Príspevok rozoberá opatrenia na podporu integrácie rodovej perspektívy prijaté na pôde Severoatlantickej Aliancie a spôsob, ktorým boli tieto následne premietnuté v legislatívnych opatreniach rezortu obrany Slovenskej republiky a skúma prístup Ozbrojených síl Slovenskej republiky (ďalej len „OS SR“) k integrácií rodovej perspektívy. Príspevok sa ďalej zameriava najmä na to, ako OS SR integrujú a podporujú tieto zásady v reálnom živote profesionálnych vojakov. Analýza dostupných štatistických údajov, ako aj výskumov vykonaných v tejto oblasti slúži ako základ pre formulovanie záverov o tom, či Slovenská republika plní záväzky ohľadom integrácie rodovej perspektívy voči Severoatlantickej Aliancii a zároveň formuluje východiskové oblasti pre možný budúci výskum. 

Příspěvek představuje multikriteriální analýzu (MCA) jako jeden z velmi užitečných analytických nástrojů a metod, jež pomáhají spojeneckým politickým činitelům a vojenským stratégům přehodnotit novou roli a poslání Aliance v Africe jako jižním sousedovi NATO a EU, který má velké možnosti pozitivně či negativně ovlivnit evropskou a euroatlantickou bezpečnost. Cílem příspěvku je tedy pomocí MCA zdůraznit význam Afriky pro geopolitiku NATO a to, co by měly členské státy podniknout, aby se zapojily do konkurenčního závodu ve zbrojení a přítomnosti v severoafrickém a sahelském regionu proti rostoucím ruským a čínským ekonomickým a vojenským zájmům.

Článek představuje souhrn analytických výstupů zaměřených na zmapování současných přístupů NATO a EU k problematice plánování schopností a jejich dopad na proces plánování na národní úrovni, které provedly národní a mezinárodní bezpečnostní a obranné instituce. Výsledky poukazují na skutečnost, že značný počet zemí NATO a členských států EU využívá přístupy k plánování schopností, které odrážejí specificky národní strategické cíle. Je třeba poznamenat, že žádná země nezavedla postupy, které by bylo možné považovat za standardizované z hlediska jednotného plánovacího procesu v rámci NATO nebo EU. Na druhé straně analýzy poukazují na skutečnost, že v krátkodobém horizontu lze jen stěží očekávat sjednocení plánovacích procesů NATO a EU. Členské země NATO a EU by nicméně měly věnovat velkou pozornost výstupům svých národních plánovacích procesů, aby splnily jednotný soubor požadavků na schopnosti, jak jsou implementovány v příslušných plánovacích procesech NATO a EU.

Obranné strategie malých států NATO představují důležitý zdroj informací o obranné politice. Definice “malého státu” je však nejasná a její zpřesnění představuje první část článku. Ve druhé části pak text srovnává Obranné strategie deseti vybraných malých států NATO z pohledu hrozeb, budoucích vojenských schopností, procesu tvorby dokumentů, úrovně detailu a úrovně, na které je dokument schvalován. Přehledné seřazení těchto poznatků pak potenciálně může sloužit jako vhodný základ a inspirace při tvorbě obranných strategií menších států.

Koncept modulárních sil se zdá být ideálním řešením pro aktuální dilema: jak vytvořit jeden soubor sil pro širokou škálu vojenských operací. Avšak koncept modulárních jednotek má i svá omezení. Článek vysvětluje, jak modulární struktura sil podporuje flexibilitu a proč následně přináší zvýšený požadavek na počet podpůrných jednotek. Z tohoto důvodu nelze modulární armádu vybudovat bez masivních investic do schopností podpory. Koncepce modularity zahrnuje riziko, že nedostatek podpůrných jednotek výrazně omezí připravenost sil pro rozsáhlou konvenční válku. Autor předkládá čtyři doporučení pro aplikaci konceptu modularity na národní úrovni pro usnadnění formování aliančních sil.

Predložený článok približuje priority slovenskej a nemeckej bezpečnostnej a zahraničnej politiky s dôrazom na ich úlohu v NATO a pri formovaní spoločnej európskej bezpečnostnej a obrannej politiky. Cieľom článku je zhodnotiť potenciál a možnosti intenzívnejšej kooperácie medzi Slovenskom a Nemeckom v obrannej a bezpečnostnej oblasti tak v transatlantických, ako aj európskych štruktúrach. Článok skúma, do akej miery nové projekty a iniciatívy NATO a EÚ, medzi ktoré možno zaradiť spoločné nasadenie v out of area misiách, formovanie bojových skupín, koncept Framework Nations alebo novo zahájený projekt Stálej štruktúrovanej spolupráce (PESCO), rozširujú priestor pre spoluprácu Nemecka a Slovenska a možnosti pre oba štáty aktívnejšie sa angažovať v procese prehlbovania európskej obrannej politiky a zabezpečovania európskej a medzinárodnej bezpečnosti i stability.

Cílem článku je připomenout myšlenky válečných (vojenských) stratégů o způsobu vedení vojenských operací v době studené války a představit problematiku operačně manévrujících skupin. Jejich použití představovalo nové koncepční pojetí útočných operací, vedených vysoce mobilními uskupeními vojsk Varšavské smlouvy v období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Na základě analýzy a komparace historických pramenů je zde předložen soubor informací a poznatků ze sféry vojenského umění a rovněž poskytnut komplexnější pohled na taktické, operační a strategické souvislosti vedení útočných operací na evropském bojišti. Jejich dopady měly zásadní význam i pro způsob přípravy vojsk a vzdělávání vojenských důstojníků v bývalém režimu.

Článok analyzuje strategické angažovanie Ruskej federácie a Spojených štátov amerických v Južnom Kaukaze v štyroch etapách vývoja od konca Studenej vojny po súčasnosť. Prvá etapa je vymedzená na začiatok 90. rokov, druhá od polovice 90. rokov po 2003, tretia od 2004 po 2008 a štvrtá od 2009 po 2016/2017. Počas sledovanej doby je možné badať tri hlavné trendy. Po prvé, Rusko tu má trvalé strategické záujmy, ktoré sa prekrývajú s udržiavaním ruskej štátnej bezpečnosti a zaistením si pozície najmocnejšieho externého hráča v regióne. Po druhé, bariérou pre realizovanie ruských štátnych záujmov je ruská slabosť a aktívne angažovanie USA/NATO. Po tretie, Južný Kaukaz predstavuje pre Rusko strategicky dôležitejší priestor ako pre USA/NATO.

Cílem článku je připomenout myšlenky válečných (vojenských) stratégů o způsobu vedení vojenských operací v době studené války a představit problematiku operačně manévrujících skupin. Jejich použití představovalo nové koncepční pojetí útočných operací, vedených vysoce mobilními uskupeními vojsk Varšavské smlouvy v období sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Na základě analýzy a komparace historických pramenů je zde předložen soubor informací a poznatků ze sféry vojenského umění a rovněž poskytnut komplexnější pohled na taktické, operační a strategické souvislosti vedení útočných operací na evropském bojišti. Jejich dopady měly zásadní význam i pro způsob přípravy vojsk a vzdělávání vojenských důstojníků v bývalém režimu.

Článek pojednává o použití experimentu ve vojenství v kontextu zkvalitnění procesu obranného plánování. Chápání pojmu experiment v aliančním prostředí spočívá v jeho orientaci na oblast rozvoje schopností. Článek je uveden terminologií spojenou s návrhem, provedením a vyhodnocením experimentu s využitím principu 5W. Stěžejní část článku pojednává o experimentech provedených v prostředí NATO a na národních úrovních ve Francii, Německu, Itálii a USA. V závěru je doložen hlavní důvod použití experimentu a to snížení nejistoty rozhodování v komplexním prostředí.