Záchrana odloučených osob (Personnel Recovery) je v současné době nedílnou součástí všech vojenských operací NATO. Článek se zabývá rozvojem záchrany odloučených osob ve vojenských operacích v období od první světové války do konce irácké války v roce 2003. Seznamuje s významem pojmu „záchrana odloučených osob“, uvádí podstatu a základní cíle systému záchrany odloučených osob včetně zdůvodnění jeho důležitosti ve vojenských operacích. Zaměřuje se na identifikaci předpokladů, které jsou podmínkou existence záchranného systému, a v historických souvislostech popisuje okolnosti rozvoje záchrany odloučených osob včetně jejího formování do funkčního systému. Určuje a následně rozebírá události, které svým významem a schopností ovlivňovat následný rozvoj představují milníky v organizování záchrany a z těchto událostí vyvozuje důsledky a popisuje přijatá opatření.

Profesionalizace Armády České republiky je zásadní kvalitativní změnou a její realizace nebyla a není bez rizik. Příspěvek se vrací k politickým okolnostem původu tohoto jevu, charakterizuje soulad s transformací Aliance a ilustruje na zahraničních zkušenostech některé problémy náboru, zejména poddůstojníků, limity účasti žen v ozbrojených silách, roli dobrovolných záloh, a obecné důvody pro povinnou vojenskou službu. Záměrem tohoto příspěvku je upozornit na známá i méně známá úskalí tohoto procesu, a to v širších souvislostech přesahujících obvykle prezentovaný rámec profesionalizace, jako úkolu armádní personalistiky.

Československé legie byly zahraničním revolučním vojskem vzniklým za první světové války, bez nichž by nebylo samostatného demokratického československého státu. Bez zahraničního politického, diplomatického a vojenského odboje Národní rady československé, vedené prof. dr. Tomášem Garriquem Masarykem, doc. dr. Edvardem Benešem a generálem dr. Milanem Rastislavem Štefánikem, nebylo by československých legií. Legionáři v drtivé většině zachovali věrnost v nejtěžších chvílích českého a slovenského národa za druhé světové války, i po válce. Národ od února 1948, reprezentovaný především Komunistickou stranou Československa, ale nezachoval věrnost jim.

Základní orientace v oblasti vojenského umění vyžaduje alespoň elementární znalost vojenské historie a pochopení vlivu vojenské strategie na rozvoj vojenství, jako i jednotlivých oblasti vojenského umění. Otázky spojené s vojenskou strategií a jejím vlivem na přípravu a vedení operací jsou součástí studijních programů v kurzech celoživotního vzdělávání na Univerzitě obrany. Cílem článku, věnovaného problematice strategie, vojenské strategie a operacím, je dosáhnout u čtenáře pochopení základních souvislosti, jakým směrem se strategie ve vymezeném období rozvíjela a ubírala a stručně objasnit její roli ve vztahu k existenci vojenských operací.