Výzkum popsaný v tomto dokumentu se uskutečnil v rámci výzkumného projektu Strategické alternativy (STRATAL) v rámci Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany v Brně, v České republice. Hlavním cílem tohoto příspěvku je zhodnotit vývoj české obranné politiky od léta 2016. Hlavními impulsy pro českou obrannou politiku byly summit NATO ve Varšavě, nová evropská Globální strategie, včetně záměru posílit spolupráci v oblasti obrany mezi členskými státy EU, a struktura dynamiky našeho bezpečnostního prostředí. Autoři analyzovali klíčové hnací síly změn a opatření prováděná v politické, vojenské, správní, ekonomické a společenské oblasti s cílem vyhodnotit celkovou účinnost obranné politiky. Na závěr autoři nabízejí několik doporučení s cílem zvýšit reakceschopnost a připravenost českého obranného systému a ozbrojených sil v krátkodobém i dlouhodobém časovém horizontu.

 Článek hodnotí koncepční rámec pro formulování české obranné politiky z hlediska rychlé změny bezpečnostního prostředí po anexi Krymu ze strany Ruska v březnu 2014 a v souvislosti s rostoucí nestabilitou na středním východě a v severní Africe. Příspěvek posuzuje rozhodující opatření přijatá na politické, vojenské, administrativní, ekonomické a společenské úrovně, za účelem hodnocení efektivnosti české obranné politiky. Autoři nabízejí několik zásadních doporučení pro zvýšení akceschopnosti a připravenosti českého obranného systému a ozbrojených sil jako jedné z jeho nejvýznamnějších složek, a to jak v krátkodobé, tak i dlouhodobé perspektivě.

Přestože Bezpečnostní strategie EU se zaměřuje na několik úrovní a domén, článek se zaměřuje problémy, které mají svůj původ ve východních oblastech Unie. Argumentace uvedená v článku prezentuje teoretické aspekty Strategie a charakterizuje bezpečnostní prostředí v oblasti Černého moře, představuje trendy vývoje v oblastech „zamrzlých“ konfliktů a postoj EU k těmto problémům v celém kontextu. Autorka dospěla k závěru, že EU dnes čelí z východu vážným hrozbám, vyplývajícím z historie jejich vzniku a vývoje a z absence jejich dosavadního řešení ze strany EU. Tato situace vyžaduje řešení a existuje riziko, že nově vytvářena Bezpečnostní strategie EU je dostatečně nezohlední a že nový bude mít jen obecnou povahu, s malou praktickou hodnotou.

Článek pojednává o vývoji bezpečnostního systému po listopadových událostech roku 1989. Speciální pozornost je věnována situaci kolem roku 2005, kdy byla dosud poslední příležitost zpracovat ucelenou koncepci bezpečnostního systému. Součástí textu je problematika komplexního řízení bezpečnostního systému. Autoři v článku předkládají i výběr důležitých událostí a strategických dokumentů formujících současnou podobu bezpečnostního systému ČR. V závěru je návrh soustavy řídících dokumentů výstavby bezpečnostního systému a identifikované problémy. Článek vyúsťuje v poznání, že zpracování moderní koncepce bezpečnostního systému nás stále čeká.

Hlavním cílem tohoto článku je snaha pojednat o problematice sdílení zpravo­dajských informací v rámci takzvaného principu „potřeba sdílet – need to share" a zdůraznit odlišnosti tohoto současného trendu, který měl nahradit princip sdílení informací „potřeba vědět – need to know". Úvodní část je s ohledem na současné globální bezpečnostní hrozby věnována rozměru současného národního a nadná­rodního zájmu ve zpravodajské oblasti, na který navazuje v další části samotná problematika sdílení zpravodajských informací dle principu „potřeba sdílet". Cílem další části je provedení obecného rozboru sdílení zpravodajských informací v rámci organizace NATO a Evropské unie. Do této časti je zakomponován také popis možného sdílení informací charakteru SIGINT získaných národním taktic­kým prvkem začleněným do struktury úkolových uskupení v soudobých operacích. Závěrečná část shrnuje podstatu zhodnocení sdílení zpravodajských informací a nastiňuje určitou predikci dalšího vývoje v této oblasti.

  Cílem tohoto textu není systematický popis přípravy, schvalování a implementace Bílé knihy o obraně, ani celkové hodnocení jejích přínosů a nedostatků. Chce pouze upozornit na několik vybraných problémových bodů, které dlouhodobě komplikují tvorbu strategických dokumentů v oblasti obrany a bezpečnosti v České republice a neumožňují vytvářet předvídatelné prostředí pro obranné plánování.

Znovuzvolení Baracka Obamy znamenaná, že v Bílém domě na dobu dalších čtyř let zůstane prezident upřednostňující politická řešení před vojenskými intervencemi. Pokud jde o strategickou kulturu USA, je mimo pochybnost, že americké ozbrojené síly budou i nadále udržovány v takovém stavu, aby byly nejsilnějšími a nejmodernějšími, jaké kdy na světě byly a aby neměly žádného vyzyvatele, který by se jim mohl vyrovnat. Zároveň s tím se v Obamově programu na druhé volební období je uzavření několika velkých vojenských základen ve světě s cílem zachovat jen ty nejvýznamnější. Další vývoj tedy bude předurčen nezbytnými kvantitativními redukcemi, ale zároveň i důrazem na kvalitativní zdokonalování připravenosti ozbrojených sil USA k rychlým zásahům na kterémkoli místě světa.

Pro bezpečnostní komunitu je důležité, že návrh Bezpečnostní strategie České republiky 2011 (díle BS) byl zpracován i za participace odborné veřejnosti, tj. včetně bezpečnostní komunity. Koordinátorem participace byl především Institut CEVRO a na participaci se podílelo i Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (dále SBP). Stojí proto za výzkumný pokus porovnat názory bezpečnostní komunity se zněním dokumentu.

Evropská unie je jedním z nejvýznamnějších aktérů mezinárodních vztahů po skončení studené války. Sdružuje téměř půl miliardy lidí z celkem 27 států, generuje nejvyšší HDP, je největším světovým exportérem. Dlouho se jí vytýkalo, že je ekonomickým obrem, ale politickým trpaslíkem. Po skončení studené války nedokázala nalézt účinnou odpověď na násilí v bývalé Jugoslávii. Velmi nejednotná byla EU i v období tzv. irácké krize na přelomu let 2002 a 2003. A právě pod jejím vlivem byl nakonec sepsán první dokument doktrinálního charakteru nazývaný Evropská bezpečnostní strategie 2003, ESS 2003. [1] Ten položil základ k rozvíjející se evropské bezpečnostní a strategické kultuře. Tento dokument je výsledkem několika faktorů, zejména pak historických a politických. Těm jsou věnovány první dvě části tohoto pojednání, po něm již následuje podrobnější rozbor hlavních rysů ESS 2003 a jejího dopadu na formující se bezpečnostní a strategickou kulturu EU.

Delší dobu můžeme sledovat střetnutí dvou metodologických i praktických přístupů: jeden postuluje a prosazuje nutnost a možnost globálního strategického vládnutí spojený s integračními snahami demokratických seskupení; druhý považuje cosi takového za zbytečné až nemožné a logicky se staví proti integračním snahám, za kterými navíc vidí snahy po plánování a sociálním inženýrství. Spoléhá spíše na seberegulující mechanismy tržní ekonomiky a operativní řízení. Podobně tomu je pokud jde o jednotlivé státy. Zatímco za prvním pojetím jsou modelově spíše liberálně demokratické orientace, za druhým poté orientace konzervativní nebo liberálně-konzervativní. Převaha těch či oněch politických sil se projevuje i v ochotě tvořit a realizovat v nejrůznějších oblastech společenských aktivit strategické dokumenty. Lze připustit, že v některých zemích či v určitých obdobích tomu může být i naopak, podle toho, před jakými problémy stojí.