Článek se věnuje srovnání zahraniční politiky G. W. Bushe ml. a Baracka Obamy z hlediska technologického využití vojenské síly. Odklon od nasazování pozemních sil k využití cíleného zabíjení pomocí dronů je demonstrován na třech amerických vojenských operacích – Operace Enduring Freedom, Operace Iraqi Freedom a Operace Inherent Resolve. Posun od bombardérů k dronům měl různé důvody, především pak měnící se charakter hrozby. Autoři si kladou otázku, proč a jakým způsobem se změnil boj USA proti globálnímu terorismu z hlediska vojenských technologií a jakým způsobem je tato změna reflektována v boji proti hrozbě Islámského státu.

Článok sa zaoberá politickým a vojenským riešením otázky Islamského štátu od vzniku anti­ISIS koalície v lete 2014 až po marec 2016 na území Iraku a Sýrie. Popisuje jednotlivé kroky, ktoré boli podniknuté v tomto rozmedzí osamote či v rámci koalície, pričom za zlomový bod považuje novembrové teroristické útoky v Paríži, preto sa jedná o komparáciu politiky Francúzska pred a po útokoch. Dôležitou súčasťou článku je taktiež riešenie sýrskej krízy, do ktorej sa Francúzsko aktívne zapája s cieľom upokojiť situáciu v Sýrii a pretvoriť ju na demokratickú krajinu bez prezidenta Asada.

Tento článek se zabývá kurdskou diasporou ve střední Evropě na pozadí probíhajícího konfliktu s tzv. Islámským státem. Kurdové jsou v současnosti jedním z hlavních aktérů tohoto silného regionálního konfliktu, přičemž jejich silné diaspory v Německu a Rakousku na tuto situaci nutně musí reagovat. Přiblížen je zde tak nejen aktuální stav na syrsko-iráckém bojišti, ale především reakce kurdské diaspory v Evropě. Pro českého čtenáře je zde vytvořen krátký exkurz do situace Kurdů v České republice, jakkoli tato komunita není v porovnání s Německem či Rakouskem příliš početná a významná. Výstupem textu je také pokus o predikci možných budoucích scénářů vývoje situace. Nutno ihned dodat, že současný dynamický vývoj ohledně zapojení Turecka do konfliktu nejen proti Islámskému státu, ale především vůči kurdským bojůvkám, jakoukoli predikci výrazně znesnadňuje.

Tento článek se zabývá analýzou časopisu Dabiq. Tento časopis je vydáván Islámským státem v Iráku a v Sýrii a slouží pro džihádistickou propagandu v ang­lickém jazyce. V předkládané práci je využita obsahová analýza. Zkoumány jsou tematické oblasti (kvalitativní analýzou) a důležité pojmy (s frekvenční analýzou pojmů). Autoři identifikovali tři základní témata časopisu Dabiq – náboženství, ustanovení Chalífátu a jeho fungování a vojenské operace ISIS. Objasněno bylo i pojetí nepřátel z hlediska ISIS.

Text se věnuje problematice současného konfliktu v Sýrii a Iráku, který vedl až k vytvoření tzv. Islámského státu, jedné z největších bezpečnostních hrozeb sou­časného světa. Vznik tohoto kvazistátního útvaru na pozadí občanské války v Sýrii a stále ještě nevyřešeného konfliktu v Iráku je důsledkem participace velkého počtu vnitřních i vnějších aktérů. Způsob jejich participace a zejména jejich cíle se přitom často diametrálně odlišují a navzdory sporadické shodě v některých dílčích bodech je nejednotný postup lokálních a externích sil proti hrozbě Islámského státu tím hlav­ním důvodem, proč toto radikální uskupení nebylo zlikvidováno či alespoň výrazně potlačeno. Cílem textu je především vysvětlit a analyzovat hlavní motivy a cíle všech významných aktérů podílejících se na tomto konfliktu a popsat způsob, jakým se odrážejí na jeho dynamice. Díky tomu lze výrazně zvýšit přehled čtenářů v této velice chaotické, nepřehledné a často dezinterpretované situaci na Blízkém východě.

Na jednu stranu Ruská federace patří mezi země, které kritizují vojenské intervence vedené západními státy. Na druhou stranu Rusko za posledních dvacet let opakovaně na půdě Rady bezpečnosti OSN schválilo použití vojenské síly ze strany Západu vůči konkrétnímu státu. Hlavním záměrem předkládaného článku je proto popsat a analyzovat postoj Ruska ke čtyřem vojenským intervencím Západu v letech 1999-2011. Pozornost je věnována dvěma vojenským intervencím bez mandátu RB OSN (Svazová republika Jugoslávie v roce 1999 a Irák v roce 2003), jedné intervenci s pověřenou rezolucí RB OSN (Afghánistán v roce 2001) a jedné vojenské intervenci, která byla částečně schválena rezolucí RB OSN (Libye v roce 2011).

V r. 2012 uplynula prodloužená konečná lhůta stanovená Úmluvou o zákazu chemických zbraní pro zničení chemických zbraní. Přes vynaložené veškeré úsilí a finanční prostředky nebyl cíl zničit všechny chemické zbraně v tomto termínu dosažen. Autoři uvádějí, které státy rozhodnutí splnily, i další, jež z těch či oněch důvodů nesplnily, ale zavázaly se chemické zbraně zničit. Podle předložených plánů má Ruská federace ukončit ničení chemických zbraní do konce roku 2015, Libye do konce roku 2016 a Spojené státy americké nejpozději do září 2023.

Téma se může jevit jako náhodná koincidence, časový souběh dvou na sobě nezávislých událostí. Nová americká vojenská strategie se připravovala dlouho před odchodem Američané z Iráku. Příčinná souvislost tu ale je, nový dokument reaguje právě na okolnosti již ukončeného iráckého konfliktu, a stejně tak na ještě neskončený konflikt afghánský, který má skončit bez ohledu na situaci v zemi v roce 2014. Nejsou ani tajemstvím Karzáího kontakty s Talibánem.

Analýza lokálních válek v posledních desetiletích ukazuje, že není ani tak vážným problémem jejich vojenské řešení, zvláště pokud jde o Spojené státy a jejich armádu, jako spíš následné mírové uspořádání. Nejde přitom jen o USA v Iráku, ale např. spolu s Francií i ve Vietnamu, ruskou zkušenost v Afghánistánu a v Čečensku, Izraele v Libanonu, spojenců i naši v Kosovu apod. Proto lze uvítat týmovou práci kolektivu Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, která se problematice postkonfliktní stabilizace v deseti kapitolách na příkladu nejaktuálnějším v Iráku věnuje. Odstup čtyř let toto zhodnocení umožňuje, i když ne všechny kapitoly mají stejnou úroveň. Většina poznatků a zkušeností je však hodnotná, a proto je třeba jim věnovat pozornost.