Úvod

Vojenská síla vyhrává bitvy, ale války vyhrává síla duchovní.
Gen. G. C. Marshall

Hlavní současnou tendencí ve změnách dříve relativně ustálené rovnováhy sil ve světě je přechod od bipolárního k vícepolárnímu rozložení hlavních velmocenských subjektů a potažmo posun těžiště vojensky nejsilnějších zemí světa směrem na východ. Tomu nasvědčuje i rostoucí pozornost hlavním rostoucím asijským ekonomikám ze strany USA. Předpokládá se totiž, že v letošním roce Asie poprvé v historii předstihne ve vojenských výdajích Evropu.

Obranyschopnost a s ní související vojenská síla jednotlivých zemí prochází postupným vývojem, který nabývá v souvislosti s pokračující hospodářskou krizí na rostoucí dynamice. Na jedné straně dochází u některých zemí i celých regionů a koalic k poklesu vojenských výdajů a na druhé straně se zdá být potřeba udržitelnosti vojenských schopností i do nejisté turbulentní doby globálních změn a hrozeb nadále velmi důležitá, či spíše důležitější, než se nám mohlo zdát v době krátce po našem vojensko-politickém zakotvení v rámci NATO a EU.

Vojenská síla je určována složkou koncepční, fyzickou a morální, k nimž se ještě někdy přiřazuje také složka psychologická. Současně je třeba poznamenat, že vedle počtů osob, množství a úrovně vojenské techniky, jakož i výdajů na zbrojení, které ve značné míře determinují též úroveň modernizace a připravenosti ozbrojených sil, jsou důležité i další faktory, předurčující komplexní připravenost ozbrojených sil. K nim patří zejména kvalitativní míra vycvičenosti, morální úroveň připravenosti na plnění operačních úkolů a také koncepční a doktrinální vybavenost. Důležitost koncepční a teoretické připravenosti se odráží i v názorech jednoho z amerických velitelů z období druhé světové války gen. Marshalla, který v roce 1947 vyhlásil ve funkci státního tajemníka tzv. Marshallův plán, viz citát pod titulem článku. Cílem tohoto článku nebylo při vědomí, že je úroveň připravenosti sil obtížně měřitelná, porovnání všech důležitých faktorů, které se navzájem prolínají a k nimž by muselo být navíc doplněno i zhodnocení úrovní logistické podpory a schopnosti působit v různých podmínkách. Spíše se jedná o porovnání vybraných charakteristik, podmiňujících rozvoj vojenských schopností vybraných zemí a také o porovnání hodnocení vojensky nejsilnějších zemí světa.

K významnějším změnám vojenské síly jednotlivých zemí dochází postupně. Jedná se o velmi nákladné a dlouhodobější procesy, jejichž sledováním se zabývá řada různých subjektů. Jejich výsledky se často i dosti významně liší, informace jsou k disposici se zpožděním a navíc jsou pro některé informačně uzavřené země obtížně získatelné nebo jen odhadované. Pro účely této analýzy byly jako hlavní zdroje informací použity údaje Evropské obranné agentury (EDA), SIPRI (Stockholm International Peace Institute), CIA World Factbook (dále pro zjednodušení uváděný jako CIA), IISS (International Institute for Security Studies) a údaje na portálu GlobalFirepower (GFP).

Porovnání zemí EU

Nejprve velmi krátký historický exkurz: Evropská unie pokračuje ve druhém desetiletí společné obranné a bezpečnostní politiky (SBOP), za jejíž počátek se považuje rok 1999, [1] a to v návaznosti na vznik společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) na základě Maastrichtské smlouvy v roce 1993. Do té doby byly otázky společné obranné a bezpečnostní politiky řešeny v rámci Západoevropské unie (ZEU), která se u většiny možných scénářů takzvaných petersberských úkolů opírala o předpokládané využití sil a prostředků NATO. V rámci ZEU existovaly čtyři různé kategorie členství – plné se týkalo jen zemí, které byly členy EU a plně se podílely na rozhodovacích procesech, přidruženými členy byly ty země, které sice nebyly v EU, ale byly v NATO, a které díky tomu mohly být například zastoupeny i ve vojenském štábu ZEU. Další kategorie tvořili přidružení členové a pozorovatelé. Tam patřilo například Dánsko, které ač bylo členem EU, se vzhledem k výsledkům Maastrichtského referenda z října 1992 na činnosti ZEU nepodílelo. To platí obdobně i v současné době, kdy byla ujednání, umožňující Dánsku tzv. „opt-out" pro otázky obrany převedena i do ustanovení Lisabonské smlouvy. V praxi to znamená, že se Dánsko neúčastní vojenských operací EU a není ani členským státem Evropské obranné agentury, která každoročně koncem roku publikuje údaje o obranných charakteristikách svých členských států za předchozí rok. [2] K roli Dánska je však vhodné podotknout, že svými silami a prostředky významně přispívá do civilních operací EU. V dané souvislosti je třeba upozornit na zjednodušení, že pokud bude popisována situace zemí EU, bude míněna situace zemí EDA, tj. všech zemí EU mimo Dánska.

Důležitou srovnávací charakteristikou, která vypovídá zejména o tom, jaký význam je dáván výdajům na obranu v jednotlivých zemích je podíl na hrubém domácím produktu (HDP) a na státním rozpočtu (SR) té které země. Obě tyto srovnávací charakteristiky jsou pro jednotlivé země znázorněny na obr. 1 (kódy zemí jsou uváděny podle ISO 3166). Z uvedených údajů je patrné, že s výjimkou Velké Británie, Řecka, Kypru a Francie žádná ze zemí nedosahuje hranice 2 %, stanovené jako závazek členských zemí NATO.

K uváděným údajům je důležité poznamenat, že jsou většinou vztaženy jen k roku 2010, pro který byly prozatím zveřejněny nejnověji. Jelikož uváděné charakteristiky logicky z roku na rok kolísají, je třeba brát k tomuto faktu při vyvozování závěrů zřetel. Změna proti předešlým letům může totiž někdy znamenat pokračování nebo změnu v předchozím trendu, ale jindy zase pouhý výkyv od normálu nebo pokračujícího trendu.

Obr. 1: Procentuální podíl výdajů na národních HDP a státních rozpočtech (SR) v roce 2010 [2]

Z dalšího obrázku (č. 2) je možné vysledovat vývoj podílu výdajů na obranu na hrubém domácím produktu v období let 2005-2010. Aby nebyl diagram příliš přehlcený, byly vybrány jen roky 2005, 2008 a 2010 a i z toho je možné pozorovat vývoj výdajů jednotlivých zemí. Zatímco zřetelnější nárůst je patrný jen v případě Estonska, Finska a Slovinska, u ostatních zemí docházelo buď ke stagnaci, nebo ještě v daleko větší míře ke snížení obranných výdajů vůči HDP. Nejvyšší pokles je patrný u Bulharska (rok 2005 ještě uveden není) České republiky, Francie, Řecka, Maďarska, Itálie, Litvy, Lotyšska, Lucemburska, Malty, Slovenska a Švédska.

Obr. 2: Vývoj procentuálních podílů výdajů na národních HDP v letech 2005, 2008 a 2010 [2]

Údaje charakterizující úroveň jednotlivých zemí EU z hlediska budování svých ozbrojených sil v absolutních hodnotách ukazují, aniž by to bylo díky velkým rozdílům v počtu obyvatel i ekonomické síle překvapivé, jejich značnou diverzifikaci. Jak je vidět z obr. 3, tak pět největších zemí EU vydává na obranu více než tři čtvrtiny celkových výdajů, které činily v roce 2010 celkem 193,54 mld. €. Souhrnný podíl deseti zemí, jejichž jednotlivé přínosy na celkových výdajích jsou vyšší než 2 % (v pořadí Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Španělsko, Nizozemsko, Polsko, Řecko, Švédsko a Belgie) činí více než 91 %. O velkých rozdílech v rámci zemí EU navíc svědčí to, že na druhé straně činí souhrnný podíl 12 zemí s nejnižším podílem na celkových výdajích jen 3,55 %.

Obr. 3: Procentuální podíl na celkových vojenských výdajích [2]

Zajímavým ukazatelem jsou také hodnoty po přepočtu na jednoho obyvatele, podle nichž lze podle obr. 4 poněkud lépe porovnávat význam, přisuzovaný financování obrany bez ohledu na velikost jednotlivých zemí. Zatímco v absolutní hodnotě figuruje Česká republika na 14. místě (viz obr. 5), v přepočtu na jednoho obyvatele je na 17. místě s hodnotou výdajů ve výši 191 euro, přičemž průměrná hodnota v rámci EU činí více než dvojnásobek, a sice 390 euro. Stejně jako v absolutních hodnotách, i v tomto směru jsou na prvních místech Velká Británie a Francie, což podtrhuje dominanci jejich ozbrojených sil v evropském regionu. Zatímco Německo figuruje v absolutní hodnotě výdajů hned za nimi na třetím místě, v přepočtu na jednoho obyvatele věnuje výdajům na obranu více než Německo ještě Nizozemsko, Finsko, Švédsko, Kypr a Řecko. Nejméně pak Rumunsko, Litva, Bulharsko a Lotyšsko.

Obr. 4: Objem vojenských výdajů na hlavu [2]

Při porovnání počtu vojáků, který je uveden na obr. 7, však seznáme, že země s nejnižšími výdaji na hlavu nepatří k těm s nejnižšími počty. To lze vysvětlit mezi jiným přetrvávajícími výraznými rozdíly v životní úrovni a kupní síle mezi jednotlivými členskými státy EU, a proto lze za důležitější ukazatel považovat podíl obranných výdajů na HDP nebo státním rozpočtu a tento graf spíše jako doplňkovou informaci.

Jelikož je velmi důležitou a zajímavou informací jak absolutní hodnota, tak i struktura vojenských výdajů jednotlivých zemí, je na dalším obrázku (č. 5) uvedena jak v absolutních, tak i relativních hodnotách, které ukazují na proporce mezi obligatorními osobními výdaji, výdaji na investice a na materiály pro běžnou spotřebu a údržbu materiálu a techniky. Zajímavé srovnání poskytují zejména relativní proporce. V případě Švédska dává součet jednotlivých druhů výdajů hodnotu vyšší než 100 %, což zpochybňuje zejména ve zdroji [2] uvedený objem běžných výdajů ve výši 53,3 %, což je asi dvakrát více než u dalších zemí s nadstandardně vysokými údaji. V případě Německa zase nebyly bohužel poskytnuty údaje o výši běžných výdajů. V případě ČR, Estonska, Finska a Lotyšska je naopak součet všech složek výdajů jen kolem 80 %.

Obr. 5: Struktura vojenských výdajů v absolutních hodnotách (horní část obrázku) a jejich procentuální proporce (spodní část obrázku) [2]

Nejvyšší podíl osobních výdajů na celkovém rozpočtu udává Malta, Belgie, Irsko a Rumunsko (kolem 75 %), nejnižší naopak Švédsko, Finsko a Estonsko (jen kolem 30 %). Průměrná hodnota je přitom 56,7 % a ČR vykazuje výdaje ve výši 48,9 %. Na běžné výdaje, u nichž je průměrná výše 19,3 %, vynakládá nejvyšší procentuální podíl Velká Británie (37,7 %) a podle poskytnutých údajů ještě více Švédsko (53,3 %), což ale může být pravděpodobně chybný údaj, neboť jak již bylo uvedeno, součet všech tří výdajových položek činí v tomto případě více než 100 %. Nejnižší míru běžných výdajů naopak vykazuje Itálie, Rumunsko, Irsko, Portugalsko, Lucembursko a Kypr (7,5-11 %). Německo údaje o běžných výdajích neposkytlo. U investic, kde činí průměrná hodnota 17,5 %, vyčnívá Lucembursko s 45 %, přičemž i v předcházejících dvou letech se podíl blížil hodnotě 40 %, takže se nejedná o jednoroční exces. Následuje Francie, Finsko, Švédsko a Velká Británie ve výši cca 25-30 %, nejnižší podíl naopak vykazuje Malta, Belgie a Rumunsko s hodnotami pod 8 %.

Pro porovnání míry investic, které jsou důležitým ukazatelem rozvoje schopností má dobrou vypovídací schopnost jejich vztažení k počtu vojáků. Podle tohoto ukazatele, viz obr. 6, mají nejvyšší míru investic na jednoho vojáka Lucembursko, Švédsko, Velká Británie, Francie, Nizozemsko a Německo. Na druhé straně nejnižší výdaje vydává Malta, Rumunsko, Bulharsko a Litva.

Obr. 6: Investice (akvizice a výzkum a vývoj = R&D) na jednoho vojáka v euro [2]

Vedle obranných výdajů je zásadním měřítkem vojenské síly jednotlivých zemí jejich počet vojáků, a do jisté míry také civilních pracovníků, zaměstnaných v rezortech obrany. Porovnání jak celkových počtů, tak počtu vojáků na počet obyvatel i poměru vojáků a civilních zaměstnanců jednotlivých zemí ukazuje obr. 7. Zatímco u absolutních hodnot je logické, že nejvíce personálu mají v ozbrojených silách největší státy, tj. v případě Evropské unie Francie, Německo, Velká Británie a Itálie, po přepočtu počtu vojáků na tisíc obyvatel se ukazuje, že zdaleka největší míru „militarizace" mají ze známých politických důvodů Kypr a Řecko, které má po čtyřech výše uvedených výrazně nejlidnatějších státech a po Španělsku největší počet vojáků i v absolutní hodnotě. Významně nadprůměrný podíl vojáků na počtu obyvatel mají ještě Finsko a Malta. Nejnižší podíl mají na druhé straně Švédsko, které má ale po nedávném zrušení základní vojenské služby (těsnou parlamentní většinou od 1. 7. 2010) velký mobilizační potenciál aktivních záloh, a Lucembursko. Nízký podíl mají dále také Lotyšsko, Maďarsko, Irsko a Česká republika (2,21 přičemž průměr EU je 3,86).

U České republiky, stejně jako u Švédska je nízký relativní podíl vojáků na počtu obyvatel částečně kompenzován naopak nadprůměrným podílem civilních zaměstnanců na celkovém počtu personálu resortu obrany, a to v případě ČR ve výši 27,4 %, přičemž průměrný podíl činí 18,39 %. Vyšší podíl má jen Slovensko, Švédsko, Velká Británie a Polsko. Výrazně nejnižší podíl civilních zaměstnanců (pouze mezi 5-8 %) naopak vykazuje Malta, Belgie, Kypr, Irsko a Řecko.

Obr. 7: Porovnání počtů vojáků a civilních zaměstnanců [2]

Posledními, nikoliv však nejméně významnými charakteristikami vojenské síly státu jsou relativní výše operačního použití, míra nasaditelnosti a udržitelnosti vojenských sil, vše ve vztahu k počtu ozbrojených sil, což znázorňuje obr. 8, na němž bohužel chybí údaje o Německu, Estonsku a Lotyšsku, které údaje neposkytly.

Obr. 8: Porovnání proporcí počtů udržitelných, nasaditelných a operačně použitých sil [2]

Z obrázku je vidět, že Česká republika je v součtu všech tří těchto operačních ukazatelů, které by měly vypovídat o úrovni připravenosti vojsk na operační použití i o jejich míře aktuálního operačního použití hned za velkou Británií, Francií, Nizozemskem a Španělskem. Největší míru nasazených sil v roce 2010 mělo Nizozemsko, Velká Británie a Švédsko, a to v rozsahu 7-8 %, nasaditelných sil Velká Británie, Španělsko, Nizozemsko, Francie a Česká republika, a to v rozsahu 36,5-40 %. Nejvyšší míru dlouhodobě udržitelných sil vykazuje v rozmezí 10-14 % Švédsko, Francie a Velká Británie a dále pak v rozmezí 7,5-9 % ještě Irsko a Nizozemsko.

Srovnání vojenského potenciálu zemí EU s USA

Na rozdíl od obtížného srovnávání velkého množství dosti odlišných zemí EU, je porovnání souhrnných údajů se stejnými údaji USA mnohem jednodušší, neboť porovnáváme pouze dvě a navíc v řadě ohledů dosti podobné entity.
Regionální stabilita evropského kontinentu, geopolitické rozložení sil po druhé světové válce, včetně záruk společné obrany v rámci NATO, ukončení studené války a posléze ještě prohlubující se ekonomická krize způsobují tendenci k postupnému oslabování vojenské síly evropských zemí, které jako celek v rozvoji vojenských sil dlouhodobě výrazně zaostávají za Spojenými státy.

Zatímco země EU mají v souhrnu vyšší HDP i státní rozpočet než USA, vydávají USA ale podstatně více na obranu, [3] a to v roce 2010 konkrétně asi 2,7krát více, viz obr. 9, který ukazuje i na vývoj všech tří ukazatelů, tj. HDP, státního rozpočtu a obranných výdajů za období posledních pěti let. Procentuálně činil v roce 2010 podíl obranných výdajů zemí EU na HDP 1,6 %, kdežto v USA to bylo 4,8 %. Ve vztahu ke státnímu rozpočtu je pak proporce dána hodnotami 3,2 % na straně EU a 11,2 % na straně USA.

Obr. 9: Porovnání velikostí HDP, státních rozpočtů (SR) a vojenských výdajů (VV) USA
a zemí EU v letech 2006-2010 [3]

V přepočtu na jednoho obyvatele je však podíl státního rozpočtu USA na hlavu vyšší a HDP výrazně vyšší než je tomu v zemích EU. Přitom výdaje na obranu byly po tomto přepočtu ze strany USA v roce 2010 více než čtyřikrát vyšší než v absolutní hodnotě, jak to ukazuje obr. 10.

Obr. 10: Porovnání velikostí HDP, státních rozpočtů (SR) a vojenských výdajů (VV) na hlavu v USA a v zemích EU v letech 2006-2010 [3]

Na dalších dvou obrázcích jsou uvedeny informace o struktuře vojenských výdajů. Pomocí prvního z nich, tj. obr. 11, je možné porovnat proporce mezi osobními výdaji, investicemi a běžnými náklady, přičemž na straně EU jsou k disposici a tudíž uvedeny i informace o výdajích na infrastrukturu a stavby. Z porovnání je zřejmé, že v zemích EU je v průměru věnován významně vyšší podíl osobním výdajům na úkor investic a běžných výdajů, kdežto na straně USA jsou všechny tři položky v posledních čtyřech letech v dosti podobné výši. Graf také ukazuje, že zatímco v zemích EU dochází k mírnému poklesu součtu všech těchto tří nákladových položek, v USA docházelo od roku 2007, tj. poté, co došlo v roce 2007 k redukci osobních výdajů, k jejich růstu, a to zejména v letech 2009 a 2010.

Obr. 11: Údaje o výši a struktuře vojenských výdajů zemí EU a USA v mld. euro [3]

Důležitým srovnávacím parametrem k porovnání rozvoje schopností vojenských sil je výše investic a v rámci ní jejich struktura, tj. na čisté nákupy techniky a na investice rozvojové, tj. do oblasti výzkumu a vývoje. Toto srovnání poskytuje obr. 12, z něhož je patrná výrazná převaha USA proti zemím EU. Jestliže odhadneme, že celková výše investic je v případě USA asi 3,5krát vyšší, pak v případě vývoje (R&D) se rozdíl za posledních pět let zvýšil ze zhruba 5,5 násobku na 6,8 násobek ve prospěch USA. U výzkumu (R&T) se rozdíl ve prospěch USA v posledních pěti letech pohyboval v rozmezí 2,8-4,8 násobku. K tomu je vhodné také poznamenat, že na základě národní zkušenosti, která nebude jistě v rámci celé EU ojedinělá je zřejmé, že řada podporovaných projektů a aktivit výzkumu a vývoje nemá skutečný praktický přínos, a to mezi jiným a ve velké míře na rozdíl od USA, díky nízké úrovni koordinace a konkurenci mezi zeměmi EU.

Obr. 12: Údaje o výši a struktuře investic zemí EU a USA [3]

Posledními srovnávanými ukazateli vojenské síly budiž v této části relace mezi personálem v ozbrojených silách. Z obr. 13 je patrné, že celkové počty personálu jsou dosti podobné, první rozdíl je však v tom, že na straně EU systematicky dosti významně klesají, kdežto v USA mírně stoupají. Stejná tendence je v obou případech patrná jak u vojáků, tak i u civilních zaměstnanců. Druhý podstatný rozdíl je v tom, že v zemích EU je v součtu i při výrazném poklesu početních stavů stále ještě asi o dvě stě tisíc vojáků více než v USA, kde je naopak zase o téměř čtyři sta tisíc více civilních zaměstnanců. Poslední, značně markantní rozdíl je v počtu nasazených vojáků. Těch v zemích EU postupně pomalu ubývá z více než osmdesáti tisíc na přibližně 66 tisíc, přičemž v USA jejich počet prakticky osciluje kolem dvou set tisíc s kladnou odchylkou až k hodnotě 230 tisíc v roce 2009. Celkově byl tedy průměrný počet operačně použitých vojáků na straně USA v roce 2010 asi třikrát vyšší než v zemích EU.

Obr. 13: Počty vojáků, operačně nasazených vojáků a civilních zaměstnanců zemí EU a USA [3]

Porovnání v globálním měřítku

Srovnání všech zemí světa je velmi složité a nejednoznačné, protože u některých nejsou k dispozici kredibilní informace. Údaje z jednotlivých zdrojů se často dosti liší. Důležitým důvodem je i metodika použitá ke srovnávání. Hlavním údajem, ze kterého se vychází je totiž obvykle hrubý domácí produkt (HDP), který je ale mezi různými kategoriemi zemí obtížně srovnatelný. Proto například CIA v publikovaných údajích provádí úpravu HDP s využitím směnných kurzů PPP (purchasing power parity). [4] V tomto ohledu jsou takovéto údaje odlišné například i od těch, které byly představeny v již uvedeném srovnání EU a USA, viz obr. 9. V tab. je uvedeno 28 zemí, které mají podle těchto přepočtů odhadnuté nejvyšší hodnoty HDP/DPP a pro srovnání navíc také ČR. [5]

Tab.: Pořadí zemí podle HDP přepočteného na PPP – podle údajů CIA [5]

Z tab. 1 i z následných grafů je patrná vysoká ekonomická relevance zemí BRIC, [6] které se řadí na čelní místa. Je také zajímavé podobným způsobem porovnat ekonomickou sílu USA, EU a největších asijských ekonomik (Číny, Indie a Japonska), které jasně demonstrují změnu rovnováhy sil ve světě.
Jako hlavní informační zdroje k porovnání zemí v globálním měřítku byly využity údaje CIA, SIPRI, IISS a GFP. K tomu je vhodné poznamenat, že nejnovější publikované údaje SIPRI ([7], [8]) byly v době psaní článku k disposici za rok 2010, zatímco údaje IISS již i za rok 2011, avšak díky ochraně prodejních práv jen v obecné podobě. V době psaní textu byly veřejně publikovány jen pro státy s největšími vojenskými výdaji. [9]
Další tři obrázky, tj. 14, 15 a 16 ukazují na rozdílnost informací o podílu na celkových vojenských výdajích mezi údaji CIA, SIPRI a IISS. V prvních dvou případech jsou mimo procentuálních podílů na celkových výdajích všech zemí uvedeny jako druhý údaj současně i procentuální podíly vojenských výdajů na národních HDP/DPP. Ve třetím případu jsou na obrázku 16 uvedeny jen dostupné údaje pro deset největších zemí, a to v absolutních hodnotách (v mld. USD). Přibližné absolutní hodnoty lze spočíst i v ostatních dvou případech při vědomí, že celkový odhad vojenských výdajů všech zemí činí v případě CIA 2157,2 mld. USD a v případě SIPRI 1584,2 mld. euro.

Obr. 14: Podíl dvaceti zemí s největšími vojenskými výdaji na všech výdajích podle údajů CIA [5]

Obr. 15: Podíl dvaceti zemí s největšími vojenskými výdaji na všech výdajích podle údajů SIPRI [7], [8]

Obr. 16: Deset zemí světa s největšími vojenskými výdaji podle údajů IISS [9]

Porovnání všech tří grafů ukazuje na velmi výrazné rozdíly v proporcích, v pořadí i samotné přináležitosti jednotlivých zemí mezi země s největšími vojenskými výdaji.
Procentuálně byly plánované výdaje všech zemí světa podle IISS pro rok 2011 rozděleny tak, že z jejich celkové výše připadlo:

• na Severní Ameriku 47,0 %, z toho na USA 45,7 %,
• na Evropu 18,3 %, z toho na Velkou Británii 3,9 %, na Francii 3,6 %, na Německo 2,7 %, na ostatní země NATO 7.8 % a na nečlenské země NATO 1,6 %,
• na Rusko 3,3 %,
• na Asii spolu s Austrálií a Oceánií 18,5 %, z toho na Čínu 5,5 %, na Japonsko 3.6 % a na Indii 2,3 %,
• na Střední východ spolu se severní Afrikou 7,9 %, z toho na Saúdskou Arábii 2,9 %,
• na Latinskou Ameriku a Karibskou oblast 4,1 %, z toho na Brazílii 2,3 % a
• na subsaharskou Afriku 1,0 %.

V tomto směru je pořadí zemí s nejvyšším podílem výdajů na HDP uvedeno na základě údajů CIA [10] SIPRRI i dostupných informací pro deset zemí IISS na obr. 17, na kterém jsou uvedeny země, u kterých je daný podíl podle některého z těchto zdrojů vyšší nebo roven 5 %.

Obr. 17: Země s nejvyšším procentuálním podílem vojenských výdajů na HDP podle údajů SIPRI, IISS, a CIA [7, 9, 10]

Údaje pro Eritreu nejsou v databázi SIPRI aktuální, je uváděn poslední, velmi vysoký údaj z roku 2003, přičemž v roce 1999 dosahovaly dokonce 34,4 %. Podle údajů CIA je nynější podíl výdajů vzhledem k HDP výrazně nižší, což bude asi spíše odpovídat současné realitě, přesto jsou v grafu uvedeny obě hodnoty. Věrohodné údaje o Severní Koreji žádný z uvedených zdrojů neuvádí, jsou jen heslovitě popsány v nejnovějších informacích IISS. Podle nich je oficiální vojenský rozpočet Severní Koreje asi 1,5 mld. USD, s tím, že lze ale předpokládat, že může dosahovat až 5 mld. USD, což by představovalo při kalkulované výši HDP asi 20 mld. USD podíl až 25 %. [11] Přitom podle [12] byly skutečné výdaje v roce 2009 dokonce téměř 9 mld. USD.

Počty vojsk

Dalším velmi důležitým ukazatelem vojenské síly jsou počty vojáků. Jejich nejdůležitější složkou jsou vojáci v aktivní službě. Těch by měla mít podle údajů SIPRI, uvedených pro státy s počtem nad sto tisíc na obr. 18, zdaleka nejvíce Čína, následovaná USA, Indií, Severní Koreou a Ruskem s počty nad jeden milion. Z porovnání s údaji na obr. 7 pro země EU jsou nápadné zejména dosti odlišné údaje v případě Francie a Itálie, což by mohlo být dáno započtením i „Gendarmerie Nationale" v případě Francie a „Carabinieri" v případě Itálie, které obojí spadají do gesce ministerstva obrany.

Obr. 18: Pořadí zemí podle počtu vojáků v činné službě dle údajů SIPRI [7]

K porovnání vojenské síly jednotlivých států jsou důležité i počty celkových sil, obsahujících kromě aktivních vojáků i vojenské zálohy, a to zejména aktivní zálohy a také paramilitární jednotky. V tomto směru je zejména srovnání počtů aktivních záloh velmi obtížné, zejména díky velmi odlišným národním pravidlům a zákonům, které záložní vojáky a jak lze využít. Přesto jsou tyto údaje pravidelně publikovány například ze strany SIPRI, jejichž přehled pro státy s počty celkových sil nad 450 tisíc je uveden na obr. 19, sestávajícím ze tří grafů s různými měřítky. Rusko, které v tomto ohledu výrazně dominuje, bylo záměrně odděleno do samostatného grafu, aby byl následný graf vyváženější.

Obr. 19: Státy s nejvyšším počtem celkových sil [7]

Komplexní obranný potenciál nejsilnějších zemí světa

Snahu o komplexní porovnání obranného potenciálu 55 nejsilnějších zemí světa, představuje hodnocení na portálu GFP [13] prováděné podle 42 různých parametrů, které zahrnují lidské zdroje, množství a kvalitu pozemní, letecké a námořní techniky, geografii, infrastrukturu, přírodní a finanční zdroje (i když metodologii získávání a zpracování ani celkovou relevanci dat nebylo možné ověřit). Při zhodnocení všech těchto faktorů je aktuální pořadí prvních 55 zemí znázorněno na obr. 20, složeném ze dvou na sebe navazujících grafů, v řazení podle pořadí GFP, které vytváří na grafu přímku, k níž jsou vztažena pořadí těch samých zemí ve výdajích na zbrojení podle CIA a SIPRI. Z uvedených grafů lze jako nejmarkantnější disproporce vypozorovat podstatně vyšší hodnocení vojenské síly podle údajů GFP u Ukrajiny, Filipín a Švýcarska a do značné míry i Argentiny, Finska, Libye a Dánska než odpovídá hodnocení jen podle vojenských výdajů ze strany CIA i SIPRI. Relativně vysoké hodnocení celkové vojenské síly Švýcarska jde očividně na vrub jeho vysokému mobilizačnímu potenciálu v rámci konceptu celkových sil a nepochybně také vyspělé infrastruktuře. Na druhé straně se zdá být například u Řecka a Španělska hodnocení jejich celkové vojenské síly znatelně nižší, než by odpovídalo výši jejich vojenských výdajů. Mezi hodnotami vojenských výdajů podle údajů CIA a SIPRI jsou zvlášť markantní rozdíly zejména u Egypta, Švédska, Švýcarska, Etiopie, Portugalska, Gruzie, Afghánistánu, Kuvajtu, Nepálu a Kataru.

Obr. 20: Pořadí zemí s největšími vojenskými výdaji podle údajů CIA a SIPRI, vztažená k pořadí komplexního hodnocení vojenské síly podle GFP – část 1 a 2 [5], [7], [13]

Hlavní vývozci a dovozci vojenského materiálu a techniky

S vojenskou silou souvisí také vývozy a dovozy vojenského materiálu a techniky, přičemž k hlavním vývozcům patří především vyspělé země, které se také výrazně orientují na výzkum a vývoj. K tomu je vhodné připomenout, že porovnání investic do výzkumu a vývoje bylo již dříve provedeno na obr. 12 mezi zeměmi EU a USA, které jsou spolu s Ruskem výrazně nejvyšším vývozcem vojenské techniky. Podíly USA, dalších zemí, které přesáhly v souhrnu let 2006-2010 1 % z celkového objemu světového vývozu a pořadí dalších významnějších exportérů [14] je znázorněno na obr. 21. V legendě obrázku jsou uvedeny jen země s procentuálním podílem výdajů na zbrojení v daném období pod 1 %, v řazení podle výše výdajů. Z něho je patrné například to, že ze zemí EU [15] jsou v tomto směru jasně nejsilnější skupinou země tzv. LoI [16] mezi něž se nově vklínila Čína, která má nepochybně další velký potenciál růstu vzhledem k indikovaným úspěchům ve vývoji moderních sofistikovaných zbraňových systémů.

Zajímavé je také nasměrování největších vývozců. Ze strany USA směřovalo 13 % celkového objemu do Jižní Koreje, 10 % do Austrálie a 7 % do Spojených arabských emirátů, ze strany Ruska 33 % do Indie, 16 % do Číny a 14 % do Alžírska, ze strany Německa 13 % do Řecka, 10 % do Jižní Koreje a 8 % do JAR, ze strany Francie 20 % do Singapuru, 10 % do Řecka a 8 % do Maroka a ze strany Velké Británie 28 % do Saúdské Arábie, 21 % do USA a 15 % do Indie. Zdá se, že vysoké exportní podíly Německa a Francie do Řecka, které má relativně velmi vysoké vojenské výdaje, mohly přispívat v rámci jejich zahraničních politik v rámci EU k podpoře tolerance vůči zadluženému Řecku.

Obr. 21: Hlavní vývozci vojenského materiálu a techniky v letech 2006-2010 [14]

Pokud jde o dovozy, viz obr. 22, i zde jsou v legendě uvedeny jen ty státy, u nichž není v grafu znázorněn i procentuální podíl na celkovém dovozu. V tomto případě jsou na předních místech země s velkými zbrojními, zejména investičními výdaji, které nemají dostatečně rozvinutý vlastní obranný průmysl nebo nevyrábějí vybrané druhy techniky, materiálu a komponent. Zajímavé je například to, že v celém dosti dlouhém seznamu chybí Rusko, které je proto, jak se zdá v zabezpečení dodávek vojenské techniky téměř plně soběstačné.

Obr. 22: Hlavní dovozci vojenského materiálu a techniky v letech 2006-2010 [14]

Ještě zajímavější se ale zdají být směry dovozů: z Ruska dováží největší dovozce Indie 80 % a druhý největší Čína 78 % svých zbraní (i proto lze přisuzovat uskupení BRIC tak velkou důležitost), přičemž Čína má již nyní své druhé největší dovozy ve výši 12 % z Francie, což by mělo v budoucnosti na základě dohodnuté užší strategické spolupráce v oblasti dodávek obranných technologií ještě dále růst. Třetí největší dovozce, kterým je Jižní Korea dováží zdaleka nejvíce z USA (74 %), 17 % z Německa a 7 % z Francie, čtvrtý, kterým je Pákistán dováží pro změnu nejvíce (42 %) z Číny a 36 % z USA a sedmý největší dovozce Singapur měl v posledních pěti letech nejvíce dovozů z USA (43 %) a 39 % z Francie.

Trendy dalšího vývoje

Po opublikování nejnovějších údajů IISS a dalších aktuálních informací z oblasti rozvoje vojenských schopností přitáhly asi největší pozornost obranných analytiků dvě významné skutečnosti. Jednak to, že Čína masivně zvyšuje své vojenské výdaje, a to meziročně zřejmě o více než 11 % ([17],[18]) a také to, že se předpokládá, že v letošním roce Asie poprvé v historii předstihne ve vojenských výdajích Evropu. [19]

Zatímco USA stále udržují svou jasnou dominanci, nejdůležitější tendencí se zdá být zejména změna rovnováhy mezi Evropou a Asií, kde zejména Čína a Indie, jako velmi rychle se rozvíjející ekonomiky posilují i svůj vojenský potenciál. Současně rychle roste také potenciál Ruska, a tedy souhrnně i uskupení BRIC. Tento trend lze velmi dobře vysledovat také podle údajů o změnách deseti zemí s nejvyššími výdaji za období deseti let, tj. jako rozdíl mezi výdaji v roce 2001 a 2010, [20] viz obr. 23. Podle těchto údajů je jasně vidět výrazný růst tří hlavních zemí BRIC, USA a Saúdské Arábie a na druhé straně s výjimkou Velké Británie, kde byl zahájen citelný pokles až v loňském roce, stagnaci nebo pokles v zemích EU a v Japonsku.

Obr. 23: Procentuální změna objemu vojenských výdajů (mezi lety 2001 a 2010) u deseti zemí s nejvyššími výdaji [20]

Z hlediska dovozu a vývozu zbraní lze podle nejnověji publikovaných údajů SIPRI [21] o hlavních meziročních změnách a trendech zaznamenat některé důležité změny. Celkové dovozy se oproti předešlému pětiletému období celkově zvýšily o 24 %. Čína, která se začíná stávat významným exportérem vlastních zbraňových systémů, se posunula v dovozech zbraní meziročně ze druhého na čtvrté místo, Jižní Korea ze třetího na druhé, Pákistán ze čtvrtého na třetí a Singapur ze sedmého místa na páté. Řecko, které se posunulo z pátého na desáté místo, i tak zůstalo největším exportérem EU a spolu s Velkou Británií a Norskem jako jedinými zeměmi mezi prvními dvaceti největšími dovozci. Z regionálního hlediska byla v letech 2007-2011 největším dovozcem Asie a Oceánie (44 % dovozů), potom Evropa (19 %), Střední východ (17 %), Amerika (11 %) a Afrika (9 %). Pořadí pěti největších vývozců se naopak meziročně nezměnilo a zůstává tak, jak je znázorněné na obr. 21, podle něhož by na ně připadlo zhruba 75 % všech vývozů.

Závěr

Provedená analýza ukázala na komplexnost a do značné míry i delikátnost problematiky. O tom svědčí poměrně výrazné odlišnosti údajů podle jednotlivých informačních zdrojů zejména při globálním hodnocení u zemí, které nejsou v oblasti svých vojenských výdajů a obchodu se zbraněmi dostatečně transparentní. Informačních zdrojů je možné využít ještě více, než bylo provedeno v rámci této analýzy. To ale nebylo jejím cílem, proto bylo zaměřeno úsilí jen na ty zdroje, které jsou považovány i mezinárodní odbornou komunitou za nejrelevantnější.
Analýza ukazuje na nepříjemnou skutečnost, že zejména evropské země řeší důsledky světové hospodářské krize mezi jiným i postupným oslabováním své vojenské síly a velkým dílem pod vlivem veřejného mínění dávají větší důraz na udržení životní úrovně svých občanů než na zajištění bezpečnosti, a to zejména té vnější. V globalizovaném světě se v dnešní turbulentní době se nejen ohniska neklidu a chaosu k hranicím Evropy, ale mají také sice prozatím dílčí, avšak stále rostoucí vliv na její bezpečnost již v současné době.

Na rozdíl od evropských zemí zatím nepodléhal vojenský potenciál USA významnějšímu oslabování v důsledku světové hospodářské krize. Proti zemím EU ho lze ve většině parametrů hodnotit jako vyšší, a to především v obranných výdajích obecně a na jednoho obyvatele zvláště, stejně jako v investicích, kde je velký důraz položen na otázky vývoje a výzkumu. Nižší mají USA na druhé straně počty vojáků, avšak jejich operační použití je výrazně, zhruba třikrát, vyšší než je tomu v souhrnu u zemí EU.
Výrazný efekt pokračujících změn globální strategické rovnováhy má posun těžiště ze západu směrem na východ, tj. od břehů Atlantiku spíše k břehům Pacifiku. Díky rostoucí síle a vlivu Číny, Ruska a Indie a jejich rostoucím vojenským silám se pozornost USA stále více soustřeďuje na oblast Asie, což v podmínkách prohlubující se hospodářské krize nutně vede k postupnému oslabování přítomnosti a pozornosti směrem k Evropě, a tím i k NATO. Pro země Evropské unie by i tato skutečnost měla být silnějším signálem k potřebě udržení a pokud možno i posilování svých vojenských a obranných schopností.

Studie vznikla v rámci řešení projektu výzkumu, vývoje a inovací „Trendy, rizika a scénáře bezpečnostního vývoje ve světě, Evropě a ČR – dopady na bezpečnostní politiku a bezpečnostní systém v ČR" VG2012013009.