Úvod

Současné bezpečnostní prostředí je obecně charakterizováno rostoucí komplexností, proměnlivostí, obtížnou předvídatelností a vysokou mírou asymetrie, což vyžaduje jeho neustálé vyhodnocování. Mezi hlavní hrozby, které mohou přímo či nepřímo ohrozit bezpečnostní zájmy České republiky nebo jejích spojenců, patří nárůst různých forem extremismu, terorismus a šíření zbraní hromadného ničení a jejich nosičů včetně balistických střel. Nelze opomenout další hrozby: nestabilní prostředí zhroucených států, narušení toků či cílené zastavení dodávek strategických surovin a spory o jejich kontrolu. Hlavní vědecký poradce britské vlády profesor John Beddington varuje, že kolem roku 2030 postihne lidstvo znásobený efekt několika krizí najednou, které budou souviset s nedostatkem potravin, pitné vody a energie. Co může pak následovat?

Migrace obyvatelstva do zemí, kde tyto problémy nebudou. A to se může týkat i České republiky. Policie, která je v našem státě početně skoro dvakrát větší jak armáda, situaci rozhodně nezvládne a bude potřebovat posílit. Jsou samozřejmě i další situace, jež bude nutné řešit a s tím souvisí doplňování ozbrojených sil vojáky ze zálohy. Závisí tedy na okolnostech, které budou občané hodnotit a zvažovat, zda nastoupí do mimořádné služby či nikoliv.

Branný zákon jim totiž dává možnost odmítnout nastoupení do mimořádné služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Mezi důvody, které mohou vojákům v záloze bránit k nastoupení mimořádné služby za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, lze zahrnout i pacifismus. [4]

Pacifismus

Pacifismus je původně druh náboženského hnutí, vycházejícího z biblického přikázání „nezabiješ", které hlásá mír, odsouzení všech válek a „neodporování zlu násilím". Pacifismus nerozlišuje mezi válkami spravedlivými a nespravedlivými, vede věřící k odporu ke všem válkám a k odmítání vojenské služby. U některých náboženských sekt jde odpor tak daleko, že odmítají i ozbrojené pořádkové hlídky. Pacifismus lze chápat jako vnitřní princip odmítání násilí, jako individuální etiku nebo jako toto přesvědčení, transformované do kodexu jednání. [5] První projevy pacifismu lze najít již v dobách raného křesťanství ve starém Římě. S dalšími projevy pacifismu se lze setkat v myšlení některých pozdně středověkých náboženských sekt. Na začátku 19. století vznikají první hnutí, která si přímo kladou za hlavní úkol boj za mír a za zmírnění mezinárodního napětí. [6] Přibližně v roce 1815 se uvádí, že ve Spojených státech vzniká první pacifistická organizace. V průběhu 20. století se utvořily i nenáboženské formy pacifismu a o pacifismu se začalo hovořit především jako o sociálně-politické teorii, preferující mír před jakoukoliv válkou a považující válku jako takovou za amorální.

V České republice je oficiálně registrováno u Ministerstva kultury k 31. 3. 2011 32 církví a náboženských společností, [7] mezi jejichž věřícími jsou i pacifisté, kteří by mohli být povoláni v případě vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu do mimořádné služby. Vzhledem k tomu, že žádný voják v záloze nemá ve svém evidenčním listě uvedeno náboženské vyznání a ani není v současné době konkrétně stanoveno, které ročníky by byly v případě potřeby povolány do mimořádné služby, byly osloveny všechny církve a náboženské společnosti, jak problematiku pacifismu a doplňování ozbrojených sil České republiky hodnotí.

Názory církví a náboženských společností na pacifismus

Církve a náboženské společnosti, které jsou registrovány u Ministerstva kultury České republiky, byly písemně osloveny s následujícími otázkami, týkajícími se problematiky pacifismu v jejich učení:

1. Obsahuje vaše náboženské učení program pacifismu?
2. Obsahuje vaše náboženské učení myšlenky pacifismu?
3. Může být pacifista věřícím (příslušníkem) vaší církve (náboženské společnosti)?
4. Může být věřící (příslušník) vaší církve (náboženské společnosti) držitelem zbraně?
5. Může věřící (příslušník) vaší církve (náboženské společnosti) použít zbraň na svoji ochranu?
6. Může věřící (příslušník) vaší církve (náboženské společnosti) odmítnout výkon vojenské činné služby za stavu ohrožení státu a válečného stavu v případě povolání do ozbrojených sil České republiky?
7. Může být věřící (příslušník) vaší církve (náboženské společnosti), který by byl za stavu ohrožení státu a válečného stavu povolán do ozbrojených sil České republiky, zařazen do bojových a dalších operací, které předpokládají použití zbraně proti nepříteli nebo mohou být tito věřící (příslušníci) zařazeni maximálně u jednotek v rámci záchranných a evakuačních operací?

Na uvedené jednotlivé otázky měly církve a náboženské společnosti odpovědět jednoduchým způsobem „ano" nebo „ne". V případě, že chtěly odpovědět jinak, mohly využít způsob vyjádření podle vlastního uvážení a rozsah jim nebyl stanoven a ani jinak nebyly ničím konkrétním omezeny.

Podle mého předpokladu byla většina odpovědí uvedena na původním dopise s vyjádřením „ano" nebo „ne". Minimum pak přišlo zvláštním dopisem, ve kterém byly odpovědi rozepsány detailněji podle názorů představitelů, tajemníků, mluvčích, případně vedoucích kanceláří církví nebo náboženských společností, kam byl uvedený dopis doručen. Soudím, že málokdo se taky podle mého názoru chtěl takovým zvídavým dopisem příliš zabývat, neboť se asi s ničím podobným dosud nesetkal. Proč taky řešit problematiku doplňování armády za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, když v současné době je plně profesionální, na hromadná vojenská cvičení se už nechodí a žádná občanská válka v Evropě v současné době není a v dohledné době jí ani nehrozí.

Všechny církve a náboženské společnosti odpověděly na první zadanou otázku negativně, což tedy jednoznačně vyjadřuje, že nikdo z nich nemá ve svém náboženském učení žádný program pacifismu. Jestli je to správné nebo ne, nechám na názoru a rozhodnutí každého čtenáře článku, i když se v náboženském učení nemusí zcela dokonale vyznat nebo se v něm neorientuje. Na druhou otázku pak odpověděly církve a náboženské společnosti rozdílně a výsledek je uveden v prvním sloupci tabulky. Odpověď na třetí otázku byla u všech stejná a znamenala, že pacifista může být věřícím u každé církve nebo náboženské společnosti. Na čtvrtou otázku odpověděly všechny shodně až na Náboženskou společnost Svědkové Jehovovi, která držení a nošení zbraně odmítá z důvodů mravních či náboženských, neboť její členové se vyhýbají všem konfliktům a válkám. Odpovědi na pátou otázku byly stejné jako u čtvrté. Zajímavou slovní odpověď pak přidala Bratrská jednota baptistů, jež (která) tvrdí, že 99 % věřících zbraň na svoji obranu asi nepoužije a když, tak zase především pro ochranu – druhých. Použití zbraně na svoji ochranu by považovali za naprostou výjimku. Šestá otázka byla pro církve a náboženské společnosti spíš otázkou na jednotlivé věřící, což znamená, že případné odmítnutí výkonu vojenské činné služby by bylo jejich svobodné rozhodnutí a především záležitost jejich svědomí.

Velkým překvapením pro mě byl dopis hlavního kaplana AČR, pplk. Mgr. Jana Kozlera, kterému nebyl žádný dopis adresován, ale byl pověřen patriarchou Církve československé husitské, aby se k uvedeným otázkám vyjádřil. Přitom pracovník kanceláře patriarchy již na uvedené otázky odpověděl a paradoxně konkrétně. Zatímco na první dvě otázky hlavní kaplan odpověděl, že na ně nelze odpovědět, pan Petr Šandera z kanceláře patriarchy jednoznačně zaškrtl "ne". Z jeho odpovědi tedy vyplývá, že náboženské učení církve neobsahuje program ani myšlenky pacifismu.

Jedna z nejzajímavějších odpovědí byla zaslána farářem Frankem Peschelem, předsedou synody Obce křesťanů v České republice, kterou zde odcituji: „Vzhledem k tomu, že v naší náboženské společnosti platí naprostá svoboda svědomí i učení, nemohu ani na jednu z Vašich otázek zodpovědět ano či ne. Co se týká věřících, musí každý rozhodnout sám za sebe, zdali bere do ruky zbraň či ne, zdali odmítá vojenskou službu, či ne, atd. Před oltářem si jsou všichni rovni. Co se týká náboženského učení, nemá Obec křesťanů zavazující učení, myšlenky pacifismu tedy může zastávat jen jednotlivec."

Další zajímavou odpovědí na odmítnutí výkonu vojenské činné služby je odpověď Joela Rumla z Českobratrské církve evangelické: „Opět neexistuje oficiální stanovisko evangelické církve, jistěže se křesťan bude chtít v případě povolání do ozbrojených sil ČR hlásit k službám v týlu, ovšem jelikož v takovém případě nezáleží na jeho mínění, bude jistě schopen se zbraní pomáhat bránit zemi; v případě útočné války se bude takovému zapojení pochopitelně bránit:"

Pro mě zvláštním způsobem zareagovala na zaslaný dopis Náboženská společnost Svědkové Jehovovi, která do dopisu přiložila okopírovaný článek z oficiálního mateřského časopisu "Probuďte se!" s dovětkem, abych si odpovědi v článku našel sám. Snad jsem je našel a snad i správně... I přesto jsem za odpovědi raději připojil otazník, abych ukázal na možnou nejednoznačnost nebo možná i nesprávnost uvedené odpovědi. Důvodem byl poslední odstavec zmíněného článku z časopisu, kde se píše: „Praví křesťané milují pokoj. Ve vojenských, politických a etnických konfliktech světa zůstávají naprosto neutrální. Ale nejsou pacifisty v pravém smyslu slova. Proč? Protože vítají Boží válku, která nakonec prosadí Boží vůli na zemi – válku, která vyřeší velký spor o neomezenou svrchovanost a jednou provždy zbaví zemi všech nepřátel pokoje."

Tab.: Seznam registrovaných církví a náboženských společností v České republice a jejich vyjádření k zadaným otázkám

Pozn.: Církve a náboženské společnosti, u kterých nejsou ve sloupcích uvedeny odpovědi, na zaslaný dopis s dotazy nereagovaly a neodpověděly ani na opakované doručení dalšího, nyní již doporučeného dopisu.

Závěr

Na základě sdělených odpovědí z dotazníků a detailnějších písemných informací, zaslaných jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi, lze konstatovat, že v případě doplňování ozbrojených sil České republiky za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu může dojít k odmítnutí nastoupení mimořádné služby vojáky v záloze – věřícími vyznávajícími pacifismus, a tím i k nenaplnění požadovaných počtů mobilizovaných ozbrojených sil. Zároveň nelze žádným důvěryhodným způsobem doložit, že věřící je opravdu zastáncem pacifismu, neboť ani jedna církev a náboženská společnost žádným způsobem neeviduje názorovou orientaci svých věřících. K odmítnutí výkonu mimořádné služby tedy stačí jen tvrdit, že moje svědomí mi nedovoluje vykonávat vojenskou službu, a vojenská správa ji musí brát jako dogma, a tedy ji ani nebude dále prověřovat. Voják v záloze tak mimořádnou službu jednoduše nenastoupí. A co se pak stane, když odmítnutí mimořádné služby si vezme za své každý mobilizovaný voják v záloze nebo možná většina povolaných, která o této možnosti bude informována, například novináři? Za těchto okolností lze snadno předvídat případné katastrofické důsledky... Nebo si snad myslíme, že v nadcházející době bude vždy taková příznivá společenská atmosféra jako při mobilizaci v Československu v září roku 1938? Že je situace ve světě značně nestabilní nám dokazuje například v posledním roce africký kontinent a jeho blízké okolí.

Použitá literatura

[1] Zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[2] Zákon č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů.

[3] Zákon č. 193/1920 Sb., Branný zákon republiky Československé.

[4] VLČEK, Bohuslav. Právní aspekty institutu „svědomí a náboženské vyznání" v české a řecké branné legislativě. Vojenské rozhledy, Praha, 2008. roč. 17, č.2, s. 118-124. ISSN 1210-3292.

[5] Velký sociologický slovník, Praha: Karolinum, 1996. s. 370. ISBN 80-7184-164-1.

[6] KOTÍK Ota, ŠTĚPANOVSKÝ Jiří. Pacifismus a mírové hnutí. Praha: Československý výbor obránců míru, 1967. s. 35. ISBN 80-7239-0.

[7] Zákon č.3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společností), ve znění pozdějších předpisů.

Elektronické zdroje:

www.aspi.cz,

www.wikipedia.cz