Pojetí historických a soudobých přístupů ke vzdělávání a přípravě dospělých v oblasti ochrany obyvatelstva

Jan KYSELÁK

Klíčová slova

Geneze, vývoj, ochrana obyvatelstva, vzdělávání, právní normy

Úvod

Význam vzdělávání (v tomto kontextu se má na mysli zejména kognitivní aspekt, tzn. znalosti právních norem, dokumentů, teoretických poznatků, postupů apod.) a přípravy (zde naopak chápejme především praktickou stránku předmětu, tj. získávání praktických dovedností, návyků apod.) dospělého obyvatelstva na vznik mimořádných událostí či krizových situací, ať již nevojenského či vojenského charakteru (ochrany obyvatelstva), není nutno nijak zvlášť zdůrazňovat. Již od počátku vzniku lidstva hledalo obyvatelstvo vhodné prostředky k tomu, jak ochránit především sebe, své blízké a svůj majetek nejen před nepříznivými vlivy počasí, nýbrž i před možným ohrožením antropogenního charakteru. Zpočátku převažující pudové chování v oblasti sebeochrany, s absencí jakéhokoli vzdělávání či přípravy, se během času vygenerovalo až do současné promyšlené a cílené podoby plánovitého jednání. Toto jednání podporovala a v současnosti také podporuje řada specifických nástrojů, včetně preventivních opatření, jejichž neodmyslitelným elementem by mělo být i výše zmíněné vzdělávání a příprava. Jejich úroveň, orientace, obsahová náplň, použité formy a metody realizace vždy korespondovaly s jednotlivými fázemi vývoje naší společnosti. Odrážely také nejen materiální a finanční možnosti státu, jeho politické a ideologické postoje, zahraničně-politickou orientaci apod., ale i postoje obyvatelstva a povinných orgánů k této oblasti. Konec dvacátých let a první polovinu třicátých let minulého století lze v tomto směru označit za významný mezník, od kterého se odráží obsahová náplň vlastního příspěvku. Neméně významným faktem pro tuto oblast je i to, že ochrana obyvatelstva a předmětné vzdělávání a příprava byly v průběhu vývoje dlouhá desetiletí i součástí rezortu Ministerstva obrany.

Meziválečné období - v kontextu hrozby vzniku II. světové války (1935-1938) s krátkým exkurzem do období válečného (1938-1945)

Toto období je charakteristické mj. zejména nástupem nacismu v Německu a hrozbou vzniku II. světové války, což v rámci tehdejšího Československa sehrálo významnou roli v přijetí zákona o ochraně a obraně proti leteckým útokům (Národní shromáždění 1935). Snaha o přijetí této právní normy spadá ovšem již do roku 1929. V tomto roce také vzniklo Ústředí obrany obyvatelstva. Náplní činnosti ústředí, které mělo v podstatě jen řídící orgány a několik stovek dobrovolných nadšenců, kteří při cvičeních prováděli zatemňovací práce, protiletecká pozorování a pořádkovou službu, bylo též analyzovat možnosti protiletecké obrany obyvatelstva v našich podmínkách a připravit její organizaci. Veškerá činnost tak byla výlučně zaměřena na obranu proti leteckým a také chemickým útokům. Samotný zákon se ale vzdělávání a přípravy dospělých k ochraně obyvatelstva nijak nedotýká. Činnost začíná ale paralelně vyvíjet řada dobrovolných a veřejnoprávních spolků a organizací s cílem podnítit přípravu nejen dospělého obyvatelstva právě v relaci k této hrozbě. Vesměs chladné veřejné mínění ve vztahu k těmto aktivitám se postupně mění, a to hlavně po roce 1933, kdy nastoupil v Německu k moci Adolf Hitler. Německo v této době vystoupilo ze Společnosti národů, opustilo Konferenci o odzbrojení a v roce 1935 zavádí všeobecnou brannou povinnost. Odmítá rovněž nadále dodržovat omezení výroby letadel. Tímto vyhrocující se mezinárodní situace donutila jednat i ústřední orgány našeho státu. Činnost Ústředí obrany obyvatelstva nahradila v souvislosti s přijetím výše uvedeného zákona na centrální úrovni činnost Poradního sboru pro protiletadlovou ochranu, na místní úrovni pak činnost místních poradních výborů pro protiletadlovou ochranu. Nutno podotknout, že jakákoli účast obyvatelstva v přípravě k ochraně a obraně proti leteckým útokům byla v tomto období pojata zcela na principu dobrovolnosti. Obyvatelstvo sice nakonec pod hrozbou možného konfliktu s Německem (zejména v relaci k možnému leteckému napadení a napadení chemickými zbraněmi) o tuto přípravu určitý zájem prokazovalo, i když o masovosti se v žádném případě hovořit nedá.

Zvrat v dobrovolnosti nastává s přijetím zákona o branné výchově (Národní shromáždění 1937). Podle tohoto zákona ,,Účelem branné výchovy je pěstovati v obyvatelstvu Československé republiky podle jeho věku, vzdělání a povolání (zaměstnání) ony mravní vlastnosti, tělesnou zdatnost, znalosti a dovednosti, jichž je třeba k obraně státu." (Národní shromáždění 1937, s. 1). Jednotlivými složkami branné výchovy podle tohoto zákona byly:

branná průprava mravní, nauková a tělesná;
výcvik v pomocných a ochranných službách, zejména také výcvik v úkolech civilní protiletecké ochrany;
branný výcvik.

Zákon velmi podrobně definoval i povinnosti ve výcviku v rámci stanovených kategorií dospělého obyvatelstva v jednotlivých složkách a vymezoval rovněž úkoly příslušných povinných orgánů v této oblasti.

Také pasivní ochrana nabývá postupně na významu. Tiskem vychází řada odborných materiálů. Nezastupitelné místo ve vzdělávání a přípravě přináleželo taktéž hasičským sborům, významnou úlohu sehrává i Československý červený kříž, a to i z toho důvodu, že první předsedkyní byla dcera prezidenta Masaryka - Alice Masaryková.

Platnost uvedeného zákona včetně souvisejícího vládního nařízení, jimž se vydávají všeobecná prováděcí ustanovení k zákonu o branné výchově (Vláda 1938a) a vládního nařízení, o výborech brannosti (Vláda 1938b)však byla poměrně krátká. Byla pozastavena vládním nařízením, jímž se zbavují účinnosti zákon ze dne 1. července 1937, č. 184 Sb. z. a n., o branné výchově, a předpisy jej provádějící (Vláda 1939).

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava začínají na našem území platit některé dříve přijaté německé zákony a nařízení vztahující se sice k ochraně a obraně, vzdělávání a přípravy běžného obyvatelstva v této oblasti se však nedotýkají a tyto jsou po celé válečné období v útlumu. Po vzniku Slovenské republiky 14. března 1939 se na tomto území vzdělávání a příprava řídily zpočátku pro Slovenskou republiku stále platným zákonem (Národní shromáždění 1937) a od roku 1940 též zákonem o civilnej protileteckej ochrane (Snem 1940). Vývoj situace na východní frontě v roce 1943 a s tím spojený nárůst aktivity odboje na Slovensku si vynutil přijetí nového zákona o brannej výchove (Snem 1943) se silným ideologickým a rasistickým podtextem. Podle tohoto zákona ,,Úlohou brannej výchovy je vychovávať národ v duchu zásad brannosti prehlbovaním národného sebavedomia, pestovaním telesnej zdatnosti a vštepovaním odborných vedomostí pre obranu štátu. Účasť na brannej výchove je čestnou službou národu a štátu." (Snem 1943, s. 1). Jak uvádí Buzalka (1999, s. 24), podle tohoto zákona měli být z branné výchovy vyloučeni židé a cikáni.

Charakteristika období: Do vzniku II. světové války jsou vzdělávání a příprava v předmětné oblasti orientovány čistě na problematiku vojenského ohrožení. Opírají se o právní normy bez ideologického podtextu. Počáteční podstata dobrovolnosti se posléze mění v povinnost, i když ne na dlouhou dobu. Období je příznačné využíváním forem občanského a zájmového vzdělávání a přípravy dospělých k ochraně obyvatelstva - tehdy ještě nazývané civilní protiletecká ochrana. Uplatňovány jsou výkladově ilustrativní metody (přednášky) i metody řešení problémů (především inscenační metody). Za II. světové války je v rámci Protektorátu Čechy a Morava příprava běžného dospělého obyvatelstva k jeho ochraně v útlumu, v rámci Slovenské republiky je právně podporována, ovšem s určitým rasistickým podtextem.

Poválečné období - v kontextu poválečné euforie, rychlého vystřízlivěni (přehodnocení) a studené války (1945-1989)

Euforie ve všech oblastech vyvolaná ukončením II. světové války přinesla v prvním období (květen 1945-březen 1948) likvidaci všeho, co souviselo s protileteckou ochranou. Možnosti vzniku dalšího ozbrojeného konfliktu nebyla věnována v podstatě žádná pozornost. Jakékoli vzdělávání či příprava obyvatelstva v tomto období neprobíhá. Zvrat v tomto směru měl přinést navrhovaný zákon o civilní ochraně (protiletecké ochraně), jehož součástí měla být i ,,příprava a výcvik pro úkoly za války" (Šilhánek a Dvořák 2003, s. 22). Navrhovaný zákon nebyl z mnoha důvodů přijat. Pozitivum v tomto období lze ale přesto spatřovat, a to v tom, že platnost zrušeného zákona (Národní shromáždění 1937) a vládních nařízení (Vláda 1938a) a (Vláda 1938b) byla v roce 1945 obnovena, a to dekretem prezidenta republiky o zřízení svazu brannosti (Prezident 1945). Zákon pak platil až do roku 1951, kdy jej nahradil nový zákon o branné výchově (Národní shromáždění 1951a). V souladu s tímto zákonem ,,Účelem branné výchovy je zajištění řádné přípravy nejširších vrstev pracujícího lidu k plnění úkolů obrany vlasti, prohloubení jednoty pracujícího lidu s lidově demokratickou armádou, výchova pracujícího lidu k věrnosti a spojeneckému svazku se Sovětským svazem a se státy lidové demokracie, zvýšení jeho odhodlanosti a schopnosti k obraně vlasti a tím i úsilí o zajištění světového míru. Plnění těchto úkolů se zajišťuje politickou, tělesnou a vojenskou přípravou především na podkladě dobrovolné účasti nejširších vrstev pracujícího lidu." (Národní shromáždění 1951a, s. 1). Oproti předcházejícímu zákonu (Národní shromáždění 1937) je zde již zřetelný ideologický podtext. Pro dospělé obyvatelstvo je branná výchova v kontextu nově přijatého zákona po právní stránce dobrovolná. Podle jeho ustanovení brannou výchovu provádějí dobrovolné organizace v čele se Svazem pro spolupráci s armádou. Tento již současným širokým vrstvám dospělého obyvatelstva známý svaz vyvíjel činnost až do roku 1990, kdy se transformoval ve Sdružení technických sportů a činností a posléze změnil i tento název. Uvedený svaz a další organizace byly organizovány až do zmíněného roku podle zákona o dobrovolných organisacích a shromážděních (Národní shromáždění 1951b). Platnost výše uvedeného zákona (Národní shromáždění 1951a) byla přesně deset roků, a to do roku 1961, kdy byl zrušen zákonem o obraně Československé socialistické republiky (Národní shromáždění 1961).

Vzdělávání a příprava dospělého obyvatelstva se měly souběžně realizovat také v souladu s nařízením o základních úkolech a povinnostech v civilní obraně na území Republiky československé (Vláda 1951). Jedním ze základních úkolů podle tohoto nařízení je mj. ,,... připravovat obyvatelstvo měst, obcí, osad a osazenstvo průmyslových podniků a dopravy k plnění úkolů v civilní obraně a organizovat je v masové veřejné útvary civilní obrany a zajistit jejich odborné školení, ..." (Šilhánek a Dvořák 2003, s. 30). Výrazným negativem tohoto nařízení byl jeho vysoký stupeň utajení. Z toho důvodu byl jeho obsah znám pouze úzkému okruhu osob a oblast civilní obrany tedy nebylo možné výrazněji popularizovat. Obsah uvedeného nařízení přestal být v souvislosti s postupným přechodem na obranu proti zbraním hromadného ničení záhy vyhovující. Objevují se proto znovu tendence k přijetí samostatného zákona o civilní obraně, k čemuž však opět nedochází. Uvedené nařízení je pouze v roce 1958 aktualizováno směrnicí o civilní obraně Republiky československé (Vláda 1958). Mezi základní úkoly v civilní obraně podle této směrnice mj. patří ,,... seznamování obyvatelstva se způsoby ochrany před účinky nepřátelských vzdušných útoků a jeho získávání k aktivní účasti na civilní obraně a provádění školení a výcviku k těmto úkolům, ..." (Šilhánek a Dvořák 2003, s. 55). Důvod přijetí zákonných a podzákonných norem právě mezi rokem 1951 a 1958 není jistě potřebné čtenáři znalému historie ve vojensko-politické oblasti nijak zdůrazňovat. Pod vlivem prosazované ideologie a hrozby vzniku další světové války s použitím zbraní hromadného ničení pak lze mezi obyvatelstvem jistou motivaci a zájem o vzdělávání a přípravu k jeho ochraně spatřovat.

Určitou právní oporu v tomto směru lze také nalézt v již zmíněném zákoně (Národní shromáždění 1961), jež platil až do roku 1999. Zákon mj. zakotvuje že ,,Občané se aktivně a uvědoměle zapojují do plnění úkolů civilní obrany, organizované a prováděné státními orgány, hospodářskými a dobrovolnými společenskými organizacemi. Účast občanů na přípravě k obraně vyplývá z jejich zájmu o zabezpečení obrany republiky, z jejich uvědomělosti a odhodlání bránit svou vlast. Příprava občanů zahrnuje brannou, tělesnou a zdravotnickou přípravu, přípravu k civilní obraně a ostatní potřebnou přípravu; organizují ji dobrovolné organizace, především Svaz pro spolupráci s armádou, Československý svaz tělesné výchovy, Československý červený kříž a Československý svaz požární ochrany, dále státní orgány, školy, hospodářské a jiné organizace." (Národní shromáždění 1961, s. 3). Ideologický podtext sice v pasážích v relaci k civilní obraně absentuje, v samotném zákoně ovšem zdůrazněn je.

Další významnou právní normou, podle které byly bezprostředně organizovány vzdělávání a příprava nejen dospělých k předmětné oblasti, byl zákon o branné výchově (Federální shromáždění 1973), jehož platnost byla zrušena v roce 1991. Cílem branné výchovy podle tohoto zákona bylo ,,... dosáhnout, aby každý československý občan cítil vysokou odpovědnost za osud své socialistické vlasti, byl vždy připraven postavit se na její obranu a obětavě bojoval za její svobodu a nezávislost, za vítězství komunismu v naší vlasti. Obsahem branné výchovy je na základě marxismu-leninismu soustavně utvářet, prohlubovat a upevňovat socialistické vlastenectví, proletářský internacionalismus a uvědomělý vztah občanů k obraně Československé socialistické republiky a k tomu potřebné odborné a technické vědomosti, dovednosti a návyky, fyzickou zdatnost a psychickou odolnost. Účast občanů na branné výchově vyplývá z ustanovení Ústavy Československé socialistické republiky o obraně vlasti a jejího socialistického zřízení, z potřeby organizovat úsilí občanů o obranu Československé socialistické republiky, z jejich zájmu o zabezpečení této obrany a odpovědnosti za ni, z uvědomělosti a odhodlání bránit svou vlast. Se zřetelem k potřebám zabezpečení obrany Československé socialistické republiky, zejména v době branné pohotovosti státu, může vláda Československé socialistické republiky zavést povinnou účast občanů na branné výchově, pokud není stanovena tímto zákonem." (Federální shromáždění 1973, s. 1). Již na první pohled je v tomto zákoně zřetelný ideologický podtext poplatný tehdejší době. Branná výchova není pro dospělé obyvatelstvo sice povinná, lze ji však za určitých okolností nařídit.

Prováděcí směrnice k tomuto zákonu stanovily zvlášť organizaci a obsahovou náplň vzdělávání a přípravy k branné výchově na základních a středních školách (směrnice zrušena v roce 1998) a zvlášť na vysokých školách (autorovi není sice známa právní norma rušící příslušnou směrnici, vzhledem k neúčinnosti zákona lze avšak tuto považovat za právně mrtvou). Obsahová náplň výuky předmětu branná výchova (stejně jako náplň branných cvičení a branných kurzů) byla v podstatě zaměřena jen na problematiku vojenských ohrožení, nevojenských ohrožení se nedotýkala. Příprava dospělého obyvatelstva měla být organizována a realizována v souladu s předpisem k přípravě občanů k civilní obraně. (Ministerstvo 1979). Předpis zakotvoval jak vojensko-politickou tematiku, tak i tematiku odborně-technickou. Naplnění ustanovení přepisu bylo ale v praxi problematické. Účast dospělého obyvatelstva na přednáškách organizovaných v mimopracovní době (tyto byly v podstatě jedinou formou vzdělávání a přípravy) byla odlišná ve velkých městech a na malých vesnicích (zde byla o poznání vyšší, jednalo se v podstatě pro obyvatele o určitý druh společenské akce). Přednášky byly často vedeny v obecné rovině, erudice lektorů, kteří se rekrutovali i z řad důchodců, nebyla vždy na potřebné úrovni. Na druhé straně byly mnohé přednášky vedeny i ze strany odborných pracovníků např. štábů civilní obrany okresů apod., kde jejich úroveň byla o poznání vyšší. Paralelně probíhalo i hromadné vzdělávání a příprava občanů v rámci objektů (podniky, úřady apod.) - zde již v pracovní době. Výsledný efekt vzhledem k značné masovosti účasti a tím bohužel i absenci praktické přípravy lze ale označit za sporný.

Obrázek č. 1 Noviny, časopisy a jiné materiály s tematikou civilní obrany (Pramen: Kolektiv 1980)

Problematika civilní obrany je v této době rovněž součástí řady novin a časopisů, vydává se taktéž velké množství propagačních a jiných materiálů, které měly přispět k popularizaci a rozvoji předmětné oblasti - viz obrázek 1.

Charakteristika období: V uvedeném období jsou vzdělávání a příprava k ochraně obyvatelstva opět orientovány (až na krátké poválečné období, kdy neprobíhají) čistě na problematiku vojenského ohrožení. Podporu lze zpočátku nalézt vyloženě v odborných právních normách platných z předchozí doby. Následně se však již jednalo o nově přijaté právní normativy, kromě jiného s výrazným ideologickým podtextem. Počáteční princip povinné účasti se sice mění v princip de iure dobrovolný, de facto, zvláště v rámci objektů, ale ,,dobrovolně povinný". Etapa je charakteristická využíváním jak forem občanského (zde zejména přednáškové večery), tak i zájmového vzdělávání a přípravy k ochraně obyvatelstva - zpočátku ještě nazývané civilní protiletecké ochraně, později civilní obraně. Využíváno je v této etapě i profesních forem vzdělávání dospělých v rámci objektů (hlavně školení). Uplatňovány jsou u všech forem vzdělávání a přípravy jak výkladově ilustrativní metody (přednášky), tak v menší míře i metody řešení problémů (zejména inscenační metody) - tyto především v rámci zájmového a profesního vzdělávání a přípravy.

Období uvolnění mezinárodního napětí - v kontextu přijetí Dodatkových protokolů I a II k Ženevským úmluvám (1989-1993)

V roce 1991 byla přijata nová koncepce civilní obrany (Ministerstvo 1991). Tato koncepce měla platit jen po přechodnou dobu, než bude civilní obrana právně zakotvena v samostatném zákoně. K tomuto, na rozdíl od Slovenské republiky, kde byl tento samostatný zákon přijat záhy po rozdělení federace, nikdy nedošlo. Poprvé ale byla v této koncepci ve smyslu přijatých Dodatkových protokolů k Ženevským úmluvám zřetelně formulována funkce civilní obrany v mírové době (jak tomu bylo ve většině vyspělých evropských států) a jednotlivé úkoly a opatření k naplňování této funkce byly zřetelně odděleny od úkolů plněných za branné pohotovosti státu (Šilhánek a Dvořák 2003, s. 153-154).

Podle této koncepce ,,Přípravu obyvatelstva k sebeochraně a vzájemné pomoci Civilní obrana zabezpečuje a nadále bude zabezpečovat na základě dohod v součinnosti se společenskými organizacemi, spolky, s občanskými sdruženími a humanitárními společnostmi v ČSFR, především s Československým červeným křížem, Svazem CO, Svazem požární ochrany, Modrou hvězdou života, Narimexem a dalšími záchranářskými organizacemi za využití hromadných sdělovacích prostředků." (Dušička 1992, s. 8). V koncepci sice již absentuje ideologický podtext, o změnách ve vzdělávání a přípravě dospělých k lepšímu se dá nicméně hovořit jen stěží.

Charakteristika období: Uvedené období je příznačné změnou orientace ve vzdělávání a přípravě v dané oblasti. Původní zaměření jen na vojenská ohrožení se mění na nevojenská. Tato etapa je podporována zpočátku ještě normami s výrazným ideologickým podtextem, které jsou ještě v platnosti z minulého období, ale které záhy své platnosti pozbývají. Princip ,,dobrovolně povinné" účasti se velmi rychle vytrácí a mění se zpět na princip dobrovolné účasti na základě osobního zájmu, v podstatě však spíše zdvořilého nezájmu. Období je charakteristické vesměs pouze ojedinělou snahou o nabízení jak forem občanského, tak i zájmového vzdělávání a přípravy dospělých k ochraně obyvatelstva - v té době stále ještě nazývané civilní obraně. Na tyto nabídky je vesměs reagováno sporadicky. Profesní formy vzdělávání a přípravy dospělých v rámci objektů jsou rovněž v útlumu.

Období České republiky - v kontextu samostatného státu, přijatých krizových zákonů koncepcí a strategií (1993-dosud)

Faktické vzdělávání a příprava obyvatelstva k jeho ochraně v podstatě stejně jako v minulém období neprobíhají, právní opora po ukončení platnosti zákona (Federální shromáždění 1973) schází. Dílčí změnu v právní oblasti přináší až snad zákon o integrovaném záchranném systému (Parlament 2000a), který byl přijat v balíčku tzv. krizových zákonů a začal platit 1. ledna 2001. Zákon se sice uvedeným vzděláváním a přípravou nezabývá, ukládá ale obecním úřadům v této relaci některé povinnosti, a to, že ,,Obecní úřad seznamuje právnické a fyzické osoby v obci s charakterem možného ohrožení, s připravenými záchrannými a likvidačními pracemi a ochranou obyvatelstva. Za tímto účelem organizuje jejich školení." (Parlament 2000a, s. 11). Obecní úřady tato ustanovení vesměs nenaplňují. V zákoně totiž absentuje stanovení periodicity tohoto školení a rovněž tak sankce za neplnění. Obyvatelstvu je navíc tato pasáž zákona prakticky neznáma (stejně jako samotný zákon), proto plnění po povinném orgánu ani nevyžaduje.

Obdobné ustanovení lze nalézt v zákoně o krizovém řízení (Parlament 2000b). Podle tohoto zákona ,,Obecní úřad seznamuje právnické a fyzické osoby způsobem v místě obvyklým s charakterem možného ohrožení, s připravenými krizovými opatřeními a se způsobem jejich provedení." (Parlament 2000b, s. 10). Zde je patrna oproti předešlé právní normě určitá vágnost ve vztahu k povinnosti naplnění této pasáže. Aktivita na straně povinného úřadu není již tak pregnantně zakotvena. Navíc, bude-li povinný orgán chtít být důsledný a dosud na základě dikce zákona (Parlament 2000a) ,,neseznamoval právnické a fyzické osoby v místě obvykle s ničím", nemusí tak činit ani v souvislosti s dikcí tohoto zákona (Parlament 2000b). Sankce za neplnění tohoto ustanovení rovněž povinnému orgánu nehrozí.

Jedním z důležitých dokumentů přijatých rovněž v této době je koncepce ochrany obyvatelstva (Ministerstvo 2002). Koncepce mj. uvádí, že ,,Z uvedených hledisek je nezbytné přehodnotit dosavadní pojetí ochrany obyvatelstva, které bylo v minulosti jednoznačně orientováno na přípravu státu k obraně." (Ministerstvo 2002, s. 3). Koncepce také otevřeně konstatuje, že ,,Stálá pozornost musí být věnována rizikům provozních havárií a živelních pohrom, otázkám epidemií a ekologickým nebezpečím, jaká představují klimatické změny, úbytek pitné vody a jiná ohrožení. Stupeň připravenosti obyvatelstva k sebeochraně a vzájemné pomoci je na nízké úrovni, a to vzhledem k tomu, že neexistuje ucelený systém jeho přípravy a úroveň obecného povědomí o nutnosti této přípravy je naprosto nedostatečná a často i podceňovaná. Veřejná informovanost o charakteru možného ohrožení, připravených záchranných a likvidačních pracích a o ochraně obyvatelstva je rovněž nedostatečná." (Ministerstvo 2002, s. 3, 5). Po dlouhé době byl tak veřejně konstatován skutečný stav v oblasti vzdělávání a přípravy obyvatelstva k jeho ochraně, který nebyl nijak pozitivní. V souvislosti s touto koncepcí byl vydán Harmonogram realizace základních opatření ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015. Tento uložil ministru vnitra odpovědnost za stanovení obsahového zaměření a forem přípravy obyvatelstva k sebeochraně a vzájemné pomoci při vzniku mimořádných událostí, což bylo také v roce 2001 realizováno, s aktualizací z důvodu zániku okresních úřadů v roce 2004. Materiál není sice jako celek v současnosti nikde uveřejněný, v určité dílčí podobě se s ním lze seznámit na internetových stránkách místně příslušného hasičského záchranného sboru kraje.

Následující koncepce ochrany obyvatelstva (Ministerstvo 2008) se již sice problematikou vzdělávání a přípravy nezabývá. V relaci k této koncepci byl ale opět vydán Harmonogram realizace opatření ochrany obyvatelstva do roku 2013 s výhledem do roku 2020. Tento ukládá opět ministru vnitra odpovědnost za vytvoření programu výchovy a vzdělávání obyvatelstva k jeho bezpečnosti a ochraně při mimořádných událostech a krizových situacích. Vytvoření programu (původně rok 2010) bude z objektivních příčin realizováno pravděpodobně až v roce 2016. Obyvatelstvo si tedy na tento program a zejména jeho uplatnění v praxi a potenciální přínos musí tudíž ještě nějaký čas počkat.

V roce 2003 je přijat další významný dokument, a to novelizovaná bezpečnostní strategie (Vláda 2003). Strategie mj. uvádí, že ,,Nedílnou součástí zajišťování obrany ČR je příprava občanů, jejíž rozsah bude součástí plánů zajišťování obrany, zpracovávaných jednotlivými orgány bezpečnostního systému." (Vláda 2003, s. 13-14). Ve vztahu k této citaci zde lze zavnímat rozdíl oproti příslušné pasáži první z koncepcí ochrany obyvatelstva (koncepce 2002) - viz výše, která již rok před tím zdůrazňuje přehodnocení pojetí ochrany obyvatelstva orientované na přípravu státu k obraně. Akcent pouze na přípravu k zajišťování obrany státu je pozměněn aktualizovanou bezpečnostní strategií (Vláda 2011) přijatou na podzim 2011. Tato strategie zakotvuje, že ,,Jedním z nástrojů realizace bezpečnostní a obranné politiky je rovněž příprava občanů na krizové situace a k obraně státu." (Vláda 2011, s. 18). Jelikož se jedná o strategické dokumenty, nelze od nich očekávat, že by se nějakým bližším způsobem oblasti vzdělávání a přípravy k ochraně obyvatelstva věnovaly. Jakým způsobem se bude v budoucnu vzdělávání a příprava občanů na krizové situace a k obraně státu v souladu s touto poslední novelou strategie realizovat, jaká bude zvolena výchozí platforma, formy a metody, nelze z důvodu její krátké platnosti prozatím predikovat.

Na přelomu roku 2010 a 2011 začíná Ministerstvo obrany vyvíjet úsilí i k naplnění některých ustanovení zákona o zajišťování obrany České republiky (Parlament 1999), a to ve vztahu k přípravě občanů opět k obraně státu. Zákon kromě jiného také zakotvuje, že ,,Příprava občanů k obraně státu je dobrovolná, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpis (například branný zákon) nestanoví jinak. Příprava občanů k obraně státu zahrnuje zejména zdravotnickou přípravu, přípravu k civilní ochraně, zájmovou činnost s technickým a sportovním zaměřením, přípravu obyvatelstva k sebeobraně a vzájemné pomoci a další činnosti spojené s branností a se zabezpečením přípravy k obraně státu. Příprava občanů k obraně státu má charakter vzdělávání a provádí se v rámci základního a středního vzdělávání i v rámci jiné státem uznané vzdělávací činnosti. Občany k obraně státu připravují zejména školy, školská zařízení a další vzdělávací zařízení. Na přípravě občanů k obraně státu se mohou podílet i občanská sdružení, církve, náboženské společnosti a další právnické osoby podle svého účelu a poslání v součinnosti s příslušnými obecními úřady obcí s rozšířenou působností, krajskými úřady a obcemi." (Parlament 1999, s. 21-22). Je nutno zdůraznit, že by se v současné době v žádném případě nemělo jednat o realizaci faktické přípravy občanů k obraně, ale pouze o zpracování koncepce této přípravy.

Charakteristika období: Toto poslední období je vesměs příznačné směřováním vzdělávání a přípravy dospělých pouze k nevojenským ohrožením. Povinnost pro dospělé může být stanovena pouze výjimečně, a to jen ve vztahu k obraně státu. Přijímají se čistě odborné právní normy a materiály bez jakýchkoli ideologických relací. Kvalitativní posun ve vzdělávání a přípravě, k zpočátku nazývané civilní ochraně, poté pak až dosud většinou ochraně obyvatelstva, tyto normy vzhledem k charakteru svého obsahu pro dospělé obyvatelstvo v podstatě nepřinášejí. O využívání určitých forem či metod v dané oblasti se sice dá hovořit, vzhledem k ojedinělosti realizace vzdělávání a přípravy spíše jen výjimečně. Vzdělávání a příprava obyvatelstva k obraně státu se sice z platných právních norem a některých oficiálních dokumentů nevytrácejí, vzhledem k současné mezinárodní situaci však není potřeba jejich realizace.

ZÁVĚR

Důraz v uvedené retrospekci historických a soudobých přístupů ke vzdělávání a přípravě dospělých v oblasti ochrany obyvatelstva je položen na několik suboblastí, jejichž příznačnost se pro jednotlivá období měnila v závislosti jak na vnitřním, tak i vnějším prostředí státu. Jde především o suboblast:

1. Orientace vzdělávání a přípravy na vojenská či nevojenská ohrožení

Jednak se jedná o orientaci tohoto vzdělávání a přípravy čistě na možnou hrozbu vzniku vojenského konfliktu, a to v období přibližně od první poloviny třicátých let do konce osmdesátých let minulého století, s malou přestávkou po ukončení II. světové války. Od počátku devadesátých let minulého století do současnosti se orientace v této oblasti postupně transformuje do řešení především nevojenských ohrožení. Tato změna orientace v průběhu posledních desetiletí je logická a je vyústěním změn ve vojensko-politické oblasti za uplynulé období. Počátkem roku 2011 se sice objevují tendence k naplnění obsahu dalších právních norem, které rovněž zakotvují přípravu občanů k obraně státu. Jde ale pouze o naplnění vybraných ustanovení těchto norem v rovině teoreticko-koncepční.

2. Koncept ideologického a neideologického pojetí vzdělávání a přípravy

Zprvu neideologický koncept pojetí vzdělávání a přípravy k ochraně obyvatelstva se udržel od počátku třicátých, až po konec čtyřicátých let minulého století (mimo válečné období) a reflektoval pouze demokratické principy, na nichž náš stát v dané době stavěl ve spojení s hrozbou nastupujícího fašismu. Tento se následně mění v ryze ideologický a na dlouhá čtyři desetiletí odráží vnitřní politické změny po roce 1948 a také změny v souvislosti s počátkem vzniku studené války. Po roce 1989 se tento koncept velmi rychle hroutí a stává se v důsledku politických změn v našem státě a v důsledku změn ve vojensko-politické situaci ve světě opět neideologickým. Vychází zároveň z jiných aktuálně definovaných bezpečnostních hrozeb a rizik pro Českou republiku.

3. Princip obligatornosti či fakultativnosti ve vzdělávání a přípravě

Princip povinného či nepovinného vzdělávání a přípravy v dané oblasti se rovněž s postupem doby měnil. Je velmi obtížné, až nemožné stanovit případnou efektivitu ať již principu založeného na dobrovolnosti či povinnosti zakotvené v příslušné, aktuálně platné právní normě pro dané období. Ani jeden princip není zárukou toho, že obyvatelstvo bude disponovat požadovaným stupněm erudice v této oblasti a bude tak schopno adekvátně reagovat na nastalé mimořádné události nebo krizové situace.

Dle názoru autora lze konstatovat, že pokud zájem obyvatelstva a přístup povinných orgánů v této oblasti nebudou harmonizovány do přijatelné podoby a nebudou dosahovat potřebné úrovně, bude se naše společnost stále potýkat s problémy možného negativního dopadu nejrůznějších mimořádných událostí, ať již naturogenního či antropogenního původu, nejenom na zdraví a životy obyvatelstva, ale také na hmotné statky jak soukromé, tak i veřejné. Rovněž tak pokud v příslušných právních normách nebudou vzdělávání a příprava v oblasti ochrany obyvatelstva a úkoly v tomto směru pro povinné orgány zakotveny více než pregnantně, a to i pod hrozbou sankce za jejich neplnění, ke zkvalitnění v tomto směru pravděpodobně dojde jen sotva. Zde je možno spatřovat zejména určitý dluh zákonodárců, se kterým by se měli vyrovnat co nejdříve, např. již v připravované novele zákona o integrovaném záchranném systému (Parlament 2000a).

Literatura

[1] BUZALKA, Ján, 1999. Vývin prístupov ku vzdelávaniu a príprave obyvateľov na civilnú ochranu v Slovenskej republike. Bratislava: Akadémia Policajného zboru v Bratislave. ISBN 80-8054-103-5.

[2] DUŠIČKA, Josef, 1992. S novou koncepcí. Zpravodaj civilní obrany, roč. 24, č. 1, s. 8.

[3] FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY, 1973. Zákon č. 73/1973 Sb., o branné výchově, ve znění pozdějších předpisů.

[4] KOLEKTIV AUTORŮ, 1980. Civilní obrana ČSSR. Praha: Naše vojsko, nakladatelství a distribuce knih, n. p.

[5] MINISTERSTVO OBRANY, 1979. Příprava občanů k civilní obraně. [Předpis CO-1-3]. Praha: Ministerstvo obrany.

[6] MINISTERSTVO OBRANY, 1991. Koncepce Civilní obrany České a Slovenské Federativní Republiky. Praha: Ministerstvo obrany.

[7] MINISTERSTVO VNITRA, 2002. Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2006 s výhledem do roku 2015, ve znění pozdějších novel. Praha: Ministerstvo vnitra - generální ředitelství HZS ČR.

[8] MINISTERSTVO VNITRA, 2008. Koncepce ochrany obyvatelstva do roku 2013 s výhledem do roku 2020. Praha: Ministerstvo vnitra - generální ředitelství HZS ČR.

[9] NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKOSLOVENSKÉ SOCIALISTICKÉ REPUBLIKY, 1961. Zákon č. 40/1961 Sb., o obraně Československé socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[10] NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, 1935. Zákon č. 82/1935 Sb. z. a n., o ochraně a obraně proti leteckým útokům.

[11] NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, 1937. Zákon č. 184/1937 Sb., o branné výchově.

[12] NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, 1951a. Zákon č. 92/1951 Sb., o branné výchově, ve znění pozdějších předpisů.

[13] NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, 1951b. Zákon č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organisacích a shromážděních.

[14] PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY, 1999. Zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[15] PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY, 2000a. Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, ve znění pozdějších předpisů.

[16] PARLAMENT ČESKÉ REPUBLIKY, 2000b. Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[17] PREZIDENT REPUBLIKY, 1945. Dekret prezidenta republiky D 125/1945 Sb., o zřízení svazu brannosti.

[18] SNEM SLOVENSKEJ REPUBLIKY, 1940. Zákon č. 280/1940 Sl. z., o civilnej protileteckej ochrane.

[19] SNEM SLOVENSKEJ REPUBLIKY, 1943. Zákon č. 31/1943 Sl. z., o brannej výchove a zmene niektorých predpisov o civilnej protileteckej ochrane.

[20] ŠILHÁNEK, Bohumil a Josef DVOŘÁK, 2003. Stručná historie ochrany obyvatelstva v našich podmínkách. Praha: Ministerstvo vnitra - generální ředitelství HZS ČR. ISBN 80-86640-12-4.

[21] VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY, 2003. Bezpečnostní strategie České republiky. Praha: Vláda České republiky.

[22] VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY, 2011. Bezpečnostní strategie České republiky. Praha: Vláda České republiky.

[23] VLÁDA PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA, 1939. Vládní nařízení č. 105/1939 Sb., jímž se zbavují účinnosti zákon ze dne 1. července 1937, č. 184 Sb. z. a n., o branné výchově, a předpisy jej provádějící.

[24] VLÁDA REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, 1938a. Vládní nařízení č. 109/1938 Sb. z. a n., jimž se vydávají všeobecná prováděcí ustanovení k zákonu o branné výchově.

[25] VLÁDA REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, 1938b. Vládní nařízení č. 110/1938 Sb. z. a n., o výborech brannosti.

[26] VLÁDA REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, 1951. Nařízení o základních úkolech a povinnostech v civilní obraně na území Republiky československé [Příloha Usnesení vlády Republiky československé ze dne 13. července 1951, o civilní obraně Republiky československé].

[27] VLÁDA REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ, 1958. Směrnice o civilní obraně Republiky československé. [Příloha Usnesení vlády Republiky československé ze dne 15. ledna 1958, o civilní obraně Republiky československé].