Úspěšný čínský protidružicový pokus v lednu 2007 vyvolal mnohé úvahy o vojenském a civilním využití kosmického prostoru. Všeobecným názorem je, že kosmický prostor musí být jednotným prostředím a že patří celému lidstvu. To je však daleko od skutečnosti.

Ozbrojené síly musejí s předstihem uvažovat o úloze, před kterou budou postaveny při ohrožení bezpečnosti vyvolané změnou klimatu. Pramen: Frank Morring, Threat Multiplier, Jr, Aviation Week č.16/2007/

V přísném slova smyslu skoro všechny války v dějinách lidstva byly asymetrické. Válka je vlastně permanentní asymetrie. Nicméně asymetrické války se často chápou a vysvětlují jako něco nové, jako jev patřící „jen" k dnešní realitě světa. Pravděpodobně pojem „asymetrická válka" postupně získal jiný obsah, funkční smysl a význam, jinou konkrétně-historickou determinovanost. Při běžném používání se totiž velmi často podstata a účel tohoto pojmu zaměňuje.

Zpravodajské služby se pro odpovědi na své požadavky ke shromažďování informací po dlouhá léta spoléhaly na praxí prověřené druhy zpravodajství (zpravodajské obory), především na SIGINT (rádiové/signálové zpravodajství) a HUMINT (zpravodajství z lidských zdrojů), které byly považovány za rozhodující. V poslední době otevřené zdroje počaly hrát zcela novou úlohu, a to díky rozsahu informací, které jsou schopny poskytnout. V současné době jsou s plnou vážností považovány za hodnotný zdroj zpravodajství. Byl přijat i nový termín OSINT (open sources intelligence), který se oficiálně stal novým druhem zpravodajství – zpravodajství z otevřených zdrojů.

Cílem článku je na příkladu vojenských pozorovatelů poukázat na problematiku dlouhodobějšího pobytu v kulturně odlišném prostředí zemí procházejících válečným nebo postválečným obdobím. Hlavním motivem je nalezení vztahu mezi prostředím a osobností jedince, jinými slovy řečeno, mezi osobností a kulturou. Konkrétně se budu snažit o nalezení prvků kultury, které způsobují změny v žebříčku hodnot a v konečném důsledku změny osobnosti jedince. Dlužno zdůraznit, že navzdory skutečnosti, že se v článku zaobírám problematikou změny hodnot, u konceptu kultury vycházím z jejího antropologického, nikoli axiologického pojetí.

Teorií středního dosahu se rozumí koncepce částečného zobecnění empirických poznatků nebo teorie vysvětlující některé dílčí společenské jevy a procesy (např. dynamiku sociální změny, funkci referenčních skupin, socializaci, sociální deviaci, konflikt rolí, formování sociálních norem ap.). Vznikla na základě poznání, že při interpretaci výsledků empirického výzkumu není možné vystačit s obecnými teoretickými konstrukcemi ani s jejich pojmovým a kategoriálním aparátem, že vztah mezi obecnými teoriemi a empirickým stupněm poznání musí být zprostředkován transformačními mechanismy a dílčími teoriemi. Stejně jako existují teorie středního dosahu v jiných sociologických disciplínách, je tomu tak i v oblasti války, míru, vojenství, bezpečnosti apod.

Soudobá industriální civilizace, jež možná dosahuje jednoho ze svých vrcholů právě na rozhraní 20. a 21. století, přinesla nejen materiální blahobyt části světa a zásadní kvalitativní rozšíření schopností a možností lidstva, ale i celou řadu globálních problémů negativně ovlivňujících životní prostředí člověka. Jedná se nejen o problémy související se zabezpečením zdrojů. Pokud k tomu ještě připočteme důsledky stále více se prohlubujícího procesu globalizace, jakými mohou být především přemístění těžiště světové ekonomiky, prohlubující se propast mezi „bohatým Severem a stále chudším Jihem", celosvětové šíření buď nově objevených chorob, nebo tradičních chorob pokládaných již za vymýcené, je jasné, že bezpečnost současného světa je ohrožena více než kdykoliv předtím. Vstupem České republiky do NATO a EU se nám nejenom otevřel prostor pro možnost žít budoucnost v míru, ale současně nás to zavazuje se aktivně na procesu výstavby takto chápané bezpečnosti podílet.

V článku je dokumentována složitost problematiky operačního prostředí ve vojenství v současnosti a budoucnosti. Je poukázáno na skutečnost, že ozbrojené síly jsou při přípravě a plnění úkolů pod širokou škálou vlivů, které musí být neustále brány do úvahy a nelze je ignorovat.

V souvislosti s odezvou na rozpadající se bývalý Sovětský svaz a zakrátko po prvních indiciích rozkladu komunistického bloku iniciovali spojenci v NATO proces adaptace na vývoj geopolitického a geostrategického prostředí. V přechodném období se Aliance zaměřila na přizpůsobení novému vývoji jak s ohledem na předefinování hlavních cílů, tak i prostředků jejich dosažení. Tyto změny se projevily v revizích Strategické koncepce Aliance z roku 1991 a 1999. Mezi jinými systémy jde i letectvo DCA, které je schopno plnit současně úkoly jak s konvenční, tak i jadernou municí, což přispívá věrohodnějšímu odstrašování.

Vývoj ozbrojených sil ČR prošel od roku 1993 mnohými zvraty i řadou nových počátků. Vždy to měly být počátky lepší cesty, na jejímž konci měla být vyšší kvalita, odpovídající vnějším i vnitřním požadavkům a podmínkám. Nepopíratelnou skutečností je fakt, že za posledních třináct let vývoje bezpečnostní a obranné politiky ČR došlo k tolika dramatickým změnám, že jen stěží najdeme historické srovnání. Vznik samostatné AČR po rozdělení Československa, vypořádání se s dědictvím Varšavské smlouvy, řešení obrany ČR bez účasti spojenců, zapojení do mnohonárodních operací, vstup do NATO a postupné vypořádání se s deklarovanými závazky, reforma ozbrojených sil, později upravená na nový zdrojový rámec, zrušení vojenské základní služby a přechod na profesionální armádu – to jsou jen ty hlavní mezníky. Cílem příspěvku není hodnocení nedávné historie, byť je to potřebné, ale především úvahy o budoucnosti.