Tato stať navazuje na článek od téhož autora ve Vojenských rozhledech č. 2, 2012, který se zabýval rozborem legálních a nelegálních válek po roce 1990. [1] Pokračování je věnováno další klíčové otázce, kterou je legitimita či legitimnost použití síly v mezinárodních vztazích. Výchozí teoretickou inspirací jsou práce celosvětově uznávaného odborníka, jímž je bývalý ministr zahraničí Austrálie Gareth Evans. Ten v této souvislosti uvádí, že použití síly je legitimní v tom případě, že se prokáží jeho důvody. [2] Znamená to, že se musí potvrdit, že země, organizace či událost, proti kterým byla zahájena válka, skutečně představovaly vážnou a naléhavou hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Nedílně s tím musí být předloženy důkazy, že daná hrozba skutečně existovala a že byla vážná a naléhavá. Legitimitou jednotlivých v článku uvedených vojenských operací se již zabývala řada autorů, především mimo ČR. Přidanou hodnotou příspěvku je to, že se dané operace snaží hodnotit ve vzájemné souvislosti a při aplikaci jednotných kritérií.

  Každý stát vychází ve výstavbě vlastního bezpečnostního systému z místních podmínek a cílů bezpečnostní politiky. K tomu je často využíván koncept celkových sil, který ve svém důsledku vede k vytvoření miličního prvku doplňujícího uvnitř bezpečnostního systému činnost profesionálních bezpečnostních sil. Stejně je tomu také v České republice, kde však na rozdíl od Rakouska, Švýcarska, Dánska, či USA není explicitně zmiňován miliční charakter dobrovolnických jednotek angažovaných do činnosti bezpečnostního systému.