Článek objasňuje význam strategických dokumentů zabývajících se použitím ozbrojených sil v budoucích operacích, tj. s operačními koncepcemi a aspekty jejich tvorby. Autoři se v první části věnují přístupům k vytváření operačních koncepcí a popisují příklady aliančních koncepcí použití sil v operacích. V druhé části pak článek diskutuje význam nejnovější iniciativy NATO v této oblasti, tvorbu dokumentu s názvem „Framework for Future Alliance Operations (FFAO)", který by se po svém schválení měl stát významným východiskem pro obranné plánování nejenom v rámci Aliance, ale i jednotlivých členských států. Vědecké přístupy a zvolené metody při zpracování FFAO jsou aktivně sledovány českou bezpečnostní komunitou a především odborníky rezortu obrany, s cílem je promítnout i do tvorby národních dokumentů.

Proces obranného plánování NATO (NDPP) prochází relativně častými revizemi a úpravami, aby odpovídal jak potřebám NATO jako celku, tak potřebám každého členského státu. Zatím poslední impulz k další optimalizaci procesu vzešel z chicagského summitu v květnu 2012 – v tomto kontextu mluvíme o posílení či zlepšení NDPP (Enhancing NDPP). Hlavním cílem této iniciativy je posílení relevance a vlivu procesu NDPP na národní procesy plánování a zvýšení politické viditelnosti NDPP. Větší důraz klade i na včasné konzultace mezi spojenci, kdykoli zamýšlejí provádět významnější změny ve struktuře svých sil a schopností. Nedávno schválené cíle obranného plánování NATO (v červnu 2013), dříve známé jako Force Goals (cíle výstavby sil), jsou poprvé výrazně ovlivněny užitím tzv. „zásady 50 %", která má přispět k nápravě nerovnoměrného sdílení břemene v poskytování schopností mezi USA a ostatními členy NATO.

Na jednu stranu Ruská federace patří mezi země, které kritizují vojenské intervence vedené západními státy. Na druhou stranu Rusko za posledních dvacet let opakovaně na půdě Rady bezpečnosti OSN schválilo použití vojenské síly ze strany Západu vůči konkrétnímu státu. Hlavním záměrem předkládaného článku je proto popsat a analyzovat postoj Ruska ke čtyřem vojenským intervencím Západu v letech 1999-2011. Pozornost je věnována dvěma vojenským intervencím bez mandátu RB OSN (Svazová republika Jugoslávie v roce 1999 a Irák v roce 2003), jedné intervenci s pověřenou rezolucí RB OSN (Afghánistán v roce 2001) a jedné vojenské intervenci, která byla částečně schválena rezolucí RB OSN (Libye v roce 2011).

  Článek je polemickou úvahou nad možnou koncepcí či vizí obrany a společných ozbrojených sil EU, a to z vojensko-odborného hlediska. Připomíná historické snahy i současné aktivity, které vyjadřují potřebu realizovat společnou bezpečnostní a obrannou politiku v praxi. Je stručnou analýzou podmínek, ve kterých se v současnosti EU nachází a v základních rysech charakterizuje kontury a možné výhody budoucích společných ozbrojených sil EU. Vyjadřuje přesvědčení, že vytvořením „evropského pilíře" NATO se euroatlantická vazba mezi EU a USA neoslabí, ale naopak posílí. V článku je mj. použito pojmů „evropská armáda "a „společné ozbrojené síly EU", což autor považuje za synonyma a žádá čtenáře, aby tento fakt vzali v úvahu.

V době formování týmu kolem designovaného ministra Alexandra Vondry na počátku léta 2010 nebylo pochyb o potřebě souhrnného koncepčního dokumentu, který by analyzoval a popsal situaci, nastavil směr a cíle dalšího rozvoje rezortu Ministerstva obrany, a tak stimuloval pokračování transformace české armády. Autor, který patřil mezi vedoucí pracovníky Ministerstva obrany, zde využil zkušenosti, jež získal při práci ve strukturách NATO. Na základě osobních zkušeností erudovaně a výstižně popisuje hlavní body této naší velmi nedávné vojenské historie.

Role civilně-vojenské spolupráce (CIMIC) v postmoderních válkách (operacích) vzrůstá. CIMIC je významným prvkem koordinace aktivit vojenských a civilních aktérů vojenské operace. Úkoly, které pro tuto složku vyplývají ze současné koncepce NATO, kladou šíři jejího záběru do nové dimenze. V armádách, jako je i Armáda České republiky, je nutno řešit celou řadu problémů spojených s tímto zadáním. Článek nastiňuje možný soubor činností spojených s novým přístupem k CIMIC v rámci krizového managementu v AČR a v kontextu jejího působení v rámci Aliance i pod národním velením.

Operační plánování je tvůrčí činnost, která je orientovaná na dosažení konečného-cílového stavu a splnění strategických cílů, s využitím přesně určených zdrojů v rámci politických omezení, jež byla stanovena příslušnými politicko-vojenskými orgány. V článku jsou uvedena fakta a závěry, které autor považuje za důležité, které však nejsou prezentací oficiálních stanovisek příslušných vojenských orgánů nebo rezortu obrany jako celku. Přesto byl obsah článku konzultován s odborníky GŠ AČR, kteří se soustavně zabývají řešením problematiky plánování vojenské operační činnosti a přímo se podílí na zpracování dokumentace pro nasazování sil a prostředků rezortu obrany do zahraničních vojenských operací a zajišťování činnosti jednotek při plnění úkolů v těchto operacích.

Článek se zabývá vyhodnocením vojenských výdajů čtyř vybraných zemích Evropské unie v letech 2001-2008. Mezi zkoumané země patří Česká republika, Rakousko, Slovensko a Slovinsko. Jelikož pojem vojenské výdaje používá široké spektrum uživatelů, tak je nutné vymezit tento pojem a také zdroj, ze kterého bylo čerpáno při vyhodnocení. Zdrojem statistických dat o vojenských výdajích byly ročenky Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI).

Hlavním cílem příspěvku je deskripce a analýza bezpečnostní a zahraniční politiky Ruské federace v letech 2008-2012, tedy v období prezidentství Dmitrije Medveděva, [1] na pozadí tzv. bezpečnostní kultury coby formy respektive modelu, který po generace ovlivňuje vědomí a chování lidí. Ruská zahraniční politika totiž udržuje určitou kontinuitu. Na jedné straně zdůrazňuje hrozbu ze strany USA a NATO, na straně druhé otevřenost k jednání. Je navrhováno založení nové bezpečnostní organizace, která by měla podle ruského mínění zajistit skutečnou spolupráci a bezpečnost. Specifickým rysem ruské zahraniční politiky je užívání energie a surovin jako mocenského nástroje. Struktura příspěvku je chronologická, tj. sleduje časovou osu i návaznost jednotlivých zahraničně politických a bezpečnostních dokumentů.

Problematika společného financování, která byla dříve relativně okrajovou oblastí strategického rozhodování v rámci NATO, se pod vlivem globálních ekonomických problémů stále častěji dostává do pozornosti jeho politických a vojenských představitelů. Omezené finanční možnosti většiny členských zemí, rostoucí požadavky na využívání společného financování a rozšiřující se spektrum plněných úkolů ze strany Aliance vytvářejí značný tlak na balancování disproporcí mezi potřebami a reálnými možnostmi jejich pokrytí. Cílem článku je představit širší odborné veřejnosti společné financování NATO jako nástroj podpory strategického řízení mezinárodní organizace, která stále intenzivněji pociťuje omezenou dostupnost zdrojů při naplňování svého poslání.