Hlavním cílem předkládaného článku je zhodnotit povahu vlivu rozvoje protiraketové obrany Japonska na regionální strategickou stabilitu v regionu severovýchodní Asie. Toho je dosahováno skrze analýzu interakce protiraketové obrany s rolemi balistických střel ve strategiích Čínské lidové republiky a KLDR vůči Japonsku při zohlednění alternativních politik, jimiž by Japonsko mohlo na hrozbu balistických střel reagovat. Dle této analýzy, budování japonské protiraketové obrany nenarušuje strategickou stabilitu v diskutovaném regionu.

Přestože se může zdát, že tematika jednání SALT dnes již není relevantní, autor se domnívá se, že i dnes může zkoumání těchto událostí nabídnout zajímavé poznatky. Následující práce se věnuje problematice smluv, které byly součástí jednání SALT I. Jedná se tedy o „Smlouvu mezi Spojenými státy americkými a Svazem sovětských socialistických republik o omezení systémů protiraketové obrany" známou pod označením ABM (Anti-ballistic Missile Treaty) a „Prozatímní dohodu mezi Spojenými státy americkými a Svazem sovětských socialistických republik o jistých opatřeních s ohledem na omezení strategických ofenzivních zbraní", která je někdy označována za samotnou smlouvu SALT I (Strategic Arms Limitations Treaty).

Téma protiraketové obrany je dnes velice živé a mohlo by se zdát, že tento projekt stojí na současné administrativě prezidenta George W. Bushe a zároveň i padá. Je docela možné, že nová administrativa v Bílém domě odsune současný projekt na vedlejší kolej, přesto si je vhodné uvědomit, že vytváření systému americké protiraketové obrany má hluboké kořeny. Ačkoli její realizace je i nyní z technických důvodů možná jen ve velmi omezené míře, již velmi krátce po druhé světové válce se protiraketová obrana stala tématem strategického uvažování.

Před vojskovou protivzdušnou obranou stojí kvalitativně nové úkoly. Kvalitativně nové jsou proto, že pro přímou přípravu střelby na vzdušné cíle a pro střelbu samotnou má k dispozici pouze několik, v nejlepším případě několik desítek sekund, které jí poskytují útočné prostředky asymetrického protivníka. Článek, jehož autorem je pplk. Peter Zillmer, byl uveřejněn v č. 8/2007 časopisu Europäische Sicherheit. Popisuje, jak se moderně vyzbrojená a dobře vycvičená armáda může bránit proti útokům vedeným neřízenými raketami a dělostřeleckými a minometnými střelami.

Na rozdíl od současného vojenského využívání kosmického prostoru pomocí vojenských či komerčních družic k různým účelům neútočného a pasivního charakteru (satelity pro včasné varování, senzory aj.), militarizace vesmíru představuje kvalitativně vyšší stupeň využívání, charakterizovaný především umístěním útočných zbraňových prostředků do tohoto prostoru. Tyto zbraně mohou být součástí rozšiřování a zkvalitňování protiraketové obrany zaměřené proti balistickým řízeným střelám (BMD - Ballistic Missile Defense). Na začátku 80. let již takový záměr představil americký prezident R. Reagan v rámci jím vyhlášené strategické obranné iniciativy (SDI - Strategic Defense Initiative). K rozmístění antiraket ve vesmíru (SBI - Space Based Interceptor) již nedošlo a samotný program SDI dokončen nebyl, zejména v důsledku technologických problémů. [1] Neexistuje však žádná záruka, že by k podobnému vývoji, který by jistě nebyl pro zachování celosvětové bezpečnosti přínosný, nemohlo v budoucnu dojít.

Čína je údajně přesvědčena, že USA militarizují kosmický prostor, a že proto musí vyvinout podobné prostředky. Současně naléhá na zákaz umísťování zbraní v kosmickém prostoru. Protidružicová aktivita Číny dokazuje její možnosti a má globální důsledky. Čínské možnosti nelze ani podceňovat, ani přeceňovat.

Již krátce po skončení války Izraele proti Hizballáhu v Libanonu jsou v zahraničním tisku uveřejňovány četné články obsahující dílčí poznatky, které mohou být poučné pro Armádu České republiky.