Obranné strategie malých států NATO představují důležitý zdroj informací o obranné politice. Definice “malého státu” je však nejasná a její zpřesnění představuje první část článku. Ve druhé části pak text srovnává Obranné strategie deseti vybraných malých států NATO z pohledu hrozeb, budoucích vojenských schopností, procesu tvorby dokumentů, úrovně detailu a úrovně, na které je dokument schvalován. Přehledné seřazení těchto poznatků pak potenciálně může sloužit jako vhodný základ a inspirace při tvorbě obranných strategií menších států.

Koncept modulárních sil se zdá být ideálním řešením pro aktuální dilema: jak vytvořit jeden soubor sil pro širokou škálu vojenských operací. Avšak koncept modulárních jednotek má i svá omezení. Článek vysvětluje, jak modulární struktura sil podporuje flexibilitu a proč následně přináší zvýšený požadavek na počet podpůrných jednotek. Z tohoto důvodu nelze modulární armádu vybudovat bez masivních investic do schopností podpory. Koncepce modularity zahrnuje riziko, že nedostatek podpůrných jednotek výrazně omezí připravenost sil pro rozsáhlou konvenční válku. Autor předkládá čtyři doporučení pro aplikaci konceptu modularity na národní úrovni pro usnadnění formování aliančních sil.

Predložený článok približuje priority slovenskej a nemeckej bezpečnostnej a zahraničnej politiky s dôrazom na ich úlohu v NATO a pri formovaní spoločnej európskej bezpečnostnej a obrannej politiky. Cieľom článku je zhodnotiť potenciál a možnosti intenzívnejšej kooperácie medzi Slovenskom a Nemeckom v obrannej a bezpečnostnej oblasti tak v transatlantických, ako aj európskych štruktúrach. Článok skúma, do akej miery nové projekty a iniciatívy NATO a EÚ, medzi ktoré možno zaradiť spoločné nasadenie v out of area misiách, formovanie bojových skupín, koncept Framework Nations alebo novo zahájený projekt Stálej štruktúrovanej spolupráce (PESCO), rozširujú priestor pre spoluprácu Nemecka a Slovenska a možnosti pre oba štáty aktívnejšie sa angažovať v procese prehlbovania európskej obrannej politiky a zabezpečovania európskej a medzinárodnej bezpečnosti i stability.

Cílem článku je připomenout myšlenky válečných (vojenských) stratégů o způsobu vedení vojenských operací v době studené války a představit problematiku operačně manévrujících skupin. Jejich použití představovalo nové koncepční pojetí útočných operací, vedených vysoce mobilními uskupeními vojsk Varšavské smlouvy v období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Na základě analýzy a komparace historických pramenů je zde předložen soubor informací a poznatků ze sféry vojenského umění a rovněž poskytnut komplexnější pohled na taktické, operační a strategické souvislosti vedení útočných operací na evropském bojišti. Jejich dopady měly zásadní význam i pro způsob přípravy vojsk a vzdělávání vojenských důstojníků v bývalém režimu.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Cílem článku je připomenout myšlenky válečných (vojenských) stratégů o způsobu vedení vojenských operací v době studené války a představit problematiku operačně manévrujících skupin. Jejich použití představovalo nové koncepční pojetí útočných operací, vedených vysoce mobilními uskupeními vojsk Varšavské smlouvy v období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Na základě analýzy a komparace historických pramenů je zde předložen soubor informací a poznatků ze sféry vojenského umění a rovněž poskytnut komplexnější pohled na taktické, operační a strategické souvislosti vedení útočných operací na evropském bojišti. Jejich dopady měly zásadní význam i pro způsob přípravy vojsk a vzdělávání vojenských důstojníků v bývalém režimu.

Článek pojednává o použití experimentu ve vojenství v kontextu zkvalitnění procesu obranného plánování. Chápání pojmu experiment v aliančním prostředí spočívá v jeho orientaci na oblast rozvoje schopností. Článek je uveden terminologií spojenou s návrhem, provedením a vyhodnocením experimentu s využitím principu 5W. Stěžejní část článku pojednává o experimentech provedených v prostředí NATO a na národních úrovních ve Francii, Německu, Itálii a USA. V závěru je doložen hlavní důvod použití experimentu a to snížení nejistoty rozhodování v komplexním prostředí.

Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci. Článek tematicky uzavírá sérii článků, jejichž předmětem bylo prezentování výsledků analýzy národních procesů plánování a procesu plánování schopností v NATO a v EU. Přináší podrobnosti k aplikaci závěrečných fází navrženého rámce, což jsou tvorba soustavy referenčních jednotek a následně mechanismus porovnání reálného stavu schopností jednotek AČR se stavem požadovaným. Klíčovým výstupem z fáze porovnání schopností je identifikace nedostatků spojená s jejich prioritizací. Autor navrhuje metodiku, která určuje míru priority na základě úrovně operačního rizika, jež vyplývá z předpokládané intenzity operačního nasazení jednotek v plánované operaci.

Předmětem článku je návrh tvorby národní databáze požadavků na vojenské schopnosti a návaznost na soustavu referenčních jednotek k porovnání stavu schopností u jednotek stávající organizační struktury ozbrojených sil České republiky. Výsledky dosavadních analýz vedou k závěru, že jako základ pro realizaci národní databáze schopností lze využít dokument Bi-SC Agreed Capability Codes and Capability Statements, který představuje jednotný soubor požadavků na schopnosti NATO i EU. Transformace uvedeného aliančního dokumentu do národního prostředí umožňuje získat ucelený rámec schopností, kterými musí jednotky ozbrojených sil disponovat k naplnění stanovených operačních úkolů, ať už se jedná o úkoly plněné v rámci národního či mnohonárodního úkolového uskupení a lze je využít ji pro další tvorbu mechanismu k hodnocení stavu schopností jednotek ozbrojených sil.

Cílem článku je: charakterizovat některé aspekty spojené s tvorbou doktríny „Použití pozemních sil v operacích" z pohledu zpracovatelů za ženijní vojsko; uvést požadavky na rozsah a obsah textu doktríny vyplývající z dosažené úrovně poznání základních aliančních dokumentů zabývajících se ženijní problematikou, jako jsou např. MC 0560, AJP-3-12(A), ATP-52(B), včetně názvosloví; vyvolat diskuzi v rámci odborné veřejnosti AČR k otázkám, které v této souvislosti vystupují do popředí, jsou nejen pro ženijní vojsko aktuální a na které je nutné hledat odpovědi, dohodnout se na způsobu jejich řešení, obsahu, rozsahu a formě zapracování do textu doktríny.