Článek je k dispozici pouze v internetové verzi časopisu.

POTŘEBUJE ČESKÁ REPUBLIKA VŮBEC ARMÁDU, POTŘEBUJE JI DNES A BUDE JI POTŘEBOVAT ZA 15 LET?

Před deseti lety by se snad z pohledu řadového občana dalo říci, že díky vývoji společnosti, propagovaným myšlenkám tolerance a důrazu na vzdělávání se lidská společnost i svět dostanou do bodu, kdy armáda nebude zapotřebí. Ale skutečnost je jiná a armáda je a bude potřeba, a to nejen desítky dalších let. Přítomnost určitého „legalizovaného násilí" je v dnešní společnosti nezbytná. A jakkoli paradoxně to zní, je to svým způsobem pojistka demokracie, diplomacie a svobody.

Desetiletí je z pohledu vývoje společnosti příliš krátká doba a je to i krátká doba z hlediska vývoje občana – dnes světoobčana. Období míru a harmonické spolupráce, které bylo očekáváno po rozpadu bipolarity, nenastalo a nelze se ani příliš divit hlasům, které se nechají slyšet, že se nacházíme v jakémsi období úpadku. Navíc se zdá, že naše doba nemá mnoho smysluplných vzorů, a většina mladých lidí bohužel nevyznává jiné hodnoty než ty materiální. Chybí nám vize založené na hodnotách života, a ne jen užívání si. Naše představy žádoucí budoucnosti však cílí na peníze. Přes média je v nás povětšinou utvrzován pocit, že štěstí znamená být slavný a mít hodnotný majetek. A bohatnutí jedněch jako by se stávalo chudnutím druhých – ne náhodou až příliš dobře známe sousloví „rozevírání sociálních nůžek".

Důsledkem těchto propastí pak bývá gradace sociálních, názorových či etnických konfliktů. Orientace na materiální hodnoty vrcholí závistí a násilím. Snad ve snaze najít jiného viníka své nespokojenosti se prostý občan obrací proti svému odlišnému sousedovi. Svět je ve válce ne možná konvenční, ale v určitém druhu války občanské. Je v ní již několik let. Teprve nyní tato válka zaklepala na Východě na dveře „vyspělé" Evropy v té podobě, v jaké se o válkách učíme.

Nikdo nechce připouštět špatné konce, přestože je tuší. Evropa až na výjimky zavírala oči a občanská válka světoobčanů v ní mezitím stihla zakořenit. Je otázka času, jestli vzkvete, anebo bude zavčas vyrvána i s kořeny. Spoustou přirovnání hovoříme o reálných hrozbách v bezpečnostním prostředí daleko přesahujících horizont příštích 15 let.

Krymská krize, odhalila nedostatky v připravenosti EU (Evropské unie) čelit konfliktům nejen ve své blízkosti, ale zejména tam, kde má výrazný podíl na trhu a ekonomice. Ukrajina se stala tím, co se v politologii nazývá „failed state" (ztráta monopolu na legitimní užití fyzické síly, atd.), tedy přeneseně krachující stát. Současně se výrazně zkrátila doba od vzájemného napětí ke vzniku otevřeného konfliktu, dnes se pohybuje v řádech dní.

Tato fakta otřásají organizacemi odpovědnými za kolektivní bezpečnost ve „vyspělém světě" a kladou vyšší nároky na jejich jednotlivé členy. Řetěz je tak silný, jak je silný jeho nejslabší článek, a v tomto případě je tímto řetězem NATO (Organizace severoatlantické smlouvy) a Evropská unie.

JE ČESKÁ REPUBLIKA TÍM NEJSLABŠÍM ČLÁNKEM? JAK MÁLO ZBÝVÁ, ABY BYLA?

Naše armáda po vstupu do NATO prodělala velké změny. Klíčový byl přechod na plně profesionální armádu a její začlenění k plnění úkolů v rámci Aliance.

Je až s podivem, jak dlouho se vedení armády, MO (Ministerstvo obrany ČR) a vláda ČR potýkaly s řešením problému – problému jménem koncepce. Bez dluhodobého výhledu a koncepce se naše armáda v minulosti potácela od jedné reorganizace ke druhé. Nebylo roku, kdy by se jednotky nepotýkaly s propouštěním personálu a snižováním stavu techniky a materiálu.

Armáda je v nejednom ohledu zvláštní celek. Spotřebovává v očích veřejnosti vysoké finanční částky ze státního rozpočtu a národ si přeje, aby tyto peníze nikdy nebyly využity k účelu, na který jsou v podstatě určeny – k válce. Zde je jádro problému a další slabina, která ovlivňuje schopnosti AČR, neochota občanů a jejich zástupců investovat finance ze státního rozpočtu do své bezpečnosti v podobě bojeschopných ozbrojených sil. Na straně jedné se uklidňujeme tím, že svět je v podstatě bezpečný, že současné válečné konflikty jdou mimo nás, a tedy máme přirozenou potřebu na armádě šetřit. Na straně druhé nejsme schopni odhadnout přesnou míru toho, kdy s ohledem na plánované úspory má armáda ještě nějaký smysl.

V důsledku výše uvedeného docházelo v minulosti k paradoxu, kdy se bez koncepce vynakládaly finanční prostředky na armádní projekty bez hlubších souvislostí, a oproti tomu jiné, velmi důležité projekty byly finančně kryty nedostatečně. Zároveň stav realizace nákupů techniky a materiálu ovlivnil nefunkční akviziční proces centrálních zakázek. Než se stihly dle legislativy zakázky „vysoutěžit", byla armáda nucena vrátit finanční prostředky na ně vyčleněné zpět do státního rozpočtu. Problematický je také fakt, že většina zásob munice nevystačí ani na týdenní zabezpečení bojové činnosti, pokud to bude potřeba.

Tím vším se u AČR snižují její schopnosti a tento trend se prohlubuje s každým dalším rokem, kdy rozpočet rezortu neroste. Ztracené schopnosti bude AČR velmi těžce nabývat zpět, a navíc za daleko vyšších finančních nákladů. AČR je v budoucnu ohrožena nedostatkem personálu, a to jak v důsledku poklesu natality v předchozích letech, tak z důvodu nekonkurenceschopnosti na trhu práce. Lze pouze spekulovat, jaké reálné dopady bude mít novela zákona o vojácích z povolání.

Nelze však mluvit jen o slabých místech. AČR může nabídnout specifické jednotky určené do zahraničních misí, které byly přednostně oproti zbytku AČR materiálně i technicky modernizovány. Jedná se o jednotky speciálních sil, jednotky radiační chemické a biologické ochrany, pyrotechniků, zdravotnický personál, specialisty vrtulníkového letectva a pasivních průzkumných systémů. Neznamená to však, že do jejich dalšího rozvoje nejsou již potřebné další investice. I přes současné problémy má AČR stále kvalitní lidský potenciál. Být vojákem je stále pro mnohé poslání, nikoli pouhým zdroj obživy.

JAKÁ BY TEDY AČR MĚLA BÝT, ABY DLE NÁS TYTO ZÁJMY NAPLNILA?

V první řadě by vojenské povolání mělo být vykonáváno z vnitřního přesvědčení. Voják profesionál je ten, kdo stojí čelem, když se ostatní otáčejí zády. On je ten kdo přísahá, že je pro obranu vlasti ochoten nasadit i svůj život. A vlast a její obyvatelé by měli být této přísahy hodni. V této souvislosti je můžeme jen dofat, že se změní myšlení a přístup jak vlády, tak občanů této země. Uvědomění si rizik a hrozeb, která existují.

Dalším krokem je adekvátní výběr a přístup k řízení personálu a v neposlední řadě jeho ohodnocení. Být vojákem rozhodně není cesta k jednoduché obživě. Za to, aby vojáci dostali plat, platí časem bez rodiny, omezením občanských práv a svobod, nejistotou (voják má pracovní závazek pouze na dobu určitou), mnohdy zdravím a také rizikem, které je ochoten podstoupit, a (je-li to potřeba) také podstupuje.

Je nezbytné budovat armádu profesionální, kde budou lidé schopní a odhodlaní, znalí věcí, taktiky a odbornosti. Kteří budou připraveni plnit své povinnosti za krizových situací a pod stresem. Udržovat profesionální armádu v počtech schopných ubránit tuto zemi není ve schopnostech naší ekonomiky ani díky demografickým možnostem státu. Branná povinnost a určitá modifikovaní forma "základní vojenské služby" by se měla opět vrátit do života. Smyslem je mít profesionální armádu personálně, materiálně a technicky zabezpečenou k plnění úkolů vyplývajících ze smluvních závazků ke kolektivní obraně a pro potřeby řešení krizových situací na území ČR. V případě mobilizace a vnějšího napadení pak mít vytvořeny a vyškoleny udržované a vybavené zálohy.

Armáda by měla být cvičena a organizována na bázi malých flexibilních jednotek, plně připravených samostatné bojové činnosti a schopných se spojit ve vyšší organizační celek. Jednotky musí být schopny samostatně se rozhodovat (vysoké nároky na schopnosti jejich velitelů) a pohybovat bez přístupu k zásobám munice a potravin po nezbytně nutnou dobu v různých prostorech operace – v zastavěných, zalesněných, pouštních i pralesních oblastech. Tímto je částečně určen nárok na fyzickou a psychickou odolnost vojáků. Jejich výstroj a výzbroj by měla být řešena dle programu„Voják 21. století".

Aktuální druhové složení AČR by mělo zůstat zachováno, počty válečné i mírové je nezbytné postupně navyšovat. Velení na taktické úrovni bude organizováno v rámci brigádní struktury, dle standardů NATO. Výstavba sil by se měla zaměřit na rozvoj modularity včetně možnosti střídání a rotace jednotek při plnění úkolů.

Páteří pozemních sil by měly být mechanizované brigády, vyzbrojené různými typy bojových vozidel, včetně tankové techniky, tak aby byly schopny vedení různých druhů bojové činnosti. Důraz bude kladen na výcvik a rozvoj vojskového (pozemního a leteckého) průzkumu, speciálních sil, podpůrných jednotek.

Letectvo musí být schopno zabezpečit ochranu našeho vzdušného prostoru, přepravu a leteckou podporu činnosti všech jednotek AČR. Zejména provádět výsadky, vyzvednutí a bojovou podporu pozemních a speciálních jednotek v prostoru operace. Letectvo bude členěno na taktické, dopravní a vrtulníkové. Kontrola nad vzdušným prostorem ČR musí být v souvislosti s řízením letového provozu v případě potřeby a řešení krizových situací výhradně v rukou AČR.

Z těchto záměrů vychází požadavky na techniku a technologie, které budou průběžně zavedeny do AČR. Ty musí splňovat následující zásady: funkčnost, jednoduchost systému oprav, revizí, aktualizací a kompatibilitu v rámci spojeneckých armád. Technika pro jednotlivé druhy vojsk bude modifikována dle jejich potřeb, je však maximálně žádoucí udržovat a vytvářet zásoby a školit personál pro jednotný vozový park než pro různorodý.

Z logické úvahy vyplývá, že zásadní podíl na výzbroji a výstroji ozbrojených sil ČR by měly mít národní producenti. V případě konfliktů a krizí není totiž možné zajistit a garantovat dodávky techniky, munice a surovin z blízkých či vzdálených zemí. Stát, armáda i obyvatelé mají jedinou jistotu v domácí produkci.

Zabezpečení služeb formou outsourcingu by mělo být pouze v případech, kdy to pro armádu bude bude skutečně výhodné. Podoba smluv a výhodnost nákupů musí odpovídat požadované kvalitě a musí být řešena ve strategických a taktických souvislostech.Armáda by měla být být nejkvalitněji vybaveným a vysoce vzdělaným elementem ve státě, musí být schopna vlastnit obsluhovat nejmodernější technologie a techniku, metody a postupy. Žádoucí je větší propojení civilního a vojenského vysokého školství, zejména u technických oborů, obdobně jak funguje systém vzdělávání vojenských lékařů.

Je v zájmu občanů ČR, aby se armádní odborníci podíleli i na životě v civilním sektoru a „nezaháleli" v mírových posádkach. Odborníci z oborů zdravotnictví, radiační, chemické a biologické ochrany či informačních technologií a dalších odborností by se měli vzdělávat jak v ČR, tak v zahraničí, a předávat získané vědomosti a zkušenosti ve svém okolí. Měli by mít možnost podílet se na vývoji nových technologií a postupů ve spolupráci s civilními firmami a organizacemi a při plnění armádních zakázek.

Z časového a bezpečnostního hlediska je prioritou v nejbližších dvou letech zabezpečit personál materiálem osobního použití, výstrojí a výzbrojí splňující vysoké požadavky. Počet výcvikových hodin je nutné navýšit. Důležitý je transparentní a férový přístup ke všemu personálu, systém musí být nastaven jasně, jednoduše a spravedlivě, v souvislosti s kariérním řádem.

Neprodleně by se měla zahájit tvorba zásob zbraní, munice a materiálu. Nastavit funkční systém nákupu a spotřeby je možné pouze, pokud bude znám dlouhodobý plán přidělených finančních prostředků a bude striktně dodržován. V armádě je nezbytné vytvářet zásoby tak, aby bylo možné je neprodleně použít; vyplývá to z povahy její činnosti a z povahy moderních konfliktů.

Přidělené zdroje by měly růst z roku na rok, tak aby v roce 2020 dosáhly 2 % HDP (alespoň cca 80 miliard Kč). Do roku 2020 by měly být naplněny základní potřeby (výstroj, výzbroj, munice a obnovitelné zásoby) tedy minimum nutné k zajištění kolektivní obrany, a to na počty personálu podle tabulek mírových i válečných počtů.

Znovuvybudování infrastruktury a zázemí pro činnost útvarů v posádkách (kanceláří, cvičišť, ubytoven, jídelen, parků a skladů), obnova vozového parku a techniky by měly proběhnout kompletně do roku 2025, dále průběžně udržovat a modernizovat. V roce 2030 by armáda měla být elitní organizací s elitním personálem a měl by disponovat špičkovými technologiemi, vybavením a technikou.

JAK TOHOTO STAVU DOSÁHNOUT?

Jsme si vědomi, že na cestě k úspěchu a realizaci těchto vizí je mnoho rizik a mohou se udát mnohé pro armádu nežádoucí situace. Velkým rizikem je nestabilní situace a neshoda názorů napříč politickým spektrem ohledně bezpečnostní a obrané politiky země, ale největším rizikem je bagatelizace bezpečnostní situace ve světě. Neposkytnutí přislíbeného finančního rámce by mělo katastrofální následky. Cestou k naplnění obranyschopnosti a závazků ČR ozbrojenými silami je komplexní a odpovědný přístup všech zúčastněných: vlády, ministerstev, armády, vojáků i občanů.

Na základě společného přesvědčení a hodnot musí být urýchleně vytvořeny a věcně naplňovány zásadní dokumenty - Dlouhodobý výhled resortu MO, Koncepce výstavby a rozvoje AČR) a další potřebné dokumenty strategického řízení. Otázky obrany by měly být řešeny i v zákonech této země (akviziční procesy, outsourcing, branná povinnost, osobní odpovědnost a odpovědnost politické strany jako celku vůči státu a občanům), tak aby se koncepční dokumenty dodržovaly i při změně politické situace.

Vzhledem k potřebě jasně definovaného a stabilního rozpočtu rezortu by bylo vhodné se zmyslet nad prosazením tzv. švédského modelu, jehož podstatou je alokace finančních prostředků po dobu deseti let, nikoli jednoho roku.

PŘESVĚDČENÍ?

To, že armáda i přes všechna neoddiskutovatelná fakta má tak malou podporu veřejnosti a politické scény nejen v předvolebních prohlášeních, je z určité části její vina. Kdo jiný než voják dokáže vysvětlit a zasvěceně hovořit o své práci. Kdo jiný než voják by měl být hrdý na svou uniformu a znaky, které na ní nosí. Vše je o komunikaci – vidět a být viděn, slyšet a být slyšen. Hrdě nosit uniformu, vzít děti na exkurzi na základnu, udělat přednášku ve škole, připravit překážkovou dráhu, anebo se podílet na branné výchově ve školách; to je jen pár možností z mnoha, jak proniknout do povědomí veřejnosti. Je to způsob, jak lidem ukázat, že armáda tu není proto, aby tiše odpočívala za zdmi kasáren, když se zrovna nebojuje, ale že na sobě pracuje, a především, že pracuje pro ostatní nejen při povodních a nejen na misích.

CO ŘÍCI ZÁVĚREM?

Sjednocení názorů Generálního štábu a civilní části Ministerstva obrany je klíčové pro rozvoj AČR k vytvoření dlouhodobé vize a jejímu prosazení ve vládě ČR a zejména k jejímu uskutečnění. Armáda je potřebná a každý občan v ní hraje svou roli – když není vojákem nebo „záložákem", je minimálně oním důvodem, proč voják přísahá, kromě toho vytváří tolik potřebné zázemí. A to je to, co bychom si měli všichni uvědomovat.

Jak řekl Jules Verne: „Všechno, co si někdo dokáže představit, může někdo uskutečnit." My už svoji představu o budoucí armádě máme.

Autoři:

mjr. Ing. Milan BIELAK, mjr. Ing. Rudolf BOUDA, mjr. Ing. Martin RAKUŠAN, kpt. Ing. Veronika KRAUSOVÁ, kpt. Ing. Ladislav PLŠEK