Tento článek se zabývá analýzou časopisu Dabiq. Tento časopis je vydáván Islámským státem v Iráku a v Sýrii a slouží pro džihádistickou propagandu v ang­lickém jazyce. V předkládané práci je využita obsahová analýza. Zkoumány jsou tematické oblasti (kvalitativní analýzou) a důležité pojmy (s frekvenční analýzou pojmů). Autoři identifikovali tři základní témata časopisu Dabiq – náboženství, ustanovení Chalífátu a jeho fungování a vojenské operace ISIS. Objasněno bylo i pojetí nepřátel z hlediska ISIS.

Rozpad Sovětského svazu a událostí těsně předcházející rozpoutaly kromě jiných neméně důležitých procesů i vlnu etno-regionálních hnutí usilujících o vytvoření vlastního státu a vymanění se z uměle vytvořeného státu jakým byl Sovětský svaz. Jedním z těchto regionů je i Čečensko, kde krátká éra autoritativní vlády Džochara Dudajeva vedla k ruské invazi a tzv. první čečenské válce v letech 1994-1996. Poválečná léta byla ve znamení snahy o budování sekulárního státu s demokratickými institucemi, nicméně vlivem místních specifických podmínek, vysokého stupně kriminalizace, obecně zvýšenou mírou shovívavosti společnosti vůči násilí a v neposlední řadě také činnosti radikálně islamistických hnutí došlo k vnitřní destabilizaci a frakcionalizaci, které vyvrcholily druhou ruskou invazí v roce 1999 a tím ukončením faktické čečenské nezávislosti. Případ Čečenska je o to specifičtější, že od počátku 90.let docházelo k simultánnímu vývoji jak občanské, resp. světské, společnosti, tak náboženské obce, což přineslo úzké vazby mezi etno-regionálními a náboženskými požadavky. Následující text se zabývá právě činností a případnými vazbami nestátních aktérů, zejména pak organizované zločinu a místních náboženských komunit (virtů a později i wahhábistů) aktivních v meziválečném období.

První desetiletí našeho století se nepochybně vyznačuje šířením epidemie sebevražedných teroristických útoků [2]. Neporozumění fenoménu sebevražedného terorismu, scestné představy o jeho základních příčinách, a tím, pochopitelně, i zavádějící protiopatření, jakkoli jsou stále častěji podrobovány zdrcující kritice z realistických pozic, vytvářejí zrcadlový jev podobně epidemického rozsahu – růst strachu a výdajů na bezpečnostní opatření. Proč je sebevražedný terorismus tak typický právě pro islámské (či snad arabské) prostředí, neboť jinde je spíše výjimkou?