Fulltextové hledání

V roce 2016 skončil jeden z nejdelších konfliktů v latinskoamerické historii, když kolumbijský prezident Juan Manuel Santos podepsal mírovou dohodu s Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC), největším guerillovým hnutím. Jeho předchůdce, současný senátor Álvaro Uribe, mírové dohodě oponoval, jelikož se domníval, že pouze ofenzivní přístup k partyzánům je správný. Článek ukazuje, jak dva kolumbijští prezidenti rámovali guerilly, stejně jako jaké strategie a výrazy byly v prezidentských projevech použity. Hlavním argumentem je, že smířlivý diskurz prezidenta Santose adresovaný guerillám nakonec pomohl dosáhnout míru. Výzkumný článek využívá metodu komparace spolu s teoretickým konceptem rámování.

Partyzánské a paramilitární skupiny operující na území Kolumbie představují posledních padesát let zásadní bezpečnostní hrozbu pro celý region. Zatím nejúspěšnějším pokusem o uzavření mírové smlouvy mezi vládou a povstalci je mírový proces v letech 2012-2016, který vyvrcholil dohodou mezi kolumbijskou vládou a skupinou Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia - Ejército del Pueblo. Tato práce se zabývá dynamikou mírového procesu s kolumbijskými partyzánskými skupinami a sleduje faktory, jež přispěly k eskalaci či deeskalaci konfliktu a vedly tak buď k úspěchu či selhání demobilizace povstalců. Analýza procesu demobilizace ukázala na řadu faktorů, které indikují protichůdné jednání na obou stranách, kdy obě strany v průběhu vyjednávání mobilizovaly své síly a porušovaly dané úmluvy. Jako jeden z hlavních důvodů tohoto jednání lze určit absenci silného garanta.

{slider Abstrakt:}
Problematika terorismu nabývá na významu na úrovni sociální, ekonomické, politické i bezpečnostní. Hrozba terorismu ovlivňuje v současně době celospolečenské i kulturní dění. Odborné i akademické diskuze řeší příčiny a možné důsledky tohoto fenoménu. Pro pochopení důsledků terorismu je nutné pohlížet na tuto problematiku i z hlediska jejího financování. Odborná i akademická veřejnost se shoduje, že zajištění finančních zdrojů pro životaschopnost a akceschopnost teroristických organizací a skupin je klíčová. Odhalení a identifikace finančních zdrojů a toků pro teroristickou činnost je však obtížné. Tato přehledová studie si klade za cíl definovat jednak pojem financování terorismu, ale také identifikovat možné zdroje financování terorismu, včetně nejvyužívanějších platebních metod teroristickými organizacemi. Tato studie rovněž vede diskuzi o úsilí a účinnosti jednotlivých autorit v boji při odhalování terorismu, zejména v návaznosti na odhalování jeho finančních toků. Studie rovněž definuje možná úskalí v boji proti terorismu a odhalování jeho zdrojů financování a pokouší se nastínit možné alternativy při zvýšení úspěšnosti v tomto boji.
{/sliders}

Cílem článku je poskytnout porovnání vybraných charakteristik, jimiž je podmíněna vojenská síla, a to mezi jednotlivými zeměmi EU, mezi EU jako celkem a USA, a srovnání největších světových vojenských mocností. Současné změny ukazují že se vzrůstem ekonomické síly se těžiště vojenské síly přesouvá na východ. Vzhledem k rozdílům mezi jednotlivými zdroji informací bylo použito a porovnáno více informačních zdrojů. Zvláště obtížné bylo získávat data ze zemí, jež se izolují, a proto byly výsledky někdy jen odhadovány. Studie také poskytuje informace o největších světových vývozcích a dovozcích vojenské techniky, jakož i zhodnocení budoucích trendů.

Cílem článku je analýza některých klíčových závěrů studie Národní zpravodajské rady Spojených států "Global Trends 2030: Alternative worlds" publikované v prosinci 2012. Primárně se týká rozptylu globální moci a vlivu, jež ovlivňuje politický, ekonomický a bezpečnostní vývoj na globální i regionální úrovni, růstu role Asie a Pacifiku v globální ekonomice a bezpečnosti, čínsko-amerických bezpečnostních vztahů, problematiky konfliktů a definování role Spojených států a Evropy v měnící se geopolitické realitě. Závěry studie jsou rozšířeny o vlastní pohled autora na některé vývojové trajektorie, vycházející, jak z dříve publikovaných monografií, studií a článků.

Otázka financování vnitrostátních konfliktů, se v posledních letech dostala do popředí zájmu, nejen vojenských ekonomů, ale i teoretiků vojenské vědy vůbec. Zatímco dříve se pod pojmem "ozbrojený konflikt" téměř automaticky rozuměl střet dvou a více regulérních armád vzájemně soupeřících států či jiných jasně definovaných jednotek, dnes zhruba 90 procent všech střetů probíhá pouze na území jednoho státu. Termín "válečná ekonomika", jenž je klíčovým stavebním kamenem tohoto článku, tak pozbývá svého tradičního významu - pocházejícího z teorie tzv. vojensko-průmyslového komplexu (stát - armáda - zbrojní koncerny) a označujícího vytváření poptávky ze strany státu vůči průmyslovým koncernům v bezpečnostní oblasti za účelem pozvednutí celkové ekonomiky státu. Právě tímto fenoménem se budeme v následujícím článku zabývat.

Cílem článku je poukázat na problematiku tzv. hybridizace v případě organizace "Al-Ká'ida v islámském Maghrebu" (AQIM) s ohledem na možné bezpečnostní implikace pro Evropu. Proces vzájemného prolínání a působení více druhů nestátních aktérů využívajících násilí lze dle autora identifikovat jak v napojení na pašerácké kriminální skupiny v pásmu Sahelu, tak na základě obvyklého modu operandi při únosech, které se staly jedním z hlavních zdrojů finančních příjmů skupiny. Ačkoliv je hrozba útoku AQIM v Evropě v dohledné době minimální díky sérii úspěšných zákroků evropských bezpečnostních složek, konvergence se skupinami organizovaného zločinu může v dlouhodobém horizontu skupině výrazně dopomoci ke znovuobnovení evropské operační sítě své předchůdkyně GSPC. [1]

Hrozba ekologické krize, hrozba globální finanční krize a hrozba terorismu jako hlavní rysy světové rizikové společnosti a stírání hranic mezi těmito hrozbami budou podle významného německého sociologa Ulricha Becka hlavní "osou" vývoje světa ve 21. století. Přednáška, kde zmínil a podrobně charakterizoval rysy takové společnosti sice zazněla na London School of Economics and Political Science v únoru 2002, nicméně její kontury nastínil v dnes již klasickém sociologickém díle "Riziková společnost", napsaném před téměř dvaceti lety v roce 1986. [1] Tedy v roce, kdy se teprve rýsovaly zásadní politické, ekonomické a sociální změny spojené s koncem studené války a rozpadem modelu světa, jehož podobu zásadně ovlivňovaly dvě proti sobě stojící supervelmoci - Spojené státy americké a Sovětský svaz. Beckovy závěry v konfrontaci se současnou politickou a bezpečnostní realitou mohou být bezesporu cenným rámcem pro naše uvažování o možné budoucnosti v horizontu 10-15 let. Stejně tak jako celá řada zahraničních i českých analytických studií, publikací a článků z poslední doby mezi kterými zaujímá významné místo zpráva Národní zpravodajské rady Spojených států o perspektivách globální budoucnosti v roce 2020 zveřejněná v roce 2004. [2]