Proces získávání poznatků a využívání zkušeností z vojenských operací a cvičení v Armádě ČR byl zaveden v roce 2004. Od té doby se stal standardní součástí velení a řízení a jedním z nástrojů, generujících podněty na rozvoj schopností jednotek útvarů, svazků a štábů všech stupňů. Tento proces je součástí znalostního managementu a je jedním ze subprocesů systému procesního řízení resortu Ministerstva obrany. Umožňuje se učit z vlastních nebo cizích chyb a zároveň využívat nejlepší zevšeobecněné postupy ve všech funkčních oblastech rozvoje a použití ozbrojených sil. Článek popisuje nejen dosažené úspěchy, ale zaměřuje se i na bariéry, které brání efektivnímu rozvoji systému a procesu získávání poznatků a využívání zkušeností. V první části, která volně navazuje na článek publikovaný v čísle 1/2015 časopisu Vojenské rozhledy, se autor zaměřil na východiska řešené problematiky. Těžiště článku spočívá v analýze současného stavu procesu získávání poznatků a využívání zkušeností, kde dochází k závěru, že jedním z hlavních problémů je nesprávné chápání procesu veliteli. Další bariérou je rovněž i způsob provádění analýzy identifikovaných poznatků a zkušeností na strategickém stupni řízení. V závěru textu autor předkládá doporučení, jak překonat identifikované bariéry a zajistit další optimalizaci procesu.

Příspěvek se zaměřuje na problematiku operačního použití sil a prostředků vojenského zdravotnictví v podmínkách proměnného operačního prostředí. Analyzuje jeho vývojové proměny a posuzuje jejich význam a vliv na aktuální a předpokládané trendy rozvoje schopností vojenského zdravotnictví v dlouhodobém horizontu. Autoři si kladou otázku, zda dynamika a rozsah proměn operačního prostředí budou představovat určující faktory pro zajištění interoperability s aliančními partnery a pro rozvoj nových schopností vojenského zdravotnictví. Zamýšlí se nad významem dosud nepříliš zdůrazňované potřeby schopnosti operačního umění ve vojenském zdravotnictví, které vytváří předpoklad pro harmonizaci jeho strategických cílů s dlouhodobými aktivitami, které se dosud odehrávaly převážně na taktické úrovni.

V rámci procesu adaptace Severoatlantické Aliance na výzvy vnitřního i vnějšího prostředí prochází tato organizace téměř permanentní transformací. Lisabonský summit v roce 2010 představuje další významný mezník tohoto procesu spojený s realizací významných strukturálních reforem, jejichž smyslem je posílení funkčnosti aliančních struktur při zajištění hospodárnějšího způsobu prováděných činností. Cílem příspěvku je představit rámec aliančních strukturálních reforem a jejich očekávané cíle, zhodnotit míru jejich naplnění a identifikovat zkušenosti, které mohou přispět k vytváření nejlepší praxe při provádění strukturálních změn komplexních organizací.

Cílem tohoto článku je poskytnout poznatky a zkušenosti autorů z velitelsko štábního cvičení (CPX) „Dobré sousedství 2010" (Good Neighbourhood 2010), kterého se zúčastnili jako zástupci české strany ve funkcích zástupce řídícího cvičení (pplk. Ing. Ryp) a pozorovatel (Ing. Koláček) na Akademii Ozbrojených sil Slovenské republiky v Liptovském Mikuláši. Obsahem článku kromě historie cvičení „Dobré sousedství" a všeobecných informací, popisujících charakter cvičení, je objasnění rozhodovacího procesu velitele a štábu na úrovni praporního úkolového uskupení (PrÚU) při plánování nasazení PrÚU do operace.

Počátkem srpna tohoto roku byl ministrem obrany Alexandrem Vondrou avizován záměr vytvořit „Bílou knihu obrany", což by měl být dokument stanovující jasnou vizi zajištění obrany pro příští léta. Při této příležitosti mohou být zajímavé a poučné poznatky z nedávné minulosti, kdy se i v ČR objevovaly snahy o vytvoření dokumentu charakteru „Bílé knihy obrany". Neméně poučný je také pohled na význam a obsah bílých knih nebo obdobných dokumentů, které zveřejňuje celá řada evropských i mimoevropských zemí.

Jedním ze symbolů bezprecedentní proměny české společnosti a českého státu za uplynulých dvacet let je role, kterou hraje v mezinárodním společenství. Jejím neodmyslitelným, ale rozhodně nikoli samozřejmým prvkem je dnešní angažmá České republiky v Afghánistánu. Přitom Afghánistán je zemí, se kterou se dnes Češi nepotkávají zdaleka poprvé. Rok 1989 byl totiž přelomem také pro Afghánistán a pro vzájemné vztahy obou zemí. Letošní výročí tedy zároveň symbolizuje jakési „shledání" po dvaceti letech. Češi i Afghánci se však nacházejí v naprosto jiné situaci: Česko je v zásadě úspěšným a bohatým členem mezinárodní koalice, která působí v Afghánistánu, rozvrácené a zubožené zemi s velmi nejistými vyhlídkami.

Provinční rekonstrukční týmy (PRTs - Provincial Reconstruction Teams) jsou relativně novým pojmem a prvkem v koaličních operacích. Tyto týmy operují v Afghánistánu od konce roku 2002. Hodnocení jejich práce je velmi složité a ne zcela jednoznačné. Následující článek si klade za cíl uvést nejširší vojenskou veřejnost do problematiky PRT, seznámit ji s hlavními principy práce těchto týmů v různých podmínkách: bezpečnostních, národnostních, ekonomických atd. Zároveň chce poukázat na základní problémy, které provázely jejich vznik a působení v zemích, které již s jejich výstavbou a prací mají svoje zkušenosti.

Analýza lokálních válek v posledních desetiletích ukazuje, že není ani tak vážným problémem jejich vojenské řešení, zvláště pokud jde o Spojené státy a jejich armádu, jako spíš následné mírové uspořádání. Nejde přitom jen o USA v Iráku, ale např. spolu s Francií i ve Vietnamu, ruskou zkušenost v Afghánistánu a v Čečensku, Izraele v Libanonu, spojenců i naši v Kosovu apod. Proto lze uvítat týmovou práci kolektivu Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, která se problematice postkonfliktní stabilizace v deseti kapitolách na příkladu nejaktuálnějším v Iráku věnuje. Odstup čtyř let toto zhodnocení umožňuje, i když ne všechny kapitoly mají stejnou úroveň. Většina poznatků a zkušeností je však hodnotná, a proto je třeba jim věnovat pozornost.

Ambicí EU a hlavním cílem rozvoje tzv. evropské bezpečnostní a obranné politiky (ESDP - European Security and Defence Policy) je dosáhnout schopnosti rychle reagovat na vznikající krizové situace. Jedním z prostředků naplnění těchto ambicí a povinností EU jsou operační svazky Battle Groups, jež jsou prezentovány jako nový přístup k vytváření sil a zkvalitňování schopností rychlé reakce EU. Operace Artermis, která byla vedena v letních měsících roku 2003 na území Demokratické republiky Kongo (třetí největší stát v Africe), se stala do jisté míry modelem pro vytváření operačních svazků Battle Groups. Zkušeností a poznatků z operace Artermis je možno plnohodnotně využít i při výstavbě a přípravě EU BATTLE GROUP CZE/SVK.

S tvrzením, že první čečenská válka skončila pro ruskou armádu naprostou blamáží, dnes souhlasí téměř všichni, nezávisle na tom, k jaké ze stran v průběhu konfliktu patřili. Ovšem tyto události se staly již před více než deseti lety. Nabízí se proto legitimní otázka: Vzala si ruská armáda z čečenské katastrofy ponaučení? Je schopna opustit staré, pro gerilovou válku nevhodné operační postupy a vyvinout nové, odpovídající realitě možných hrozeb? Odpověďmi na tyto a ještě některé další otázky se bude zabývat následující práce, jako podklad k tomu bude sloužit srovnání způsobu vedení operací ruské armády v první (1994-96) a druhé (1999- ) čečenské válce.