Současná válka na Ukrajině představuje konvenční konflikt vysoké intenzity, jaký v moderní evropské historii neměl po dekády obdoby. Za pomocí kvalitativním analýzy autoři předkládají charakter této války a prostřednictvím perspektivy operačních domén identifikují její klíčová specifika. Na tomto základě pak předkládají předběžná doporučení pro oblast obranyschopnosti České republiky. Docházejí přitom k závěru, že se stát i ozbrojené síly musí připravovat na potenciální konflikt velkého rozsahu.

Článek se zabývá mezinárodně právními aspekty západní vojenské pomoci Ukrajině. První část stručně analyzuje útok Ruské federace na Ukrajinu z pohledu „just war“. Následující část se věnuje jednotlivým pohledům mezinárodního práva na vojenskou pomoc Ukrajině - práva neutrality, ius ad bellum, ius in bello, otázky co-belligerency a odpovědnosti státu za spoluvinu v mezinárodně protiprávních jednáních. Závěr shrnuje zjištěné poznatky a dává odpověď na otázku proč západní pomoc Ukrajině většinově neporušuje normy mezinárodního práva.

Válka na Ukrajině se stala celosvětovou záležitostí, jež je podrobně sledována a hodnocena vojenskými experty i médii již od svého počátku. Cílem tohoto článku je poukázat na některé specifické aspekty průběhu konfliktu na Ukrajině v jeho úvodních fázích. V úvodu článku se autor zabývá překvapivým vývojem tzv. „speciální vojenské operace“ vedoucím ke změně původních plánů Ruska. V dalších částech diskutuje způsob použití sil válčících stran v jednotlivých doménách, věnuje se aplikaci principů válčení a pojednává o možných příčinách operačních neúspěchů ruských vojenských sil. V článku jsou použita data především z otevřených zdrojů. Při jeho sestavování byla využita analýza, komparace, dedukce a syntéza. Celkovým záměrem autora je nabídnout čtenářům jeden z možných pohledů na probíhající konflikt a motivovat je k přemýšlení o podstatě a charakteru války.

Článek hodnotí informační válku v rámci vojenské strategie se zaměřením na konflikt na Ukrajině. Klíčový je vliv informačních operací (šíření desinformací a klamání) jako strategického nástroje. Autor pragmaticky analyzuje informační válku z hlediska vojenského umění a jako část aplikované strategie využité k podpoře bojových operací. Rovněž identifikuje fázi informační války vůči fázi konfliktu. Dále předpokládá a potvrzuje tezi, že informační operace jsou vedeny oběma vnějšími aktéry (USA i Ruskou federací) s cílem podpořit bojové operace tamních spojenců. Oba tito vnější aktéři, včetně jejich hlavních představitelů však vedou informační válku především s cílem podpory vlastních zájmů. Jde o případovou studii podle neorealistického pojetí mezinárodních vztahů. Tomu odpovídá význam rovnováhy moci, snahy aktérů o vyvažování a zásadní vliv vnějších aktérů na vývoj konfliktu.

Tento článek se zabývá fenoménem českých zahraničních bojovníků v ukrajinském konfliktu, a to především z hlediska využití v propagandě a z pohledu českého trestního práva. Obě témata jsou vzájemně propojena, protože podle českých zákonů může být působení v zahraniční armádě nebo v teroristických subjektech trestáno. Na druhé straně lze zahraniční bojovníky hodnotit jako důležitý prvek propagandy a jejich účast v konfliktu může posílit politickou pozici válčící strany. Toto napětí mezi právními dopady a propagandistickým využitím představuje hlavní téma tohoto článku. Koncepce hybridního válčení tvoří rámec aktuálního vývoje. Autor dochází k závěru, že právní důsledky představují pouze omezenou překážku pro propagandistické využití.

V první části článku byla popsána terminologie, hlavní rysy a fáze zapojení Ruska do konfliktu. Bylo konstatováno, že pro postup Ruské federace byla v hodnoceném období konfliktu charakteristická především fázovaná, stupňovaná, systematická činnost, která umožňuje charakterizovat toto zapojení jako vojenskou operaci. Druhá část se věnuje dalším vybraným aspektům konfliktu se zaměřením na jednotky ruské armády v operaci, jejich demaskující příznaky a dostupné operační zkušenosti. Stručně je zde také zmíněna problematika dodávek zbraní a materiálu do oblasti konfliktu, počtů nasazených sil a ztrát jednotlivých stran, a postupu ukrajinských sil v průběhu antiteroristické operace (ATO). Závěr je věnován zhodnocení možností použití podobného postupu Ruské federace v dalších státech bývalého sovětského svazu sousedících s Ruskem a politicko-vojenským aspektů ruské zahraniční politiky v širších souvislostech.

Tento příspěvek se zabývá vybranými aspekty válečného konfliktu na vý-chodní Ukrajině v Luhanské a Doněcké oblasti v období duben 2014 až únor 2015 (dále jen „konflikt“). Práce je koncipována do dvou samo-statných článků (částí), které na sebe navazují. První článek je tvořen úvodem, teoreticko-metodologickou a analytickou částí, která je ukončena dílčím shrnutím, charakterizujícím hlavní rysy zapo-jení Ruska do konfliktu. Teoreticko-metodologická část se zabývá termino-logií, obecným přístupem Ruské federace k bezpečnostní politice a možnos-tem jak konflikt zkoumat. Analytická část je rozčleněna do dvou podkapitol. První je věnována identifikaci pravděpodobného hlavního cíle Ruské federa-ce v konfliktu, druhá podkapitola hodnotí fáze ruského zapojení.

Článek se zabývá proměnou několika vybraných subkulturních uskupení ve skutečné, případně potenciální aktéry hybridní války. Je založen na trendech a událostech vztahujících se k ukrajinské krizi a k aktuální projekci sil Ruské federace na území střední a východní Evropy, stejně tak jako na reakcích vlád a společností, které jsou tímto druhem války a politiky ohrožené. Koncepční rámec tohoto článku je založen na výzkumu subkultur a na zkoumání vojenských strategií. Autor analyzuje roli skupin vojenské historie, motorkářů, fotbalových hooligans a dalších mládežnických subkultur. Analýza rizik slouží k posouzení aktuálního dopadu a možného budoucího rozvoje výzkumu fenoménu.

Navzdory snahám označovat hybridní válku jako novou formu válčení, nebo dokonce jako faktor, který mění povahu války, hybridní válka je součástí ozbrojených konflitů od starověku do současnosti. Podstatou hybridních válek je paralelní využívání pravidelných i nepravidelných ozbrojených sil a různé způsoby působení na protivníka, s cílem, bez použití otevřeného útoku jej oslabit. Článek předládá analýzu informační dimenze v hybridní válce proti Chorvatsku (1990-91) a Ukrajině (2014). V obou případech byla hlavním cílem hybridní války sociální jednota napadených zemí. V případě Chorvatska, navzdory silné propagandistické kampani, následované použitím vojenské síly, se nepodařilo prolomit sociální soudržnost většiny obyvatel Chorvatska. V případě Ukrajiny, díky absenci sociální soudržnosti společnosti hybridní válka vedena Ruskou federací je mnohem efektivnější.

Článek se zaměřuje na identifikaci nástrojů použitých mezinárodními bezpečnostními organizacemi (NATO, Evropská unie, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) při deeskalaci a řešení násilného konfliktu na Ukrajině. Vychází z pozic liberálního institucionalismu. Charakterizuje a systematizuje nástroje a rozděluje je na „soft power“ a „hard power“. Je analyzována možnost použití ozbrojených sil v rámci donucení nebo v rámci peacekeepingu a monitoringu. NATO a EU se zapojily do nátlakové diplomacie, OBSE jako „soft power“, se zapojila do zprostředkovaní konfliktu na východě Ukrajiny a vyslala dlouhodobé mise. Všechny tři analyzované organizace používaly nástroje bez použití vojenské síly.