Je vojenské řemeslo posláním, povoláním, či pouhým zaměstnáním? Je budování vojenské kultury nezbytné pro bojeschopnost armády, nebo ohrožením její demokratické kontroly? Jaké je a jaké by mělo být soužití vojenského hodnotového řádu (vojenská kultura, vojenská etika či vojenský étos) s hodnotovým rámcem občanské společnosti? Takovými otázkami se zabývají teoretická a analytická díla v rámci oborů vojenské sociologie a teorie civilně-vojenských vztahů (CMR - Civil-Military Relations). Právě reflexí tohoto tématu v dílech CMR se bude věnovat tento článek.

Chování lze charakterizovat jako souhrn činností jednotlivce, jež jsou patrné zvnějšku a vyjadřují reakce organismu na vnější nebo vnitřní podněty. Sociální chování je chování, při kterém jedinec bere v úvahu existenci jiných sociálních subjektů a současně toto chování má pro jiné osoby určitý význam. Chování podmiňuje lidská psychika a zároveň je výsledkem působení řady sociálních jevů. V následujícím článku je pozornost věnována hlavním normativním systémům, které ovlivňují chování vojáků jako specifického sociálního útvaru resp. profesní skupiny, jejich vzájemnému vztahu a vazbám.