Na kybernetické hrozby a možnost kybernetické války neexistuje jednotné mínění, což je u nových jevů obvyklé. Hrozby se netýkají jen vládních institucí, ozbrojených složek, ale i ekonomických organizací a následně či přímo jednotlivců. Ekonomická bezpečnost je přitom neméně důležitá jako přímé vojenské ohrožení. Nemluvě o tom, že v bezprostřední budoucnosti lze předvídat prioritu ekonomických střetů před násilnými. V tomto textu převažuje sociologický pohled a cílem je hledat především sociální souvislosti a důsledky kybernetického potenciálů, a proto se nevyhýbá sekundárním zdrojům informací, ke kterým se většina čtenářů převážně dostává. Záměrem je vyzvat odborníky ITT, aby se k této problematice vyslovili profesionálnějším využitím primárních zdrojů informací jakými jsou např. studie společností Symantec a McAfee k hrozbám Stux NET a DuQu, zprávy CSIRT a CERT týmů, analýzy a zprávy amerického GAO pro Kongres USA a další.

Identifikace potenciálních bezpečnostních rizik odvozených od hrozeb tvoří nedílnou součást soudobé problematiky oblasti mezinárodních bezpečnostních vztahů na počátku 21. století. V obecné ekonomické teorii se pojem riziko používá zejména v souvislosti s nejednoznačností průběhu reálných ekonomických procesů a s nejednoznačností jejich výsledků. [1] V praktických ekonomických disciplínách je snahou možná rizika kvantifikovat a odhadovat jejich výskyt a předvídat tak možné důsledky, pramenící z předcházejících rozhodnutí ekonomických subjektů.

Východiskem bezpečnostní politiky státu i strategie Severoatlantické aliance je poznávat, analyzovat a hodnotit vznikající nové bezpečnostní hrozby i ty dosud známé, které nabývají nové podoby nebo se jejich nebezpečnost intenzifikuje. Bezpečnostní hrozbou rozumíme mimo nás nezávisle existující vnější jev, který může nebo chce poškodit nějakou konkrétní hodnotu; závažnost této hrozby je úměrná tomu, jak si tuto hodnotu ceníme; může mít přírodní nebo společenským jevem. Bezpečnostní riziko je mírou pravděpodobnosti, že se hrozba stane reálnou. [1] Článek se zabývá netradičními přístupy k bezpečbnostním hrozbám a rizikům.

Problémy které dominovaly agendě NATO ještě ve druhé polovině 90. let a pak na konci 20. a počátku 21. století, se dnes pohybují zdánlivě na druhé koleji. Jsou stále důležité, ale již nejsou prioritou. Bezpečnost se překvapivě rychle přesunula k jiným tematickým okruhům. S tím souvisí poznatek, že způsob, jak poznat sám sebe a bezpečnostní prostředí, se zatím změnil jen velmi málo. Obtížnějším se stalo chápání hrozeb. Tuto skutečnost potvrdil i summit NATO v Rize. Především měl přinést odpověď na to, zda-li je NATO schopné přenést svou statickou obrannou roli z bezpečnostně stabilního transatlantického světa do oblastí, odkud tomuto světu hrozí nebezpečí.

Evropská unie si připomněla v březnu 2007 padesát let své existence. Podařilo se uvést v život projekt, který postupně, krok za krokem, překonával odvěká traumata a frustrace velké části Evropy spojené s válkami, konflikty a nenávistí mezi národy. EU se za pět dekád stala aktérem, který svoji vahou ovlivňuje politický, ekonomický a ve vzrůstající míře i bezpečnostní vývoj v globálním měřítku. Na prahu šesté dekády své existence si ale musí klást i mnohé otázky o svých perspektivách a možnostech do dalších let a desetiletí. Na tyto perspektivy je možné nahlížet pomocí tzv. rozšířeného konceptu bezpečnosti, který se ve vědeckém a politickém diskurzu prosazuje od 90. let minulého století. V jeho rámci je mj. rozšířen obecný model bezpečnosti: od vojensky pojaté bezpečnosti národního státu směrem k mezinárodním – globálním i regionálním – ekonomickým, sociálním, environmentálním či lidskoprávním dimenzím problematiky bezpečnosti.