Fulltextové hledání

Článek se zabývá procesem rozšiřování NATO po roce 1990. Připomíná neveřejná jednání, která byla zahájena hned po skončení studené války a o kterých se v ČR zatím nepsalo. Z pohledu neoliberálního institucionalismu a zejména pak z pohledu nových členských států jde o proces velice pozitivní a přínosný. Ale z pohledu amerického neorealismu došlo k zásadním změnám v rovnováze bezpečnostních hrozeb, a proto jsou připomínány i kontroverzní dopady, především sílící militarizace a nárůst napětí na nové východní hranici NATO, kde má rozšířená Aliance poprvé ve svých dějinách přímou hranici s Ruskou federací, podél níž jsou z obou stran rozmístěny nové vojenské jednotky s nejmodernější výzbrojí, a kde narůstá počet i závažnost vojenských incidentů. Současná situace volá po přímých politických jednáních mezi oběma stranami, po snížení stávajícího mezinárodního napětí a po posunu od dosavadního negativního míru k míru pozitivnímu.

Navzdory snahám označovat hybridní válku jako novou formu válčení, nebo dokonce jako faktor, který mění povahu války, hybridní válka je součástí ozbrojených konflitů od starověku do současnosti. Podstatou hybridních válek je paralelní využívání pravidelných i nepravidelných ozbrojených sil a různé způsoby působení na protivníka, s cílem, bez použití otevřeného útoku jej oslabit. Článek předládá analýzu informační dimenze v hybridní válce proti Chorvatsku (1990-91) a Ukrajině (2014). V obou případech byla hlavním cílem hybridní války sociální jednota napadených zemí. V případě Chorvatska, navzdory silné propagandistické kampani, následované použitím vojenské síly, se nepodařilo prolomit sociální soudržnost většiny obyvatel Chorvatska. V případě Ukrajiny, díky absenci sociální soudržnosti společnosti hybridní válka vedena Ruskou federací je mnohem efektivnější.

Společné financování NATO již 65 let slouží k financování společných potřeb Aliance a významně tak přispívá k posilování její akceschopnosti, soudržnosti a solidarity. Zejména v období posledních několika let byla schválena a ve většině případů i implementována řada reformních opatření s cílem účelnějšího, hospodárnějšího, efektivnějšího a transparentnějšího vynakládání společných zdrojů Aliance a zavedení moderního finančního managementu. Společné financování tak je živým a funkčním systémem. Prostor pro další zlepšení však samozřejmě nadále existuje. Ambicí příspěvku je popsat úlohu společného financování NATO, jeho základní parametry a nástroje, jak se postupně vyvíjelo, a aktuální a budoucí výzvy.

{slider Abstrakt:}
Cílem článku je dokázat, že východní rozšiřování NATO naplnilo z pohledu neorealismu základní znaky expanze, protože 9 bývalých zemí Varšavské smlouvy během tří let na přelomu století přestoupilo do NATO. Autor se zaměřuje na to, jak si USA jakožto námořní velmoc upevňovaly svoji nadřazenost nad RF jakožto mocností kontinentální. Rusko odpovědělo anexí Krymu, ale tím umocnilo bezpečnostní obavy postsovětských zemí a Polska. To pro USA znamená další strategickou výhodu vnějšího vyvažování. Autor využil především monografie a stati předních amerických neorealistů a doktrinální dokumenty USA. Na základě jejich obsahové analýzy upozorňuje, že v západní části postsovětského prostoru se vytvořila velice konfliktní struktura vyznačující se nárůstem počtu i závažnosti vojenských incidentů. Autor varuje, že v Rusku se uvažuje o využití odkazu Rogersova plánu v opačném gardu, a tak by v případě přímé konfrontace mohlo dojít i k nasazení ruských jaderných zbraní.
{/sliders}

Tento text se zabývá procesem vyzbrojování gruzínské armády a tím, jaký vliv na něj mají snahy země stát se členem NATO. Autoři mají za to, že gruzínské prozápadní ambice by se mělo odrážet také v procesu materiálního zásobování. Autoři se věnují časovému období mezi lety 2003 a 2008, kdy růst výdajů na armádu dosáhl svého maxima. Text ukazuje, že na nákup západního vybavení bylo v tomto období zaměřeno jen několik málo akvizic a že gruzínské vojenské akvizice neodrážejí deklarované směřování země vůči Západu a NATO.

Cílem článku je zamyšlení a exkurz do historie vybraných koncepčních dokumentů, které Ministerstvo obrany zpracovávalo nebo se na jejich zpracování podílelo a jež mají vztah k plánování akvizic. Ambicí článku není komplexní hodnocení procesu, ale pouze jeho vybraných aspektů. Po mnoha letech snižování finančních prostředků rezortu obrany nyní probíhá situace opačná. V souvislosti s novou situací je nutno přehodnotit dosavadní přístup k této problematice, aby byla v maximální míře zabezpečena obranyschopnost České republiky a tím přeneseně i NATO a Evropské unie. Skutečnost, že český strategický dokument patřil mezi nejlepší v EU, neznamená, že je tím automaticky zabezpečeno efektivní vynakládání finančních prostředků na obranu.

Článek se zabývá důvody zájmu NATO o energetickou bezpečnost a hlavními úkoly, které Aliance v této souvislosti plní. Zvláštní pozornost věnuje energetické závislosti evropských členských států Aliance, zvyšování strategického přehledu o energetické bezpečnosti, ochraně kritické energetické infrastruktury, včetně bezpečnosti námořních přepravních tras a zvyšování energetické účinnosti v ozbrojených silách. Autor rozebírá implementaci problematiky energetické bezpečnosti do hlavních činností Aliance, vzdělávání a výcvik v oblasti energetické bezpečnosti, spolupráci s partnerskými zeměmi, mezinárodními organizacemi a privátním sektorem.

Češi a Slováci se zapojili do protifašistického odboje v průběhu druhé světové války na mnoha frontách. Jednou z nich a z hlediska počtů bojujících třetí nejvýznamnější, bylo bojiště v bývalé Jugoslávii. Podle změn v politické orientaci Československa a posléze České republiky se vyvíjel i vztah politiků, historiků a médií k jednotlivým složkám našeho odboje. Účast Čechů a Slováků usídlených ve Slavonii na osvobození Jugoslávie a porážce Německa byla vždy poměrně "politicky" komplikovaná. Nelze ale zpochybnit její význam a rozsah a především hrdinství příslušníků Národní osvobozovací armády v Jugoslávii původem z Čech, Moravy a Slovenska. V říjnu 2013 jsme si připomněli sedmdesáté výročí vzniku této jednotky.

Článek je zaměřen na analýzu současného stavu v oblasti zabezpečení součástkami naturálního odívání a hodnocení úrovně poskytované služby vojákům a vojákyním, jako zákazníkům. Popisuje současný stav v oblasti zabezpečení vojáků, podle současné právní úpravy a způsob skutečné realizace. Analyzuje současnou právní úpravu a možnosti distribuce součástek naturálního odívání koncovým uživatelům. Analýza je zaměřena na naplnění cílů, pro které byl systém naturálního odívání vytvořen.

Problematika společného financování, která byla dříve relativně okrajovou oblastí strategického rozhodování v rámci NATO, se pod vlivem globálních ekonomických problémů stále častěji dostává do pozornosti jeho politických a vojenských představitelů. Omezené finanční možnosti většiny členských zemí, rostoucí požadavky na využívání společného financování a rozšiřující se spektrum plněných úkolů ze strany Aliance vytvářejí značný tlak na balancování disproporcí mezi potřebami a reálnými možnostmi jejich pokrytí. Cílem článku je představit širší odborné veřejnosti společné financování NATO jako nástroj podpory strategického řízení mezinárodní organizace, která stále intenzivněji pociťuje omezenou dostupnost zdrojů při naplňování svého poslání.

Organizace Severoatlantické smlouvy a Evropská unie se již řadu let potýkají s úskalím, jak přepravit bojové jednotky na dlouhé vzdálenosti k okamžitému působení kdekoliv na světě. Potřeba strategických přepravních kapacit je spojována s rozvinutím, udržováním a stažením sil v rámci jejich účasti na mírových a stabilizačních operacích nebo poskytováním humanitární pomoci v oblastech zasažených přírodními, případně průmyslovými katastrofami. V celkovém kontextu NATO a EU do jisté míry deklaruje tuto požadovanou schopnost. [1] Nicméně většina členských států disponuje omezenými strategickými přepravními kapacitami. Zajišťování potřebné výše kapacit je odvislé od dostupnosti prostředků, které mají v právu hospodaření vybrané ekonomicky vyspělé státy a zejména nabídky dopravního trhu. V této souvislosti není vyloučena soutěživost k přístupu ke zdrojům.

Příspěvek byl zpracován s využitím studie s názvem "Development of Security Policy and Strategy of the Czech Republic 1990-2009" [1] prezentovaného na konferenci "The Prague Conference on the European Way of Security 2009", která se konala dne 8. 1. 2009 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, a který lze nalézt na internetové adrese http://www.ceses.cuni.cz/CESES-65.html. Konferenci zorganizovalo Středisko bezpečnostní politiky CESES FSV UK Praha ve spolupráci s Centre for Study of Global Governance London School of Economics and Political Science.

Evropská unie je globálním činitelem, který je stále více připraven nést svůj díl zodpovědnosti za světovou bezpečnost. Přijetím evropské bezpečnostní strategie Evropskou radou v prosinci 2003 potvrdila EU úlohu, kterou chce sehrávat ve světovém dění. EU je připravena poskytovat podporu upevňování mezinárodního řádu, který je založen na principu účinné mnohostranné spolupráce realizované v rámci OSN. [1] V kontextu vzniklých změn, ale také nových příležitostí, vyjádřily členské státy EU výrazné odhodlání-silnější než kdy předtím-zabezpečit rozšířené evropské unii nástroje k poskytnutí hodnotného příspěvku pro zajištění bezpečnosti a stability ve světě. V současnosti má EU jak civilní, tak vojenský rámec schopností potřebný k tomu, aby mohla čelit negativním mnohostranným účinkům nově vzniklých hrozeb. Dostupnost účinných nástrojů pro realizaci ESDP, včetně vojenských sil a prostředků, bude často sehrávat rozhodující roli v počátečním stádiu vzniku krize, v průběhu jejího řešení a ve fázi obnovy, která zpravidla nastává po ukončeném ozbrojeném konfliktu.

Svět je bohužel často plný neřešitelných problémů. V posledních letech, ať se obrátíme kterýmkoli směrem, zjistíme, že jakýkoli zásadní problém se stal problémem nadnárodním. A že se nedá řešit, pokud i naše domácí myšlení nedostane globální rozměr. Proces zajišťování bezpečnosti výraznou měrou závisí na charakteru komplexního bezpečnostního působení jeho prvků čili aktérů. Je to víceúrovňový a mnohostranný proces dotýkající se celého světa. Je proto velmi těžké určit, které fáze, úrovně, oblasti jsou hlavní, určující, podstatné a základní, které více a které méně ovlivňují a zajišťují bezpečnost mezinárodního systému. Autor následujícího příspěvku, učitel na Univerzitě Matěje Béla v Bánské Bystrici a mj. i člen vědecké rady Ústavu strategických studií UO v Brně, se pokouší ukázat na ty procesy, momenty, jež jsou stálým obsahem bezpečnostní problematiky a vyvodit z nich závěry platné nejen pro Českou či Slovenskou republiku, ale které mají širší platnost i v geopolitickém měřítku.

I po skončení studené války se ve světě nadále válčí. Proběhly desítky konfliktů, které měly, stejně jako předtím, charakter periferních bojů. Zároveň s tím ale došlo ke čtyřem velkým válkám za přímé účasti USA a řady dalších členských zemí NATO. Ty měly charakter mezistátních konfliktů a zároveň patří do kategorie tzv. velkých konfliktů, při kterých je více než tisíc mrtvých. [1] Byly to dvě války v Iráku (Operace Pouštní bouře 1991 a Irácká svoboda 2003), válka NATO proti Jugoslávii (Spojenecká síla 1999) a válka USA v Afghánistánu (Trvalá svoboda 2001). Určitý časový odstup nám dává možnost se nad nimi zamyslet.