Termín „nové války“ se často používá k popsání toho, jakým způsobem teroristické skupiny dosahují svých cílů vedle „klasických“ prostředků v podobě intervence ze strany států. Teroristické organizace používají asymetrické metody války zaměřené na slabiny západních států. V důsledku toho se i konvenční války změnily v hybridní války. Právní postavení teroristických organizací je hlavním problémem právního státu. Při reakci na teroristické útoky je obtížné rozlišovat mezi zločinem a terorismem. „Válka proti teroru“ se řídí odlišnými pravidly a principy a je nesmírně obtížné ji vést. Konflikty trvají dlouho a vítězství nad terorismem je zřídka možné kvůli síťové struktuře teroristických organizací a způsobu, jakým se prolínají s obyvatelstvem. Kromě celoaliančního přístupu existuje v Rakousku národní řešení, jak na tyto nové hrozby reagovat, a to v podobě komplexní národní obrany.

Cílem tohoto přehledového článku je stručně popsat vývojové trendy v koncepčním pojetí fenoménu hybridního válčení a pokusit se o základní komparaci klíčových vlastností dvaceti významných konceptů s důrazem na vybrané západní, ruské a čínské teoretické koncepty. Podstatná část článku se dále věnuje bližší charakterizaci hybridního válčení se záměrem objasnit možný vztah tohoto typu válčení k aktivitám Armády České republiky. V souvislosti s významem hybridního válčení a hybridních hrozeb je článek doplněn o podstatná doporučení, které by měla Česká republika a Armáda České republiky reflektovat. Obsahový důraz i uvedené argumenty potvrzují, že nahlížet na fenomén hybridního působení a válčení jako na novum je velmi diskutabilní. Spíše než o nový koncept válčení, jde o nově akcentovaný termín „hybridní“ popisující dlouhodobě známé kombinace používaných nástrojů moci.

Cílem článku je demonstrovat možnosti využití databáze „Armed Conflict Location & Event Data Project“ pro analýzu vnitrostátních konfliktů na příkladu současného Mali. Na makro-úrovni článek zejména analyzuje geografické šíření konfliktu a jeho základní kvantitativní charakteristiky (počty obětí různých typů incidentů). Na mikro-úrovni se pak zaměřuje na region Mopti a kromě základní geografické distribuce analyzuje interakce jednotlivých ozbrojených skupin působících v oblasti.

Článek pojednává o přistěhovalectví do Francie a o jeho bezpečnostních dopadech. Začíná historickým kontextem a pak přechází k hodnocení posledních dvaceti let. Zabývá se procesem islamizace a jeho nejvýraznějšími projevy v kulturní, sociální, bezpečnostní a politické rovině. Dále analyzuje vnitrofrancouzskou debatu, ve které se střetávají dva protikladné přístupy: politická korektnost vs. kritičnost. Tato debata se vede o stanovení počtů přistěhovalců v zemi a především pak o otázce, zda je možné dávat rovnítko mezi přistěhovalectví a nárůst počtu a brutality teroristických útoků (tzv. amalgam). Závěrečná část textu je věnována postavení a úloze přistěhovalců ve francouzských ozbrojených silách. Stať jako celek přináší původní periodizaci vývoje přistěhovalectví ve Francii od prvních poválečných let až do současnosti. Hodnotí nejen kvantitativní vývoj tohoto problému, ale také jeho kvalitativní proměny.

Cílem tohoto textu je určit, zda je pravděpodobné, že Turecko zůstane stabilní zemí a vyhne se závažným vnitřním rozporům a násilním konfliktům v zahraničí. Článek zkoumá dlouhodobé kulturní a civilizační proměnné, které hrají roli v rozvoji kosmopolitismu a racionality. Dívá se dále na indikátory, které jsou bezprostředně spjaté s eskalací vnitřních konfliktů: násilný zločin, nezaměstnanost mládeže, příjmová nerovnost, vnímání korupce a politický teror. Nakonec analyzuje míru militarizace, vývoj a současný stav vztahů mezi civilní a vojenskou sférou. Mezi závěry článku patří, že větší část zkoumaných indikátorů ukazuje na nepříznivé podmínky pro stabilitu a demokratickou konsolidaci v Turecku. Pravděpodobným důvodem, proč Turecko nepodlehlo větší míře politického násilí a společenské nestability, je vysoká míra politického útlaku. Při daných charakteristikách turecké společnosti existují dva základní scénáře možného budoucího vývoje: Turecko se buď stane zemí mnohem nestabilnější a podlehne sociálním nepokojům s možností nebezpečné eskalace, nebo v něm ještě více posílí autoritářství a společenský řád bude zachován pevnou vládou, neproporcionálními „protiteroristickými“ zákony a rozkladem principů právního státu. Žádný z těchto scénářů není příznivý pro turecké spojence v NATO, kteří musí Turecko zapojit do dialogu a pracovat v rámci existujících spojenectví a mezinárodních organizací, aby bylo co nejvíc sníženo riziko, že se z Turecka stane nepřátelský hráč na světové scéně nebo stát ponořený do občanského konfliktu.