Strategie a strategická kultura ve svém důsledku ovlivňují každodenní život vojáků a vojenských jednotek, jejich bojovou přípravu a v případě válek i jejich osudy stejně jako osudy civilního obyvatelstva. Strategická kultura každého státu má svoji národní, mezinárodní i historickou dimenzi. Některé státy se během svých dějin prošly obdobími militarismu, a proto se článek zabývá i vysvětlení jeho kritérií. Článek vyúsťuje v rozbor velice dramatického vývoje strategické kultury USA během prvních deseti let 21. století a vysvětluje podstatu zásadních změn a jejich mezinárodní význam.

Jan Eichler, Lukáš Tichý: USA a Ruská federace – komparace z pohledu bezpečnostní a strategické kultury. Kompletní analýza bezpečnostní a strategické kultury USA a Ruska v letech 1991 až 2012. Brož., 318 str., ISBN 978-80-87558-16-4. Monografie ukazuje na příkladech z nedávné historie způsoby, kterými USA a Ruská federace uplatňují svou převahu. Velký prostor je věnován pojmům např. strategická a politická kultura, militarismus, mentální model, smart power. Je zdůrazněna Obamova vize světa bez jaderných zbraní a tzv. pražská smlouva o snížení stavu strategických zbraní, zvláště Obamův důraz na obezřetnost užívání armády při dostahování politických cílů. Kniha analyzuje strategické doktrinální dokumenty, jež tvoří rámec ruské bezpečnostní a zahraniční politiky.

Znovuzvolení Baracka Obamy znamenaná, že v Bílém domě na dobu dalších čtyř let zůstane prezident upřednostňující politická řešení před vojenskými intervencemi. Pokud jde o strategickou kulturu USA, je mimo pochybnost, že americké ozbrojené síly budou i nadále udržovány v takovém stavu, aby byly nejsilnějšími a nejmodernějšími, jaké kdy na světě byly a aby neměly žádného vyzyvatele, který by se jim mohl vyrovnat. Zároveň s tím se v Obamově programu na druhé volební období je uzavření několika velkých vojenských základen ve světě s cílem zachovat jen ty nejvýznamnější. Další vývoj tedy bude předurčen nezbytnými kvantitativními redukcemi, ale zároveň i důrazem na kvalitativní zdokonalování připravenosti ozbrojených sil USA k rychlým zásahům na kterémkoli místě světa.

Cílem tohoto článku je přiblížit čtenáři koncept strategické kultury, zmapovat jeho evoluci na třech generacích, které vymezil Alastair Lain Johnston, a identifikovat koncepční a metodologické problémy s nimi spojenými. Právě studium strategické kultury je v současné době zcela zásadní, neboť v globalizovaném světě, kdy se informace šíří rychleji než kdykoliv dříve v minulosti, nám může poskytnout odpovědi na otázky týkající se strategického chování států, které nemohou být vysvětleny v rámci neorealismu. Příspěvek je rozdělen do pěti hlavních částí. V první části je obecně představen koncept strategické kultury, druhá, třetí a čtvrtá část pak korespondují s jednotlivými generacemi. V závěrečné části autor shrnuje zásadní myšlenky uvedené v předchozích kapitolách a stručně nastiňuje vlastní chápání strategické kultury.

Tento příspěvek vychází z poznatků, které byly prezentovány na pracovních seminářích organizovaných v měsíci říjnu a listopadu 2006 Ústavem strategických studií Univerzity obrany k problematice dlouhodobého plánování a možnostem jeho analytické podpory. Cílem příspěvku je přispět ke kultivaci prostředí, ve kterém se dlouhodobé plánování realizuje a ovlivnit kvalitu výstupů, které tento proces produkuje.