotkami překvapivý rozhodující úder proti nepříteli s použitím dostatečné palebné síly, uvádí štábní dokument. Početní převaha a převaha v palebné síle, nasazení obrněných jednotek a dosažení momentu překvapení byly důležitou součástí ofenzívy. Skutečnost však byla jiná. Cílem německé taktiky bylo s využitím rychlosti a manévru se co nejvíce vyhýbat rozhodujícím střetnutím a současně působit zmatek v týlu nepřítele ... Němci nahradili palebnou sílu mobilitou ..."
Zrovna jako v případě Tálibánu, abychom jej porazili, musíme být neustále v prostoru, nesmí nás však být vidět, zejména tehdy, když nás hodlá vypátrat a napadnout. Objevit se můžeme teprve tehdy, když jej chceme zničit.
Nedostatečné zpravodajské zabezpečení, chybějící koncepce
Používat tyto zásady není možné, pokud nevíme, po kterých komunikacích se nepřítel přesunuje, a neznáme jeho týlový prostor. Odpovědnost za porážku Tálibánu nemůže být ponechána pouze na pěchotě, je to také věcí zpravodajců. Mimoto, chceme-li implementovat strategii, musí být nejprve jasně formulována, a to je mimo působnost ,,obyčejných" pěšáků.
Zde musí být ujasněno několik klíčových koncepcí (gerilová válka, netwars, 4GW) a jejich vzájemné vztahy. Gerilová válka je vždy strategií, kterou používá slabší strana, pokud jde o měřitelné faktory jako vybavení, technologie a výcvik. Konečným cílem slabší strany je přesvědčit protivníka o tom, že nemůže zvítězit. Toho se dosahuje zpravidla opotřebováním živé síly a techniky. Značně opotřebená silnější strana nakonec pochopí, že vítězství by bylo příliš drahé (finančně a politicky) a hledá cesty pro ukončení konfliktu.
Problémem tohoto přístupu je skutečnost, že vnímání opotřebení je subjektivní záležitostí. Někteří generálové a politici jsou ochotni akceptovat větší náklady než jiní. Vedoucí činitelé gerilového hnutí vědí, že veřejné mínění má mnohem menší pochopení pro oběti než někteří politici nebo vojáci. Takže namísto toho, aby sami přiznali porážku, provádějí ojedinělé útoky bez šance na konečné vítězství a snaží se zmanipulovat veřejné mínění. A to je vlastně situace, kdy na scénu vstupuje 4GW. K dosažení vítězství využívá 4GW moderní informační prostředky (sdělovací prostředky, Internet). Gerilová válka je taktikou vedoucí k dosažení vojenského vítězství. 4GW představuje její účinné politické využití.
Gerilová válka, netwars a 4GW zdaleka nejsou synonyma. Jedná se o koncepce, které se vzájemně doplňují. Technologie zapojená do 4GW by nám proto neměla bránit od důkladného studia organizačních aspektů Tálibánu a al-Káidy a od toho, abychom se přizpůsobili jejich taktice. Z určitého hlediska je vhodnější používat termín netwars, protože gerilová válka je příliš obecný pojem, 4GW se příliš zaměřuje na politickou stránku vojenského konfliktu a může být matoucí. Řada historiků a vojenských analytiků, pokud jde o období 1. světové války, se shoduje na tom, že ohromnému plýtvání lidskými zdroji v průběhu konfliktu by se mohlo zamezit zaváděním nových technologií, například masovou výrobou tanků. Od té doby se vojenská technologie považuje za univerzální všelék.
Pojem válka čtvrté generace (4GW) může být zavádějící z dalšího důvodu. Předpokládá totiž, že netwars jsou něco nového, jedinečného, s čím se doposud západní armády nesetkaly (to je pravda pouze tehdy, pokud máme na mysli oblast, ve které se 4GW překrývá s informační revolucí).
Zkušenosti z invaze do Alžíru
Porážka Napoleona Bonaparta a jeho následný exil na ostrově Svaté Heleny vyneslo na trůn Ludvíka XVIII. Nový monarcha byl nakonec stejně nepopulární jako jeho bratr Ludvík XVI, který byl popraven během Francouzské revoluce. Po jeho smrti se králem Francie stal Karel 10., který usiloval o obnovení prestiže monarchie. Francouzský král se toho snažil dosáhnout invazí do Alžíru.
Alžírské regentství bylo relativně autonomním politickým útvarem uvnitř Otomanské říše. V roce 1830 využila Francie vojenské slabosti této oblasti a provedla úspěšnou invazi. Po útoku a následné okupaci se Alžír stal francouzskou kolonií spravovanou vysoce postavenými armádními důstojníky.
Většina Alžířanů se nesmířila s novým politickým uspořádáním a pod vedením různých lídrů (Ahmad ibn Muhammad, Muhyi ad Din atd.) se účastnila ozbrojeného odboje. Mezi nejúspěšnější rebely patřili Muhyi ad Din's son a Abd al-Qadir.
Abd al-Qadir se prohlásil velitelem věřících a vyhlásil svatou válku (džihád) proti Francouzům. Jeho rebelové byli postrachem koloniálních úředníků. Alžírští rebelové vedli gerilovou válku, druh konfliktu, se kterým se Francouzi setkali ve Španělsku v letech 1808- 1814 a znovu v průběhu občanské války ve Španělsku v letech 1820-1823. Francouzská armáda se však z historie vůbec nepoučila.
V počátečním období okupace se Francie snažila udržet vládu nad Alžírem rozmístěním velkého počtu vojenských posádek, pevností a předsunutých základen po celé zemi. Jediným způsobem jak zajistit zásobování těchto vojenských jednotek bylo použití pomalu se pohybujících, zdaleka viditelných, a proto zranitelných konvojů.
Alžír je velmi členitá země, jižní část tvoří poušť s rozsáhlými písečnými dunami, zatímco severní část tvoří hory, planiny a kotliny. Četné rokliny, srázy, soutěsky a ostré zákruty představují přírodní překážky a vhodná místa pro provádění léček. V důsledku toho byly kolony vezoucí zásoby vojenským jednotkám snadným terčem pro bojovníky al-Qadira. Izolované vojenské posádky proto trpěly nedostatkem základních životních potřeb a munice. Morálka vojáků byla extrémně nízká. Al-Qadir dokonce dosáhl toho, že byl do určité míry úspěšný i v boji proti předsunutým základnám. Faktická beztrestnost jeho loupeživých nájezdů a přepadů jej dále povzbuzovala. Co se týče francouzských vojáků na předsunutých základnách, pokud nebyli zabiti povstalci, byli naprosto vyčerpáni a vnitřně rozpolceni nudou, bojem, duševními chorobami, sebevraždami a sebemrzačením svých spolubojovníků, jak uvádí Douglas Porch ve své knize The French Foreign Legion.
Francouzi na to reagovali vysláním vojsk proti povstalcům al-Qadira. Francouzským jednotkám bránilo v rychlejším postupu těžké dělostřelectvo a pomalé nákladní povozy tažené koňmi s municí a potravinami, přitom se ještě snažily najít nepřítele, který přirozeně nechtěl být objeven. Protože doprava munice a potravin vyžadovala dobré komunikace (v Alžíru jich bylo poskrovnu), trasu Francouzů bylo možno snadno předem odhadnout. Povstalci přepadávali kolony, protože věděli, kudy se budou přesunovat. Kolony vybavené těžkými zbraněmi byly příliš pomalé na to, aby mohly účinně bojovat proti vysoce mobilním skupinám ozbrojených povstalců.
Vysocí francouzští důstojníci se potýkali s vojenskými problémy, které se velmi podobají problémům, jimž čelí velitelé jednotek NATO v Afghánistánu. Jak má armáda obtížená moderním vybavením, určeným pro boj vysoké intenzity, efektivně bojovat v zemi s velmi omezenou infrastrukturou proti vysoce mobilnímu, prakticky neviditelnému nepříteli, který používá taktiku ,,udeř a zmiz"?(2)
Maršál Bugeaud na to nalezl řešení. Jeho jmenování do funkce generálního guvernéra a vrchního velitele francouzských ozbrojených sil v Alžíru bylo pro většinu jeho současníků překvapením. Vší silou totiž vystupoval proti okupaci Alžíru. Jakmile však vstoupil na alžírskou půdu, začal horečně pracovat na efektivní strategii boje proti povstalcům.
Thomas Robert Bugeaud de la Piconnerie pochopil, že hlavní výhodou nepřítele je mobilita. To byl rozhodující faktor, který z povstalců činil všudypřítomné a dovoloval jim splynout s prostředím. Z toho důvodu jedinou možností jak porazit al-Qadira bylo zajistit francouzským jednotkám alespoň stejnou pohyblivost. Jedno z jeho prvních rozhodnutí bylo zbavit se těžkého dělostřelectva. Toto rozhodnutí se setkalo s nepochopením u několika vyšších důstojníků.
Douglas Porch ve své knize napsal: ,,... generál svolal důstojníky do svého stanu a vytýkal jim jejich nedostatky: Vlečete s sebou tisíce nákladních povozů a těžké dělostřelectvo, které příliš zpomalují váš přesun". Místo toho, abyste překvapili Araby rychlými, ofenzivními pochody, uchylujete se k defenzivnímu, pomalému přesunu. Nepřítel vás neustále sleduje a útočí na vás, kdy je to pro něj výhodné. To vše se musí změnit. To znamená žádné těžké dělostřelectvo, žádné těžké povozy. Náklad se poveze na hřbetech mul a z dělostřeleckých zbraní se vezmou pouze lehké kanóny." Většina důstojníků si myslela, že absence těžkého dělostřelectva povede k záhubě francouzských jednotek.
Proti Bugeadovým opatřením bylo mnoho vysokých důstojníků. Při tažení Napoleona Bonaparta v Egyptě mělo přece těžké dělostřelectvo rozhodující podíl na porážce mamluků. A protože al-Qadirovy jednotky co do organizace, dovedností a vybavení se příliš nelišily od jednotek mamluků, připadlo jim zrušení těžkého dělostřelectva iracionální. Na co však odpůrci maršála Bugeauda zapomněli, byla skutečnost, že arabské a poarabštěné berberské jednotky se na rozdíl od mamluků nezdržovaly na bojišti tak dlouho, aby umožnily Francouzům rozmístit dělostřelecké jednotky.
Západní armády vedly koloniální války obvykle ve slepé víře, že technologická převaha jim dá rozhodující výhodu v boji a že náročné operační a taktické koncepce mohou být nahrazeny technologickými inovacemi. Správnost těchto tezí se potvrdila pouze tehdy, pokud nepřítel používal konvenční způsob boje.
Bugeaud nahradil těžké dělostřelectvo lehkými děly, převáženými na hřbetech mul. Zbavil vojáky těžkých batohů a většinu vybavení naložil na muly a velbloudy. Zbavil se také všech povozů, zrušil některé předsunuté základny a podstatně zintenzívnil hlídkování při současném snížení počtu příslušníků hlídek. Zreorganizované kolony francouzských jednotek osvobozené od předchozí fyzické zátěže byly schopny udržovat požadované tempo přesunu a staly se mobilnějšími než arabští nebo berberští povstalci. Tato strategie znemožnila al-Qadirovým povstalcům beztrestně se přesunovat a verbovat nové bojovníky, protože francouzské ,,létající jednotky", jak byly označovány, byly téměř všude. Znamenalo to také konec přepadů (nebylo již koho přepadávat), zvláště proto, že lehké a rychlé francouzské jednotky již nebyly vázány na komunikace. To byla strategie, která vedla k naprosté porážce al-Qadira.
Závěry
Aby se pěchota přizpůsobila způsobu vedení boje povstalců v Afghánistánu, musí přehodnotit svou taktiku, organizaci a vybavení. Pokud jde o taktiku, je třeba se seznámit mimo jiné s bohatými zkušenostmi z neúspěšné invaze francouzských jednotek v roce 1930 do Alžíru a z úspěšné implementace novátorských opatření, zavedenými maršálem Bugeaudem. Ovládat nepřátelské území pomocí předsunutých základen a operačních základen se ukázalo jako chybné. Základní problém jakékoli infrastruktury totiž spočívá v její nepohyblivosti.
Nepohyblivý objekt lze charakterizovat jako viditelný, tedy zranitelný cíl, jako pravděpodobný objekt pozorování, analýzy a následného nevyhnutelného útoku (stojí-li proti němu rozhodný protivník). Snaha vést obranu je pochopitelná. Západní armády v gerilových válkách však měly své důvody zaměřovat se více na obranný boj. Obrana je snazší než útok, protože vyžaduje méně organizace, méně přesunů, méně spojovacích kanálů a nižší počty vojáků. Kromě toho v nejistém prostředí, ve kterém místní obyvatelé nejsou stálí ve své loajalitě, jednotky v obranném postavení mohou využít výhod okolního terénu a vytvořit si relativně bezpečné útočiště. Jednotka v obraně v případě napadení utrpí obvykle menší ztráty. Je však třeba si uvědomit, že žádná armáda nevyhrála bitvu tím, že by vedla pouze obranný boj. V určitém momentu musí být na strategické úrovni naplánována úspěšná útočná operace.
Předsunuté a izolované základny by se měly budovat ze dvou důvodů, jednak kvůli zásobování jednotek, které bojují proti povstalcům, a pak jako návnady s cílem přimět k vedení bojových akcí povstalce, kteří se neustále skrývají a používají taktiku udeř a zmiz.
Tato strategie je však do určité míry riskantní a může mít opačný účinek, jak se stalo v boji u Dien Bien Phu. Je třeba také uvést, že jednotky rozmístěné na předsunuté základně mohou podlehnout nepřátelskému útoku, pokud při činnosti v okolních prostorech základny nepostupují dostatečně rozhodným (agresivním) způsobem.
V boji s gerilovými jednotkami, zejména v zemích s omezenou infrastrukturou, je třeba se za každou cenu vyhýbat přesunům po komunikacích. Dopravní infrastruktura má v podstatě podobné charakteristiky jako předsunuté postavení. Je statická, přístupná všem a používaná konvenčními jednotkami. Je také zranitelnější než jiné stavby, protože postrádá jakoukoli ochranu proti povstalcům, kteří ji využívají k provádění léček.
Při invazi do jakékoli země má nesmírný význam průzkum z lidských zdrojů (HUMINT). Zdrcující technologická převaha spolu s kvalitnějším vojenským výcvikem a vybavením není všelékem a zcela jistě nemůže nahradit kvalitní HUMINT. Technologická převaha také nestačí v konfliktu s bojovnými a neorganizovanými národy, které žijí ve státě, kde neustále vládne anarchie.
Lehká pěchota maršála Bugeauda byla základem úspěchu v boji proti povstalcům. Pro boj v Afghánistánu by se nepochybně nejlépe hodily speciální jednotky. Jednotky speciálních operací nebyly úspěšné jenom díky své tvrdosti, ale proto, že používaly vhodnou taktiku a organizaci. Většina odborníků přičítá jejich úspěchy výcviku, houževnatosti a dravosti. To je však jen částečná pravda. Pouze jednotky organizované obdobně jako gerilové jednotky mohou porazit nepřítele, který bojuje nekonvenčním způsobem.
Klíč k vítězství v Afghánistánu nespočívá jen v ovládnutí země. Závisí také na schopnosti všech zúčastněných stran (vládních sil, vojsk NATO, nevládních organizací atd.) ukázat společnou politickou vůli a mít společné vojenské velení. Nezbytná je také srozumitelná strategie s jasně definovanými cíli. Pokud se týče bezpečnosti, nepřetržité saturační(3) hlídkování prováděné lehce vyzbrojenými jednotkami, používání spolehlivého HUMINTU umožní získat a udržet kontrolu nad nepřítelem. Tento přístup není nový, byl úspěšně uplatněn jednotkami námořní pěchoty v Somálsku před zhoršením situace poté, co odpovědnost převzaly jednotky OSN. ,,...saturační hlídkování nám dovolilo získat nadvládu nad Mogadišem. Tato taktika využila síly našich mariňáků. Velmi dobře pracovali jako ,policisté pochůzkáři' a dobře znali svůj prostor, ve kterém hlídkovali. Naučili se poznávat, kdo by neměl nebo měl na daném místě být. Jejich neustálá přítomnost umožnila nastolit zdání normálního stavu v ulicích Mogadiša a ve vzdálenějších částech města," napsal Hammes v knize The Sling and the Stone.
Agresivní saturační hlídkování se stalo odstrašujícím prostředkem proti povstalcům. Tento druh hlídkování by měl být častěji spojován s činností k zajištění pořádku. V případě Afghánistánu by hlídkování měly provádět výhradně jednotky pěchoty (nejlépe jednotky velikosti družstva). Tyto jednotky by se měly pohybovat v okolí vesnic a diskrétně pozorovat charakteristické dění ve vesnici. Ke styku s obyvatelstvem lze přistoupit pouze po důkladném poznání aktivit místních obyvatel. Hlídky by měly získávat informace nikoli za účelemobvyklého sběru informací, ale za účelem ověření věrohodnosti místních obyvatel. Dojde-li hlídka k závěru, že obyvatelé některé vesnice před jednotkami NATO něco skrývají, je třeba zjistit důvody. Jsou to obavy? Dobrovolná spolupráce s Tálibánem? Obchod s drogami? Zjistí-li se, že určitá vesnice jakýmkoli způsobem podporuje povstalce, je třeba proti tomu okamžitě přijmout nějaké opatření. To je způsob, kterým můžeme zjistit spojovací trasy nepřítele (lines of communications - LOC), tj., jakými cestami si nepřítel zajišťuje podporu. Přesuny a boj by se měly provádět v noci, zatímco ve dne by se mělo provádět pozorování.
Aby jednotky NATO byly úspěšné, musejí být mobilnější a méně závislé na centralizovaném velení. Jejich dopravní trasy musejí být podstatně kratší. Měly by se zbavit příliš těžkého vybavení, protože brání v pohybu. Musí být přehodnocena efektivita přileb, balistické ochrany, ochranných vest, těžkých spojovacích prostředků a značného množství munice. Musí být také přehodnocena praxe ofenzivních operací prováděných malými jednotkami, které používají obvykle palbu a manévr (část jednotky provádí krycí palbu, která nutí nepřítele přitisknout se k zemi, zatímco zbylá část jednotky provádí manévr s cílem zaujmout výhodné postavení). Mobilita a přesná střelba budou muset dostat přednost nad palebnou silou. Je třeba se vyhýbat přímým střetům s nepřítelem. Namísto přímé konfrontace je třeba se pohybovat v prostoru kolem nepřítele a vést na něj rušivou palbu.
Při saturačním hlídkování, provádění průzkumu, přepadů a léček je třeba dávat přednost kreativitě před drily, přesnosti před mohutnou palbou. Je třeba omezit nadměrné používání vozidel, zvláště bojových vozidel pěchoty, protože jsou pro afghánské prostředí nápadnáa nevhodná. Dosažení požadované mobility u pěších (sednutých) jednotek není snadný úkol. Lehce obrněná vozidla (jako např. LAV III, viz obr. z wiki) lze používat pouze k provádění průzkumu. Při opakovaném projíždění po určitých trasách by se mohla používat k simulaci spojovacích tras, na kterých by mohli být přepadáváni povstalci rozmisťující improvizovaná výbušná zařízení (IED). Tak by se známé slabé místo mohlo proměnit v silnou stránku našich jednotek.
Netwars mají široké strategicko-operační důsledky. Plánování, příprava, soustředění a rozvinutí již nejsou největší problémy. Klíčovým problémem se stalo logistické zabezpečení. Nový druh konfliktu také změnil základní požadavky na příslušníky pěších jednotek. Služba u pěchoty není nekvalifikovaná práce. Rekrutační střediska by měla nabírat bystré a chytré uchazeče o službu v armádě. V Afghánistánu služba u pěchoty vyžaduje osoby, pro které je boj nejen druhou přirozeností, ale které dovedou být současně konzultanty v oblasti vztahů s veřejností, sociálními asistenty a zpravodajskými důstojníky.
Literatura
G. Gabriel SERBU. Goliath's transfiguration: Preparing the infantry for netwars. Infantry Magazine. Nov-Dec 2008, issn 0019-9532
Ian O. LESSR, Bruce HOFFMAN, John ARQUILA. Countering the New Terrorism. ISBN/EAN: 0-8330-2667-4, Rand Publication, 1999
www.wikipedia.com
(1)Motti je dnes součástí finského vojenského slangu, označuje obklíčenou vojenskou jednotku nebo místo, ve kterém je jednotka obklíčena. Původní význam toho slova je metr kubický palivového dřeva (zpět)
(2)Wikipedia: Cílem této taktiky není ovládnout prostor, ale způsobit nepříteli škody a okamžitě opustit prostor, tak aby se jednotky provádějící úder (přepad) vyhnuly nepřátelské obraně nebo odvetnému útoku (zpět)
(3)Wikipedia: Saturační hlídkování je takový způsob hlídkování, při němž je nasazeno velké množství hlídek na malém prostoru. Používají se ke snížení zločinnosti, ke zřízení kontrolních míst pro kontrolu řidičů, kteří řídí pod vlivem nepovolených látek apod. Cílem je vytvořit dojem, že hlídky jsou prakticky všude, což by mělo snížit zločinnost (zpět)