blizky vychod

Článek zkoumá historii a současnost výuky arabského jazyka v ozbrojených silách USA a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska v kontextu angažmá na Blízkém východě. Analýza vývoje vzdělávacích institucí od konce 2. světové války poukazuje na problémy spojené s rychl‎ým budováním jazykových znalostí a úskalí spolupráce mezi ozbrojenými silami a akademickým sektorem. Klíčový problém státního vzdělávání v nestandardních jazycích spočívá v diskrepanci dlouhodobého procesu budování lingvistických kapacit a okamžité potřeby států, které musí reagovat na nové regionální výzvy, které vyžadují konkrétní jazykové znalosti příslušníků ozbrojených sil.

Tato studie představuje události jomkipurské války (1973) perspektivou československé diplomacie a jejich následnou reflexi v přístupu československé zahraniční politiky vůči arabsko-izraelskému konfliktu v první polovině 70. let 20. století na základě doposud málo vytěžených archivních zdrojů. Československá blízkovýchodní politika od poloviny 50. let sice deklarovala svou jednoznačnou podporu arabské straně konfliktu, přesto tento přístup nebyl zcela bezvýhradný a v interních vládních dokumentech se někdy objevovala kritika arabských představitelů. Jomkipurská válka v tomto smyslu představuje důležitý přelomový moment, protože se fakticky jednalo o vojenský střet, který vyvolal nikoliv Izrael, ale arabská koalice, což znamenalo určitou výzvu pro československou propagandu. Současně tento ozbrojený konflikt představoval příležitost pro komunistické Československo dále prohloubit vztahy se svými arabskými spojenci.

Na základě metody obsahové analýzy, tato studie analyzuje vůbec první publikovanou bezpečnostní strategii Izraelských obranných sil, která byla zveřejněna v roce 2015. Hlavním cílem textu je nejen představit okolnosti vzniku a diskutovat hlavní cíle tohoto strategického bezpečnostního dokumentu, ale také nastínit širší geopolitický kontext, z něhož vzešel. Autoři argumentují, že dokument akcentoval především dvě oblasti – použití síly a budování kapacit izraelské armády. Mimo jiné publikování strategie mělo plnit také odstrašující efekt. V závěru autoři srovnávají plán Gideon a na něj navazující plán Tnufa a poukazují na značný význam, který má při implementaci takového dokumentu konsenzus politických a vojenských elit, a také se zamýšlejí nad tím, jaké poučení a inspiraci lze z tohoto případu čerpat v našem geografickém prostoru v průběhu procesu formulování či reformulování strategických bezpečnostních dokumentů.