Článek předkládá výsledky výzkumu, jehož smyslem je posílit účinnost strategického rozhodování. Předkládán je dvanáctibodový rámec efektivnějšího využití teoretické, technologické a aplikační základny pro řešení problému optimalizace výstavby schopností ozbrojených sil. Implementovány jsou pokročilé přístupy a nástroje z oblasti modelování, simulace a operačního výzkumu.

Obranné strategie malých států NATO představují důležitý zdroj informací o obranné politice. Definice “malého státu” je však nejasná a její zpřesnění představuje první část článku. Ve druhé části pak text srovnává Obranné strategie deseti vybraných malých států NATO z pohledu hrozeb, budoucích vojenských schopností, procesu tvorby dokumentů, úrovně detailu a úrovně, na které je dokument schvalován. Přehledné seřazení těchto poznatků pak potenciálně může sloužit jako vhodný základ a inspirace při tvorbě obranných strategií menších států.

Cílem příspěvku je obohatit odbornou diskuzi o budoucí podobě AČR a navazuje na předcházející výzkumné a publikační aktivity příslušníků Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany (CBVSS). Ve své první části provádí historickou exkurzi do roku 2012 a osvětluje důvody, které tehdejší velení AČR vedly k zahájení prací na Koncepci výstavby AČR (KVAČR). Krátce popisuje provázanost a hierarchii jednotlivých koncepčních a strategických dokumentů, postup prací na nich a sumarizuje argumenty podporující potřebnost KVAČRu jako takového. V další části přináší možné metodologické přístupy ke zpracování tohoto dokumentu výstavby AČR s využitím metody 9S včetně praktický příkladů, přečísluje základní strategická východiska a priority v jednotlivých etapách ohraničených léty 2020 a 2025 jako nezbytnou podmínku pro formulování strategie vedoucí k dosažení cílového stavu. Součástí dokumentu je i krátká exkurze do oblasti dlouhodobého plánování po hlavních oblastech schopností s využitím jejich popisu po funkčních oblastech DOTMLPFI, včetně příkladu použití této metodologie při přípravě projektů programového financování. Článkem formulovaná doporučení jsou postavena na nejlepších zkušenostech autorů s přípravou dokumentů obdobného typu v letech 2003–2013, doporučeních expertů ze širší bezpečnostní komunity ČR i doporučeních Aliance. Jako taková byla kompletně předána k využití zpracovatelům KVAČR na úrovni GŠ AČR v průběhu let 2013–2014.

Proces obranného plánování NATO (NDPP) prochází relativně častými revizemi a úpravami, aby odpovídal jak potřebám NATO jako celku, tak potřebám každého členského státu. Zatím poslední impulz k další optimalizaci procesu vzešel z chicagského summitu v květnu 2012 – v tomto kontextu mluvíme o posílení či zlepšení NDPP (Enhancing NDPP). Hlavním cílem této iniciativy je posílení relevance a vlivu procesu NDPP na národní procesy plánování a zvýšení politické viditelnosti NDPP. Větší důraz klade i na včasné konzultace mezi spojenci, kdykoli zamýšlejí provádět významnější změny ve struktuře svých sil a schopností. Nedávno schválené cíle obranného plánování NATO (v červnu 2013), dříve známé jako Force Goals (cíle výstavby sil), jsou poprvé výrazně ovlivněny užitím tzv. „zásady 50 %", která má přispět k nápravě nerovnoměrného sdílení břemene v poskytování schopností mezi USA a ostatními členy NATO.

Článek je zamyšlením nad problematikou schopností ozbrojených sil. Jde o fenomén, o kterém se toho již mnoho napsalo, především z hlediska potřeby její tvorby, hodnocení a rozvoje. Otázka však zní, zda jsou přijímaná praktická opatření opřena o reálný teoretický základ. Nabízí se možnost aplikovat existující teorii managementu jakosti [1] na tento specifický a frekventovaný vojenský problém. Článek je polemickou úvahou o možnosti zavedení systému managementu schopnosti do systému řízení ozbrojených sil.

Článek se zabývá některými aspekty dlouhodobého plánování v rezortu Ministerstva obrany. Jeho cílem je přispět do diskuze o metodách a procesech dlouhodobého plánování a upozornit na některé nedostatky, které se v minulosti v práci odpovědných součástí Ministerstva obrany při tvorbě strategických dokumentů vyskytovaly a ještě vyskytují. Autor v článku popisuje východiska pro dlouhodobé plánování a zejména roli dlouhodobého výhledu v něm. Rozebírá poznatky a zkušenosti z tvorby a realizace Dlouhodobé vize rezortu MO (2008) a snaží se je aplikovat na tvorbu nového dokumentu, Dlouhodobé vize pro obranu 2030, která se nyní pod vedením Ministerstva obrany začíná zpracovávat. Zároveň upozorňuje na některé teoretické principy pro tvorbu dokumentů v procesu strategického řízení.

  Pro použití ozbrojených sil v budoucích operacích jsou stanovovány různé strategie, vize a koncepce, které naznačují možný způsob jejich činnosti. Páteřní část operačních koncepcí je tvořena popisem několika základních charakteristik. K takovým patří například popis vojenského problému, jeho vojenské řešení, popisující v širších souvislostech způsob činnosti ozbrojených sil v celém spektru operací k naplnění strategických cílů a z něj vyplývající požadavky na rozvoj vojenských schopností. Cílem článku ovšem není poskytnout vyčerpávající odpověď na veškerou problematiku spojenou s tvorbou koncepcí. Spíše než naplnit tuto roli, je jeho smyslem poukázat na některé výše uvedené souvislosti, jejichž pochopení má zásadní význam nejen pro tvůrce operačních koncepcí, jednotlivce a organizace odpovědné za rozvoj ozbrojených sil jako takových, ale může být přínosné i pro velitele z hlediska rozvoje jejich operačního myšlení a nalezení vhodného operačního přístupu při řešení každodenní praxe.

Ve dnech 14.-15. listopadu 2012 se uskutečnila na Univerzitě obrany již 5. mezinárodní vědecko-odborná konference Výstavba, rozvoj a použití AČR 2012. Nosné téma letošní konference bylo „Tvorba a rozvoj operačních koncepcí – klíč k rozvoji budoucích schopností AČR". Konference proběhla pod záštitou prvního zástupce náčelníka Generálního štábu AČR a rektora-velitele Univerzity obrany. Samotnou konferenci organizovala a garantovala katedra celoživotního vzdělávání Fakulty ekonomiky a managementu UO.

Organizace Severoatlantické smlouvy a Evropská unie se již řadu let potýkají s úskalím, jak přepravit bojové jednotky na dlouhé vzdálenosti k okamžitému působení kdekoliv na světě. Potřeba strategických přepravních kapacit je spojována s rozvinutím, udržováním a stažením sil v rámci jejich účasti na mírových a stabilizačních operacích nebo poskytováním humanitární pomoci v oblastech zasažených přírodními, případně průmyslovými katastrofami. V celkovém kontextu NATO a EU do jisté míry deklaruje tuto požadovanou schopnost. [1] Nicméně většina členských států disponuje omezenými strategickými přepravními kapacitami. Zajišťování potřebné výše kapacit je odvislé od dostupnosti prostředků, které mají v právu hospodaření vybrané ekonomicky vyspělé státy a zejména nabídky dopravního trhu. V této souvislosti není vyloučena soutěživost k přístupu ke zdrojům.

Příspěvek se zabývá novými pohledy na poslání Aliance v nadcházejícím období pěti až deseti let. Toto poslání je podmíněno dosažením vyšší úrovně budoucích vojenských schopností při zajišťování obrany a bezpečnosti v rámci Aliance i mimo ni. Charakterizuje některé iniciativy, které je potřebné realizovat k dosažení požadovaných schopností a také nutná zdrojová a procesní opatření členských států a Aliance jako celku. Příspěvek se opírá o myšlenky obsažené ve studii Center for Technology and National Security Policy National Defense, USA. Článek charakterizuje vybrané iniciativy a procesní opatření členských států a Aliance jako celku, které bude nutné realizovat k dosažení požadovaných schopností za neustálého snižování zdrojového rámce.