Zásadné zmeny v bezpečnostnom prostredí, ktoré nasledovali po odstránení bipolarity sveta, pri-niesli okrem nesporných pozitív aj negatíva, ktoré sa čoraz viac prejavujú v podobe rôznych asy-metrických bezpečnostných hrozbách. Dynamický vývoj a procesy globalizácie, spoločenskej mo-dernizácie, politickej liberalizácie a vedecko-technického rozvoja, ale tiež neriešenie globálnych problémov ľudstva a pretrvávajúca celosvetová hospodárska kríza vygenerovali mnohé negatívne sprievodné javy. Medzi najvýznamnejšie organizácie medzinárodného krízového manažmentu, ktoré sú schopné adekvátne reagovať na vzniknuté krízové situácie a realizovať nevyhnutné opatrenia spolu s Organizáciou spojených národov, Európskou úniou a Organizáciou pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe patrí i Organizácia Severoatlantickej zmluvy (NATO). Pre plnenie úloh medzinárodného krízového manažmentu využíva NATO Sily rýchlej reakcie (NRF - NATO Response Force).

Výsledky Obamovy zahraniční, bezpečnostní a vojenské politiky jsou dvojznačné. Ukončil válku v Iráku, připravuje odchod z Afghánistánu, zdržel se výraznějšího angažmá v arabském dění. Pokusil se zlepšit vztahy s Ruskem, dalším přesunem těžiště vojenské přítomnosti do pacifického prostoru zkomplikoval vztahy s Čínou. Nepodařilo se mu vyřešit vývoj jaderného programu v Íránu. Skromné Obamovy úspěchy v zahraniční, bezpečnostní a vojenské politice byly důsledkem přesunem pozornosti na ekonomické a finanční otázky. Tento text navazuje na předcházející autorovy články k činnosti vlády Baracka Obamy ve Vojenských rozhledech 3/2009, 1/2010, 1/2011, 1/2012. [2] Obsahuje proto nové informace, a zároveň je čtyřletou bilancí.

Článek se zabývá vyhodnocením vojenských výdajů čtyř vybraných zemích Evropské unie v letech 2001-2008. Mezi zkoumané země patří Česká republika, Rakousko, Slovensko a Slovinsko. Jelikož pojem vojenské výdaje používá široké spektrum uživatelů, tak je nutné vymezit tento pojem a také zdroj, ze kterého bylo čerpáno při vyhodnocení. Zdrojem statistických dat o vojenských výdajích byly ročenky Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI).

Hlavním cílem příspěvku je deskripce a analýza bezpečnostní a zahraniční politiky Ruské federace v letech 2008-2012, tedy v období prezidentství Dmitrije Medveděva, [1] na pozadí tzv. bezpečnostní kultury coby formy respektive modelu, který po generace ovlivňuje vědomí a chování lidí. Ruská zahraniční politika totiž udržuje určitou kontinuitu. Na jedné straně zdůrazňuje hrozbu ze strany USA a NATO, na straně druhé otevřenost k jednání. Je navrhováno založení nové bezpečnostní organizace, která by měla podle ruského mínění zajistit skutečnou spolupráci a bezpečnost. Specifickým rysem ruské zahraniční politiky je užívání energie a surovin jako mocenského nástroje. Struktura příspěvku je chronologická, tj. sleduje časovou osu i návaznost jednotlivých zahraničně politických a bezpečnostních dokumentů.

Obamovo prezidentství je v USA podle komentátorů světového dění na začátku historicky nové éry – post-etnické společnosti. Poslední diskuze naznačují, že Spojené státy sice již v podstatě ztratily postavení jediné supervelmoci, ale nadále si udržují a dlouho budou udržovat podstatný vliv na světové dění. Jisté oslabení globálního velmocenského postavení má své příčiny: neúspěchy v problematicky vyvolaných válkách s důsledky promítajícími se do vážné ekonomické krize s následným výrazným zadlužením. To se nemohlo nepromítnout do snižování vojenského rozpočtu, jakkoli má americká armáda rozesetá na stovkách základen na celém světě stále mocný a stabilizující vliv. Tématem článku je politická a bezpečnostní situace ve světě na pozadí vnitřní i zahraniční politiky Obamovy administrativy.

Problematika společného financování, která byla dříve relativně okrajovou oblastí strategického rozhodování v rámci NATO, se pod vlivem globálních ekonomických problémů stále častěji dostává do pozornosti jeho politických a vojenských představitelů. Omezené finanční možnosti většiny členských zemí, rostoucí požadavky na využívání společného financování a rozšiřující se spektrum plněných úkolů ze strany Aliance vytvářejí značný tlak na balancování disproporcí mezi potřebami a reálnými možnostmi jejich pokrytí. Cílem článku je představit širší odborné veřejnosti společné financování NATO jako nástroj podpory strategického řízení mezinárodní organizace, která stále intenzivněji pociťuje omezenou dostupnost zdrojů při naplňování svého poslání.

Vláda ČR dne 26. září 2012 schválila obrannou strategii, která je dalším významným dílkem skládanky strategických dokumentů, jejichž přijetí si na začátku svého funkčního období vytkla za cíl. Strategie, navazující na obecnější bezpečnostní strategii z roku 2011 a vycházející z Bílé knihy o obraně, reaguje na situaci ve společnosti, z jejíhož povědomí se otázky obrany proti dřívějším dobám vytratily, což může souviset s ukončením povinné vojenské služby nebo s neexistencí jasně identifikovatelného vnější nebezpečí. Hlavním sdělením je tedy znovupotvrzení faktu, že obrana státu nadále zůstává záležitostí celé společnosti a v jistém smyslu je tento vztah naléhavější než dříve.

Proces obranného plánování NATO (NDPP) prochází relativně častými revizemi a úpravami, aby odpovídal jak potřebám NATO jako celku, tak potřebám každého členského státu. Zatím poslední impulz k další optimalizaci procesu vzešel z chicagského summitu v květnu 2012 – v tomto kontextu mluvíme o posílení či zlepšení NDPP (Enhancing NDPP). Hlavním cílem této iniciativy je posílení relevance a vlivu procesu NDPP na národní procesy plánování a zvýšení politické viditelnosti NDPP. Větší důraz klade i na včasné konzultace mezi spojenci, kdykoli zamýšlejí provádět významnější změny ve struktuře svých sil a schopností. Nedávno schválené cíle obranného plánování NATO (v červnu 2013), dříve známé jako Force Goals (cíle výstavby sil), jsou poprvé výrazně ovlivněny užitím tzv. „zásady 50 %", která má přispět k nápravě nerovnoměrného sdílení břemene v poskytování schopností mezi USA a ostatními členy NATO.

Na jednu stranu Ruská federace patří mezi země, které kritizují vojenské intervence vedené západními státy. Na druhou stranu Rusko za posledních dvacet let opakovaně na půdě Rady bezpečnosti OSN schválilo použití vojenské síly ze strany Západu vůči konkrétnímu státu. Hlavním záměrem předkládaného článku je proto popsat a analyzovat postoj Ruska ke čtyřem vojenským intervencím Západu v letech 1999-2011. Pozornost je věnována dvěma vojenským intervencím bez mandátu RB OSN (Svazová republika Jugoslávie v roce 1999 a Irák v roce 2003), jedné intervenci s pověřenou rezolucí RB OSN (Afghánistán v roce 2001) a jedné vojenské intervenci, která byla částečně schválena rezolucí RB OSN (Libye v roce 2011).

Odpověď měla přinést konference, kterou pořádalo 16. května 2012 Středisko bezpečnostní politiky (SBP) Centra pro sociální a ekonomické studie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR za účasti řady domácích i zahraničních odborníků. Na obdobné téma se dostala i prezentace britské publikace National European and Human Security na které se podílelo několik autorů-pracovníků SBP. Konala se 23. 10. 2012 na Vysoké škole CEVRO Institut. Evropská bezpečnost a obrana na křižovatce – konference pořádaná pod záštitou předsednictví Dánska v Radě EU a v průběhu Evropských dnů.