V úvodním slovu k Bílé knize o obraně (BKO), schválené vládou usnesením 369 ze dne 18. května 2011, ministr obrany Alexandr Vondra říká, že Bílá kniha popisuje bez příkras současný stav, v němž se nacházejí ozbrojené síly, a pokračuje: „Není to příjemné čtení, ale bez upřímnosti nemůžeme přistoupit k řešení."

Příjemné čtení to vskutku není. Ozbrojené síly jsou v daném okamžiku, kdy Bílá kniha o obraně vychází, v situaci, kterou nelze nazvat jinak než nouzovou. Ministerstvo obrany včetně generálního štábu nemá vzhledem k trvale vládami snižovanému rozpočtu na obranu žádnou perspektivní rozvojovou strategii odpovídající předpokládaným nárokům na realizaci rozvoje operačních obranných schopností. Naopak, jak ukazuje BKO, bude nezbytné utlumovat některé schopnosti, které jsou pro naplnění obranných úkolů nezbytné, a které na ministerstvo obrany, na ozbrojené síly, kladou zákony republiky a mezinárodní závazky vůči spojencům v NATO. Bílá kniha o obraně tuto situaci přiznává. Její tvůrci spolu s vedením ministerstva a s generálním štábem hledají způsoby dočasného řešení s nadějí, že vláda informaci o úpadku obranných schopností ozbrojených sil přijme jako podnět k takovému jednání, které oslabování obrany bezpečnostních zájmů republiky zastaví a umožní dostatečně včasnou nápravu varovného stavu. Autoři Bílé knihy o obraně nalézají dlouhodobě v rezortu zanedbávané možnosti úspor. Definují v rozpočtové nouzi možné změny struktur ozbrojených sil stejně jako celého přebujelého aparátu ministerstva; stanovují nezbytné minimální počty vojáků schopných naplnit požadavky kladené na obranu zájmů státu; vzhledem k nemožnosti investic v rámci nedostatečného rozpočtu utlumují sice potřebné, ale v souvislosti s dožívající technikou bezperspektivní schopnosti; racionalizují stupně velení apod. To vše s vědomím dočasnosti celého programu. To vše s nadějí, že vláda včetně nejvyššího velitele, prezidenta republiky, si bude vědoma velmi vážného varování, které Bílá kniha o obraně přináší.

Naděje, že si vláda uvědomí svou odpovědnost za obranu státu, se bohužel nenaplnila v očekávané míře. I když se ministru Vondrovi podařilo dosáhnout vládního rozhodnutí, že rozpočet ministerstva obrany bude stabilizován, byl stabilizován na úrovni, kterou BKO definuje jako rozpočet udržovací, neumožňující rozvoj obranných schopností, jako rozpočet, který obranné schopnosti postupně devalvuje. Navíc se vláda v rozporu s původním závazkem krátce po schválení závěrů BKO rozhoduje snížit rozpočet o více než jednu miliardu korun. I s tím se vedení rezortu a velení ozbrojených sil pro danou chvíli snaží vyrovnat.

Ministerstvo obrany, Generální štáb Armády České republiky, jednotlivé součásti ministerstva, zahajují práce na naplnění úsporných procesů. Generální štáb AČR připravil novou strukturu dvoustupňového velení a řízení a směřuje k její realizaci. Vedení ministerstva připravilo novely zákonů, které, pokud budou schváleny, povedou ke stabilizaci a zprůhlednění kariér vojáků z povolání. Generální štáb v úzké spolupráci s personální sekcí MO připravil a realizuje dlouhodobě zanedbaný proces, jehož cílem je racionalizovat vzájemné proporce počtů vojáků v jednotlivých hodnostních sborech. K výrazné stabilizaci personálu směřuje nově připravený platový zákon. Vedení ministerstva se podařilo zavést systém, který zprůhledňuje a cenově racionalizuje akviziční procesy vyřazením nadbytečných prostředníků. Ministerstvo se zbavuje zbytečných nemovitostí a racionalizuje činnost opravárenských závodů a výzkumných ústavů.

Vedení ministerstva obrany spolu s Generálním štábem AČR okamžitě poté, kdy vláda vyjádřila souhlas se závěry a cíli Bílé knihy o obraně, začalo tyto závěry a cíle naplňovat. Kdo však nedocenil své závazky vůči zákonem stanovené povinnosti držet slovo a dbát o bezpečnost státních zájmů České republiky, byla vláda. Fakticky snížila obranný rozpočet a přiměla vedení ministerstva a generální štáb hledat další nouzová východiska z již tak dostatečně v BKO popsaného neuspokojivého stavu. Nešlo jen o rozpočet. Následovala nedostatečně, nepřesvědčivě zdůvodněná demise ministra obrany Alexandra Vondry a zcela nepochopitelné, dostatečně neprojednané jmenování paní Karoliny Peake do čela ministerstva, o jehož problematice, jak ukázalo jejích pověstných osm dní, neměla žádnou představu, natož zkušenost s jeho řízením. Po osmi dnech, v nichž se ministryni podařilo rozvrátit vedení úřadu, je odvolána a ministerstvo obrany je dodnes, tedy do okamžiku, kdy tuto kritiku vlády ve vztahu k obraně zájmů České republiky píšu, tedy 11. března 2013, bez faktické politické hlavy. Za celé dlouhé měsíce se premiérovi nepodařilo nalézt kvalifikovanou náhradu za chybějícího ministra obrany. Formálně převzal funkci ministra obrany sám Petr Nečas, ač je svými premiérskými povinnostmi zcela vytížen. Fakticky je ministerstvo řízeno prvním náměstkem Vlastimilem Pickem, tedy nepolitickým státním úředníkem, jehož pravomoci neumožňují přijímat zásadní rozhodnutí, kterých je ovšem k naplnění potřebných cílů třeba jako soli. Možnost jmenovat ministrem Vlastimila Picka, odborníka, který od počátku stál u Vondrou zahájených nápravných programů, vláda nevyužila.

Taková situace podle mého soudu neumožňuje ministerstvo efektivně řídit. Taková situace je navíc více než varovná. Taková situace nese v sobě riziko, že budou na poměrně dlouhou dobu zastaveny nebo alespoň zpomaleny usilovné snahy nalézat taková východiska z dočasného nouzového stavu, který popisuje právě Bílá kniha o obraně. A to nemluvím o nezbytné potřebě obratu, tedy o reálném vytváření podmínek potřebných k perspektivnímu, strategicky dobře připravenému rozvoji obranných schopností ozbrojených sil. Okamžik, kdy se tak stane, je zatím v nedohlednu. Situace, kdy v čele ministerstva obrany nestojí ministr, nutně vede k rozpakům všech, kdo svou prací za stav a rozvoj obranných schopností ozbrojených sil na velitelských a řídících místech odpovídají. Však na tuto okolnost více než jednou poukázal i bývalý prezident republiky Václav Klaus.

Situace, kterou se zde stručně snažím popsat, mě vede k přesvědčení, že jsme dospěli do okamžiku, kdy je nezbytné zahájit kvalifikovanou širokou debatu na téma odpovědnosti za obranu bezpečnostních zájmů republiky a stavu ozbrojených sil. Debatu odbornou i debatu politickou. Jedno z témat, na něž by debata mohla hledat odpověď, je otázka, kdo je za současný, a zejména budoucí stav obranných schopností ČR vskutku odpovědný. Je to snad pouze vláda nebo svou míru nenaplněné odpovědnosti nese i parlament, který k situaci mlčí? Za stavu, kdy vláda a parlament nedoceňují své povinnosti ve věci obrany státu, klade se zcela samozřejmě nebezpečná otázka, jaký je smysl existence, jaký je účel takto opomíjených ozbrojených sil, jaké schopnosti k zajištění naší bezpečnosti mají mít či dokonce, zda vůbec nějaké ozbrojené síly potřebujeme. V okamžiku, kdy toto číslo Vojenských rozhledů vyjde, bude již jméno ministra či ministryně obrany pravděpodobně známo. [1] Bude to s největší pravděpodobností někdo, kdo nebude mít za sebou žádnou politickou stranu a bude to někdo, kdo se bude teprve seznamovat s programy, které byly v době ministrování Alexandra Vondry založeny, a které vycházejí z nezbytných potřeb naší obranné politiky a obranné praxe, jak ji zaznamenala Bílá kniha o obraně a moderně zformulovaná Obranná strategie ČR.

Jsem názoru, že stránky Vojenských rozhledů jsou právě oním místem, kde bychom mohli a měli debatu o zásadních otázkách obrany státu zahájit a rozvinout. Bude ovšem nezbytné, aby se debaty účastnili nejen vojenští odborníci, ale především politici, zejména poslanci a senátoři. Kvalifikovaných odpovědí na otázky obrany se nedočkáme bez účasti akademické obce. Stránky Vojenských rozhledů by měly plnit odborné stati učitelů nově moderně se rozvíjející Univerzity obrany a jejího Centra pro bezpečnostní a vojensko-strategická studia a vyšších velitelů ozbrojených sil. Jedině rozvojem politicko-strategického zvažování smyslu a účelu ozbrojených sil a odborného popisu jejich úkolů bude možné přimět veřejnost a vládu k posílení zájmu o ozbrojené síly, smysl jejich existence, jejich účel a k jejich racionálně zdůvodněné podpoře jako rozhodujícího garanta naší vnější bezpečnosti.

Poznámka:

[1] 19. 3. 2013 byl jmenován do funkce ministra obrany Ing. Vlastimil Picek, býv. náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky, náčelník Generálního štábu Armády České republiky, první náměstek ministra obrany.

Bibliografie:

Bílá kniha o obraně. Ministerstvo obrany České republiky, OKP-MO, 2011, 168 str. ISBN 978-80-7278-564-3 (české vydání). Dostupné na http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/plne-zneni-bile-knihy-o-obrane-55515/.

Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky. Schváleno vládou ČR 13. 11. 2002. Dostupné na http://www.army.cz/images/Bilakniha/CSD/004.pdf; http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=1572.

Obranná strategie České republiky: odpovědný stát a spolehlivý spojenec [on line]. Praha, září 2012, dostupné na http://www.mocr.army.cz/images/id_40001_50000/46088/obrannastrategie-2012.pdf.