Organizace Severoatlantické smlouvy a Evropská unie se již řadu let potýkají s úskalím, jak přepravit bojové jednotky na dlouhé vzdálenosti k okamžitému působení kdekoliv na světě. Potřeba strategických přepravních kapacit je spojována s rozvinutím, udržováním a stažením sil v rámci jejich účasti na mírových a stabilizačních operacích nebo poskytováním humanitární pomoci v oblastech zasažených přírodními, případně průmyslovými katastrofami. V celkovém kontextu NATO a EU do jisté míry deklaruje tuto požadovanou schopnost. [1] Nicméně většina členských států disponuje omezenými strategickými přepravními kapacitami. Zajišťování potřebné výše kapacit je odvislé od dostupnosti prostředků, které mají v právu hospodaření vybrané ekonomicky vyspělé státy a zejména nabídky dopravního trhu. V této souvislosti není vyloučena soutěživost k přístupu ke zdrojům.

Hrozba terorismu se stává v současnosti alarmujícím fenoménem v celosvětovém měřítku. Vzhledem k tomu, že se tato hrozba rozšířila i na území evropského kontinentu, je nezbytné hledat cesty, jak tomuto úkazu čelit. Cílem této práce je analyzovat evropský právní rámec v oblasti materiálů CBRNE, poukázat na nutnost ochrany před zneužitím těchto materiálů pro páchání teroristických útoků a nastínit potřebu tuto problematiku zkoumat v podmínkách AČR.

Zahraniční politika, bezpečnost a obrana v minulosti patřily a i nadále patří do okruhu záležitostí, u nichž členské státy (dříve Evropských společenství) Evropské unie zatím nespojují svojí národní suverenitu a ponechávají si nad nimi nezávislou kontrolu. To však neznamená, že by mezi členskými státy v těchto oblastech neexistovala institucionalizovaná spolupráce. V souvislosti s přijetím Smlouvy o Evropské unii v roce 1992 v Maastrichtu (vstoupila v platnost dne 1. listopadu 1993) [1] došlo k vytvoření společné zahraniční a bezpečnostní politiky, tzv. druhého pilíře Evropské unie. Poněvadž pro postupy v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky se rozhodujícím právním základem stal mezivládní charakter, spolupráce mezi členskými státy, jednalo se o tzv. nekomunitární pilíř Evropské unie. Tuto povahu si společná zahraniční a bezpečnostní politika prakticky zachovala i po 1. prosinci 2009, kdy nabyla platnost Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství z roku 2007, [2] která mj. zrušila třípilířovou strukturu Evropské unie.

Velitelsko-štábní cvičení EU MILEX je metoda odborné přípravy velitelského sboru a štábů (na vojensko-strategické a operační úrovni) v plánování, organizaci, přípravě a vedení operačních aktivit, velení vojskům a řízení činnosti mnohonárodního společného expedičního (operačního) uskupení nasazeného pro řešení krizové situace formou vedení expediční operace. Na základě Plánu cvičení EU na období let 2008-2012 bylo ve dnech 17. 6.-26. 6. 2009 provedeno dvojstupňové velitelsko-štábní cvičení EU OHQ LARISSA a EU FHQ NEAPOL pod kódovým označením MILEX 09. Zkušenosti a poznatky, které byly získány v průběhu tohoto cvičení, jsou následně popsány a rozebrány v tomto článku a předloženy k seznámeni a posouzení široké vojensko-odborné veřejnosti.

Před dvaceti lety jsme se nejen „navrátili do Evropy", ale také začali usilovat o své místo v transatlantickém společenství, které pro nás symbolizovalo především členství v Severoatlantické alianci. Z časového hlediska se nám to podařilo za poměrně krátkou dobu deseti let. S odstupem dalších deseti let se ale zdá, že jsme v březnu 1999 vlastně vstupovali do ještě svým způsobem „starého NATO" omlazeného o tři středoevropské členy. Jeho skutečný přerod začal až záhy po našem vstupu vojenskou operací v Jugoslávii, která fakticky odstartovala kaskádu změn v postavení, cílech a úkolech této nejsilnější vojenskopolitické organizace ve světě.

Podpora reforem bezpečnostních sektorů je novou koncepcí Evropské unie (EU) v bezpečnostní oblasti, která dále rozšiřuje soubor civilních a vojenských kapacit EU určených k podpoře komplexních přístupů k řešení a předcházení krizí.

Od roku 2001 nepřetržitě vzrůstá angažovanost EU v Africe. Na této angažovanosti se svým úsilím podílí většina členských států EU. Vstup EU do světového politického dění, jako nového činitele ve světových záležitostech, se odráží v rozšiřujícím rozsahu intervencí EU na africkém kontinentě. Od klasického rozvoje spolupráce a poskytování humanitární pomoci až po inovaci operací ESDP (ARTEMIS 2003, EUFOR RD CONGO 2006) a misí zaměřených na reformy bezpečnostních systémů. V současné době vedou síly EU stabilizační operaci EUFOR CHAD/RCA ve střední Africe. Znalost operačního prostředí je proto rozhodujícím prvkem schopnosti úspěšně řešit vznikající krize. Proto ještě před nasazením Battle Group EU do expediční operace musí být všem účastníkům expediční operace zcela pochopitelné a jasné, z čeho se operační prostředí skládá, jaké jsou jeho charakteristiky, jakým výzvám v něm budou muset čelit.

Evropská bezpečnostní a obranná politika, anglicky „European Security and Defence Policy" (ESDP), se u nás v souvislosti s českým předsednictvím Evropské unii a lisabonskou smlouvou čím dal více dostává do povědomí široké veřejnosti. Pro laiky je to většinou prázdný pojem, něco jako neuchopitelný oblačný pokryv nad zemským povrchem, pro mnohé odborníky chiméra, sen nebo iluze. Zároveň téměř všichni uznávají, že Evropa by měla mít schopnost chránit a bránit sama sebe a podílet se na eliminaci zdrojů hrozeb a bezpečnostních rizik ve světě. Jinak to v dnešním globalizovaném světě prostě ani nejde. Rovněž tak si všichni uvědomují, že bezpečnost nelze zajistit výhradně vojenskými prostředky a že je to širší fenomén dotýkající se oblastí, které donedávna měly čistě civilní nebo dokonce soukromý charakter.

V prosinci 2008 uplynulo pět let od přijetí evropské bezpečnostní strategie. Na sklonku dramatického roku 2003, který byl z bezpečnostního hlediska ve znamení vyostřeného sporu mezi řadou evropských zemí a Spojenými státy v kauze Irák, spatřil světlo světa 21stránkový dokument, ve kterém EU poprvé definovala hlavní hrozby a výzvy pro evropskou bezpečnost spolu s možnými způsoby jak těmto výzvám a hrozbám čelit. Strategie již názvem dokumentu „Bezpečná Evropa v lepším světě" jasně definovala dlouhodobou vizi evropské bezpečnostní politiky. [1]

Evropská unie je globálním činitelem, který je stále více připraven nést svůj díl zodpovědnosti za světovou bezpečnost. Přijetím evropské bezpečnostní strategie Evropskou radou v prosinci 2003 potvrdila EU úlohu, kterou chce sehrávat ve světovém dění. EU je připravena poskytovat podporu upevňování mezinárodního řádu, který je založen na principu účinné mnohostranné spolupráce realizované v rámci OSN. [1] V kontextu vzniklých změn, ale také nových příležitostí, vyjádřily členské státy EU výrazné odhodlání-silnější než kdy předtím-zabezpečit rozšířené evropské unii nástroje k poskytnutí hodnotného příspěvku pro zajištění bezpečnosti a stability ve světě. V současnosti má EU jak civilní, tak vojenský rámec schopností potřebný k tomu, aby mohla čelit negativním mnohostranným účinkům nově vzniklých hrozeb. Dostupnost účinných nástrojů pro realizaci ESDP, včetně vojenských sil a prostředků, bude často sehrávat rozhodující roli v počátečním stádiu vzniku krize, v průběhu jejího řešení a ve fázi obnovy, která zpravidla nastává po ukončeném ozbrojeném konfliktu.