Vojenská přítomnost USA v Afghánistánu byla předmětem retrospektivních analýz, které usnadnily identifikaci a získání důležitých zkušeností pro budoucí vojenské akce. Tento článek analyzuje s využitím případové studie způsob, jakým byly obranné zdroje řízeny z hlediska udržitelného rozvoje, a zaměřuje se na trvalé účinky hlavních projektů, jejichž cílem bylo zajistit prvotní kroky této země směrem k udržitelnému rozvoji. Tato studie následně poukazuje na pozitivní potenciál, který by vojenský nástroj mohl mít v úsilí země o dosažení cílů udržitelného rozvoje, a zvýrazňuje cestu, jakou mohou způsoby neudržitelného řízení ohrozit nebo dokonce zmařit pokrok v této oblasti. Hlavním výsledkem výzkumu je model neudržitelného využívání obranných zdrojů, který by orgány s rozhodující pravomocí měly znát, a kterému by se měly v budoucnu vyhnout, aby dosáhly dlouhodobě prospěšných výsledků.

Garance obrany a splnění závazků vůči spojencům jsou závislé na jejím zdrojovém zajištění. Ekonomická recese, která začala v roce 2008 a měla své kořeny v USA, negativně zasáhla také veřejné rozpočty, což se v ČR mimo jiné projevilo ve snižování plánovaných výdajů na obranu. Snížení alokovaných zdrojů způsobilo odsouvání akvizic, které měly být realizovány jak s ohledem na závazky vůči koaličním partnerům, tak s ohledem na udržení vlastní obranyschopnosti. Jak dokládáme, je vnitřní dluh v současné době nadále zvyšován opomíjením vyšší inflace cen vojenského vybavení, která negativně ovlivňuje reálnou kupní sílu. Kromě reliktu v podobě vnitřního dluhu se na současném plnění aliančních závazků negativně projevuje také ekonomický dopad pandemie viru Covid-19, která zapříčinila růst veřejných výdajů a zpomalení růstu HDP. Z tohoto důvodu bylo splnění závazku vydávat 2 % HDP na obranu do roku 2024 již několikrát přeloženo a je v ohrožení i jeho aktuální splnění do roku 2027.