strategie

Prezentovaný článek přímo navazuje na autorovu komparativní analýzu americké a ruské nukleární doktríny a výzbroje z podzimu 2021 a prostřednictvím obsahové analýzy tří specifických oblastí aktualizované verze strategického dokumentu Nuclear Posture Review představuje současnou podobu nukleární strategie Spojených států amerických. Za pomoci interpretační analýzy a bohatého aparátu sekundárních zdrojů zároveň autor reflektuje vlastní předpoklady a očekávaní o dalším vývoji americké nukleární strategie prezidenta Joe Bidena, které formuloval ve článku z roku 2021. Rozebírá vliv ideologicko-politických ambicí prezidentské administrativy spolu se zlomovými geopolitickými událostmi roku 2022 a přichází k závěru, že především díky působení druhého faktoru nedoznala aktuální podoba americké nukleární strategie žádné revoluční změny a pokračuje v zachovávání dlouholeté kontinuity a konsenzu o svých bazálních principech.

Budoucí bezpečnostní prostředí do roku 2035 a poté bude pravděpodobně stále složitější a bude pro vojenské síly NATO přinášet výzvy i příležitosti. Z analýzy budoucího bezpečnostního prostředí vyplývá, že ozbrojené síly budou pravděpodobně čelit výzvám, které se mohou rozvíjet s exponenciálním zrychlením a stále složitějším způsobem. Na základě budoucího směřování trendů lze identifikovat dvanáct pravděpodobných případů nestability, které by mohly dosáhnout mezí vyžadujících použití vojenských sil aliance, a to: zbraně hromadného ničení či s hromadným účinkem, konvenční válku, eskalaci použití síly, hybridní válku, nekonvenční válku / terorismus, narušení globální sféry, kritický útok na infrastrukturu, kybernetický útok, narušení státní správy, ohrožení civilního obyvatelstva, pandemické choroby a přírodní či člověkem způsobené katastrofy. Existuje však také mnoho příležitostí, které mohou ozbrojené síly NATO v budoucnosti využít, například budování a posilování vztahů, řešení nově vznikajících problémů, využití inovativních technologií a myšlenek k zachování vojenské výhody a porozumění lidských aspektů konfliktu s možností je ovlivnit. K zachování operační výhody dnes i v budoucnosti se společné síly NATO a jejich partneři budou muset neustále vyvíjet, přizpůsobovat a inovovat, aby vylepšili svoji schopnost společně komplexně působit ve všech doménách a komunikovat a zajistit politicko-vojenské cíle Aliance.

Evropa je námořním kontinentem, jehož ekonomické zájmy a bezpečnost může být zajištěna pouze silou na bázi vojenského námořnictva. Česká republika jako taková sice není námořním státem, ale je členskou zemí NATO a EU a spolupodílí se na tvorbě společné bezpečnostní politiky. Vojáci AČR se mohou zúčastňovat společných „joint" vojenských operací, kde jednou ze součástí společných sil je i námořní složka. Ve společných mezinárodních institucích a štábech pracuje řada občanů ČR, pro které je nezbytný širší rozhled, včetně znalosti integrované námořní strategie EU, a jejichž přínos posiluje pozici ČR na mezinárodní úrovni. Tento příspěvek pomocí kritické geopolitiky kontextuálně zkoumá prostor a moc – evropský prostor a námořní moc. Jeho cílem je ukázat, jaký druh projekce námořní síly nejlépe odpovídá bezpečnostním otázkám, kterým čelí současná evropská národní vojenská námořnictva, jež v naprosté většině přispívají k naplňování cílů EU a NATO. Stať také věnuje rozsáhlou pozornost ruské vojenské námořní strategii.

Článek hodnotí informační válku v rámci vojenské strategie se zaměřením na konflikt na Ukrajině. Klíčový je vliv informačních operací (šíření desinformací a klamání) jako strategického nástroje. Autor pragmaticky analyzuje informační válku z hlediska vojenského umění a jako část aplikované strategie využité k podpoře bojových operací. Rovněž identifikuje fázi informační války vůči fázi konfliktu. Dále předpokládá a potvrzuje tezi, že informační operace jsou vedeny oběma vnějšími aktéry (USA i Ruskou federací) s cílem podpořit bojové operace tamních spojenců. Oba tito vnější aktéři, včetně jejich hlavních představitelů však vedou informační válku především s cílem podpory vlastních zájmů. Jde o případovou studii podle neorealistického pojetí mezinárodních vztahů. Tomu odpovídá význam rovnováhy moci, snahy aktérů o vyvažování a zásadní vliv vnějších aktérů na vývoj konfliktu.

Cílem článku je představit koncepci vícedoménových operací v kontextu moderního strategického myšlení a moderního válečnictví. Multidoménový přístup k vedení operací je předmětem implementace v aliančních zemích i v rámci NATO. Měl by se tedy stát i předmětem výrazného zájmu v České republice, a to i za situace, kdy především námořní a vesmírná doména nepředstavují hlavní sféru operační činnosti AČR. Složitost soudobých operací vyžaduje zajištění vzájemné interakce napříč všemi operačními doménami. Integrace fyzické a virtuální sféry operací naznačuje, že pohled na plánování operací již nelze striktně omezovat na jednotlivé operační oblasti. Interakce mezi operačními oblastmi musí být vnímána jako stěžejní podmínka pro efektivní obranné plánování, rozvoj schopností, a nakonec i pro plánování a vedení vojenských operací. I to je základním předpokladem pro úspěšnou činnost ozbrojených sil ve složitém operačním prostředí.

Během posledních několika let se v důsledku zhoršení bezpečnostní situace stále více připomíná potřeba posílení vzájemné soudržnosti a spolupráce NATO a EU. NATO a EU spolu nedávno iniciovaly kroky k posílení vzájemné strategické spolupráce, což se projevilo i ve snaze o sblížení procesů obranného plánování a plánování schopností. Nedávné zavedení nástrojů unijního plánovacího procesu, které vyplynuly z implementace nové Globální strategie EU, nabízí i nové možnosti pro snadnější i účinnější sjednocení obou plánovacích procesů. I když nelze předpokládat, že by se oba plánovací procesy staly identickými, implementace PESCO a dalších návazných procesů vytvořila prostor pro časovou synchronizaci i obsahovou harmonizaci plánovacích procesů. Článek tak shrnuje poznatky o určitých částech obou procesů, které by bylo možné časově a procedurálně přiblížit, aniž by byla jakýmkoliv způsobem dotčena autonomie obou organizací.

Redakce Vojenských rozhledů vám představuje článek profesora Jaroslava Komárka “The Roots of Military Logistics in a Retrospective”, který byl uveřejněn v časopisu   Economics and Management 2/2019.

No military operation is conceivable without logistics. It is widely known, however, the origin of the term logistics is not unambiguously stated in publications and sometimes refers to ancient Greek. There is no doubt that the term “logistique” was first used by the general of Napoleonic army Antoine-Henri Jomini and Lieutenant Colonel George C. Thorpe, U. S. Marines,  anglicized Jomini's term to “logistics”. Among many distinguished authors that paved the way to the current theory of military logistics cannot be omitted Rear Admiral Henry Eccles. It is also worth to mention Austrian-American economist Oskar Morgenstern and his attempt to outline a consistent language between military and business logistics and to formulate a general theory of logistics.

Článek se zabývá otázkami vzájemného vztahu strategie a operačního umění. Jeho cílem je poukázat na deficit vztahu mezi politickým rozhodováním a vojenským plánováním. První část článku zjednodušeně seznamuje s některými doktrinálními nástroji operačního umění, použitelnými na operační i strategické úrovni. Druhá část poukazuje na to, že aplikace některých standardních prvků operačního umění, s ohledem na celkový strategický rámec částečně ztrácí na významu, protože jejich použití v kontextu nekonvenčního konfliktu je méně vhodné. Třetí část se zabývá kritikou vzájemného nežádoucího odloučení politiků a vojenských profesionálů, podílejících se na plánování operací. Závěr článku nabízí možná řešení k nápravě tohoto deficitu.

Na základě metody obsahové analýzy, tato studie analyzuje vůbec první publikovanou bezpečnostní strategii Izraelských obranných sil, která byla zveřejněna v roce 2015. Hlavním cílem textu je nejen představit okolnosti vzniku a diskutovat hlavní cíle tohoto strategického bezpečnostního dokumentu, ale také nastínit širší geopolitický kontext, z něhož vzešel. Autoři argumentují, že dokument akcentoval především dvě oblasti – použití síly a budování kapacit izraelské armády. Mimo jiné publikování strategie mělo plnit také odstrašující efekt. V závěru autoři srovnávají plán Gideon a na něj navazující plán Tnufa a poukazují na značný význam, který má při implementaci takového dokumentu konsenzus politických a vojenských elit, a také se zamýšlejí nad tím, jaké poučení a inspiraci lze z tohoto případu čerpat v našem geografickém prostoru v průběhu procesu formulování či reformulování strategických bezpečnostních dokumentů.

Ochrana civilního obyvatelstva před Kaddáfího režimem, to byl jasný mandát OSN pro vojenskou intervenci v Libyi v roce 2011. Nejen nový přístup k vedení boje s terorismem po 11. září 2001, ale i nutná změna přístupů k vedení bojových operací koaličních jednotek, jak ukázal právě ozbrojený konflikt v Libyi, si nevyhnutelně vyžádaly i nový pohled na pojetí a na přístup k procesu targetingu jako procesu výběru a stanovení priority cílů a odpovídající reakce na ně v souladu s operačními požadavky a schopnostmi jednotek, synchronizaci jednotek NATO, a to především s ohledem na kolaterální škody s dopadem na ochranu civilního obyvatelstva. A právě operace Unified Protector je toho jasným příkladem.

Příspěvek je věnován úloze odborného periodika Vojenská mysl v reformním procesu roku 1968. Na jeho stránkách se objevily příspěvky kritizující absenci originální československé vojenské doktríny a současně přemíru nesystémových opatření založených na mocenských tlacích sovětské diplomacie a vojenské politiky. I Vojenská mysl citlivě reagovala na všeobecný proces demokratizace, který se přirozeně odrazil i v životě ČSLA. Demokratizace ozbrojených sil požadovala i větší zapojení vědecko-průmyslové základny do obranných záležitostí, stejně jako větší důraz na práci s lidským potenciálem v armádě.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Cílem článku je zamyšlení a exkurz do historie vybraných koncepčních dokumentů, které Ministerstvo obrany zpracovávalo nebo se na jejich zpracování podílelo a jež mají vztah k plánování akvizic. Ambicí článku není komplexní hodnocení procesu, ale pouze jeho vybraných aspektů. Po mnoha letech snižování finančních prostředků rezortu obrany nyní probíhá situace opačná. V souvislosti s novou situací je nutno přehodnotit dosavadní přístup k této problematice, aby byla v maximální míře zabezpečena obranyschopnost České republiky a tím přeneseně i NATO a Evropské unie. Skutečnost, že český strategický dokument patřil mezi nejlepší v EU, neznamená, že je tím automaticky zabezpečeno efektivní vynakládání finančních prostředků na obranu.

 Strategie a strategická kultura ve svém důsledku ovlivňují každodenní život vojáků a vojenských jednotek, jejich bojovou přípravu a v případě válek i jejich osudy stejně jako osudy civilního obyvatelstva. Strategická kultura každého státu má svoji národní, mezinárodní i historickou dimenzi. Některé státy se během svých dějin prošly obdobími militarismu, a proto se článek zabývá i vysvětlení jeho kritérií. Článek vyúsťuje v rozbor velice dramatického vývoje strategické kultury USA během prvních deseti let 21. století a vysvětluje podstatu zásadních změn a jejich mezinárodní význam.

Článok analyzuje holisticky vnímane súčasné stratégie použitia a výstavby nukleárnych síl zo strany USA a Ruska, pričom analyticky reflektuje aj ich vzájomné doktrinálne interakcie. Venuje sa podmienkam za ktorých USA a Rusko môžu pristúpiť k použitiu svojich nukleárnych zbraní, pričom postihuje aj súvisiacu problematiku modernizácie a výstavby ich nukleárnych síl. Autor prichádza k záveru, že ani jednej veľmoci sa doposiaľ nepodarilo opustiť logiku studenej vojny, či vyhnúť sa mylným, skresleným a prehnaným predpokladom o zámeroch druhej strany. Na záver sumarizuje možné zmeny a adaptácie americkej nukleárnej stratégie v ére administratívy prezidenta Bidena a predpokladanú aktualizácie americkej stratégie v priebehu roka 2022.