Státy by se měly vyhnout svévoli v procesu rozhodování o zahraničních bojovnících úpravou jejich stávající legislativy zahrnující trestní stíhání zahraničních bojovníků. Autorizační režim jako je v Polsku může nabídnout vyšší garance, kontrolu i monitoring středně a vysoce nebezpečných jednotlivců zatímco nabídne státům přímé cílení preventivních a mitigačních strategií. Státy by měly vytvořit transparentní a jasný rámec pro posuzování žádostí o vycestování k boji se zákonem danou diskrecí pro státní orgány, což umožní odmítat žádosti pro politické, sociální nebo i ekonomické důvody.

Článek rozebírá vztah mezi právními a vnitřními předpisy a jinými řídícími akty ve státní správě se zaměřením na jejich hierarchii, množství a závaznost v ozbrojených silách ČR. Po první části publikované ve Vojenských rozhledech č. 4/2013 se tato část zaměřuje na tvorbu vnitřních řídících aktů a jejich zpřístupňování adresátům. Zdůrazněna je též potřeba stabilního organizačního zázemí nezbytného pro efektivní naplňování působnosti, řízení personálu a péči o tzv. vnitřní i vnější legislativu.

Článek rozebírá vztah mezi právními a vnitřními předpisy a akty ve státní správě se zaměřením na jejich hierarchii, množství a závaznost v ozbrojených silách. Ve vojenském prostředí se totiž uplatňuje široká škála a počet relativně autonomních služebních pravidel a postupů v podobě rozkazů, směrnic a pokynů. Ačkoliv každá interní úprava musí být v souladu s nadřazenými prameny práva, vztah mezi právní a vnitřní úrovní není jasný. Článek na vybraných příkladech nastiňuje, že konzistentní systém vnitřních pravidel je založen především na průběžné a včasné aktualizaci, aby byl dodržen soulad s právním řádem.

Za stavu ohrožení státu a válečného stavu se budou ozbrojené síly České republiky[1] doplňovat vojáky ze zálohy, kteří podle stávajícího branného zákona [2] nastoupí do mimořádné služby. Jestliže odmítnutí mimořádné služby bylo při nejvýznamnějším vystoupení ozbrojených sil v dějinách našeho státu v roce 1938 podle branných předpisů z náboženských důvodů zakázáno, [3] v současné době má každý voják v záloze možnost mimořádnou službu z důvodů svědomí a náboženského vyznání odmítnout. Jak by bylo doplňování vojáky ze zálohy ovlivňováno pacifismem – sociálně politickou teorií o odporu k válkám a o odmítání vojenské služby – věřícími jednotlivých církví a náboženských společností, hodnotí následující příspěvek.

Chování lze charakterizovat jako souhrn činností jednotlivce, jež jsou patrné zvnějšku a vyjadřují reakce organismu na vnější nebo vnitřní podněty. Sociální chování je chování, při kterém jedinec bere v úvahu existenci jiných sociálních subjektů a současně toto chování má pro jiné osoby určitý význam. Chování podmiňuje lidská psychika a zároveň je výsledkem působení řady sociálních jevů. V následujícím článku je pozornost věnována hlavním normativním systémům, které ovlivňují chování vojáků jako specifického sociálního útvaru resp. profesní skupiny, jejich vzájemnému vztahu a vazbám.