Existuje řada ustanovení ženevských úmluv a jejich dodatkových protokolů, která se aplikují i po skončení ozbrojeného konfliktu (srv. např. čl. 5 1. ženevské úmluvy [2], čl. 5 3. ženevské úmluvy či celý komplex ustanovení vymezený v čl. 6 odst.3 a 4 4. ženevské úmluvy), nicméně předmětem našeho zájmu zde budou ta ustanovení, která se aplikují již před vypuknutím ozbrojeného konfliktu, tedy v době mírové.

O existenci těchto norem explicitně hovoří společný čl. 2 všech čtyř ženevských úmluv a čl. 3 prvního dodatkového protokolu (v tomto příspěvku se budeme zabývat jen normami upravující konflikty mezinárodní) [3].

Zabývejme se nyní otázkou, která ustanovení jsou míněna společným čl. 2 ženevských úmluv resp. čl. 3 prvního dodatkového protokolu.

Některá jsou smlouvami přímo zmíněna (např. čl. 23 1. ženevské úmluvy (dohody o nemocničních oblastech), čl. 26 téže úmluvy (ustavení a zmocnění pomocných společností), zejm. též čl. 44 a 53 téže ženevské úmluvy (režim užívání znaku červeného kříže), analogická ustanovení 2. ženevské úmluvy, dále čl. 14 4. ženevské úmluvy (zřízení nemocničních a bezpečnostních zón), čl. 60 prvního dodatkového protokolu (zřízení demilitarizovaných zón), čl. 6 a 82, prvního dodatkového protokolu (povinnost připravovat kvalifikovaný personál k provádění úmluv a protokolu a právní poradce v ozbrojených silách) a v neposlední řadě ustanovení všech čtyř ženevských úmluv a první dodatkový protokol stanovující povinnost šířit znalost a postihovat porušení úmluv a protokolu). Nicméně z dikce společného čl. 2 vyplývá, že tento výčet není vyčerpávající, např. mezi takové normy jistě náleží ustanovení čl. 38 a násl. 4. ženevské úmluvy).

Ještě dále jde článek 3 prvního dodatkového protokolu, který určuje časový rozsah aplikace jak prvního dodatkového protokolu, tak nově i ženevských úmluv, a to tak, že explicitně vymezuje nejmenší přípustný časový rozsah aplikace, a to na dobu ozbrojeného konfliktu a dobu po konfliktu do doby, než budou propuštěny či repatriovány chráněné osoby. [4]

Mimo tuto dobu „nutného časového minima" – tedy i v době mírové – se dle jeho prvé věty aplikují všechna ustanovení (ženevských úmluv a protokolů), která jsou aplikovatelná v jakoukoli dobu. Toto ustanovení čl. 3 je pro řešení naší otázky naprosto zásadní.

Jaký je důvod existence ustanovení platných již v době míru? Hlavním úkolem mezinárodního humanitárního práva je uchránit jisté skupiny osob před přímým útokem či jeho následky či zaručit jim poskytnutí určitého způsobu zacházení. Efektivní zvládnutí z toho plynoucích závazků v době ozbrojeného konfliktu není myslitelné, pokud by se ženevské úmluvy a jejich dodatkové protokoly aplikovaly bez jakékoli přípravy teprve okamžikem vzniku ozbrojeného konfliktu.

Z této úvahy vychází také již zmíněná některá ustanovení ženevských úmluv, k nimž protokol doplňuje další, aniž by však tento výčet považoval za vyčerpávající, neboť jak jsme uvedli, aplikují se ta ustanovení, která aplikovatelná jsou, tedy ta, která ke své aplikaci nutně nevyžadují existenci ozbrojeného konfliktu.

Podle mého názoru nelze jejich rozsah omezovat jen na nutnou přípravu materiálu či personálu, šíření znalostí úmluv a protokolů či postih jejich porušení, ale v zájmu budoucí ochrany chráněných osob musí i chování personálu činícího si nárok na ochranu vyvolávat důvěru možného nepřítele – např. že se bude schopen zdržet činností škodících nepříteli a podobně.

Ilustrujme tedy na příkladě prvního dodatkového protokolu existenci výše zmíněných ustanovení. Jeho ustanoveními, která se aplikují již v době míru, tedy dále jsou zejména:

• povinnost před zavádění nových zbraní posoudit soulad jejich použití se závaznými pravidly mezinárodního práva (čl. 36),
• zákaz jiného než oprávněného užívání rozlišovacích znaků červeného kříže, červeného půlměsíce a jiných znaků a značek či signálů stanovených ženevskými úmluvami nebo prvním dodatkovým protokolem – tedy i znaku civilní ochrany (CO), čl. 38 odst. 1 věta prvá,
• výstavba, náležitosti systému velení a systému disciplíny ozbrojených sil, které míní stát jako takové užívat tak, aby byly splněny požadavky čl. 43,
• podpora činnosti Mezinárodního výboru Červeného kříže (MVČK), národních společností a jiných organizací určené ve prospěch (potenciálních) obětí ozbrojeného konfliktu (čl.81),
• ustanovení upravující ustavení a činnost tzv. mezinárodní zjišťovací komise a učinění prohlášení dle čl. 90,
• ustanovení týkající se identifikace zdravotnického personálu, zařízení obsahujících nebezpečné síly a personálu CO ( čl. 18, 56, 66).

Zvláštní pozornost zaslouží dle mého názoru čl. 58 a čl. 61 a následující:

• Dostát ustanovením čl. 58 písm. b) a c) mohou smluvní strany jedině tak, že nezbytná preventivní opatření budou činit již v době míru, neboť např. nemají-li se vojenské objekty nacházet v těsném sousedství objektů civilních v (nepředvídatelném) okamžiku propuknutí ozbrojeného konfliktu, nemohou tam být umísťovány ani v době mírové (jinak nelze závazkům dle prvního dodatkového protokolu dostát, neboť situace konfliktu vzniká okamžitě). [5]

Pokud se jedná o komplex ustanovení týkajících se civilní obrany (CO), čl. 61 a násl., lze ze stejných důvodů jako v případě čl. 58 dojít k následujícímu:

• personál, materiál a jednotky určený k plnění úkolů CO musí být připravován již v době míru. Jeho příprava musí (analogicky jako u ozbrojených sil dle čl. 43) odpovídat podmínkám pro použití v době konfliktu, tedy např.:
  • musí být vymezeny organizace, personál a materiál CO v souladu s ust. čl. 61 odst. 2, 3 a 4,
  • spektrum činností organizací CO musí být v souladu s vyčerpávajícím výčtem dle čl. 61 odst.1 [6]
  • mezinárodní rozeznávací znak CO může být užíván i v době míru pouze k označování organizací, personálu a materiálu CO (čl. 66 odst. 7 a 8), tj. těch které vyhovují všem podmínkám stanovených prvním dodatkovým protokolem, za nichž by měli právo na ochranu. Smluvní strany jsou neoprávněné užívání povinny postihovat. [7]

Specifickou otázkou je režim příslušníků vojenských jednotek CO (čl. 67), kde můžeme formulovat tyto závěry:

1. Jejich přidělení k CO je bez časového omezení, nicméně to v době míru nevylučuje přechod příslušníků k bojovým útvarů, neboť nezměnitelnost takového zařazení, která je založena ust. čl. 67 odst.1 písm. b), se uplatní jen po dobu konfliktu.
2. Již v době míru se uplatní pro tento personál pravidla obsažená pod písm. c) a d) téhož odstavce.
3. Zvláštní pozornost zasluhuje ustanovení písmena f) téhož odstavce, neumožňující plnění úkolů CO mimo území své strany. Platí i toto ustanovení v situaci, kdy v domovské zemi je mír?

• • V situaci, kdy v obou zemích je doba mírová, bychom mohli jazykovým rozborem čl. 3 prvního dodatkového protokolu dojít k závěru, že se – neboť toto ustanovení nevyžaduje ke své aplikaci existenci ozbrojeného konfliktu – použije i v době míru. Podporou může být podobný argument, jaký byl uplatněn v příp. čl. 58 písm. b) a účel tohoto ustanovení, to jest zajistit v případě konfliktu, který by jednotku mohl zastihnout mimo státní území, ochranu personálu CO a plnění dalších závazků z již tehdy plně aplikovatelného protokolu.
  • Pokud by tyto jednotky v zahraničí působily, nemají ani po vypuknutí ozbrojeného konfliktu právo na ochranu. Je navíc zřejmé, že nemají-li během svého zahraničního působení právo na ochranu, nemohou užívat znak CO.

Závěrem

Cílem tohoto příspěvku bylo poukázat především na širší časovou působnost norem mezinárodního humanitárního práva (MHP), která pro dobu mírovou – tedy mimo období existence ozbrojeného konfliktu či okupace – bývá často zužována jen na závazek šíření znalostí MHP či přípravu kvalifikovaného personálu.

Příklady ustanovení aplikovaných již v době míru jsou ovšem pouze ilustrativní a poukazují na nutnost studovat ženevské úmluvy a protokoly také ze zde zmíněného úhlu pohledu, jakož i nutnost přijímat pak odpovídající opatření k jejich plné implementaci.

Poznámky a literatura:

[1] FUCHS, J. Implementace závazků mezinárodního práva humanitárního v době míru. Vojenské rozhledy, 2005, roč. XIV, č. 4, s.69-76.

[2] Jde o čtyři úmluvy sjednané na diplomatické konferenci v Ženevě v r. 1949 (První tři nahrazovaly podobné úmluvy z let 1864 (revize 1906) a 1929. Poslední úmluva byla přijata po ukrutnostech páchaných na civilním obyvatelstvu za druhé světové války.) Jsou to Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli ze dne 12. srpna 1949 (1. ženevská úmluva); Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři ze dne 12. srpna 1949 (2. ženevská úmluva); Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci ze dne 12. srpna 1949 (3. ženevská úmluva); Ženevská úmluva o ochraně civilních osob za války ze dne 12. srpna 1949 (4. ženevská úmluva), č. 65/1954 Sb.; dále dodatkové protokoly Dodatkový protokol k ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (první dodatkový protokol); Dodatkový protokol k ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí ozbrojených konfliktů nemajících mezinárodní charakter (druhý dodatkový protokol), č. 168/1991 Sb. a Dodatkový protokol k ženevským úmluvám z 12. 8. 1949 o přijetí dalšího rozeznávacího znaku (třetí dodatkový protokol) č. 85/2007 Sb.m.s.

[3] Společný článek 2 ženevských úmluv se zabývá rozsahem jejich věcné působnosti, článek 3 prvního dodatkového protokolu je zaměřen na určení začátku a konce aplikace ženevských úmluv a prvního dodatkového protokolu.

[4] Čl. 3 tak mimo jiné podstatně rozšiřuje rozsah aplikace úmluv na okupovaných územích (srv. vymezení v samotné 4. ženevské úmluvy, čl. 6). To však není předmětem tohoto příspěvku.

[5] Ke shodnému závěru dochází i komentář k prvnímu dodatkovému protokolu. SANDOZ, Y., SWINARSKI, C., ZIMMERMANN, B. (eds.) Commentary on the Additional Protocols of 8 June 1977 to the Geneva Conventions of 12 August 1949. 1st ed. Geneva: International Committee of the Red Cross, Martinus Nijhoff Publishers, 1987.

[6] Definice CO je jedním z typických příkladů ustanovení prvního dodatkového protokolu, která se v souladu s čl. 3 povinně aplikují již v době míru.

[7] Viz např. stanovisko výboru II „Diplomatické konference o znovupotvrzení a dalším rozvoji mezinárodního humanitárního práva (Ženeva 1974-77)".jak je vyložen v komentáři k dodatkovým protokolům (op. [5]), nebo i čl. 38 prvního dodatkového protokolu, jak již bylo zmíněno výše.