Článek předkládá výsledky výzkumu, jehož smyslem je posílit účinnost strategického rozhodování. Předkládán je dvanáctibodový rámec efektivnějšího využití teoretické, technologické a aplikační základny pro řešení problému optimalizace výstavby schopností ozbrojených sil. Implementovány jsou pokročilé přístupy a nástroje z oblasti modelování, simulace a operačního výzkumu.

Evropský i globální kontext se zásadně mění, přičemž Evropská komise bezprecedentně vstupuje do budování vojenských schopností. Ve stínu razantní proměny bezpečnostního prostředí se realizuje dlouho odmítaná myšlenka vícerychlostní Evropy v obranné spolupráci. Jak si v tomto kontextu stojí Česká republika? Je připravena se adaptovat a učinit obranu jednu z vládních priorit, nebo bude jen pasivně přihlížet okolnímu dění a v určitém momentě strpí další intervenci nebo okupaci jiné mocnosti? Aktivní účast v nové dimenzi spolupráce v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky EU je pro Českou republiku politickou nutností. Nicméně Česká republika musí být nejprve na tuto roli vnitřně připravena, což v praxi znamená, vyřešit dlouholeté strukturální problémy, které ji dosud v efektivní účasti bránily. Článek nastiňuje několik praktických doporučení v oblasti budování vojenských schopností, vyzbrojování, obranného výzkumu, průmyslu a trhu, které by pro Českou republiku mohly být v tomto procesu vodítkem.

Hlavní výzvou v obranném plánování je vytvoření transparentního propojení mezi bezpečnostními výzvami, politickými ambicemi a strukturou ozbrojených sil. Tento článek popisuje metodiku plánování založeného na schopnostech a scénářích s využitím softwarového nástroje, s názvem JDARTS, který umožní systémově řešit propojení bezpečnostních výzev a odpovídající struktury ozbrojených sil. Bezpečnostní problémy jsou výzvy, které představují úkoly, vyplývající ze scénářů, které jsou porovnány s možnosti sil a strukturu jednotlivých prvků. Takové porovnání slouží k výběru nejvhodnější a nejméně nákladné varianty. JDARTS tuto metodu podporuje. Přestože budoucí vývoj je nejistý, úkolem plánovačů je  příprava podkladů pro strategická rozhodnutí a za stanovení priorit, které vychází z ekonomických omezení, připravenosti k obraně země a plnění mezinárodních závazků.

Proces získávání poznatků a využívání zkušeností z vojenských operací a cvičení v Armádě ČR byl zaveden v roce 2004. Od té doby se stal standardní součástí velení a řízení a jedním z nástrojů, generujících podněty na rozvoj schopností jednotek útvarů, svazků a štábů všech stupňů. Tento proces je součástí znalostního managementu a je jedním ze subprocesů systému procesního řízení resortu Ministerstva obrany. Umožňuje se učit z vlastních nebo cizích chyb a zároveň využívat nejlepší zevšeobecněné postupy ve všech funkčních oblastech rozvoje a použití ozbrojených sil. Článek popisuje nejen dosažené úspěchy, ale zaměřuje se i na bariéry, které brání efektivnímu rozvoji systému a procesu získávání poznatků a využívání zkušeností. V první části, která volně navazuje na článek publikovaný v čísle 1/2015 časopisu Vojenské rozhledy, se autor zaměřil na východiska řešené problematiky. Těžiště článku spočívá v analýze současného stavu procesu získávání poznatků a využívání zkušeností, kde dochází k závěru, že jedním z hlavních problémů je nesprávné chápání procesu veliteli. Další bariérou je rovněž i způsob provádění analýzy identifikovaných poznatků a zkušeností na strategickém stupni řízení. V závěru textu autor předkládá doporučení, jak překonat identifikované bariéry a zajistit další optimalizaci procesu.

Tento text si klade za cíl analyzovat současný stav aktivní zálohy v České republice. Nejprve bude popsána její funkce, stav a plány do budoucna, které byly avizovány v Koncepci Aktivní zálohy z roku 2012 a veřejných prohlášení jednotlivých představitelů armády a ministerstev. Bude v krátkosti představena novela branného zákona a její účinky na fungování AZ, její perspektivy a na nároky kladené na rekruty do AZ. Dále budou analyzovány některé pravděpodobné problémy, které se mohou vyskytnout v průběhu implementace reforem. Ty leží zejména v personální rovině a ve výcviku. Na tyto problémy pak budou předložena některá možná řešení.

Článek má za cíl upozornit na nebezpečí dlouhodobého podceňování potřeby zdokonalovat obranyschopnost ČR před současnými a budoucími bezpečnostními hrozbami. Autoři předkládají návrhy, kam nasměrovat úsilí k reálnému zvýšení schopnosti rezortu obrany naplnit literu zákonů, řešících obranu státu. V první části po stručné úvodní analýze popisují varianty společné obrany se zdůvodněním potřeby řešit souběžněsložité úkoly na teritoriu v národní odpovědnosti. Ve druhé části nastiňují hlavní myšlenky teorie „operace k obraně teritoria“, která v současné Doktríně Armády České republiky chybí, a na základě které by měla být Armáda České republiky (dále AČR) k obraně státu připravována. Ve třetí části se autoři zabývají možnou alternativou uplatnění principu kolektivní obrany prostřednictvím vybudovaných mnohonárodních společných sil, nezávislých na národních armádách, které by byly v nadnárodní odpovědnosti koalice členských států k plnění jak úkolů k obraně teritoria členských států, tak i expedičních operací k řešení krizí.

Článek pojednává o procesu tvorby Koncepce rozvoje schopností Vojenské policii v prostředí Ministerstva obrany. Vzhledem ke specifickému postavení Vojenské policie v rámci resortu Ministerstva obrany a vzhledem k rozmanitosti plnění úkolů je Koncepce rozvoje schopností Vojenské policie v konečném důsledku hybridním dokumentem. Obsahuje prvky koncepce, strategie a též dlouhodobého rozvojového záměru, což právě pro jedinečné postavení této složky není na škodu. Autor, který se aktivně na tvorbě této koncepce aktivně podílí, popisuje svoje doporučení a poznatky, které mohou být využitelné i pro čtenáře, kteří pracovníky Vojenské policie nejsou.

Skupina studentů Univerzity obrany, účastníků kurzu vyšších důstojníků, se ze svého pohledu zamýšlí nad souvislostmi i obsahem dalšího rozvoje Armády ČR. Vyjadřují postřehy své, ale i svých kolegů od útvarů a také ostatních studentů, v nichž vyjadřují svoji představu o armádě, v níž slouží, o jejím místě a úloze ve společnosti a při plnění spojeneckých závazků. Představují zde svůj kritický pohled na stávající obrannou politiku státu i současný stav Armády ČR. Avšak nepropadají plané kritice, ale naznačují i cesty, kudy a jak by se měla ubírat další výstavba našich ozbrojených sil, aby byly schopny čelit bezpečnostním hrozbám a rizikům budoucnosti.

Měnící se bezpečnostní prostředí a potřeba řešit konvenční , zejména asymetrická ohrožení a rizika, kdekoliv se vyskytnou, stanovují jednoznačné požadavky na rozvoj národních schopností. Ozbrojené síly by měly být plně nasaditelné a udržitelné v operacích v nehostinných podmínkách po delší časové období. V operacích pod vedením NATO v současnosti působí mnoho států, které mají různé velikosti, odlišnou strukturu sil, výzbroj, vycvičenost a schopnosti. Jedinou možností k dosažení operačních cílů, a zároveň výrazných úspor je spolupráce všech zúčastněných stran. Základem klíčovým předpokladem pro tuto spolupráci je interoperabilita.

Filozofové, kteří popisují vývoj lidské společnosti, vyslovují různé hypotézy a teorie, které vycházejí z analýz historie a současnosti vývoje společnosti. Každý výklad vychází z kritérií podle kterých jsou prováděny analýzy. Proto se i liší hypotézy možných trendů dalšího vývoje. Mezi nejcitovanější v posledních letech jsou teorie Samuela P. Huntingtona, Francise Fukuyami a manželů Tofflerových.