Během arabského jara v roce 2011, když začaly protesty proti syrské vládě, bylo Rusko jedním z nejsilnějších podporovatelů režimu prezidenta Bašára Asada, který obhajoval právo užití vojenské síly ve snaze předejít povstání a zlomit jakýkoliv odpor. V současné době představuje Ruská federace jedinou mocnost, která posky­tuje syrskému režimu prominentní diplomatickou ochranu a posílá mu dodávky zbraní, ačkoliv Moskva stále mluví o potřebě rovnováhy mezi soupeřícími stranami v Sýrii. Hlavním cílem článku je analyzovat motivy zahraniční a bezpečnostní politiky Ruské federace v podpoře syrského prezidenta Bašára Asada na pozadí ruských zájmů a vlivu norem. V teoretické rovině je článek založen na kombinaci přístupů konvenčního konstruktivismu a racionalismu, které ve vztahu k moti­vům ochrany a obhajoby vládnoucího režimu v Sýrii ze strany Ruska odráží řadu zásadních poznatků.

 Strategie a strategická kultura ve svém důsledku ovlivňují každodenní život vojáků a vojenských jednotek, jejich bojovou přípravu a v případě válek i jejich osudy stejně jako osudy civilního obyvatelstva. Strategická kultura každého státu má svoji národní, mezinárodní i historickou dimenzi. Některé státy se během svých dějin prošly obdobími militarismu, a proto se článek zabývá i vysvětlení jeho kritérií. Článek vyúsťuje v rozbor velice dramatického vývoje strategické kultury USA během prvních deseti let 21. století a vysvětluje podstatu zásadních změn a jejich mezinárodní význam.

Poté, co vláda ČR vyjádřila souhlas se závěry a cíli Bílé knihy o obraně, začalo MO i GŠ tyto a cíle naplňovat. Kdo však nesplnil své závazky byla vláda. Snížila obranný rozpočet a přiměla vedení armády hledat další nouzová východiska. Autor soudí, že jsme dospěli do okamžiku, kdy je nezbytné zahájit širokou debatu na téma odpovědnosti za obranu bezpečnostních zájmů republiky, stav ozbrojených sil a obranných schopností. Stránky Vojenských rozhledů jsou právě tím místem, kde bychom měli debatu o otázkách obrany státu zahájit.

Vztahy s Ruskou federací jsou jednou z klíčových otázek politiky Severoatlantické aliance od chvíle, kdy se Rusko před téměř dvaceti lety stalo nástupnickým státem Sovětského svazu, jehož existence oficiálně skončila v posledním prosincovém dni roku 1991. Jsou to přitom vztahy komplikované, mnohdy stále zatížené dědictvím studené války, v nichž se prolínají vzájemné obavy ale i potřeba společně čelit společným bezpečnostním hrozbám. Tento protikladný charakter vztahů je přitom v posledních letech ještě zvýrazněn rozdílnými přístupy jednotlivých členských států NATO k Rusku. I přes svojí zkratkovitost, zde může platit proslulé dělení na „starou" a „novou" Evropu jehož autorem je bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld.

V květnu 2010 byl v USA zveřejněn nový doktrinální dokument nazvaný Národní bezpečnostní strategie 2010 (NSS 2010). Jeho hlavní rámec vymezil přímo prezident Obama, když mu ve svém úvodu dal název „Strategie národní obnovy a celosvětového vedení". Tento článek je rozdělen do dvou částí. První část se zabývá doktrinálními dokumenty, které schválila administrativa 43. prezidenta USA, prezidenta George W. Bushe. Vysvětluje je především jako reakci na teroristické útoky dne 11. 9. 2001 a jako přípravu na vojenský úder proti Saddámovu Iráku. Druhá část článku se zabývá dokumenty, které schválila administrativa 44. prezidenta USA, Baracka Obamy, a které vyznívají jako kritické přehodnocení předchozího přístupu, zejména pak jako odklon od přeceňování významu vojenské síly a od unilateralismu.

Na konci první dekády 21. století Rusko opět začalo – i s ohledem na své tradice a historii – důrazněji prosazovat svoje vlastní zájmy ve světě i ve svém bezprostředním okolí. Avšak na rozdíl od let studené války, kdy základem velmocenské politiky byla vojenská síla, se v současné době ruskou prioritou stalo posilování moci ekonomické, která má v globalizovaném a vzájemně propojeném světě primární význam. Přičemž výrazným rysem ruské zahraniční a bezpečnostní politiky je i v jejím „energetickém kontextu" orientace na takovou zahraniční a bezpečnostní politiku, ve které jasně převažují zájmy nad principy,a která je – na rozdíl od období existence SSSR a studené války – v maximální možné míře pragmatická. Rusko klade důraz na „rovno-váhu moci", „zóny zájmů" a tzv. geopolitiku, čímž se v mnoha ohledech příliš neodlišuje od praktické politiky ostatních světových aktérů.