Článek se zabývá mezinárodně právními aspekty západní vojenské pomoci Ukrajině. První část stručně analyzuje útok Ruské federace na Ukrajinu z pohledu „just war“. Následující část se věnuje jednotlivým pohledům mezinárodního práva na vojenskou pomoc Ukrajině - práva neutrality, ius ad bellum, ius in bello, otázky co-belligerency a odpovědnosti státu za spoluvinu v mezinárodně protiprávních jednáních. Závěr shrnuje zjištěné poznatky a dává odpověď na otázku proč západní pomoc Ukrajině většinově neporušuje normy mezinárodního práva.

Článek pojednává o šesti francouzských speciálních vojenských operacích (SMO) vedených v islámských zemích severní Afriky v letech 2011–2022. Vysvětluje jejich historický, geopolitický, vojensko doktrinální a mezinárodněprávní kontext.. Přináší   inovativní pojmy Hollandova doktrína a Macronova doktrína, hodnotí úspěchy, ale i neúspěchy těchto doktrín. Ukazuje, že intervence byly úspěšné z hlediska vojenského, ale neúspěšné hlediska politického.

Ochrana civilního obyvatelstva před Kaddáfího režimem, to byl jasný mandát OSN pro vojenskou intervenci v Libyi v roce 2011. Nejen nový přístup k vedení boje s terorismem po 11. září 2001, ale i nutná změna přístupů k vedení bojových operací koaličních jednotek, jak ukázal právě ozbrojený konflikt v Libyi, si nevyhnutelně vyžádaly i nový pohled na pojetí a na přístup k procesu targetingu jako procesu výběru a stanovení priority cílů a odpovídající reakce na ně v souladu s operačními požadavky a schopnostmi jednotek, synchronizaci jednotek NATO, a to především s ohledem na kolaterální škody s dopadem na ochranu civilního obyvatelstva. A právě operace Unified Protector je toho jasným příkladem.

Ruský zásah na Ukrajině změnil bezpečnostní situaci v celém baltském regionu, dlouhodobá přítomnost jednotek NATO v Lotyšsku se stala pro Lotyšskou republiku životně důležitou. Jak důsledky tohoto zásahu ovlivnily současnou obrannou politiku Lotyšska rozebírá ve své studii publikované v Policy Paper 2/2014 výkonný ředitel Střediska bezpečnostního a strategického výzkumu lotyšské Národní obrané akademie Janis Berzinš. Jde o nový způsob války, o válku nové generace, která dosahuje svých cílů více méně bez použití ozbrojeného násilí, nátlakem a ovlivňováním, skrytými operacemi. Redakčně zkráceno a upraveno. Anglický originál studie je dostupný na http://www.naa.mil.lv/~/media/NAA/AZPC/Publikacijas/PP%2002-2014.ashx. Přestože studie vznikla v dubnu 2014, redakce ji předkládá pro nadčasovost a obecnější platnost.

Práce se zabývá koncepcí věčného míru (1795) německého filozofa Immanuela Kanta. Podle Kanta věčný mír zaručí jedině světová federace republikánských států. To však vyžaduje splnění několika zásadních podmínek (tzv. preliminárních a definitivních článků). Autorka porovnává Kantovu koncepci věčného míru s tezemi o solidaritě českého filozofa Jana Patočky. Čtenáři sami musí posoudit, zda Kantovy podmínky věčného míru – i po více než dvou stoletích – jsou naplněny, či ne. Tematicky článek spadá do oblasti relativně mladého oboru zabývajícího se válkou a mírem, tak zvanou paxologii, vědou o míru ve světě.

Dodržování norem mezinárodního práva veřejného je nezbytnou zárukou mírové rovnováhy sil všech států. Mělo by být jejich niterným zájmem. Flagrantní porušování těchto norem a dopouštění se zločinu agrese bývá přímo úměrné vojenské síle států. Je možné uvést příklady. Definice ozbrojené agrese, o které pojednává tento příspěvek, byla přijata Valným shromážděním OSN 14. prosince 1974.

Války jako násilné střety mezi státy a národy či organizovanými skupinami v rámci téhož státního útvaru provázejí lidstvo od úsvitu historie států. Po stejnou dobu se rovněž vyvíjejí pravidla různé povahy – normy právní i morální – a různého stupně závaznosti upravující řadu aspektů s válkami spojenými. Tato pravidla se zabývají jak vymezováním důvodů, kdy lze k válce sáhnout, přes zásady pro její zahájení či skončení, tak v jisté míře též způsoby jejího vedení.Článek se zabývá hlavními zásadami mezinárodního humanitárního práva a jeho aplykací v operační praxi ozbrojených sil.

V roce 2005 byl k ženevským úmluvám na ochranu obětí války z 12. srpna 1949 přijat Dodatkový protokol o přijetí dalšího rozeznávacího znaku (Protokol III). Česká republika tento dokument ratifikovala a Dodatkový protokol III se stal součástí našeho právního řádu. Cílem článku je upozornit na skutečnost, že byl přijat další, v pořadí již třetí dodatkový protokol k ženevským úmluvám z 12. srpna 1949, přiblížit čtenáři formou komentáře vybraná ustanovení Protokolu III a podtrhnout význam ženevských úmluv a dodatkových protokolů k nim pro současnost. Příspěvek se opírá z větší části o článek od Jean-Francoise Quéguinera nazvaného: „Commentary on the Protocol additional to the Geneva Conventions of 12 August 1949, and relating to the Adoption of an Additional Distinctive Emblem (Protocol III)", jež byl uveřejněn v International Review of the Red Cross No. 865 na stranách č. 175-207.

Mezinárodní humanitární právo (MHP) představuje soubor norem mezinárodního práva primárně určených k humanizaci ozbrojených konfliktů, tj. ke zmírnění lidského utrpení a zajištění ochrany vybraných skupin osob v době ozbrojeného konfliktu, především těch, kteří se přímo neúčastní nepřátelství. Jeho neméně důležitou součástí je i regulace způsobů a prostředků vedení ozbrojeného konfliktu. I přes náročný způsob, jakým autor přistoupil ke zpracování tématu, akademický styl a vysokou míru odbornosti textu, je text přínosný i pro řadové příslušníky AČR, kteří se s problematikou přímé účasti na nepřátelství mohou setkat při plnění svých služebních úkolů, např. v zahraničních misích.

Normy mezinárodního humanitárního práva jsou, jak je všeobecně známo, primárně určeny k zajištění ochrany vybraných skupin osob v době ozbrojeného konfliktu, ať již mezinárodního nebo nemezinárodního. Nebyl by však správný názor, který by časový rozsah jejich aplikace omezoval pouze na tuto dobu. V tomto příspěvku se budeme věnovat aspektům časového rozsahu aplikace ženevských úmluv a jejich dodatkových protokolů. Implementaci závazků z mezinárodního humanitárního práva v době mírové byla ve Vojenských rozhledech již věnována pozornost, viz např. [1], v tomto příspěvku se však zaměříme na některá konkrétní opatření, která vyplývají z existence norem aplikovatelných již v době míru a na zdůvodnění jejich aplikovatelnosti.