1. Mezinárodní a vnitropolitické faktory mise ISAF

Význam Afghánistánu výrazně stoupl na samém počátku 21. století, poté, co Usáma bin Ládin a jeho komplicové z území tohoto odlehlého hornatého státu naplánovali teroristické údery dne 11. 9. 2001. Nedlouho po nich následovala operace Trvalá svoboda (OEF - Operation Enduring Freedom), jež skončila jako velký úspěch, a to jak ve vojenské, tak i v politické rovině. Přinesla jasné a zdrcující vítězství USA a jejich spojenců. Svržení vlády Talibánu a její nahrazení vládou prezidenta Karzáího bylo prvním úspěšným uplatněním tzv. Bushovy doktríny, jejímž hlavním smyslem byla přeměna světa cestou svrhávání nepřátelských režimů a jejich nahrazování režimy proamerickými (regime change policy). V té době zavládl velký optimismus – hovořilo se o tzv. afghánském modelu rychlé a nenákladné války založené na zdrcující převaze v nejmodernějších technologiích. [1]

Zklidnění situace v Afghánistánu však nemělo dlouhého trvání, přičemž rozhodující destabilizující vliv přišel z Iráku. Tam byla provedena rozsáhlá operace stejného ražení i se stejným názvem – OEF. Ale v Iráku již několik měsíců po oficiálním a triumfálním ukončení následoval zvrat k vleklé a kruté asymetrické válce a pod jejím vlivem nastala tzv. irákizace Afghánistánu. V zemi pod Hindúkušem se začaly uplatňovat metody a postupy vzbouřenecké bojové činnosti, které se osvědčily v Iráku. Jsou to zejména nástrahy a léčky, na dálku odpalované výbušné směsi a zejména pak sebevražedné atentáty, které tam nikdy předtím nebyly. Tyto události zásadně změnily situaci v Afghánistánu a vynutily si, aby souběžně s pokračující OEF, dominantně americkou operací, do náročné hry vstoupilo i NATO.

Tab. 1: Tradice asymetrické války v Afghánistánu

Vnitropolitické faktory

Základem afghánského problému je skutečnost, že neexistuje afghánský národ ve smyslu Evropy 19. století. Země je tvořena kmenovými svazy, kmeny a rodinami, jejichž loajalita ke Kábulu je až na desátém místě, kde každý se vždy ad hoc raději spojí s kýmkoliv proti svému sousedovi. Všechny státní hranice procházejí středem kmenových území. Tak zvaná Durandova linie, rozdělující území paštúnských kmenů, [2] je pouze zvláštním případem dlouhotrvajícího problému, jehož význam roste se skutečností, že Paštúni jsou v Afghánistánu nejmocnější, a že tvoří hranici s politicky vratkým Pákistánem, nukleární mocností s tendencí stát se zemí s islámským právem a politickým uspořádáním.

Talibán na přelomu století kontroloval 95 % afghánského území a zavedl tam krajně represivní a fanatický islamistický režim. [3] Organizace al-Ká'ida si Afghánistán vytipovala jako příhodnou zemi pro svoji dlouhodobou činnost. Bin Ládin zde získal rozsáhlou základnu pro svou válku proti Západu a díky tomu pak „svoji organizaci al-Ká'ida přeměnil v téměř virtuální stát". [4]
Velmi vážné problémy se datují od nastolení režimu prezidenta Karzáího. Jeho moc se postupně zúžila na Kábul a nejbližší okolí, zatímco venkov si rozdělili tzv. warlords, nejvyšší činitelé politicko-vojenských elit, které vygenerovala dlouholetá válka na území Afghánistánu. Odmítají ústřední moc, vydírají obyvatelstvo na územích, která kontrolují, peníze získávají z obchodu s narkotiky a podnikají smrtonosné vojenské výpady. Mají své vlastní armády, diktují své zákony a jsou zosobněním nebezpečné tendence privatizace ozbrojeného násilí v islámském světě.

Velice důležitým vnitropolitickým faktorem je odmítavý vztah naprosté většiny Afghánců k zasahování vnějších činitelů, zejména pak k „importu way of live" (tedy k vnucování životního stylu intervenujících civilizací), k jakékoli snaze kontrolovat Afghánistán zvnějšku. [5] Nedílně s tím působí dlouhá tradice vytváření aliancí s kýmkoli, kdo pomůže eliminovat vnější zasahování – nejčastěji to bývá sousední Pákistán. [6] Henry Kissinger v této souvislosti zdůrazňuje, že nejvyšší hodnotou pro Afghánce je jejich svoboda a nezávislost, a proto žádná vojenská okupace této země neslavila úspěch. [7]

NATO tedy svoji rozsáhlou operaci ISAF zahájilo a vede v době, kdy je „mezinárodní přítomnost vnímána jako zahraniční okupace a je kategoricky odmítána". [8] V důsledku toho samo sebe dostalo do nezáviděníhodné situace, ve které může být zpochybněna i veškerá jeho dosavadní pověst a úspěšnost. Zahájením mise ISAF v době, kdy nadále pokračuje OEF se NATO vystavilo do situace, kdy „své impozantní renomé dává do sázky ve vzdálené a málo chápané válce v zemi, jež je proslulá jako hřbitov zahraničních vojenských dobrodružství". [9] To je nesmírně závažná věc pro NATO jako alianci, ale i pro každý stát, který se ISAF zúčastní, tedy i pro ČR. Působení každého konkrétního PRT spolurozhoduje o tom, s jakou pověstí NATO z Afghánistánu odejde.

Tab. 2: Politické problémy dnešního Afghánistánu

Vojenské faktory dnešního Afghánistánu

V Afghánistánu se do bojové činnosti pod velením warlords zapojily celkem čtyři kategorie bojovníků: vzbouřenečtí vojáci, civilní dobrovolníci, dezertéři z afghánských ozbrojených sil a civilní dobrovolníci. [10] Pokud jde o jejich taktické postupy, americká armáda je dělí do několika skupin. [11] První z nich představuje záškodnická činnost proti veřejnému nebo soukromému majetku, proti dopravní a komunikační infrastruktuře. Má velmi neblahý dopad stabilitu země a ztrpčuje každodenní život jejího obyvatelstva. Druhým postupem jsou výpady (raids), nástrahy a léčky proti vojskům NATO, proti jejich základnám, konvojům, posádkám, skladům a hlídkám. Tyto výpady mají za cíl zabíjet a zraňovat vojáky NATO a podlamovat jejich morální sílu.

Třetím a zvláště nebezpečným postupem je terorismus – vraždění, únosy, mučení, mrzačení všech Afghánců, zejména však kmenových náčelníků nebo politických kandidátů považovaných za příliš loajální vůči kábulskému režimu nebo dokonce za „kolaboranty" s cizími vojsky.

Touto cestou se mezi afghánským obyvatelstvem šíří strach z jakékoli spolupráce s ústřední vládou nebo se spojeneckými vojsky a podemílá se morálka aliančních vojáků. Často uplatňovaným postupem jsou i nejrůznější provokace a incidenty vypočítané na narušování veřejného pořádku. Na ně navazují akce vysloveně zločineckého charakteru, jimiž jsou zejména žhářství, únosy lidí, loupení, rabování, vydírání a vraždy.

Tab. 3: Hlavní metody Talibánu a jejich důsledky

Při boji proti vojskům NATO se v Afghánistánu uplatňují osvědčené zásady gerilové války. Když NATO útočí, bojovníci ACM (Anti-Coalition Militants) se co nejrychleji zamíchají mezi městské obyvatelstvo, schovávají se za terénními nerovnostmi, nebo používají silné přikrývky, aby se chránili před termokamerami. V době, kdy hrozí odvetný úder, se bojovníci ACM rychle rozprchnou a znovu se zamíchají mezi civilní obyvatelstvo, aby co nejvíce snížili pravděpodobnost, že budou dopadeni a po zásluze potrestáni. Když se NATO brání, bojovníci ACM na něj dotírají. Zasazují údery na nejslabší místa vojsk NATO. Před útoky proti základnám NATO se malé jednotky ACM nejprve zamíchají mezi civilní obyvatelstvo a potom podnikají – nejčastěji v noci – rychlé, překvapivé výpady. Používají především minomety, raketomety, samopaly, granáty a ostřelovací pušky. Usilují o to, aby během krátkých výpadů zabili nebo zranili co nejvíce vojáků NATO. Tím narušují morálku spojeneckých vojáků a podemílají jejich víru ve smysl pobytu v tak vzdálené a nebezpečné zemi.

Třetí uplatňovanou zásadou je zasazování zákeřných úderů na vojáky NATO při přesunech – nejčastěji to jsou nastražené na dálku odpalované výbušné směsi, léčky třeba v podobě nahrané autonehody či poruchy civilního vozidla. Když vojáci zastaví, aby pomohli, jsou zákeřně napadeni, nebo se mohou stát obětí sebevražedných atentátníků. I tyto akce jsou vypočítány na narušování jejich psychiky. Mnohé z nich se do Afghánistánu téměř v reálném čase zanášejí těsně potom, co byly vyzkoušeny v Iráku, a proto se začíná hovořit o irákizaci Afghánistánu.

Tab. 4: Kategorie ACM

Sílící výhrady a pochybnosti

Odbojové aktivity Talibánu a dalších vzbouřeneckých či dokonce teroristických organizací každým měsícem narůstají, zasahují stále nové a nové provincie a stále více se blíží ke Kábulu. [12] Jednou z nejnebezpečnějších, a také nejpříznačnějších je tzv. Hakkáního síť. Jejím základ tvoří veteráni, kteří svůj odboj zahájili ještě jako protisovětští odbojáři, aby v současnosti své zbraně obrátili proti svým někdejším zřizovatelům, tedy proti USA a jejich spojencům v rámci NATO. Svoji základnu mají v severním Váziristánu, nejsilnější baště džihádistického odboje a své výpady zasazují všem jednotkám NATO, bez rozdílu, zda působí v rámci ISAF, nebo zda bojují v rámci pokračující operace Trvalá svoboda. [13] V důsledku toho vůbec nelze vyloučit, že přítomnost zahraničních vojsk v Afghánistánu, ať už to bude v rámci OEF nebo ISAF, přeroste ve vleklou vyčerpávající válku (war of attrition) se zcela nejasným výsledkem. [14] Dosavadní vývoj nasvědčuje, že „čím déle bude tato válka trvat, tím více se upevní vnitrostátní i mezinárodní vliv Talibánu", [15] který ve své vzbouřenecké činnosti nerozlišuje mezi vojáky v rámci OEF a ISAF.

Barnett Rubin, přední americký odborník na Afghánistán varuje, že sedm let po svržení talibánského režimu hrozí, že „mezinárodní společenství a NATO by mohly válku v Afghánistánu prohrát". [16] Uvádí, že na konci roku 2008 afghánská vláda kontrolovala pouze 62 z celkového počtu 365 distriktů a v důsledku narůstající korupce a vážného oslabení vlády se Afghánistán jako stát ocitl na okraji chaosu.
Velmi kritický je rovněž Lakdar Brahímí. Západu jako celku vytýká, [17] že doposud nedokázal vypracovat účinné řešení za účasti všech klíčových aktérů, zejména pak Pákistánu, Indie, Íránu a Ruské federace. Samotné organizaci NATO má za zlé nízký stav koordinace činnosti jednotlivých PRT, v jehož důsledku si každá účastnická země mise ISAF sama rozhoduje o prioritách svých PRT, o tom, jaké úkoly budou plnit a na jakých se naopak nebudou podílet. Souhrnným dopadem podle něho je, že několik členských zemí NATO vede v Afghánistánu několik válek proti jednomu a témuž nepříteli. Otevřeně kritizuje Kanaďany a Brity za to, že spolu zcela nedostatečně komunikují a každý si postupuje po svém. Vážené výhrady má také na adresu Francouzů a Němců, kteří se úzkostlivě vyhýbají všem oblastem a akcím, při kterých by na jejich straně mohli být ranění nebo dokonce mrtví.

Dále Brahímí kritizuje, že NATO se v Afghánistánu orientuje jen na velice úzký segment společnosti. Podle něho se jedná o pouhých 5 % , zatímco zbývajících 95 % stojí zcela stranou zájmu, kábulskou vládu považuje za zdiskreditovanou, zkorumpovanou a odcizenou, a proto více méně podporuje Talibán a jeho metody boje. Dále Brahímí zdůrazňuje, že stávající kábulská vláda je nereprezentativní, a proto nemůže plnit úlohu, kterou od ní NATO očekává. Brahímí nakonec uzavírá, že čas v Afghánistánu pracuje spíše pro Talibán nežli pro NATO a jeho misi ISAF. Pro ilustraci připomíná afghánské rčení „vy máte hodinky, ale my máme čas". Vyvozuje z toho závěr, že klíčové řešení musí přijít na politické úrovni: NATO musí zahájit jednání s talibánci, především pak s těmi, kteří nejsou zdiskreditováni spoluprací s al-Ká'idou, ani s teroristickými formami boje a kteří mají určitý respekt obyvatelstva na afghánském venkově,v provinciích a distriktech.

Význam ISAF pro prestiž NATO

I přes nesmírně vážné a nebezpečné nástrahy a hrozby je mise ISAF životně důležitá jak pro NATO, tak pro celosvětový boj proti terorismu. Celosvětový význam mise ISAF velice výstižně vyjadřuje Ahmed Rašíd:

„V Afghánistánu se hraje nejen o budoucnost prezidenta Karzáího a očekávání afghánského lidu na poli stability, rozvoje a vzdělanosti. Hraje se tam rovněž o budoucnost Spojených národů, NATO, Evropské unie a také o sílu a prestiž Ameriky." [18]

Základní problém celé mise ISAF spatřuje v tom, členské státy NATO v Afghánistánu bojují proti stejnému nepříteli, ale každý z nich zcela po svém, takže to působí, jako by každý z nich vedl svoji vlastní válku. Největší překážku pro jasné vyprofilování společného zájmu spatřuje v tom, že evropské státy mají pro svoje kontingenty dlouhou řadu limitů. V největším rozsahu to platí o SRN, Francii a Itálii, které usilují, aby co nejvíce snížily riziko zapojení svých vojáků do bojové činnosti a aby předešly jakýmkoliv ztrátám na jejich životech.

Tab. 5: Zájmy NATO v rámci mise ISAF

Prvořadým zájmem celého mezinárodního společenství je, aby velitelé všech zúčastněných zemí při přípravě a uskutečňování letálních operací vycházeli z ověřených zpravodajských poznatků a nasazovat své vojáky k naplňování „zásady tří F" – find, fix and finish. To znamená nejprve zjistit, kde se vzbouřenci nacházejí, následně je v tomto prostoru uzavřít a nakonec je zcela eliminovat. Musejí přitom za všech okolností přísně dodržovat základní přikázání pro vedení asymetrických válek v zahraničí, které už před více jak 30 lety velmi přesně vyjádřil Robert Asprey – rozlišující, kvalitativní násilí. [19]

Tab. 6: Negativní dopady civilních obětí v Afghánistánu

Dalším zájmem je, aby se co nejvíce omezovaly tzv.vedlejší ztráty, tj. nesmí za sebou nechávat žádné oběti na straně civilního obyvatelstva. Spojenečtí velitelé mají vážné varování z Iráku, že spoléhání jenom na ne nerozlišené uplatňování síly má velmi kontraproduktivní dopady. John A. Lynn je vysvětluje jako „tři R" – resentment, resistance and revenge, tedy odpor, odboj a pomsta. [20] Z toho také vyplývá, že omezení „vedlejších ztráty" je skutečně velice naléhavým zájmem celé Aliance a všech účastníků mise ISAF.

Do nevojenské činnosti oblasti spadají především psychologické operace (PSYOPS) zaměřené do čtyř hlavních směrů. Prvním je diskreditace ACM, které pouze zastrašují, vraždí, ničí, ale nenabízejí žádné konstruktivní východisko. Druhým směrem je stabilizační působení zakládané na prezentaci poskytované pomoci a změn k lepšímu. A konečně třetí směr se týká velmi citlivého dialogu kultur. Je třeba se vyhýbat všemu, co by mohlo vyznívat jako nadřazenost západní kultury, jako kritika či znevažování islámu, jako nerespektování místních obyčejů.

Tab. 7: Zájmy NATO v rovině neletálních operací

2. Česká účast v ISAF

Vláda ČR vždy považovala průchod svého návrhu v PS ČR za automatickou věc v kontextu toho, že nejen exekutivy v rámci NATO, ale i představitelé národních parlamentů – včetně českých opozičních zástupců – na platformě Parlamentního shromáždění NATO přijali spojenecké závazky. Tato situace je známa v politické teorii jako tzv. post-decisional politics. Jejím principem je, že politická rozhodnutí se přijímají na úrovni mezinárodního společenství a institucí (zde NATO) a tradiční domácí politika je redukována na úroveň automatického schvalovacího razítka. [21]

Ukázkou tohoto názoru je i prohlášení tehdejšího ministra zahraničí ČR Karla Schwarzenberga před hlasováním o prodloužení mandátu pro český PRT Lógar:

„Vážnost České republiky ve světě, její spojenecké závazky a bezpečnost jak České republiky, tak našich spojenců by mělo být téma, které nepodléhá jak sporům mezi opozicí a vládními stranami, tak částečně ani vnitrostranickým potyčkám." [22]

Velká pozornost se v současné době věnuje vyhodnocování dosavadních zkušeností získaných na vládní i regionální úrovni. Za nezbytný předpoklad úspěchu se považuje překonání přetrvávajícího stavu, jenž se vyznačuje velmi slabou pozicí ústřední afghánské vlády, která je zabydlená v hlavním městě Kábulu, ale v provinciích má stále slabší postavení. V důsledku toho příslušníci českého PRT narážejí na jeden základní problém – velice slabé propojení mezi vládní úrovní a místy konkrétního působení. To plně odpovídá hodnocením afghánských činitelů stojících proti Talibánu a jeho metodám. [23]

Na základě získaných zkušeností se dosavadní vedoucí civilní složky PRT a s nimi i velitelé její složky vojenské shodují na třech základních závěrech.

První závěr má pozitivní konotaci a říká, že základním předpokladem úspěchu celé mise ISAF je vytvořit v Kábulu silnou ústřední vládu, která by se mohla opírat o fungující instituce a zajišťovat efektivní vládnutí v celé zemi. Právě to čeští političtí i vojenští experti považují za cestu vedoucí k naplnění základního strategického cíle, kterým je postupné odstranění chudoby, soustavné zlepšování ekonomické a sociální situace obyvatel Afghánistánu, zvyšování jejich vzdělanosti a posílení jejich každodenní bezpečnosti. Panuje shoda, že teprve po naplnění tohoto cíle může v první etapě zeslábnout přitažlivost Talibánu v očích venkovského obyvatelstva. A ve druhé etapě může poklesnout strach, který z Talibánu mají obyvatelé afghánských měst a vesnice. A konečně v závěrečné etapě (až za několik let) může zesílit prestiž zahraničních PRT a uznání mise ISAF jako takové.

Druhý závěr je negativní povahy – varuje, že se v žádném případě nemůže jednat o importovanou demokracii západního typu, která by nebrala v úvahu základní afghánská specifika, zejména pak tradiční systém kolektivního rozhodování na místní úrovni, tedy džirgy (shromáždění kmenových zástupců) a šúry (vesnické, distriktní, provinční rady).

A konečně, třetí závěr je syntetické povahy: Afghánistán potřebuje politickou stabilizaci, která by co nejvíce odpovídala jeho historickým a politickým specifikům, a která by byla pevná ve třech vzájemně propojených klíčových rovinách: vládní, provinční a místní. To je považováno za nezbytný předpoklad pro úspěch nejen jednotlivých PRT, ale celé mise ISAF. Pokud nebude naplněn, může celá mise skončit nezdarem s nedozírnými následky nejen pro NATO, ale zejména pro islámský svět.

Tab. 8: Závěry vyvozované z dosavadního působení českých PRT

V politickém okruhu se jako nejvážnější překážky ukázaly tradiční nedůvěra afghánského obyvatelstva vůči cizincům ze západní civilizace, tradičně slabá státní správa, kmenová a národnostní rivalita, velmi špatná ekonomická a sociální situace naprosté většiny obyvatelstva, nepříznivé geografické a hydrometeorologické podmínky, přetrvávající sympatie značné části obyvatelstva k Talibánu, pokračující příliv peněz a další pomoci z islámského světa pro vzbouřenecké organizace a teroristické skupiny. Zkušenost českých expertů je zcela shodná s obecně sdíleným poznatkem, že velkým problémem dnešního Afghánistánu je „plíživá korupce Karzáího vlády a její neschopnost uspokojovat základní potřeby obyvatelstva." [24]

Ve vojenském okruhu jsou dva hlavní problémy. Prvním z nich je dopad bojové činnosti USA, zejména pak důraz na vzdušné údery a masivní protiofenzívy, při nichž jsou oběti na životech civilistů. Toho zneužívají vzbouřenci, aby diskreditovali veškerou přítomnost Západu, včetně mise ISAF. [25] Druhým vážným problémem je charakter bojové činnosti ACM. Terén jednoznačně nahrává vzbouřencům, kteří se dlouhodobě orientují na využívání všech postupů typických pro asymetrické války.

Dále se ukazuje, že povstalci rychle vyklízejí prostory, ve kterých zasáhli vojáci z misí ISAF nebo OEF, aby se vyhnuli soubojům, v nichž by neměli sebemenší šanci na přežití, o vítězství ani nemluvě. Tím dosahují, že vojáci mezinárodních sil často útočí takříkajíc do prázdna, což systematicky nahlodává jejich psychiku – umocňují se jejich pochybnosti o základním smyslu celého působení v Afghánistánu.

Třetím důležitým poznatkem je, že bojovníci z ACM se po skončení operací vojenských jednotek ISAF vracejí zpět do původních oblastí a znovu z nich podnikají výpady léčky proti vojenským i civilním složkám ISAF. A v neposlední řadě jde o prostupnost afghánsko-pákistánské hranice: bojovníci ACM přes ni mohou procházet, kdykoliv se jim zamane. Na pákistánském území si mohou odpočinout, doplnit výzbroj a seskupit se k dalším útokům na afghánském území. Naproti tomu pro vojáky z misí OEF či ISAF je překračování této hranice zcela nemožné.

Tab. 9: Objektivní překážky pro naplňování českých zájmů v rámci ISAF

Mise ISAF bude probíhat po dlouhou dobu, neobejde se bez náležité techniky a náročné bojové přípravy. Je nezbytné rozvíjet každodenní kontakt s obyvateli Afghánistánu a trvale přitom klást důraz na neletální, asistenční charakter operace. Velmi náročná je především odborná příprava každého profesionálního vojáka na misi. Tato příprava trvá šest měsíců, je velmi intenzivní V této etapě je nutné ověřovat schopnost snášet jak fyzickou, tak i psychickou zátěž. Díky této přípravě a následným náročným testům se dále zvyšuje a zkvalitňuje bojová a psychologická příprava všech vojáků AČR, kteří se připravují do misí a kteří jimi pak i procházejí.

Náročná příprava na misi ISAF tak posiluje celkový stupeň připravenosti AČR, což zvyšuje možnost její nasaditelnosti nejen v Afghánistánu, ale i kdekoliv jinde. Nedílně s tím se zvyšuje i schopnost AČR spolupracovat se spojenci v rámci NATO nebo i EU. Spolupráce se spojenci, zejména pak s vojáky z USA je nenahraditelná především v etapě přípravy na misi, která probíhá ještě na území ČR, během společného soustředění v prostoru Vojenské akademie ve Vyškově. V této etapě čeští velitelé dostávají množství životně důležitých informací o místě nasazení, o celkové charakteristice daného prostředí, o jeho hlavních problémech a zejména o úkolech, které mají plnit. Velice se osvědčuje závěrečná etapa přípravy, která má podobu několika společných cvičení. Díky nim se dosahuje požadované koordinace, náležité secvičenosti a vysoké připravenosti na plnění náročných úkolů protivzbouřenecké strategie (counter insurgency strategy) v krajně nepřátelském prostředí Afghánistánu.

Stejně důležitá je spolupráce s americkými vojáky i během mise. Na území Afghánistánu to jsou vojáci z 531. praporu brigády speciálních sil (531 BSTB - Brigade Special Troops Battalion) 82. výsadkové divize ve Fort Bragg. Jedná se o neofenzivní jednotky, jejichž hlavním úkolem není vedení kinetických operací, ale je jím především podpora poskytovaná bojovým jednotkám. První etapou této spolupráce je vyhodnocování prostředí (area assessment), jež se zaměřuje především na hodnocení základních rysů daného distriktu, na navazování kontaktů s místními představiteli, na seznamování se s tamními problémy a úkoly.

Opatrnost jako imperativ každého PRT

Zkušenosti získané z několika rotací ukazují, že v podmínkách Afghánistánu je nutný nejvyšší stupeň opatrnosti a obezřetnosti, protože kdokoliv z tamních obyvatel i funkcionářů může hrát dvojí hru, může pracovat pro Talibán – především může předávat informace velitelům vzbouřeneckých jednotek. Dále se zpravodajská spolupráce soustřeďuje na poznatky o rozmístění a o pohybech vzbouřeneckých jednotek. Hlavní pozornost se přitom zaměřuje na vyhledávání míst sloužících jako tzv. Safe Havens, vzbouřenci je využívají jako místa pro odpočinek a přípravu na další výpady proti spojeneckým vojskům a také jako sklady munice a zbraní.

V podmínkách typické asymetrické války a na základě úkolů a postupů typických pro COIN jednotky (counter insurgency) vojenské části PRT Lógar doposud nejčastěji působily na velitelském stupni četa, výjimečně pak rota. To znamená, že velitel čety nese stejnou zodpovědnost, jaká v normální bojové činnosti přísluší veliteli roty nebo dokonce veliteli praporu. Na svém stupni musí přijímat okamžitá rozhodnutí zásadního významu.

Velitelé na základních stupních velmi často přijímají svá rozhodnutí ve vypjatých situacích, mnohdy pod tlakem závažných vnějších faktorů, jimiž jsou zejména: bojové léčky, nastražené výbušné směsi, pokusy o sebevražedné atentáty, nepřátelské chování davu, vyhrocená situace při komunikaci s místním obyvatelstvem, velká vzdálenost od základny a nedostatek času pro komunikaci s nadřízeným. Za všech těchto situací mohou být ohroženy životy samotných velitelů nebo jejich podřízených. Proto vojáci AČR docházejí po vyhodnocení dvou rotací k závěru, že na taktické úrovni v dnešním Afghánistánu nelze zcela upustit od tzv. kinetických operací.

Zásady tzv. kinetických operací

Velitelé AČR ze svých dosavadních zkušeností vyvozují, že jejich činnost v rámci ISAF není okupační ani primárně bojová. Své hlavní poslání spatřují v zajišťování bezpečnosti civilní složky PRT, ale dodávají, že velmi často přijímají svá rozhodnutí ve vypjatých situacích, mnohdy pod tlakem závažných vnějších faktorů, jimiž jsou zejména bojové léčky, nastražené výbušné směsi, pokusy o sebevražedné atentáty, nepřátelské chování davu, vyhrocená situace při komunikaci s místním obyvatelstvem, velká vzdálenost od základny a nedostatek času pro komunikaci s nadřízeným. Za všech těchto situací mohou být ohroženy životy samotných velitelů nebo jejich podřízených. Proto vojáci AČR po vyhodnocení dosavadních rotací docházejí k závěru, že na taktické úrovni v dnešním Afghánistánu nelze zcela upustit of tzv. kinetických operací.

Pod pojmem kinetická operace se rozumí přímý boj proti vzbouřeneckým jednotkám a teroristickým organizacím. Jde o takové činnosti, při kterých se střílí, a tak mohou být i ranění nebo dokonce mrtví. Při úvahách o tzv. kinetických operacích se klade důraz na několik klíčových zásad, které se rozdělují do dvou základních skupin: negativní a pozitivní.

Zásady negativního charakteru mají jeden společný jmenovatel: nezabíjet a nezraňovat civilní obyvatelstvo. Na prvním místě to je dodržování zásad zakotvených ve směrnicích NATO – zejména pak Rules of Engagement NATO, MC 362/1, jejichž významná část je soustředěna na ochranu tzv. nezúčastněných osob. Proto se omezuje používání některých zbraňových systémů, nasazují se zbraně s omezenější ničivou silou a přesně naváděná munice. Omezují se především dělostřelecké a letecké údery v místech s vysokou hustotou civilního obyvatelstva.

Zásady pozitivního charakteru se naplňují především tím, že před každou akcí se shromaždují a vyhodnocují zpravodajské informace o pohybu, činnosti a výzbroji vzbouřeneckých uskupení nebo teroristických organizací. Neustále se využívá několika operátorů, kteří jsou vyčleněni pro plnění dvou výlučných úkolů: sběr informací o nepříteli a o jeho aktivitách a v návaznosti na to pak i plánování akcí proti vzbouřeneckým jednotkám a teroristickým organizacím. Před každým výjezdem příslušníků kontingentu se nasazují průzkumné a mechanizované jednotky, které jsou při své činnosti podporovány tanky, dělostřelectvem a hlavně letectvem. Soustavně se nacvičují činnosti nezbytné při asymetrické formě boje typické pro asymetrickou válku v prostředí s vysokou koncentrací civilního obyvatelstva. Velký důraz se klade na permanentní přítomnost v terénu, které se dosahuje formou častých patrol, které umožňují pravidelný a bezprostřední kontakt s místním obyvatelstvem.

Tab. 10: Zásady kinetických operací

Závěrem

Český PRT v Afghánistánu operuje ve velmi složitých podmínkách a v prostředí, které je fakticky nepřátelské. Proto nelze vyloučit, že sílící skepticismus, který je už dnes příznačný pro mezinárodně uznávané odborníky na Afghánistán a na bezpečnostní politiku, by se s postupujícím časem a sílícími problémy mohl ve větším či menším rozsahu zmocnit i českých účastníků misí ISAF. V důsledku této situace ČR stojí, stejně jako řada dalších zemí, před úkolem pečlivě vyhodnotit dosavadní zkušenosti a případně i přehodnotit dosavadní způsob angažovanosti.

Složitost situace vyžaduje, aby se o misi ISAF diskutovalo nejen pod úhlem spojeneckých závazků, ale také pod úhlem závažnosti problémů a náročnosti úkolů, s nimiž se PRT setkávají přímo na místě působení. Velkým úkolem pro nadcházející měsíce, ne-li dokonce roky je překonat dosavadní politizování české účasti na ISAF a zahájit skutečně věcný dialog jak mezi vládou a opozicí, tak i mezi vládou a veřejností. V tomto dialogu by se mělo hovořit nejen o závazcích vůči USA a NATO, ale o nákladech mise ISAF, o jejích přínosech i celkovém smyslu. Vyjadřovat by se měli nejen politikové, ale také lidé, kteří mají nenahraditelné zkušenosti přímo ze samotného Afghánistánu.