Etické argumentační struktury použité v diskuzi o válce v Iráku

Tématem této práce je rovina etická. Je samozřejmě možné tvrdit, že k vedení války v Iráku existují postoje, které jsou svým obsahem i formou natolik pragmatické, že není možné téměř vůbec hovořit o jakýchsi etických východiscích, jež by byly teoreticky zakotveny a vytvářely určitou logickou strukturu. Zabývat se takovýmito přístupy není záměrem této práce, ačkoliv na evropské politické scéně je možné jich pravděpodobně najít nemalý počet. [1] Nicméně základní tezí této studie je, že etické zhodnocení situace je v diskuzi o válce v Iráku přítomno intenzivněji, než se na první pohled může zdát, a mělo – ať už přímý či nepřímý – vliv na rozhodování politiků. [2] Článek si neklade za cíl zhodnotit tyto struktury z pohledu jejich legitimity či verifikovatelnosti, a také v této studii není přihlíženo k etické reflexi, která pracovala s fakty, jež nebyly známy před vlastním zahájením války.

Další informace

  • ročník: 2006
  • číslo: 1
  • typ článku: Vědecký / Research

 

Tématem této práce je rovina etická. Je samozřejmě možné tvrdit, že k vedení války v Iráku existují postoje, které jsou svým obsahem i formou natolik pragmatické, že není možné téměř vůbec hovořit o jakýchsi etických východiscích, jež by byly teoreticky zakotveny a vytvářely určitou logickou strukturu. Zabývat se takovýmito přístupy není záměrem této práce, ačkoliv na evropské politické scéně je možné jich pravděpodobně najít nemalý počet. [1] Nicméně základní tezí této studie je, že etické zhodnocení situace je v diskuzi o válce v Iráku přítomno intenzivněji, než se na první pohled může zdát, a mělo – ať už přímý či nepřímý – vliv na rozhodování politiků. [2] Článek si neklade za cíl zhodnotit tyto struktury z pohledu jejich legitimity či verifikovatelnosti, a také v této studii není přihlíženo k etické reflexi, která pracovala s fakty, jež nebyly známy před vlastním zahájením války.

Michael Moor ve svém filmu Fahrenheit 9/11 tvrdí, že důvodem k válce v Iráku je pouze ropa a arabské zájmy v USA.

V Německu se objevily jednoznačné názory, že postoj kancléře Schrödera k účasti ve válce o Irák není v žádném případě principiální, ale že odráží pouze taktiku v předvolebním boji.

Francie je obviňována, že svými postoji pouze hájí vlastní zájmy, které má v oblasti a které by eventuelní válkou velmi utrpěly.

Postoj nově přistoupivších zemí do NATO včetně České republiky je označován za pragmatický politický kalkul malých dětí, které se chtějí zalíbit dospělému a silnému sourozenci.

Takovýto zjednodušený přístup k politickému dění, který je vlastní české skeptické povaze, však zásadním způsobem zkresluje nesmírně komplikovanou a mnohdy velmi dramatickou šíři procesu politického rozhodování, který počínaje zlomovým okamžikem dějin 21. století 11. zářím 2001 vedl až k datumu 20. března 2003, kdy byl v ranních hodinách zahájen útok na Irák.

Proces rozhodování má jistě především rovinu politickou se všemi mocenskými zájmy na straně jedné a dlouhodobými vizemi na straně druhé, tento proces má jistě i rovinu ekonomickou a vojenskou, ale má také rovinu etickou. Všechny jsou propleteny v složitém a vzájemně se ovlivňujícím klubku, aniž by kterákoliv z nich hrála vždy stejně významnou či podřadnou roli.

První část práce bude věnována analýze etické argumentace, která válku v Iráku obhajuje, a to v několika rovinách:

Nejprve se bude zabývat širší etickou argumentací obsaženou v neokonzervativním konceptu zahraniční politiky USA, dále bezprostřední etickou argumentací na politické úrovni v USA a ve Velké Británii (s malým exkurzem o postoji Václava Havla), a na závěr etickou argumentací obhajující válku na základě teorie o spravedlivé válce.

Druhá část se zabývá etickými postoji, které válku považovaly za nedovolenou, a to nejprve opět na politické úrovni, dále z pohledu církví a církevních organizací se zvláštním zřetelem na postoje církve římsko-katolické, třetí skupinou, jíž se studie v této části zabývá, jsou zastánci svrchovanosti mezinárodního práva a na závěr je tématem koncept preliminerní etiky dr. Gerharda Beestermöllera a posouzení etické dovolenosti války v Iráku v rámci tohoto konceptu.

1. Etická argumentace podporující vojenský zásah

1.1 Širší etická argumentace pro válku v USA

V americké politice došlo s nástupem George Bushe juniora k otevření velkého prostoru pro koncepci zastupovanou ideovou skupinou takzvaných neokonzervativců. [3] Tato skupina vychází ve svém pojetí americké zahraniční politiky z idealistických myšlenek amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (prezidentem 1913–1921) [4], které v novém pojetí rozvinul politický filozof Leo Strauss, (1899–1973) [5] a které zásadně spojují zahraniční politiku s morálními hodnotami, jež vycházejí z reflexe americké národní identity. Jak píše neokonzervativec George Weigel [6]:

„... na rozdíl od jiných národů, jejichž kořeny vyrůstají z půdy kmene, rasy, etnika nebo řeči, Spojené státy jsou zemí, jejíž budova spočívá na ideji.“ [7]

Touto ideou je rovnost [8] a svoboda všech lidí. [9] A z tohoto Bohem chtěného důvodu, že všelidské hodnoty rovnosti a svobody jsou zvláštním a bytostným způsobem vepsány do identity amerického národa, je také dáno specifické postavení Ameriky ve vztahu k celosvětovým otázkám. Z tohoto důvodu se také americké zájmy kryjí s dobrem člověka v jeho lidství na celém světě. [10] Amerika v tomto pojetí vnímá svoji identitu zároveň jako poslání, které však v době po třetí světové válce – studené válce – musí být nově promyšleno a definováno. Tento koncept pro nové období je možno z pohledu neokonzervatismu charakterizovat následujícím způsobem [11]:

Spojené státy vyhrály třetí světovou válku a v současnosti celý svět vstupuje do světové války číslo čtyři. Do války mezi zastánci svobody člověka a svobodného trhu na straně jedné a mezi těmi, kteří těmto hodnotám nevěří, na straně druhé. Svobodný trh se ve světě rozšiřuje a s ním i jako spolupůsobící důsledek i svoboda individuálního člověka. Ti, kteří se touto situací cítí ohrožení, stojí jako nepřátelé především proti Spojeným státům americkým, které vnímají jako jádru tohoto procesu. Jediným konzervativním řešením [12] této situace ze strany USA by mohl být izolacionalismus, ten je však nejen kvůli charakteru globalizace [13], ale i z morálních důvodů, jež vycházejí z výše zmíněné národní identity, nemožný a nesprávný.

Proto jediným řešením je vstoupit do „čtvrté světové války“. [14] Není jiná možnost, nežli ji vybojovat a v ní obhájit a rozšířit prostor svobody a spravedlnosti. Je to morální povinností pro americký národ díky identitě, jakou má, a hodnotám, které k ní bytostně patří. [15] Způsoby boje, které byly vlastní válce studené – tedy zastrašování a embargo – nejsou již v této nové situaci použitelné, neboť z povahy války samé jsou neúčinné. [16] Tato válka má totiž charakter zásadně asymetrický, jejím hlavním projevem je terorismus spojený s nekontrolovaným šířením zbraní hromadného ničení. Centrum odporu a nepřátelství v tomto asymetrickém silovém poli je nutné spatřovat v islámském světě. Jediná možnost, jak v této válce zvítězit, je rozšiřovat i zde demokracii a hodnoty liberální společnosti. [17] Z tohoto důvodu boj proti vládám, které umožňují zázemí pro teroristy a usilují o proliferaci zbraní hromadného ničení má stejné prostředky jako šíření demokracie. Liberální demokracii je možné ve světě rozšiřovat i s pomocí síly [18], protože ti, kteří – i když svrchu vnucenou – ji zakusí, k ní následně vnitřně a přirozeně přilnou, neboť to odpovídá jejich lidské přirozenosti. Poté budou i sami mít zájem ji dále rozšiřovat a podporovat. [19] Proto je nutné a eticky správné situaci, která vytváří možnosti k postupu, jež napomůže k nastolení demokratického režimu využít, a tak ve čtvrté světové válce postoupit směrem k vítězství liberálních hodnot.

V tomto neokonzervativním pojetí světa je možné vnímat jasnou etickou argumentační strukturu, která začíná u ideálu svobody a rovnosti [20], který je významným a do značné míry jedinečným způsobem dán americkému lidu do vínku, pokračuje vnímanou zodpovědností [21] za tento svět, ve kterém je třeba i silou [22] prosazovat univerzální hodnoty, jejímiž nositeli jsou ze své podstaty Spojené státy, a které je třeba také v každém případě za použití všech odpovídajících prostředků [23] bránit ve jménu ideálu svobody – a to jménem celého lidstva:

„Spojené státy mají bezprecedentní – a unikátní – sílu a vliv ve světě. Toto postavení je při zachování víry v principy svobody a v hodnoty svobodné společnosti spojeno s odpovědností, se závazky a s možnostmi, jež nemají obdoby. Velká moc tohoto národa musí být využita k posílení převahy sil, které podporují svobodu.“ [24]

Tato etická argumentační struktura posléze končí ve vnímání práva na prosazení těchto ideálu odpovídajícími nutnými prostředky – tedy i silou – a to i bez nutného souhlasu Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, z důvodu jejich jasného poznání a vnímání povinností k činu, které z tohoto poznání nutně plynou [25]. V této situaci je pak válka v Iráku či kdekoliv, kde existuje nedemokratický režim, jenž potenciálně umožňuje terorismus či proliferaci zbraní hromadného ničení, pouze jednou z bitev této celkové války proti teroru a za demokracii a svobodu. [26]

A proto je i zcela eticky legitimní za předpokladu, že je jedinou účinnou možností [27], jak nutného cíle – tedy svržení režimu a vytvoření demokratické a svobodné společnosti – lze dojít. [28]

Celá tato etická argumentace je založena na jednoznačné a dogmatické víře v premisy svobody, svodného trhu, demokracie jako všelidových hodnotách na straně jedné, a na straně druhé na dogmatické víře v bytostnou a do značné míry exkluzivní vnímavost vůči těmto hodnotám, jež je vlastní Spojeným státům americkým, které tak jednoznačně stojí na straně dobra v boji s jasně poznaným zlem. [29]

Po stránce logiky etické argumentace, jestliže budou tyto premisy přijaty, je možné vnímat argumentaci jako konsekventní, bez logických skoků.

1.2 Blízká etická argumentace pro válku v USA

Tuto blízkou argumentaci v etické rovině je možné vyčíst z oficiálních prohlášení amerických politiků, jež se již konkrétně zabývala krizí spojenou s neplněním rezolucí OSN [30] ze strany iráckého režimu.

V politické oblasti se stává zásadním argumentem etického charakteru zodpovědnost oprávněné státní autority chránit své vlastní občany a zodpovídat za to, aby mohli žít ve spravedlivém a svobodném míru. V situaci asymetrického boje je jedinou možnou formou zachování této zodpovědnosti ve vztahu k občanům preventivní [31] forma obrany [32] všude tam, kde hrozí nebezpečí proliferace zbraní hromadného ničení. A to dříve, nežli nepřítel tuto zbraň získá, neboť v tom okamžiku již není možné s ním bojovat nebo pouze za cenu nedozírných následků. [23]

V této bezpečnostní situaci je nutné poměřovat, co je větší riziko: nekonání, které může s největší pravděpodobností vést k velkému riziku v budoucnosti, nebo jednat, což znamená použití síly. Neřešit toto dilema znamená vyhýbat se zodpovědnosti, která je státní autoritě vlastní. [34]

Takto také, dle politických vyjádření, vypadá situace v případě Iráku, kde jsou jasné důkazy o třech faktech:

  • snaha získat atomovou zbraň,
  • podpora mezinárodního terorismu,
  • brutální zacházení s vlastními občany. [35]

Proto je morální povinností vlády jako legitimní autority v Iráku zasáhnout. A protože všechny ostatní možné prostředky jako diplomacie, ekonomická blokáda i zastrašování se ukázaly jako neúčinné, je možné a nutné použít poslední prostředek, kterým je vojenská síla.

V řeči k 103. národnímu konventu veteránů válek v zahraničí v srpnu 2002 se americký viceprezident Cheney zabýval také otázkou z teorie spravedlivé války, která hovoří o nutné podmínce použití síly – nezpůsobit větší zlo použitím síly než snášením stavu ohrožení. Tuto námitku Cheney jednoznačně odmítl s poukazem na dobro, které ze vzniku demokratického Iráku bude mít celý region Blízkého a Středního východu:

„Změna režimu v Iráku přinese množství výhod regionu. Jestliže největší z hrozeb bude eliminována, lidé, kteří v regionu milují svobodu, budou mít příležitost podpořit hodnoty, které mohou přinést trvalý mír“ [36]

Spojené státy se v tomto svém rozhodnutí necítí vázány dalším souhlasem Rady bezpečnosti a to ze dvou důvodů, které mají etickou relevanci:

  • Spojené státy mají po 11. 9. 2001 morální právo na vlastní obranu, které je i dle mezinárodního práva neoddiskutovatelné.
  • Spojené státy i v případě vojenského zásahu jednají v intencích rozhodnutí Rady bezpečnosti [37], která nedokázala naplnit své poslání a prosadit svá rozhodnutí odzbrojit Irák. [38]

Etická struktura použitá v bezprostřední argumentaci se ve své podstatě opírá o teorii spravedlivé války [39] a ukazuje, že jsou splněna všechna potřebná kritéria: Vojenskou silou zasahuje legitimní autorita [40] v situaci nutné sebeobrany po vyčerpání všech ostatních nevojenských prostředků, které ztroskotaly. Zasahuje s odůvodněnou nadějí na úspěch a s jasným předpokladem, že dobro získané použitím síly bude významně větší než škody. Tato etická argumentace je opět za předpokladu, že nebude zpochybněn obsah jednotlivých tvrzení, strukturálně zcela konsekventní.

1.3 Etická argumentace pro válku ve Velké Británii

Ačkoliv americké a britské formy argumentace pro válku v Iráku jsou v mnohém identické či velmi podobné, přesto je možné v britském zdůvodnění vysledovat rozdílnou linii etické argumentace. [41]

V argumentaci používané pro zdůvodnění nutnosti postupovat vůči Iráku vojenskou silou chybí ve Velké Británii nejvýraznější důvod argumentace americké – bezprostřední hrozba vlastního ohrožení. [42] Představitelé Velké Británie nikdy nemluvili o bezprostřední hrozbě, jež by ohrožovala Británii samotnou. [43] Spojení z Iráku, jako země, která usiluje o získání zbraní hromadného ničení, s teroristy také nebylo ze strany Blaira jasně potvrzováno, jak se to dělo v argumentaci v USA. [44]

Jako argumentační východisko pro obhajobu vojenského zásahu v Iráku je proto možné chápat zdůraznění nutnosti změny režimu v Iráku: Tento režim je trvalou hrozbou pro okolní země a z důvodu své snahy o získání či vývoj raket s delším doletem se v budoucnu může stát hrozbou, která významně přesáhne pouze regionální charakter. Připustit tuto hrozbu není správné, neboť je to hrozba , která ohrožuje celý civilizovaný svět. [45]

Blair také pravidelně argumentoval skutečností, že způsob sankcí používaný doposud pro prosazení rezolucí OSN na odzbrojení po válce v roce 1991 byl iráckým režimem brutálně zneužíván a vedl k obrovskému snížen životní úrovně obyvatelstva, k obrovskému nárůstu kojenecké úmrtnosti a k velkému množství předčasných úmrtí. Blair se opíral o tvrzení zveřejněná Johnem a Karlem Muellerovými:

„... ekonomické sankce stály pravděpodobně v Iráku více lidských životů než kolik jich bylo zabito všemi zbraněmi hromadného ničení v historii.“ [46]

A vyvozoval, že za takovýchto podmínek je další politika sankcí nemorální. [47] Na druhé straně však vysvětloval, že opuštění restrikcí ve vztahu k iráckému režimu bez jeho odstranění by s nejvyšší možnou pravděpodobností vedlo k budoucímu opakování masakru na kurdském obyvatelstvu na severu a na šíitském obyvatelstvu v okolí Basry na jihu, jak tomu bylo již v minulosti. [48]

Za takto popsané situace byla logickým výsledkem argumentace, že nejmenším ze všech zel je použití vojenské síly pro změnu režimu v Iráku. [49]

Dalším motivem, který je možné vysledovat z vystoupení premiéra Blaira – ačkoliv v oficiálních projevech byl zmíněn spíše nepřímo – byla snaha, aby se Spojené státy americké se nerozhodly pro akci, která bude mít pouze výlučně unilaterální charakter a tím výrazně neohrozily autoritu OSN, která je důležitou hodnotou pro další budování světového mírového řádu. [50]

V řeči Tony Blaira před britským parlamentem ze dne 24. září 2002 [51], kdy byla parlamentu představena úhrnná zpráva zpravodajských služeb, je možné vnímat linii, která s určitými doplněními vytváří celkový etický argumentační rámec britské vlády:

Dle zpráv zpravodajských služeb, kterým je třeba ze zkušenosti věřit [52] se Husajn nadále snaží vyvíjet zbraně hromadného ničení a tím je trvalým ohrožením pro svoji zemi, pro region i pro celý svět. Jeho osoba je nebezpečnější než osoby ostatních diktátorů ve světě pro jeho extrémní krutost, kterou je možné doložit a která je světové veřejnosti všeobecně známa. [53] Proto nyní, kdy se světové společenství vlivem událostí z 11. 9. v USA rozhodlo zakročit v Iráku rázněji, je třeba ukázat jednotu. V opačném případě by to jen potvrdilo přesvědčení diktátorů, že OSN není schopna prakticky trvat na splnění svých rozhodnutí a to by vážně ohrozilo věrohodnost OSN. [54] Británie se toto vše bezprostředně týká, protože ohrožení regionu je v současném provázaném světě i ohrožením Velké Británie. [55]

Jak nás učí historie [56], je prevence lehčí a méně bolestná, než následná léčba [57], a proto by se zodpovědné státy neměly vyhýbat intervenci tam, kde jsou „zlotřilé státy“ (rogue states) zapojeny do podpory terorismu či se snaží získat zbraně hromadného ničení – ačkoliv intervenovat všude není možné. [58]

Je možné shrnout, že Blair a jeho kabinet ve své argumentaci nepoužívá žádnou ucelenou etickou argumentační strukturu. Princip, ze kterého eticky vychází, je princip menšího zla, kde válka je vnímána jako jedno z mnoha řešení, která se nabízejí a v dané situaci pro řešení situace v Iráku je válka vnímána jako jediné dlouhodobě účinné řešení. V projevech britského ministerského předsedy, ani v projevech ministra zahraničí se však téměř vůbec neobjevuje problematika, zda toto použití síly je skutečně (dle teorie spravedlivé války) poslední možností [59]; spíše je možné říci, že i ve srovnání s americkým způsobem zdůvodnění je britská argumentace výrazně pragmatičtější. Použitelnost síly pak posuzuje mnohem více dle kritéria vhodnosti.

1.3.1 Exkurz – Pozice Václava Havla ve vztahu k irácké krizi

Pozice Václava Havla, v období nejvýznamnějších diskuzí o možné válce v Iráku úřadujícího českého prezidenta [60], se do značné míry lišila od postoje české vlády [61] a její místo patří mezi obhájce použití síly v konfliktu se Saddámem Husajnem. O svém postoji Havel snad nejjasněji hovořil v rozhovoru pro deník Respekt na konci ledna 2003 [62] a na oficiální úrovni tento svůj postoj zdůraznil připojením se ke společnému dopisu sedmi ministerských předsedů evropských zemí a jednoho (!) prezidenta americkému prezidentu Georgi Bushovi, otištěném 30. ledna ve Wall Street Journal [63], ve kterém autoři podtrhují nutnost zachování euroatlantických vazeb a nutnost jasného i rozhodného společného postupu USA a Evropy v irácké krizi. [64]

Havlovo posuzování je z etického hlediska možné vnímat jako výrazně pragmatické:

Není v zájmu naší civilizace, aby se Amerika dostala do izolace a současně do jakési civilizační války s celým arabským či muslimským světem. Není v zájmu světa, a ani v zájmu České republiky, aby se začala Aliance drolit. Jde prostě o nesmírně složitou věc a rozhodnutí bude riskantní.“

Použití síly z je tedy jedním z řešení, které se nabízejí a volba také závisí na schopnosti vystihnout správný čas:

„Jistěže jde také o ropu. Ale redukovat politiku Spojených států na jejich strategické zájmy je nesmírné zploštění. Amerika je také země ideálů a mnohdy tak entuziastického zápalu pro ideály, jaký by jí Evropa mohla jen závidět. A je naší povinností se ve vhodnou chvíli na obranu těchto ideálů postavit.”

Přesto ale celý diskurz spočívá na základním morálním vnímání dobra i zla.

„... dnes je vše nekonečně komplikovanější. Je ale jasné, že jde o zlo. A že si svět musí s tím zlem poradit. Vím z rozhovorů s egyptským prezidentem Mubarakem a jinými státníky, že Saddámův režim je příšerný, genocidní a nebezpečný.” [65]

Havel ve své argumentaci vyvozuje z přesvědčení o své vnímavosti mezi dobrem a zlem možnost volit prostředky, které tomuto poznání nejvíce odpovídají.

Z uvedeného snad vyplývá, že v případě postoje ohledně situace v Iráku je možné zaznamenat u bývalého českého prezidenta významný posun od jeho disidentských názorů. [66]

1.4 Etická argumentace pro válku na základě teorie o spravedlivé válce

Celkový koncept, který eticky zdůvodňuje legitimitu použití síly v kauze Irák, je možné nalézt u neokonzervativních křesťanských etiků ve Spojených státech amerických [67], jejichž reprezentanty jsou především George Weigel [68] a Michael Novak [69], kteří oba vycházejí ve své argumentaci z teorie spravedlivé války.

Zásadním příspěvkem George Weigela k tomuto tématu je jeho studie „Moral Clarity in a Time of War“ [70] s přihlédnutím k jeho dalším článkům. [71]

Východiskem argumentace v této studii je teze, že teorie o spravedlivé válce je teorií politickou, a ne pouze kazuistickou metodou. Tato politická teorie pojednává o právu a morální povinnosti oprávněné autority k válce jako limitnímu – nicméně za určitých jasně definovaných podmínek nutnému – způsobu spravování věcí veřejných. [72] I skrze tento způsob má oprávněná autorita povinnost odpovídajícím způsobem směřovat k životu v míru pro ty, kteří jsou této autoritě podřízeni. [73] Proto je možné říci, že se tato teorie spravedlivé války skládá ze tří základních částí: právo k válce (ius ad bellum), právo ve válce (ius in bello) a právo k míru (ius ad pacem), přičemž právo k míru bylo – nově nad rámec tradice – přidáno Weigelem pro zdůraznění, že v každém uvažování o použití síly musí být zakotveno základní směřování ke konečnému účelu použití síly ve smyslu politické zodpovědnosti – a tím je právě mír. A to mír ve společenském slova smyslu, kterým je, jak autor přejímá od Augustina, „tranquillitas ordinis“ (klid řádu) [74] spočívající na svobodě a spravedlnosti.

Weigel zdůrazňuje, že díky absenci etické diskuze o smysluplnosti a platnosti teorie o spravedlivé války v době od konce druhé světové války až do začátku 90. let minulého století došlo u mnoha jejich současných vykladačů k nesprávnému pochopení politického kontextu této teorie a tím i k možným desinterpretacím v současné diskuzi o Irák. Za jednu z nejzávažnějších desinterpretací Weigel považuje pojetí teorie o spravedlivé válce ve smyslu „presumption against violence“, [75] tedy především jako kritérilogie pro posuzování jednotlivých případů, ve kterých není možné pokládat válku za morálně akceptovatelnou. Takováto kritériologie v rukách vnějších pozorovatelů bez politické odpovědnosti pak může vést k nesprávnému odmítnutí války.

Weigel dovozuje: právě proto, že válka sama o sobě vždy nutně musí zůstat prostředkem, je cílem teorie o spravedlivé válce poskytnout oprávněné autoritě orientaci, aby tento prostředek byl zvolen ve správný čas a tak opravdu vedl k tranquillitas ordinis. Jakmile se cílem teorie o spravedlivé válce stane ochrana proti použití síly, dostává se celá argumentace do bludného logického kruhu. Jestliže bude – tak jak to dle Weigela odpovídá historickému kontextu této teorie – vnímáno učení o spravedlivé válce jako součást politické teorie, která má vést k tranquillitas ordinis, pak je možné odpovídajícím způsobem pojednat jednotlivé podmínky této teorie ve vztahu k situaci po 11. září 2001 a ve vztahu k situaci současného ohrožení ze strany Iráku.

Klid světového řádu v současné době čelí závažné hrozbě (grave threat) především pro skutečnost, že „zlotřilé státy“ [76] získávají zbraně hromadného ničení a spolupracují s teroristy. Protože se tato hrozba po 11.9. 2001 bezprostředně dotýká i Spojených států, je v současné době její odvrácení jak morální povinností ve vztahu ke světovému řádu, za jehož rozvíjení [77] mají Spojené státy zodpovědnost, tak zároveň národním zájmem USA. Obé je dle Weigela eticky provázáno. Tato skutečnost dává východisko pro posouzení základních podmínek teorie spravedlivé války v kontextu současné politické situace a charakteru :

a) spravedlivý důvod

Weigel vysvětluje, že po druhé světové válce je v etické reflexi jako jediný spravedlivý důvod přijímána obrana proti agresi a vyslovuje zásadní přesvědčení [78], že za současného stavu světového dění, kdy se agresivní nedemokratické režimy snaží získat zbraně hromadného ničení a mají dlouho trvající vztah s teroristickými organizacemi, je nutno hodnotit tuto situaci již samu o sobě ve smyslu probíhající agrese, a tedy jako odpovídající spravedlivý důvod [79] pro vojenský zásah dle kritérií teorie spravedlivé války.

Tím autor velmi jasně odpovídá „ano“ na otázku, zda je preventivní válka v rámci teorie spravedlivé války akceptovatelná. Weigel za takovéto situace také odmítá protiargument o nedovoleném porušení suverenity „zlotřilého státu“, neboť tento vzhledem k svému chování nesplňuje charakteristiku suverénního pro absenci i minimálního souhlasu s minimálními mezinárodními normami. [80]

b) legitimní autorita

Nejprve autor polemizuje s tvrzením, že z důvodu, že události 11. 9. byly zapříčiněny nemorálním hegemonistický chováním americké vlády, nemá vláda morální právo na tuto hrozbu odpovídat silou. Vyvozuje, že i kdyby se připustila vina americké vlády [81], přesto i v takovéto situaci je vláda povinna starat se o dobro svých občanů a musí je bránit, neboť takové chování je pro výkon vlády konstitutivní. Ve své argumentaci se odvolává na protestantského teologa Davida Yeaga a cituje jeho výrok:

„Vláda, která odmítla zajistit bezpečnost občanů a vykonávat soud nad špatným z důvodu svého pocitu viny za své minulé hříchy, by pouze přidala do svého katalogu přečinů další hřích zanedbání povinnosti.“ [82]

Dále odpovídá na otázku, zda musí být každé použití síly v mezinárodním měřítku a konkrétně nyní v situaci iráckého krize odsouhlaseno Radou bezpečnosti OSN nebo minimálně aliančními partnery. Weigel odpovídá, že nikoliv a uvádí čtyři důvody:

  1. Charta OSN jasně deklaruje právo na sebeobranu, které nepotřebuje schválení OSN. [83]
  2. Není možné přiřknout svrchovanou etickou autoritu pěti stálým členům Rady bezpečnosti, protože jejich rozhodování není vedeno etickými měřítky ale měřítky politickými na základě vlastních národních zájmů.
  3. Rada bezpečnosti již v rezoluci č. 1441 rozhodla, že nesplnění povinností uložených touto rezolucí bude mít vážné důsledky a každý rozuměl [84], že vážnými důsledky je míněna intervence. A protože v současné době není Rada bezpečnosti ochotna použít sílu jako odpovídající prostředek k naplnění společného cíle, je toto jednání rady jako celku neetické neboť rozhodnutí pro cíl bez ochoty k použití nutných prostředků není z etického pohledu seriózní. Z tohoto důvodu je povinností těch, kteří mají možnost odpovídající prostředky použít, tak učinit a tím naplnit rozhodnutí Rady bezpečnosti, a tímto způsobem přispět k posílení světového řádu.
  4. Dle učení Katechismu katolické církve [85] je místem, kde takovéto rozhodnutí má býti učiněno, legitimní veřejná autorita, která má dostatečné informace. [86] Toto rozhodování tedy nepřísluší církevním představitelům ani intelektuálům. [87]

Zajímavá je autorova poznámka, že souhlas aliančních partnerů je sice otázka politické rozvahy a nemá tedy etický charakter, nicméně „... definování hranic pro unilaterální akci provedenou za určitých okolností z důvodu obrany své legitimity je zásadní úkol pro vývoj tradice spravedlivé války“. [88]

c) poslední možnost

Weigel zdůrazňuje, že poslední možnost nemůže být chápána matematicky a časově [89], jako postupné po sobě chronologicky jdoucí vyčerpání všech myslitelných možností nevojenského řešení, a dovozuje, že tato interpretace vede k pouze k většímu ohrožení. Proto definuje:

„...„poslední“ v /pojmu/ „poslední možnost“ může znamenat „jediná“. Za okolností, kdy existuje hodnověrný důvod k víře, že nevojenská řešení jsou nedosažitelná nebo neúčinná.“ [90]

Ve vztahu k případu Irák pak probírá nevojenská řešení, která se do současné doby dle jeho názoru ukázala jako neúčinná či nedostatečná (kontrolní inspekce, vojenské odstrašování) a dále konstatuje, že nebezpečí zisku atomové zbraně je nutno vnímat ne ve vztahu k otázce „zda“ ale k otázce „kdy“.

A dovozuje, že v rámci Iráku vlastnícího atomovou zbraň by byla zásadně omezena možnost zabránit ze strany OSN a USA represím vůči národnostním menšinám a politickým či náboženským skupinám.

Na základě tohoto rozboru dochází k závěru, že v situaci krize okolo Iráku jev rámci teorie o spravedlivé válce možno hovořit o válce jako poslední možnosti. [91]

d) proporcionalita

Weigel vyjadřuje své mínění, že i tato podmínka pro eticky akceptovatelné vedení války je naplněna. Jeho argumenty však nejsou eticky relevantní a odvolávají se na názory expertů.

Etický charakter má naopak jasná Weiglova deklarace, že největší škody pro světový řád by vznikly v situaci, kdy by Husajnovi bylo dovoleno vzdorovat svému odzbrojení.

Weigel také v rámci doplnění teorie spravedlivé války o ius ad pacem podtrhuje morální povinnost vypracovat koncept míru pro Irák po skončení války. [92] Pozoruhodná je jeho myšlenka na závěr hodnocení všech podmínek ospravedlnitelnosti války v Iráku:

Porážka humanity [93], kterou bude reprezentovat použití poslední možnosti, tedy vojenské intervence z důvodu prosazení odzbrojení Iráku, může být vykoupena vznikem nového, svobodného a stabilního Iráku.“ [94]

Dne 10. února 2003 přednesl Michael Novak v rámci sympozia konaného na vatikánské ambasádě Spojených států amerických v Římě svůj příspěvek k diskuzi o etickém posouzení možné války v Iráku. [95]

Hlavním argumentem tohoto příspěvku je tvrzení, že etické hodnocení eventuální války proti Husajnovi nemá nic společného s žádnou teorií preventivní války, protože nový útok na Irák by – jestliže by k němu došlo – byl ve své podstatě pouze pokračováním spravedlivé války z února 1991. Novak přichází s argumentací, že tato válka byla pouze přerušena, aby bylo možné vyjednávat podmínky kapitulace se Saddámem Husajnem. Nicméně Irák vyjednané podmínky včetně poslední rezoluce č. 1441 Rady bezpečnosti OSN trvale neplní.

Závažnost této skutečnosti neplnění podmínek ze strany Iráku se změnila po nuceném vstupu USA do nové asymetrické války po 11. září 2001. [96] Ačkoliv tuto válku není možné hodnotit jako válku podle všech kritérií uvedených v teorii spravedlivé války, neboť tato jsou vázána na klasické vedení války (např. nebyly zde vojenské přípravy, ani viditelné známky bezprostředně hrozícího nebezpečí [97], ani autorita nepřátelského státu), je přesto eticky jasné, že 11. září bylo činem agrese válečného charakteru, které do budoucna čelit a kterou předcházet je morální povinností vlády. Na jejích bedrech spočívá také právo ale především i povinnost rozhodnout, jak ochránit své občany. [98] Oni jediní také v tomto typu války mají přístup ke zpravodajským informacím, které jsou po etické rozhodnutí takovéhoto charakteru v současné době potřebné.

Na základě této skutečnosti je pak nutno eticky posuzovat pro a proti různých forem postupu v případě Iráku:

Ze strany Iráku je zde zásadní hrozba použití chemických a biologických zbraní, jež je teroristickými cestami realizovatelná kdekoliv v rámci euroamerické civilizace. A to opět bez výše zmíněných charakteristik klasické války a s hrůznými následky. A protože není možné exaktně a precizně zjistit velikost takovéhoto rizika – které však s jistotou existuje – je nemožné, aby toto riziko veřejné autority na sebe braly bez protiaktivit, pouze s nadějí, že se eventuelně nemusí naplnit. Jejich povinností je jednat na základě pravděpodobnosti útoku.

Čekat je eticky nepřijatelné, neboť tím veřejná autorita neplní jedno ze svých základních poslání, a to chránit sobě svěřené. Z toho Novak vyvozuje povinnost veřejné autority jednat tak, aby v Iráku došlo ke změně režimu. A jako poslední – ale také jako jedinou – možnost jak tuto povinnost splnit, jestliže Husajn sám neodejde, vidí omezené a zodpovědné použití vojenské síly.

Celkově je možno říci, že postoje obhájců vojenského zásahu na základě teorie o spravedlivé válce se vyznačují:

  • zásadní představou o nutnosti ctít rozhodnutí oprávněné autority, která má jediná možnost ale i svrchované právo rozhodnout o tom, zda skutečně byly splněny všechny podmínky, které klade teorie spravedlivé války pro etickou dovolenost (a proto spíše zdůrazněnou etickou povinnost). Touto autoritou jsou zásadně a jedině představitelé státní moci.
  • Je zde možné vnímat velkou a hlubokou důvěru v dobré úmysly [99] politické garnitury [100] a významnou skepsí vůči OSN a jeho dlouhodobému přínosu k vytváření světového řádu ve smyslu zdůrazňovaného tranquillitas ordinis. [101]

Struktura etické argumentace se jasně a bezchybně drží teorie o spravedlivé válce, dochází však k výraznému a v některých případech i zcela zásadnímu [102] předefinování obsahu jednotlivých podmínek nutných dle této teorie k naplnění legitimního rámce pro použití síly.

2. Etická argumentace proti vojenskému zásahu

Spektrum institucí i jednotlivců, kteří zveřejnili své argumenty proti válce v Iráku je početně mnohem větší a sociálně nesrovnatelně pestřejší, než jaké je možno nalézt u zastánců použití síly.

2.1 Etická argumentace proti válce v Iráku na politické úrovni

Argumentace představitelů jednotlivých vlád především v evropských zemí, kteří ve svých postojích zaujímali negativní stanovisko k použití síly proti režimu Saddáma Husajna a v jejichž vyjádřeních je možné nalézt určitou etickou rovinu, se od sebe zásadně neliší a je možno ji shrnout do následujících velmi jednoduchých bodů:

  • Zatím nebyly vyčerpány všechny nevojenské prostředky na řešení nutného odzbrojení Iráku, to znamená, že není možné mluvit o válce jako o poslední možnosti, která zůstala. [103]
  • Eventuelní unilaterální akce by destabilizovala celý dosavadní mezinárodní právní řád a proto znamená zásadní ohrožení budoucího mírového světového uspořádání. [104]
  • Odhad destabilizujících následků války je velmi znepokojující a nedává jasnou odpověď ve smyslu proporcionality. [105] – Tato argumentace je však v politických prohlášeních zastoupena s velmi malou frekvencí.

Je možno hodnotit, že politická prohlášení představitelů nemluví o absolutní etické nedovolenosti použít v konfliktu s Irákem vojenskou sílu. [106] Ve skutečnosti se ve všech prohlášeních objevují dvě základní etické námitky, které vycházejí z teorie o spravedlivé válce: válka je možná teprve jako poslední možnost, legitimní autoritou je pouze Rada bezpečnosti OSN a částečně i argument o reciprocitě způsobených škod a získaného dobra.

Mnohem více argumentů však vyznívá naprosto pragmaticky v duchu volby nejvhodnějšího prostředku.

2.2 Etická argumentace proti válce v Iráku ve stanoviscích církví a církevních organizací [107]

Všechna dostupná vyjádření křesťanských církevních představitelů a organizací byla ve vztahu k postupu ve věci iráckého konfliktu – nehledě na zemi, z které se ozývala a na denominaci, ke které patřila – před započetím války významně proti použití silových prostředků pro řešení nastalé situace. [108] Etická argumentace, z které tato obrovská šíře různých prohlášení a výzev, dopisů i deklarací vychází, však je velmi podobná. [109] Zásadní argumenty v nich obsažené jsou velmi podobné jako v argumentaci politiků, kteří válku odmítají:

  • Jedinou legitimní autoritou v dané kauze je OSN se svojí Radou bezpečnosti, a proto jakákoliv unilaterální akce je neetická. [110]
  • Nejsou vyčerpány mírové prostředky a proto v nemůže být uvažováno o poslední možnosti, kterou je válka [111] (nesplnění podmínky ultima ratio).
  • Argument o nesplnění podmínky ultima ratio je však mnohdy prohlouben zásadním tvrzením, že změna režimu – ačkoliv diktátorského – sama o sobě není důvodem, který by za jakýchkoliv podmínek legitimoval válku, neboť ta je možná pouze z důvodu sebeobrany. [112]
  • Společným hlasem je jednoznačná podpora pokračování inspekcí, které budou mít záštitu mezinárodního společenství. [113]
  • Na rozdíl od politických prohlášení v argumentech církví hraje velmi zásadní roli pro nesouhlas se zásahem také argument destabilizace regionu a celého světového řádu. [114]
  • Církevní prohlášení také někdy obsahují zdůraznění faktu, že obvinění vůči Husajnovi mají pouze hypotetický charakter. [115]
  • Je zdůrazňován obsahový rozdíl mezi terorismem, který ohrožuje svět, a iráckou krizí jako takovou. [116]

Velmi jednoznačným a silným shrnutím křesťanských postojů a křesťanské argumentace je prohlášení kardinála Pio Laghi, papežského vyslance k prezidentu Bushovi, po jeho setkání s americkým prezidentem dne 5. 3. 2003:

„Svatý stolec zastává názor, že stále existují mírové přístupy v kontextu široké dědictví mezinárodního práva a institucí, které pro tento účel existují. Rozhodnutí o použití vojenské síly může být učiněno pouze v rámci Spojených národů, ale vždy musí vzít v potaz vážné důsledky takovéhoto ozbrojeného konfliktu: utrpení iráckého lidu i těch, kteří budou zapojeni do vojenských operací, a dále nestabilitu v oblasti i novou propast mezi islámem a křesťanstvím.“

Argumenty z církevního prostředí velmi jasně a v mnoha případech s přímým odvoláním se na teorii spravedlivé války dovozují, že její podmínky v klasické formě, tak jak jsou předávány křesťanskou tradicí, nebyly jednoznačně naplněny. Tato prohlášení téměř žádným způsobem nereflektují eventuální nutnost předefinovat jednotlivé podmínky pro možnost použití síly na základě změněného charakteru asymetrického ohrožení.

Celkově je tedy možné shrnout, že argumenty církví polemizují s dovoleností použití síly v Iráku na základě teorie spravedlivé války a dle dostupných informací zpochybňují při unilaterální akci:

  • nutnou premisu legitimní autority,
  • oprávněný důvod, kterým může být jen jasná sebeobrana,
  • vyčerpání všech nevojenských možností před užitím síly.

Samozřejmé je, že rozdílném duchu a s významně jiným důrazem než církevní prohlášení směřovaná vůči politikům jsou napsána prohlášení vojenských biskupů USA a Velké Británie, jež se obracejí na vojáky katolického vyznání a zaujímají postoj k jejich předpokládané a rozkazem dané účasti na konfliktu. Tato prohlášení reflektují situaci, kdy vojáci budou či jsou konfrontováni s rozkazem, který vychází z legitimního politického rozhodnutí vlády a kterého neuposlechnout by znamenalo zpronevěřit se vojenské přísaze.

Právě z důvodu, že armáda je poslána do konfliktu zcela legálním způsobem a z pohledu ozbrojených sil legitimní autoritou, která má největší přehled o situaci a nejkomplexnější informace, je možné, aby se na takovém konfliktu s čistým svědomím podíleli i katoličtí vojáci. [117] Povinnost odepřít poslušnost by byla závazná pouze v případě, že by z politického rozhodnutí vyplývalo jednoznačné a trvalé zneužívání základních lidských práv. [118]

2.3 Etická argumentace proti válce v Iráku na základě nepřekročitelnosti mezinárodního práva

Mezi nejčetněji zastoupené odpůrce preventivní války v Iráku patří autoři, kteří neetičnost použití síly přímo odvozují z konfrontace takovéhoto aktu s mezinárodním právním řádem. [119] Formu argumentace této skupiny je z etického pohledu možno charakterizovat jako ztotožnění etických důvodů s právními, a to z podstaty věci. [120]

Zásadní argument zní: každé porušení mezinárodního právního řádu má za následek nejen bezprávní stav v dané věci, ale – a to je mnohem závažnější – vede zásadním způsobem k destabilizaci celého právního řádu, a tím k ohrožení jediné funkční mírové platformy, kterou tato zeměkoule má a která je založena na dodržování závazků a právních norem zakotvených v Chartě OSN. [121] Porušení těchto norem vede zpět k situaci práva mocnějšího [122] a je na cestě k trvale udržitelnému světovému míru významným krokem zpět. Proto je výsostně eticky nepřípustné.

Tento argumentem je pak z pohledu mezinárodního práva podpořen rozborem stavu v kause Irák [123] a konstatováním, že podle současného stavu mezinárodního práva [124] je preventivní [125] akce v případě Husajnova režimu odporující právu, a proto nepřípustná.

Argumenty proti válce v Iráku z absolutní pozice mezinárodního práva jsou z etického pohledu vázány na premisu nutnosti vytvořit základní etické principy lidského chování na celosvětové úrovni positivním deklaratorním způsobem. Tato premisa není v žádném případě všeobecně eticky přijímána, a proto je tato forma zdůvodnění spojena se zásadní diskuzí o prameni obecných etických hodnot.

2.4 Etická argumentace proti válce v Iráku z pozice konceptu preliminerní etiky

Za samostatný a originální je možno považovat způsob posuzování dovolenosti válečného konfliktu v Iráku z pozice dr. Gerharda Beestermöllera z Institutu pro teologii a mír [126] v Hamburku. Svůj pohled popsal ve studii „Krieg gegen den Irak-Rückkehr in die Anarchie der Staatenwelt?“. [127]

Autor této studie konstatuje, že srovnání dosavadních argumentů, které hovoří pro a proti použití síly k řešení irácké otázky, vede k závěru, že důvody pro a proti není možné v žádném případě vnímat jako kontradiktorně se vylučující. [128] To je jeden z důsledků celkového stavu, ve kterém jsou argumenty v důsledku posuzovány z velké části pragmaticky a chybí jim základní etický rámec. [129] Proto základním požadavkem pro etické posouzení argumentů v kauze Irák je navrhnout etický rámec, který by reflektoval celkový skutečný stav. [130] Beestermöller se při jeho návrhu inspiruje principy obsaženými ve spisu Immanuela Kanta, „O věčném míru“. V návaznosti na Kantovu terminologii také nazývá svůj koncept preliminerní [131] etikou.

Základním východiskem pro vytvoření etického rámce a pro následné posouzení etické legitimity eventuelního použití síly v kauze Irák jsou pro Beestermöllera následující teze:

  • Situace OSN a především Rady bezpečnosti neumožňuje oprávněně se domnívat, že její rozhodnutí bude vždy ve věcech použití síly odpovídat legitimitě platného mezinárodního práva [132], k níž patří integrálně také etická povinnost ochrany diskriminovaných. [133]
  • Z tohoto důvodu není možné vnímat naplnění právního řádu Charty OSN jako nejvyšší kritérium etického jednání při řešení mezinárodních problémů.

Důvodem pro tato dvě tvrzení jsou principy, na kterých je založeno rozhodování v Radě bezpečnosti OSN, kde jednotlivé státy hlasují podle svých národních politických zájmů. A proto – jak je ze zkušenosti velmi dobře zřejmé – buď není možné dojít k rozhodnutí, nebo může toto rozhodnutí z principu dokonce hájit pouze partikulární zájmy.

  • Přesto v současné době vznikají konfliktní situace, ve kterých jsou zásadním způsoben pošlapávána lidská práva a lidská důstojnost.

Z tohoto důvodu se zdá nutné, aby existovala možnost zasáhnout ve pospěch takovéto situace i v případě, že Rada bezpečnosti nebude z politických důvodů schopna aktivně jednat. [134]

  • Je však naprosto nutné aby takovouto akcí nedošlo k poškození procesu směřujícího k světovému mírovému uspořádání, ve kterém bude existovat garance neválčení a který je možné vnímat jako cíl. [135]

Za této situace Beestermöller navrhuje využít učení o spravedlivé válce jako východiska pro určení etického rámce, který by dával kritéria pro eticky správné použití síly v rámci právního řádu OSN, a zároveň vytvářel kritéria pro možné použití síly i bez mandátu OSN. [136]

Teorii o spravedlivé válce jako východiska navrhuje proto, že je možné ukázat, že v složitých situacích světového dění posledního období, jako byla např. intervence v Kosovu, právě kritéria teorie spravedlivé války byla brána jako východisko pro etický diskurz ohledně dovolenosti jednat. V této souvislosti Beestermöller cituje také dopis amerických intelektuálů na podporu politiky prezidenta Bushe, který se odvolává na tuto teorii jako na společné dědictví křesťanské, židovské i islámské kultury. [137] Dále tvrdí, že legitimitu světového pořádku založeného na právním řádu OSN není možné vnímat jako absolutní [138], ale že je odvozena od schopnosti tohoto řádu být pokrokem na cestě ke světovému mírovému uspořádání.

Z tohoto důvodu také veškeré akce, které nemají schválení Rady bezpečnosti svoji etickou oprávněnost odvozují od stejného principu: nakolik přispívají na cestě k světovému mírovému uspořádání . [139]

Zásadní otázkou se však za takovéto situace stává, jaká další konkrétní kritéria musí splňovat stát či skupina států, která v má mít etické právo – a pak nejen právo ale i povinnost – zasáhnout mimo rámec Rady bezpečnosti, aby jejich jednání skutečně přispívalo ke světovému mírovému uspořádání. [140] Jestliže by totiž takováto obecně akceptovatelná kritéria neexistovala, pak by bylo nutné v konečném důsledku tvrdit, že každá akce mimo rámec Rady bezpečnosti vede k návratu práva silnějšího, které popírá cestu k světovému mírovému uspořádání jako ke konečnému cíli. A z tohoto důvodu by za žádných okolností i při sebevětší nouzi nebylo eticky správné jednat mimo rámec mandátu OSN. [141]

Při stanovení těchto kritérií Beestermöller postupuje s následnou logikou:

■ Základním předpokladem se musí stát, že ten, kdo takto jedná, je povinen jednat primárně pouze z důvodu odvrácení ohrožení míru a podpory všeobecných lidských práv.

■ Tyto motivy jeho jednání musí být navenek rozpoznatelné.

■ Užití teorie spravedlivé války v rámci preliminerní etiky znamená, že je nutné jednotlivá kritéria této teorie koncipovat v kontextu vyššího nároku na dovolenost války, než jaký byl při vzniku těchto kritérií požadován [142] a v jakém byly doposud používány.

Proto je třeba upřesnit, co je nutno chápat:

a) pod pojmem správný úmysl – intentio recta:

Ten je mnohdy pojednáván pouze okrajově, ale pro Beestermöllera se stává klíčovým: Autor dovozuje, že jako eticky akceptovatelná může být vnímána pouze válka, která splňuje veškerá vnější kritéria spravedlivé války

a zároveň

  • cílem legitimní autority je primárně odvrácení ohrožení míru a podpora všeobecných lidských práv nehledě na jiné zájmy

a zároveň

  • legitimní autorita se cítí zavázána v hodnotově identickém případě ohrožení jednat stejně kdekoliv na celém světě nezávisle na svých zájmech. [143]

b) pod pojmem legitimní autority mimo autoritu Organizaci spojených národů: [144]

Beestermöller dovozuje, že legitimní autoritou může být stát (nebo skupina států), za následujících předpokladů:

  • OSN není schopna jednat nebo zneužívá právní procesy v Radě bezpečnosti k prosazení partikulárních zájmů.
  • Legitimní autorita-stát vnímá své konání nejen jako právo jednat ale i jako povinnost, jež podporuje cestu k dosažení světového mírového uspořádání [145], a to i ve všech obdobných případech. [146]
  • Legitimní autorita-stát, který se v žádném ze svých ostatních mezinárodních vztahů nedopouští stejných ohrožení na cestě k dosažení světového mírového uspořádání, proti kterému sám vystupuje.

c) pod pojmem spravedlivý důvod:

Autor dovozuje, že spravedlivým důvodem může být pouze případ takového jednání státu, které celkově, zásadně a nepřijatelně ohrožuje světový řád [147], tedy jednání, které v případě, že by se stalo všeobecným pravidlem, by znemožnilo cestu k dosažení světového mírového uspořádání.

Spravedlivý důvod je vždy také třeba vnímat v kontextu chování dalších států, neboť současná situace světového společenství je charakterizována vzájemnými vztahy ohrožení a koalic, které nutně musí být brány v potaz a hrají významnou roli v posuzování. [148]

d) poslední možnost – ultima ratio:

Beestermöller zde zdůvodňuje stejně jako George Weigel a Michal Novak [149], že poslední možnost je nutno chápat ve smyslu „nejzazší“ [150], nikoliv poslední.

A doplňuje:

„Použití síly se nemůže stát legitimním, jestliže by nebezpečnost státu mohla být rozhodujícím způsobem zlomena v případě, že se státy, které jsou ochotny k válce, zasadí v jiných konfliktech o spravedlivé řešení.“ [151]

e) pod pojmem naděje na úspěch:

Autor zdůrazňuje v kontextu směřování k dosažení světového mírového uspořádání nutnost posuzovat úspěch z dlouhodobého hlediska s celkovou perspektivou dosažení cíle. [152]

Na základě takto rozpracovaných kritérií Beestermöller v poslední části své studie [153] přistupuje k etickému zhodnocení možného použití síly v případě iráckého ohrožení a na základě vypracovaných kritérií hodnotí etickou legitimitu eventuelního zahájení války proti Iráku:

a) legitimní autorita

Autor dovozuje, že je důvodné se domnívat, že USA ochranou práv a zajištěním bezpečnosti zakrývají vlastní zájmy, které jsou z pohledu oprávněné autority nelegitimní. Jedním ze základních důvodů pro toto tvrzení je z pohledu autora skutečnost, že Spojené státy samy jednají v Radě bezpečnosti způsobem, který z pozice hospodářské a politické síly prosazuje partikulární zájmy. [154]

Dále autor ukazuje, že USA není připravena jednat obdobně jak navrhuje v kause Irák i v jiných situacích ohrožení světového řádu obdobného rozsahu, jestliže v těchto případech není zastoupen jejich národní partikulární zájem. [155] Na základě těchto zjištění Beestermöller uzavírá:

„USA schází, takový je nutno učinit závěr, legitima auctoritas k válce proti komukoliv, neboť její politika není zacílena ve světě států na podporu nebo alespoň na absenci destrukce takového právního stavu, který by zavazoval i Ameriku.“ [156]

b) spravedlivý důvod

Zde jsou autorem vysloveny pochybnosti, zda je možné považovat ohrožení jež představuje Irák za více ohrožující než jaké vyplývá z chování jiných zemí v regionu a zda americká podpora Izraele, který bezprávně potlačuje Palestince, nestaví situaci spravedlivého důvodu do pochybného světla. Dále zpochybňuje možnost, že změnou režimu v Iráku dojde k uklidnění v regionu. Beestermöller dovozuje, že jestliže tyto pochybnosti platí, pak neexistuje spravedlivý důvod pro válku proti Iráku. [157]

U ostatních podmínek, které vyplývají z teorie spravedlivé války v kontextu Beestermöllerem navržené preliminerní etiky, jsou na základě interpretace doložených faktů vysloveny obdobné vážné pochybnosti jako u spravedlivého důvodu. [158]

Závěr autora tedy vyznívá v zásadní odmítnutí etické legitimity možného použití síly proti Iráku:

Všechny tyto úvahy vzbuzují značné pochybnosti o legitimitě možné války proti Saddámovi. Z etické perspektivy by to byla špatná představa, že USA a jejich spojencům šlo jen o to potvrdit svoji světovou hegemonii ve vztahu k Husajnovi. ... Tato představa by byla nesnesitelná, jestliže by byla splněna klasická kritéria spravedlivé války: že tato válka by byla vedena s mandátem Rady bezpečnosti OSN, ... a že i klasická kritéria diskriminačního a proporčního principu dle ius in bello by byla dodržena. I takováto válka by ale byla nespravedlivá, protože by sloužila jen k tomu, prosadit nelegitimní světové uspořádání. [159]

Beestermöllerův pokus o vytvoření celkového etického rámce pro posuzování etické způsobilosti použití síly v extrémních situacích světové politiky je ve své teoretické části možno hodnotit jako jediný, jenž na strukturální etické úrovni řeší problémy současné situace v její komplexnosti. V tom je snad možno říci, že spočívá jeho zásadní význam.

3. Závěr: Celkové zhodnocení

Záměrem této práce bylo porovnat argumentační linie v diskuzi před započetím války v Iráku a to z pohledu etických struktur, které se v nich vyskytovaly, a tím vytvořit základ pro jejich posouzení z pohledu obsahové legitimity.

Na základě předloženého a zpracovaného materiálu je možné se pokusit o následující hodnocení:

  1. V drtivé většině vycházejí argumentace všech zúčastněných z principů obsažených v teorii spravedlivé války – ať už je toto východisko pojmenováno nebo jen mlčky předpokládáno.
  2. Zásadní důvod pro rozdílné etické hodnocení problematiky zásahu v Iráku nespočívá ve struktuře etické argumentace, ale v naprosté rozdílnosti premis argumentace:
    • Americká argumentace vychází z premisy zvláštního poslání amerického národa ve vztahu k celosvětově platné podobě svobody a spravedlnosti a ze schopnosti jasně rozlišovat mezi dobrem a zlem. Jako legitimní autorita je jednoznačně vnímána primárně vláda státu.
    • Evropská argumentace vychází jako z premisy z faktu nutnosti udržení nepostradatelné hodnoty jediné celosvětově platné struktury pro zachování minimálního světového řádu, kterým je Organizace spojených národů. [160] Jako legitimní autorita je vnímána primárně OSN.
  3. Jediným eticky propracovaným přístupem, který je možné v celé diskuzi zaznamenat a který se pokouší strukturálně reflektovat celkovou šíři současné komplikovanosti etického posouzení daného problému preventivního použití síly v kontextu ohrožení terorismem a proliferace zbraní hromadného ničení, je příspěvek dr.Beestermöllera. [161]
  4. Při porovnání etické hodnoty politické argumentace je možné konstatovat, že mnohem revelantnější etickou argumentaci obsahují prohlášení představitelů Spojených států amerických ve srovnání s projevy evropských politiků, jež jsou ve své celé šíři do značné míry z etického pohledu pouze pragmatickými variacemi.
  5. Argumentace amerických etiků – příznivců zásahu v sobě obsahuje velmi silný důraz na víru v dobrou vůli legitimní autority bez nutnosti tuto podrobovat kritice a zkoumat ji.
  6. V řadách kritiků zásahu pouze etická argumentace církví v sobě zahrnuje významně (a v případě církví silně kriticky) pojednanou nutnou podmínku z teorie spravedlivé války – rozbor dlouhodobých celkových důsledků eventuelního válečného konfliktu, který se v současné době ukazuje jako zásadní.
  7. V celé argumentaci není téměř tematizován a eticky hodnocen zásadní problém spojený se skutečností, že drtivá většina argumentů měla společensky neverifikovatelný charakter, neboť pocházela z informací tajných služeb. [162]
  8. Mimo etickou diskuzi zůstává [163] požadavek na vytvoření etických kritérii pro posouzení vztahu nepredikovatelného teroristického ohrožení a možností preventivního použití síly.

Cesta k dosažení světového mírového uspořádání, tak jak ho ve své encyklice Pacem in terris s odvážnou nadějí představil papež Jan XXIII., je cestou, která bude s velkou pravděpodobností ještě velmi dlouhá. A bude to cesta, která mnohdy bohužel povede také s velkou pravděpodobností temnými zákoutími našeho často slzavého údolí. Smyslem této práce snad může být, že nabídne alespoň nepatrný záchytný bod při budoucích náročných požadavcích na etického posouzení dramatických okamžiků v životě světového společenství.

Tato studie je jedním z výsledků studijního pobytu autora na Institutu pro teologii a mír v Hamburku, který byl podpořen a částečně hrazen jak grantem Karlovy univerzity, tak vysláním na stáž ze strany NGŠ.

Holub ramecek

 

Plk. Mgr. Tomáš Holub, nar. 1967, v letech 1985-93 s přerušením pro vojenskou základní službu absolvoval základní teologické studium nejprve na CMBF v Litoměřicích (1985-89), poté na katolické teologické fakultě University Salzburg (1990-91). Promován byl na KTF UK v Praze (1993). Téhož roku byl také vysvěcen na kněze. V letech 1993-1996 působil jako kaplan ve farnosti Kutná Hora, a zároveň vyučoval na místním církevním gymnáziu. V letech 1996 až 1997 působil jako vojenský kaplan české jednotky IFOR/SFOR v Bosně, poté do října téhož roku jako poradce náměstkyně ministra obrany pověřený přípravou dohody o duchovní službě v armádě. Od října 1997 působil jako vojenský kaplan u 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě a od října 1998 do září 2006 byl hlavním kaplanem AČR. Od října 2006 poradcem ministra obrany.

26/01/2007

Zanechat komentář